Na šachtě/Díl III/IX

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 72 - 85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Závodní Dušan seděl v kanceláři, sehnut nad psacím stolkem. Vyfáral právě z dolu. Byl zcela pohřížen ve své práci, že ani neslyšel, jak vstoupil do kanceláře horní rada.

»Zdař Bůh, pane závodní!« pravil přátelsky.

»Zdař Bůh, pane rado! Děkuji vám, že jste přišel. Převalují se nám na sedmém a devátém patře zlé větry. Nevím ani, odkud, ale jsou tam. Dnes jsme fárali s nejodvážlivějšími dozorci a zjistili jsme až dvě a půl až tři procenta plynů. Bude nutno v té věci něco učiniti, aby se předešlo možnému neštěstí,« řekl Dušan, obraceje se k radovi, který postoupil až k němu.

»Bude nutno naříditi, aby se prozatím těžení zastavilo a celý důl se musí důkladně provětrati. To bude nutno učiniti ještě dnes v noci. Večerní směnu nepustíme na důl, a učiníme zatím vše, co nutno, aby se odvrátilo nebezpečí. Bude-li zapotřebí, tož prodloužíme vzduchové roury až do předku a kromě toho, že poženeme stlačený vzduch s větší rychlostí, aby se smísil se špatnými větry a pročistil je, použijeme podle potřeby i zvětšené rychlosti na větrné jámě. Než, doufám, že jste již potřebná opatření učinil.«

»Co bylo možno, udělal jsem.«

»Podíváme se tam sami. a je-li to něco zvláštního, dáme třaskavost větrů vyzkoušeti na ‚Vilmě‘.«

»Jsem rád, pane rado, že jste přišel okamžitě, činilo mně to veliké starosti. Nejmenší příčina mohla by zaviniti obrovské neštěstí.«

»Odstranil jste vše z předků?«

»Ano! Do posledního táčkáře.«

»Na kterém patře jste dnes těžili?«

»Nyní těžíme na osmém.«

»Večer sjedeme dolů. A co máte ještě nového na šachtě?« pravil horní rada.

»Mrzutosti. Nevím ani, odkud se to bere. Jako ze vzduchu se to slétá a nad závodem krouží.«

»Neznáte příčiny?«

»Nechápu, a přece chápu. Mám, pane rado, v naprosté nenávisti, ba v opovržení všecko špehování a přijímání raportů od lidí, kteří zpravidla v této službě mimořádné nabízejí doplnění svých neschopností, anebo zastření své lenosti. Mluvím otevřeně a určitě. Vím, že tento vyzvědačský systém zaveden jest na našich závodech, a protože já jsem se mu opřel a jednal jsem bez ohledu, shledav nedbalost, stávám se terčem útoků, které pocházejí od těch, kteří v domnění, že nemůže býti na ně sáhnuto, dopouštěli se nedbalosti i nezákonnosti ve službě.«

Rada Bajer se díval na něho a po chvíli pravil:

»Vím o tom, vím, pane závodní. Vím o všem. Znám vás a nevěřím tomu, co se o vás rozšiřuje, a tvrdím, že jste toho nezasloužil. Leč stalo se. Uznávám, že Bogda zasloužil trestu, tím více, když Vujčík, Strouhal a Zemplinský byli soudně potrestáni k rozkazu ředitele. Mohlo se tenkrát vše odbýti pouhou disciplinárkou nebo pokutou, nebo prostým propuštěním a byl pokoj. Bogda je padouch. Znám ho. Byl u mne stěžovat si na Vás, ale nepochodil. Slyšel jsem, že prý mu ředitel von Berghöhe slíbil místo na jiném závodě.«

»Do té doby však rozdráždí a podryje všecko.«

»Víte, že tenkrát ředitel, poslušen rozkazů Reichensteinových, hleděl rozdmýchat stávku. Snad by byla bývala lepší, než co následovalo po nezdařené stávce. Že nevznikla, o to má jedinou zásluhu Soukup. Ten padl hned na místě a strhl s sebou ostatní i nevinné. Dnes konečně docíleno toho, co chtěl ředitel, i beze stávky, ale oběti musí býti. Vyžádala si jich vážnost okamžiku. Výroba je omezena, platy úkolové jsou zmenšeny — nu a více jsme nechtěli, k tomu sluší dodati, že se vše stalo beze stávky. Že padli nejnevinnější, je v podstatě každého boje.«

»Nejvíce jest mi líto Soukupa,« pravil Dušan.

»Nemyslíte na sebe? Je to chvályhodné, ale vy jste byl stržen do bláta a kalu. Víte, milý příteli, radil bych vám, abyste — odpusťte, že se vtírám do soukromých záležitostí — rozhodl se učiniti tomu konec!«

»Konec?«

»Nu, odpusťte, myslím tak. Každý ví, že jste zamilován do slečny Heddy. Poměr váš k ní není dnes již tajemstvím. Ředitel zmůže u Reichensteina vše a když ne on, tož slečna Irena. Budete-li zetěm ředitelovým, možná, že se stanete švakrem Reichensteinovým — Nu, nedivte se. Vím tak ledaccos a mám dost bystrozraku viděti kolem sebe, co chci viděti, a vidím to bez závisti. Nevybíral jsem svým dcerám muže, ani jsem nezneužíval svého postavení — abych jim k něčemu dopomohl.«

Nastala pomlčka. Dušan se zahleděl kamsi do prázd- na. Po chvíli pravil horní rada:

»Nevykládejte ve zlé, co pravím. Mluví ze mne zkušenost muže, který je zde již léta. Jest to nejlepší východiště. Můžete vysoko dostoupili, a Hedda, věřte, zasluhuje býti šťastnou. Je to roztomilé stvoření, plné něhy a vůně jara a životní poesie. Je to cizí slovo u nás: životní poesie. Kraj, kde věčný ruch a šum ubil poesii vůbec, ale Hedda, věřte, ze všech dětí ředitelových je nejhodnější. Vzor ženy i matky bude z ní, a šťasten, kdo ji bude nazývati svou!«

Dušan přešel mlčky k oknu. Zdálo se, že chce ukrýti pohnutí. Rada si to vykládal za ukrývám rozpačitosti a pravil:

»Nemusíte své pocity přede mnou skrývati. Víte, že vám přeji nejlepší v životě, a věřte, že bych vám záviděl Heddu, kdybych nebyl jednou tak stár jako vy a neměl rovněž dobrou ženu!«

Dušan se rychle od okna obrátil a přišel až k hornímu radovi a pravil stísněným hlasem:

»Pane rado — vy nevíte, jakou bolest mně působíte tímto líčením. Prosím vás — snad někdy řeknu vám příčinu této bolesti — ale nevzpomínejte toho.«

Rada se udiveně díval na závodního.

»Nemyslete —« pravil Dušan — »že snad proto, co Bogdovo darebáctví o mně rozšířilo. Nikoli, pane rado. Jsem jist, že čestní lidé, znající mne, tomu nevěří, jako vy tomu nevěříte. Ne, pane rado! Ne! Příčina vězí jinde — hlouběji — hlouběji.«

Dušan skoro zaúpěl poslední slova.

Horní rada zůstal udiven nad tím, co slyšel a čemu nerozuměl. Nemohl chápati, co se zde děje. »Snad nějaký závazek,« proletělo mu hlavou. Snad závazek ze studentských dob. Sám znal podobných případů několik. Ale proč by Dušan, takový charakterní člověk, nechtěl mu dostáti, ať už by byla ona jakákoliv? Jen tak hlavou mu to projelo a zažehnal hned domněnku po- dezření. Zavedl řeč na jiný předmět. Jako by chtěl závodnímu pomoci z trapné situace, do níž ho přátelství k němu zavedlo, prohodil lehce:

»Dnes bude generální porada. Přijde k ní též Reichenstein. Nebyl zde od té doby, jak byl ten křik před budovou ředitelství. Jste také zván?«

»Nejsem —« řekl Dušan dutě.

»Bezpochyby ředitel má nějakou důvěrnou zprávu, anebo tajné jednání s Reichensteinem. Bylo mně pouze tehdy divno, že Reichenstein odjel tenkráte, nevyčkav výsledku svého plánu. Nevím, co v tom bylo. Snad by nám mohla o tom vyprávěti slečna Irena. Než, co nám po tom! Viďte?«

»Reichenstein dosáhl pomocí ředitele, co chtěl. Snížení mzdy a omezení výroby, to přece pro jeho kapsu stačí. Pamatuji se, že mnohem více práce dalo zavedení drátěného lana při těžních klecích a jiných moderních zřízení než snížení mzdy na zákonné minimum tisícům lidských otroků. Vždyť sám, pane rado, víte, jaké vy jste měl nepříjemnosti, než bylo zavedeno moderní větrání, zkoušení třaskavých plynů a jiných důležitých opatření na dole. Zde je systém: od dělníka všecko — pro dělníka nic. A nás, kteří jsme zde české národnosti, kdyby nepotřebovali — vyhodili by již dávno, kdyby nás pro naše odborné schopnosti nepotřebovali. Však i k tomu jednou dojde.«

Dušan mluvil trpce, zdálo se, že chce zúmyslně odkrýti v tomto okamžiku své nitro.

»Mluvíte otevřeně, milý příteli. Máte v mnohém pravdu, a právě proto, že máte pravdu, se sem na toto místo nehodíte. Nehodíte. Škoda je vaší učenosti.

Jste příliš měkký, jemný. Jste stvořen býti v pracovně, státi se učencem, ale nikoliv rváti se zde s okolnostmi, býti terčem nerozumných a hloupých stvůr, otrockých a poddajných ke všemu. Máte příliš mnoho ženského, trpného, a to sem nepatří. Sem se hodí kus vojenské, tvrdé subordinace, neúprosné bezcitnosti,bezsrdečnosti. Kaprálské tvrdosti. To je zde na místě. Zde může býti sebehorší člověk, jen když je dobrým služebníkem — třeba s polovicí vašich vědomostí. Sem se hodí ředitel von Berghohe a jemu podobní. Byl jste otevřený, nuž, upřímnost za upřímnost. Jste jediný, jemuž se odvažuji říci tuto pravdu, již bych mohl odpykati. — Vám důvěřuji, jako vy důvěřujete mně. Uvažte dobře má slova. Sám se přičiním, abyste se odtud dostal, a nechcete-li do ředitelství, vezmu vás do inspektorátu. Bude nutno ohlížeti se po nástupci… jsem již stár a vy —«

Vtom zahrčel telefon. Dušan přistoupil k telefonu a vyřizoval nějakou služební věc.

Rada se díval na plán pověšený na zdi. Byla to kresba, známá z dřívějšího vypravování. Byl to počátek vynálezu Dušanova. Dále nedospěl. Po odbyté služební rozmluvě pravil rada, ukazuje na výkres:

»Jak jste daleko, pane závodní?«

»Tam, kde jsem začal. Nemám času. Ach, parbleu! Vzpomínám si. Soukup mně vyprávěl, že jeho vynález potřebuje zkoušky. Je prý si jist vítězstvím. Žádal za dovolení, aby směl strojek připnout k těžní šále.«

»A jste jist, že je to něco opravdového?«

»Chce prý zkrotit páru, parou zamezit totiž, aby klec nemohla vyjeti než pouze nad těžní jámu a nikoliv až ke střeše, anebo omezit samočinně rychlost větší, než je kleci vyměřena.«

»A hodlá vzdorovat jeho přístroj i páce strojníkově?«

»Jak mne ukazoval výkres — úplně.«

»Pak jeho vynález byl by epochálním a patentovaly by ho všecky závody, ve všech státech, a Soukup bude boháčem. Beze všeho meškání poručte, aby se mu vším možným pomáhalo. Může vyzkoušeti strojek svůj na »Vilmě«, kde se málo pracuje, a dejte mu dovolenou, aby rychleji pracoval. Před týdnem vyjela klec na »Marieanne« nepozorností strojníka až pod střechu. Klec se rozbila a šest horníků slítlo tři sta metrů do hloubky. Jak bude Soukup chtíti, přihlaste ho hned, a já dám rozkaz závodnímu »Vilmy« Zavadilovi, aby mu ve všem vyhověl.«

»Slyším, že Soukup pije,« pravil Dušan.

»A ve službě?« tázal se rada.

»Nepoznal jsem ničeho, jen někdy je zvláště rozčilen.« řekl Dušan klidně.

»Bude dobře, dáte-li mu dovolenou, aby dodělal, co má v hlavě. Promluvím s ním sám. Snad nebude vraždit sebe kvůli hloupým řečem Bogdovým.«

»Bylo by ho škoda. Je to skutečně geniální muž.«

»Inu, proto tak vznětlivý a přístupný dojmům. I vy, pane závodní, máte něco této přístupnosti. Nuž, kdo má večer službu ve strojovně?«

»Soukup, Valenta a Novotný.«

»Dobrá. Poveze nás Soukup. Až vyjedeme, necháte přepnouti lano na devátý horizont. Bude zapotřebí prohlédnouti spojovací sloj k »Simson«. Markšajdr Budil mne na to upozornil. Vyskytují-li se plyny ve větším množství, je třeba největší opatrnosti,« pravil horní rada a dodal: »Sjedeme zároveň ještě tuto noc na deváté patro —«

Vtom vešel do kanceláře ředitel. Byl neobyčejně vesel. »Zdař Bůh!« zvolal již ve dveřích. — »Vím již, co se stalo. Nu, malá zastávka neškodí. Je to pěkná záminka zastavit těžení na několik dní. Učinil jste potřebná opatření, pane závodní?«

»Na sedmém patře jsem poručil dělníkům okamžitě odejíti z předku a vůbec zastaviti všecko těžení.«

»Co, ze sedmého patra pouze? A proč? Nikoliv, pane závodní, zastavíme těžení na všech patrech. Na všech. Ano — na všech. Celý závod ať stojí; ať si odpočinou, aby nevolali, že je dřeme!« volal ředitel.

»Nikde není nebezpečí, pane řediteli,« řekl Dušan.

»Není nebezpečí. Ale můžeme zastaviti práci. Příčina je zde a lidská. Starost naše o životy lidské — rozumíte? Učiňte po mém přání a na moji zodpovědnost, pane závodní. Rozkažte jménem ředitelství, že se těžení zastavuje do té doby, až se důl důkladně provětrá.«

»Jak si přejete, pane řediteli.«

Dušan odešel, aby vyplnil rozkaz tím, že poručil ve vedlejších kancelářích věc obstarati. Mezitím ředitel se bavil s horním radou o novinkách na závodech.

»Tedy je už pustili — to jste slyšel?« pravil hornímu radovi.

»Nevím dosud nic.«

»Nu ty: Vujčíka, Zemplinského a Strouhala. A to je potom soud. Buďte potom představeným. Napřed musejí nás zabít, teprve je soud potrestá. Dali jim dosti malý trest. Doba vyšetřování byla delší než sám trest. Ještě že toho redaktora Hokeše tam nechali. Ale to pouze proto, že se dotkl koruny a členů panující rodiny. Kdyby se nás to týkalo — to věru, že by byl již venku. O nás může mluvit ledajaký chlap jak chce, každý kořala může šlechtice smýkat bahnem, nás se neujme nikdo. Bude nutno informovati o těchto poměrech Reichensteina, aby intervenoval u ministra a hleděl docíliti, aby sem přicházeli němečtí soudcové. Pokud zde budou čeští soudcové, budou vždycky nadržovat dělnictvu. Pohleďme kolem; kde je německý soudce, tam to berou zkrátka. Jak se kdo opováží — už je tam. Však mu potom přejde chuť hlásat rovnost, volnost, vlastenectví, národnost a jak se ta hesla té sběře jme- nují.«

Vtom vešel Dušan; ředitel dal rozprávce jiný směr.

»Dovídám se, že prý Soukup dělá křiky a různice v bytě. Pere se v noci se ženou tak, že bouří celou kolonii. Zdá se, že se vám, pánové, špatně odměnil. Pije prý v poslední době. Je také jedním z těch socialistů. Bude nutno ho sevřít. Snad byste mu mohl dáti byt někde v odlehlém místě?« pravil ředitel.

»Myslím, že Soukup si dá říci, pane řediteli. Je to geniální muž; a je-li pravda, co Lombroso praví, každá geniálnost kotví v jisté abnormálnosti,« řekl Dušan.

»Bylo by nejlépe, sprostiti se ho,« pravil ředitel krátce.

»Má prý v nákresu vynález obrovské důležitosti. Jsem pro to, aby zažádal o dovolenou,« řekl rada.

»Tak? Ještě dovolenou? Zač? Bude asi ten vynález hoden Soukupa!«

»Viděl jsem nákres. Je to neobyčejné.« dodal směle Dušan, jehož poslední slova ředitelova podráždila.

»Snad by bylo dobře, aby se celá věc přednesla radě. Běží o bezpečnost na šachtě, a tu nutno jiskru genia uvítati, třebas by zazářila v dělnické bluze.« Rada řekl tuto větu určitě a plným hlasem.

Ředitel poznal, kam je adresována, a nemoha se s radou pustiti do ostřejší kontraverse před Dušanem, boje se, aby neutrpěl před ním porážky, pravil na oko laskavě:

»Račte tak učiniti, pane rado. Do té doby však než Soukup bude vynálezcem, musí se podrobiti závodnímu řádu. Jisto je, že pije. A v tom a tím může více neštěstí způsobiti, než svým patentem zachrániti.«

Rada neodpověděl na tato slova, ale klidně obrátil řeč na služební povinnost, rovněž na oko laskavě dodal:

»Račte dovolit, abych odešel. Jest mi připraviti se. Pojedeme s panem závodním dolů, prohlédnouti sedmé patro, a u stroje bude, pane řediteli — Soukup. My mu důvěřujeme.« Poslední větu adresoval řediteli a odešel.

Nastala pomlčka.

Ředitel cítil, že dostal ránu, ale nechtěl, aby to bylo znáti.

Dušan se obrátil k svému pracovnímu stolku, jako by něco hledal v papírech tam uložených. Nastalo trapné ticho, které nikdo nechtěl přerušiti. Dušan byl konečně spokojen, že ředitel dostal ránu.

Ředitel po chvíli pravil:

»Jak sobě člověk vzpomene na věci závodní, hned přestane mysliti na své vlastní. A já jsem přece přišel dnes tak dobře naladěn, skoro v růžovém humoru, mohu říci.« A posadiv se na pohovku, pravil Dušanovi:

»Mám s vámi, pane závodní, důvěrné slovíčko. Dovolíte?«

»Prosím, pane řediteli, račte.«

»Víte, je to důvěrné, velice; je to záležitost, týkající se vás, a proto vás žádám o chvilku intimní rozmluvy ve vašem bytě, kde nás nikdo nevyruší.«

Dušan poněkud zbledl, ale opanoval se a odešel s ředitelem nahoru do svého bytu.

Rozžav elektrické světlo v saloně, uvedl tam Dušan ředitele, který se posadil na pohovku. Dušan musil usednouti vedle něho.

»Jsem dnes,« počal mluviti ředitel vesele, »věřte, v božské náladě a nechci proto býti rozvláčným. Udeřím do středu věci. »In medias res«, jak praví latínář.«Dušan hleděl k zemi.

»Dnes odpoledne přišla ke mně Irena a svěřila mně tajemství Heddino. Ačkoliv jsem již dávno viděl, že vám není Hedda lhostejná — přece mne velice mile — pravím mile překvapilo, že Hedda je přímo blažena vaší láskou. Snad se to ani nesluší, že vám to pravím, ale dovolte mi chvíli býti otcem a nikoliv představeným.«

Ředitel zářil zrovna blahem, jako kdyby nějaká osmnáctiletá dívčina se byla do něho zamilovala. Po chvíli pokračoval:

»Irena cítí s Heddou a proto tajemství její duše a srdce z ní vylákala. Hedda je prosté, dobré dítě, čisté, neznající klamu ani přetvářky, a proto nebylo nic těžkého po oné scéně v saloně, která se mezi vámi s Heddou odehrála, dověděti se od ní příčinu jejího štěstí.«

Ředitel se zamlčel, jako by chtěl pátrati po účinku svých slov. Když Dušan neodpověděl, pokračoval:

»Přicházím sem k vám, pane závodní, nikoliv jako tlampač na námluvy, ale pouze proto, že Hedda se o vás bojí. Víte, bojí se, že nemáte dosti odvahy požádati o svolení, dvořiti se jí veřejně, že nemáte dosti zmužilosti, abyste snad o její ruku požádal — poněvadž je šlechtičnou. Jen z těchto důvodů, pane závodní, mluví k vám otec, a otec vám praví, že nic jiného nechce, že i šlechtický titul obětuje, jen když dítě, které miluje, bude šťastno.«

Ředitel přitiskl si prostřední prst a palec pravé ruky na oči, což mělo znamenati pohnutí a zadržení slz, ale vypadalo to tak, jako když někdo chce provésti jistou operaci, k níž lidé slušně vychovaní používají kapesníku.

Dušan seděl jako člověk, jemuž čtou klidným a přátelským tónem ortel, odsuzujícího k smrti. Proč se lekal tohoto štěstí? Co ho zdržovalo nesáhnouti po něm? Vždyť Hedda stála za to. Neodpovídal ani slovem na to, co slyšel, a ředitel, považuje to za souhlas, rozohňoval se. Mluvil o tom, jak by bylo nejlépe celou záležitost ukončiti; o Heddě, i toho vzpomněl, že matka, která Heddu šíleně miluje, stále víc a více postonává a že by rád, aby se ještě zúčastnila závěrečného aktu štěstí Heddina, a konečně dodal:

»Není možno, pane závodní, abyste zde zůstal. Víte sám, proč. Stal jste se svou dobrotou obětí zvrhlého a nestoudného darebáctví a ničemnosti. Hedda o tom neví ani slova, ale bude dobře, když se postaráme, abyste co nejdříve z tohoto závodu byl prosazen. Praská to zde. Vím vše. Možná, že by se vám mohlo státi něco nemilého. Co nejdříve budete jmenován vrchním inženýrem, a potom bude mou starostí — to již spravíme u Reichensteina — abyste se jako inspektor dostal do ředitelství vídeňské centrály, kde se budete moci věnovati — jako horní, možná také později jako vládní rada svým studiím a klidu. Stálé rozčilování vaší povaze nesvědčí. Učiním, co mohu, pro štěstí Heddino. Miluji to dítě zrovna šíleně. Je v ní cosi tak nevýslovně poutavého a jemného, že chci, ba je to mým nejvroucnějším přáním, učiniti ji šťastnou.«

Ředitel byl pohnut. Alespoň se tak zdálo.

»Odpusťte, že srdce otcovské zde mluvilo. Přijměte, prosím, slova moje jako čestný muž nikoliv jako přání, nýbrž jako vysvětlení, jež vám podává otec. Mluvili jsme spolu jako dva přátelé, nic více. A nyní na shledanou, můj milý — ve středu vás čekáme. Nu — přijdete-li v úterý, musíte se spokojiti pouze tím, že vás uvítá — Hedda.«

Ředitel podal Dušanovi ruku a rychle odešel. Byla mistrně sehrána tato otcovská scéna, plná něhy a lásky a ohledů, plná slibů a laskavých tretek do budoucna. Věděl, že nejlépe bylo odejíti a nečekati slov díků. Slov záporu neočekával. Po tom, co se udalo v saloně, po tom, všem, jak mu to vysvětlila Irena, a konečně i po přiznání se Heddině, ani v nejmenším nepochyboval, že Dušan miluje Heddu, a že tímto výstupem znamenitě má ulehčeno. Ředitel taktně a šetrně mu zamlčel, že mluvil před tím, než sem šel, se ženou, kteráž tento krok schválila, ba jejíž to byla myšlenka, urovnati cestu, překážky odstraniti a posíliti nesmělost veřejného vyznání, eventuelně odkliditi nejistotu Dušanovu, že by byl — zamítnut. Rovněž ředitel ze šetrnosti neřekl, že k tomu kroku nejvíce přispělo Dušanovo neobjevení se po dva týdny u ředitelů a v poslední době jeho nápadná zdrženlivost. Jak vidno, v těch věcech byl ředitel velice šetrný.

Po odchodu ředitelově Dušan přecházel po pokoji. časem stanul u okna a zahleděl se do tmy, jíž proráželo světlo závodních lamp, obloukových a ohnivé jazyky plamenů, šlehajících z vysokých pecí. V tomto magickém osvětlení míhající se postavy, jezdící vozíky po vysokém mostě, spojujícím závod s vysokými pecemi, dunění a časem hřmění, podobající se rachotu hromu, dodávaly tomuto obrazu čehosi příšerného, podobajícího se pohádkovému zjevení neznámých krajů a dob. Dušanovi bylo vše známé a všední. Nic nedovedlo jeho mysl upoutati k tomu neobyčejnému, co by bylo každého cizince uchvátilo a překvapilo.

Myšlenky jeho byly jinde. Vzbouřené nitro, rozvášněná mysl, rozdrásaný mozek. To byla definice to- hoto okamžiku. Neradoval se z toho, co slyšel, a přece by byl každý jiný na jeho místě radostí a opojením šílel. Každý jiný by se byl pokládal za šťastného, ba nejšťastnějšího ze všech lidí, maje jistotu, že ona žena — Hedda — po níž tolik jiných toužilo, náruč rozvíralo, marně vzdychalo a všemožně se vynasnažovalo zalíbiti se jí — může náležeti jemu, kdy chce. Třebas hned. Jen ruku mohl vztáhnout a utrhnouti tento sladký, rajský plod se stromu života a okusiti jej, opojiti se jím, nasytiti vyprahlý život a zúrodniti jej…

A přece tohoto blaha necítil. Žádná rozkoš z touhy po silném, vášnivém objetí ženy milující, při kteréž vzpomínce krev se dává do varu, mozek třeští, a v okamžicích hrůzy nad ztrátou milované bytosti se vraždí. Nic takového, ani opojného, ani vzrušujícího, ani ohnivého neprobíhalo jeho tělem. Klid, rozvaha a — — —

V tom vězela celá záhada.

Tento mladý, statný, zdravý muž nevýslovně trpěl tím, co mu sdělil ředitel, jenž nevěděl o tom, jaké výčitky si dělal Dušan hned tehdy po onom večeru. Tento muž, o nějž vedly válku mezi sebou rodiny, ať to byla paní von Riedlstein, která ustala v poslední době, vědouc, že Dušana z rodiny ředitelovy nevyrve a vyrvati nesmí, nebo jiné, tento muž, budící řevnivost, závist, žárlivost a touhu v rodinách mezi svobodnými i provdanými, ve chvíli, kdy ho čekalo největší blaho a závist všech — přecházel zde v trapných myšlenkách a uvažoval a kombinoval…

O čem?

Těžko zde dáti odpověď. Něco tajemného se zde vznášelo, jako veliký, záhadný otazník. Bylo to, jestvovalo to, ale kde, v jakém záhybu duše tohoto člověka, v jaké zhuštěné atmosféře jeho života?

Na to nebylo odpovědi.

Clona byla navěšena. Kdo ji odestře? Náhoda? Zjeví se jednou pravda? Kdož odpoví…