| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| III | IV | V |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 29 - 39. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ředitel odešel.
Zdálo se, že chce Dušana nechati o samotě, aby přemítal o jeho posledních slovech a jiným rozhovorem, aby dojem jeho řeči neutrpěl a nebyl setřen. Byl vesel a spokojen s tím, co vykonal. Zdálo se mu, že se ani mýliti nemůže. — »Ach, ta moje žena! Jaký je to bystrozrak! Škoda, že není úplně zdráva. Škoda!« zahučel si na dvoře. Byl tak vesel, že se ani neohlédl po dvoře, ani neviděl, že stará jakás žena nese kus dřeva ze dvora, což by jindy byl jistě viděl. Ba Argus, který slyše svého pána si pohvizdovati, myslil, že si může něco dovoliti. Dostal ránu holí, poněvadž chytil kolem jdoucího »táčkaře« za cíp kazajky, až tento strachem vykřikl.
Ředitel kráčel domů spokojeně. Ani netušil, že tak lehce se mu to podaří. Měl za jisté, že Dušan je zamilován do Heddy, jak mu žena byla vyprávěla. Neměla sice jistoty, ale on ji má. A cestu urovnal, stroj nařídil. Co nejdříve spustí.
A v kanceláři závodní?
Po odchodu ředitelově odešel závodní do svého pokoje. Sedl si tam k oknu, zadíval se ven daleko, někam do neznáma hleděl, jako by tam někde v nedozírné dali bylo skryto za desíti zeměmi a moři jeho štěstí.
Seděl tak dlouho, teskně a smutně. Zadumán. O čem snil? Co probíhalo tou krásnou jeho hlavou? či vzpomínal oné chvíle, kdy maně řekl tenkrát po odchodu Soukupově s Bětuškou: »Jak málo, Bože, je zapotřebí k lidskému štěstí! A já? — —«
Či snad něco jiného? To málo — k štěstí lidskému potřebné bylo mu nedosažitelno? Proč? V čem vězela tato nemožnost? Ve zhrzené lásce? V nešťastné lásce? V její nesplněnosti, či nedosažitelnosti? Miloval snad někoho, jemuž nesměl náležeti? Proč? Byl krásný muž v nejlepších letech, v pěkném společenském postavení, výtečný odborník, stojící na počátku své kariéry. Nuže? Vždyť všecky dveře by se mu otevřely.
Či to nebyla žena? Snad v tom byla jiná jakási záhada? Starší dluh, jiná povinnost? Dluh mladictví, jenž tíží charakterního muže v dospělosti?
Jisto je, že nechápal, co ředitel mínil. Bylo zde pouze něco probuzeno, stará jizva otevřena, vzpomínka vzrušena. Závodní tak seděl dlouho …
Hlava mu klesla na prsa. Nevěděl o tom. Ruce se křečovitě sepjaly; nepozoroval toho. Občas hluboký vzdech vydral se mu z prsou, z něhož pouze bylo rozuměti: »Každý — každý — eh — živote — proč — já …«
Nesouvislá slova, kusé úryvky vět, nic více …
A dole na závodě, nahoře i pod zemí šuměl ruch a vřel život svým rušným neutichajícím pohybem obrovského ohniště práce.
Večerní směna nastávala. Horníci přicházeli na důl. Mnozí šli jen ze zvědavosti, zdali se fárá či je-li přece stávka. Mnozí stáli u velikého plakátu, z něhož četli oznámení, že stávka nebude.
»E, když robič, tož robič!«
»Bedziem robič, co by zarobilem.«
»Tak stávka něbudě?«
Tak to znělo s mnoha stran a ve všech tóninách, radosti i nespokojenosti.
Zešeřilo se.
Zvonek zaklinkal na znamení, že směna počne, a horníci šli — k cechovně.
Stávka byla úplně zažehnána.
Mnozí ještě narychlo doslabikovali písmo na plakátě a honem spěchali do cechovny, kde vyvolávali jejich jména před nastoupením k jízdě do dolů.
Jak mechanicky to tu jde! Zapíšou ho a jede. Jest to proto, kdyby tam zahynul, aby se to mohlo úředně potvrditi a dokázati.
Večer se snesl nad krajem a zalehl též tam do světničky, kde Soukupová seděla s dětmi.
Od horníků se dověděla, že je Soukup na šichtě. Ji to ani nezajímalo. Bolest, vztek a uražená hrdost ženy v ní bouřily. A přece i v tuto chvíli chápala povinnost ženy. Ta v ní přemohla hněv i lítost. Václav je v práci. A kdo ví, jedl-li. V tu chvíli mu odpustila i to, že ani slovem ji neodprosil. Nachystala jídlo a nesla je za ním.
A ještě doufala a věřila, že to byl snad omyl; ba i na mysl jí přišlo, že ten žid snad jen tak něco jí namluvil, aby mu spíše zaplatila, co žádal. Toho se křečovitě chytila a skoro běžela k závodu.
Soukup stál u stroje, když přišla. Pevnou rukou držel páku v ruce. Chtěla ho pozdravit, chtěla jako jindy říci »dobrý večer, Václave!«, ale nemohla. Hrdlo měla jako stažené, zuby zaťaty do rtů a oči sklopeny. Bála se jistoty, že to, co žid řekl, bylo pravdou a skutečností.
Přišla až ke stroji.
Čekala.
Stála tak chvilku v domnění, že ji osloví, že jí jako druhdy řekne »počkej«, že zavolá druhého strojníka, aby ho na chvíli zastal, aby s ní mohl několik slov promluvit. A zatím? Nic — — —
Podíval se na ni úkosem, jako ve zlosti. Jeho oči ji pouze bleskem přejely. Jako by jí chtěl říci: »Co se o mne staráš? Nic mi po tobě.«
A Bětuška se zachvěla, div že košíček neupustila. Soukup to pozoroval. Viděl, jak se zapotácela a — pozvednuv oči, viděl, jak po schůdkách dolů do strojovny sestoupil — závodní Dušan.
Bětuška rychle položila košíček s potravou ke stroji, skoro k nohám Soukupovým, a spěšně odbíhala pryč. Bylo jí líto toho, co vykonala, že se tak ponížila; že na všecko, co Václav spáchal, chtěla zapomenouti. A on? Dobře, že byl večer. Nikdo neviděl bolestný její pláč, tichý, ale zoufalý a beznadějný.
Soukup, vida ji, jak uběhla od něho v okamžiku, kdy přicházel závodní, jak se začervenala, zachvěla — vypustil sprostou urážku za ní. Pouze tak polohlasem, že jí rachot stroje pohltil a vnesl tam hluboko pod zemi.
Dušan prošel strojovnou. Asi dvakrát přešel kolem samotného Soukupa. I do stroje měřícího rychlost nahlédl. Ale nepromluvil.
Vešel do druhé strojovny, kde byly veliké čerpací pumpy a kompresory vzduchové a konečně přešel zpět a vyšel po schůdkách nahoru k těžní jámě. Se Soukupem ani slova nepromluvil.
Soukup se za ním stále díval.
Náhle bylo od klece zazvoněno pětkrát. Znamená, že jedou horníci. Soukup pozvedl hlavu k okénku vedoucímu ke kleci a viděl, že závodní stojí v kleci.
Soukup pohnul pákou — — a po prvé v životě se mu chvěla ruka. Po prvé, co stojí u tohoto stroje cítí, že ho neovládá dobře, jistě a pevně. Zdá se mu, že tento obrovský, netvorný stroj se mění na giganta, že všecky ty jednotlivé součástky: kolečka, táhla, vše to, co činí tento stroj schopným k veliké jeho úloze, že vše to se mění v tisícero ruk, které se počínají zdvíhati, rváti a chtějí vzdorovati jeho vůli.
A po prvé za celou dobu, v níž obsluhoval toho obra, stalo se mu, že se klec houpala … A stál v ní závodní.
Ani mu nepřišel na mysl nějaký zlý, nezákonný čin. Ani sám neví, proč se chvěje. Proč se mu mimovolně tak ruka zachvěla? Proč nemůže ani páku pevně držeti?… Opanoval se, až když po prvé uslyšel úder zvonku … Povinnost! Nic víc. Mechanika. Že je tam dolů na deváté patro 723 metrů? —
Dole, pod zemí, než přišli horníci do předku, rozprávěli o všem, co se stalo za posledních dnů. O schůzi, o degradování Bogdově, o řediteli, o zmařené stávce, a posuzovali vše podle svého způsobu i své inteligence.
Bednář, Gurecki, Materna, Suruvka a mnozí jiní, kteří byli svědky výstupu mezi Bogdou a Soukupem, rozprávěli cestou o tom. Shodovali se, že co Bogda udělal, bylo sprosté; ale protože se Soukup nebránil proti tomuto veřejnému nařknutí, věřili, že je s tím srozuměn, jako mnoho jiných. Z toho vzpomněli, jak Soukup obvinil Bogdu, že chodí v noci k ředitelovi. Ale poněvadž byl Bogda degradován, nevěřili tomu. Jim se Bogda jevil spíše nevinným než Soukup. Nechápali, že člověk může trpět, aniž by při tom dával svou bolest najevo. Jemnější záchvěvy nitra byly jim neznámy. Posuzovali bolest vnější i vnitřní jedním měřítkem. A Soukup byl, podle jejich mínění, povinen — rozbíti mu okamžitě a na místě hlavu. Tím by byl stoupl u nich v ceně a vážnosti, a dokázal nevinnost své ženy a utrhačnost Bogdova tvrzení. Nic na věci neměnilo, že byl Bogda opilý a Soukup střízlivý. Gurecki pravil, že v opici člověk vždycky mluví pouze pravdu. Měl tedy Bogda pravdu.
Soukup se nebránil, a proto byl odsouzen.
Nikoliv pro nečestnost skutku samého, nikoliv proto, že jeho žena, tím, co o ní tvrzeno, byla by spáchala něco, čím by byla vyvržena z jejich středu. Jen odium toho, že Soukup byl vědomým spoluviníkem, ho ponižovalo v očích soudruhů. Stal se ničemným v jejich očích a tím ztratil na vážnosti. Netrestal pomlouvače podle jejich chuti a zvyku.
A Bětuška doma uchvátila děti do náručí a v pláči zvolala: »Tatínka jsme ztratili! Tatínka už nemáme.«
Bolest ztráty domácího blaha, štěstí i spokojenosti zachvátila celé její nitro. Nemohla sobě ještě s určitostí vysvětliti dosah ztráty, ale chápala její velikost a blízkost.
Bolestí zchvácena seděla tu s dětmi, které nemohly pochopit příčinu jejího pláče. Všecko podnikla, všeho zapomněla, jen aby pomohla urovnati neshodu. Snad by i zapomněla všeho, co udělal, snad by si někdy zaplakala, ale — on toho neuznal. A ona to vše učinila pro tyhle děti. Urážku chtěla odpustiti, bolest vytrpěnou násilím smazali kvůli dětem — a on? Šeredným jménem ji nazval, a ona se ponížila; jako matka dvou dětí. A třetí přijde co nevidět.
Smutno jí bylo a teskno a bolestivo, když všeho vzpomněla. Štěstí prožitého i bolestí, jež jí čekaly. Chápala, že cosi prasklo ve stroji jejich života, že již tak lehce nepůjde jako dříve. A ke komu se má obrátiti? Komu požalovati a postesknouti? Nemá tu přátel ani známých. Nehledala jich. Její štěstí bylo tak veliké a stálé, že nevyhledávala nižádných známostí. Bála se o své štěstí. Hlídala a střežila je—a neuhlídala. Uletělo kamsi do neznáma.
Již se rozhodla, že půjde k závodnímu. Tam doufala nalézti útěchy i pomoci. Věděla, že závodní má vliv na Soukupa. Ano, půjde tam ráno. Vše mu poví. Snad se dá ještě vše napraviti.
Nespala celou noc. Se strachem čekala rána. Ani oka nezamhouřila. Srdce jí bušilo, čím více se blížila hodina příchodu mužova. Čekala ho toužebně a přece skoro by ráda oddálila tu chvíli. Strach, promísený s nadějí, lomcoval jejím nitrem.
Konečně ručička na hodinách ukazovala obvyklou hodinu. Přešla. Opsala již opět celý ciferník.
Soukup nešel.
Nepřišel.
Zmocnil se jí strach, zdali se mu něco nestalo. Rázem vše zapomněla. Byl již bílý den, když se jí zmocnila nevysvětlitelná bolest; strach o muže v ní přemohl hněv. Stále v ní vítězila matka. Matka potlačovala ženu, a žena vedla boj s matkou.
Bylo devět hodin.
Nevydržela déle v nejistotě.
Rozběhla se dolů do závodu.
Vběhla do strojovny. Soukupa tam nenalezla, ale řekli jí, že se mu nic nestalo, že odešel ze šichty jako obyčejně. Když zde byla, chtěla odbýti vše jednou cestou. Vešla do závodní kanceláře a dověděvši se, že závodní dosud dolů nepřišel, vešla k němu nahoru do bytu.
Závodní ji přijal jako obyčejně.
Vyslechnuv její stížnost i prosbu, řekl jí, co se stalo na schůzi. Řekl jí to klidně, jako představený mluví se služebným, a radil jí, aby Soukupovi vysvětlila hloupost onoho klepu.
Bětuška zrudla v obličeji až do krvavá. Styděla se, když jí závodní vykládal o tom, jak Bogda ji podezřívá, že s ním souloží. — »Uznáte sama, že hloupost onoho tvrzení nezaslouží ani vyvrácení. Myslím, že Soukup je dosti moudrý, aby to sám uznal, a doufám též, že tomu nevěří. Nechci se do celé této pro mne jistě nemilé záležitosti míchati. Uznám-li však toho potřebu, tu s celou energií zakročím i soudně,« řekl jí skoro ostře.
Bětuška vykoktala několik slov a vyběhla z pokoje. Ve tváři zrovna hořela.
To jest tedy hlavní příčina! A on tomu věří! On! On, jemuž jedinému náležela. Věděla, že je nutno jednati; a proto ještě než chodbu a schody přeběhla, ustanovila se na tom, že Václavovi vše v dobrotě vysvětlí a po případě musí on žalovati Bogdu.
Rychle seběhla po schodech dolů do dvora.
Bogda, stojící u »separace«, díval se dolů do dvora a viděl Bětušku, jak běží od závodního.
»Pohleďte, holky!« volal dolů na ohrabovačky, »Soukupka běží od závodního z bytu!«
Ohrabovačky se daly do smíchu, jež však přehlušil šramot strojů a uhlí v separaci a prádle.
»A jak je červená!« pravil.
Opětný smích.
»Dnes měl Soukup noční směnu,« dodal dvojsmyslně.
»A Soukupka asi též!« prohodila jedna z ohrabovaček.
»Proto se závodní asi dnes zdržel,« znovu prohodil Bogda. »Vidíte, a potom tomu nechtěl věřit!«
»Eh, vždyť to není ponejprve znovu se ozvalo z kruhu ohrabovaček.
V tom vystoupil na dvorek s druhé strany Soukup.
Bogda ho spatřil a zvolal na něho dobráckým tónem:
»Soukupe, právě jde tvoje žena domů. Byla u závodního!«
Soukup zbledl ještě více. Nepotřeboval této poznámky. Viděl svoji ženu okénkem tam z komůrky, kam po šichtě si odešel odpočinout a kde usnul. Právě se probudil. Ani nevěděl, má-li jíti domů, či ne. Vše mu v hlavě vířilo a hučelo. Stud před sebou i hněv a zlost. Přistoupil k oknu a div nevykřikl úžasem. Viděl na vlastní oči svoji ženu jíti — od závodního; červenou, rozpálenou v obličeji… Tím byl ve všem, co chtěl věřiti, utvrzen…
Zadíval se na ženu a zaťal pěsti.
Byl by ji snad na místě zabil, kdyby ji byl dostihl. Ale než vešel do strojovny, než prošel velikou tuto místnost, kde na něho volali, že ho hledá žena, byla již ze dvora. Pospíchala.
Soukup vyšel za ní. Ani neodpověděl na zavolání Bogdovo. Zadíval se za ženou, jak pospíchá do kolonie, a odplivl si. Za chvíli se vrátil, vešel do kanceláře, přistoupil k službu konajícímu úředníkovi a požádal o zálohu. Co byl na »Hermině«, po prvé žádal o zálohu. Dostal deset zlatých a šel — do města.
Bětuška čekala do poledne, že přijde. Nepřišel. Šla ho hledat; po prvé za celou dobu, co byla zde v tomto velikém stokomínovém městě, vstupovala do hostinců druhého, třetího řádu. Tam nebyl. Odvážila se dále. Řekli jí mnozí, že ho tam či onde viděli. Šla tedy. Vstoupila do »Transvaalu«, do »Bosny«, do »Veselé Afriky«. Nikde nebyl. Jak jí to bylo odporné, a přece —
Jak ráda by mu řekla vše, aby ho uspokojila, utišila, udobřila. Chtěla by ho odprositi, aby tomu nevěřil. Ano, nyní se již nediví, že ji včera tak ošklivě nazval.
Věřil tomu. — Nebyla z těch románových figur, které v knihách hrají úlohu uražených a neústupných žen. Nevěděla, že možno nalézti ženy, které hrají s pocity jako Claire v »Majiteli hutí«.
Vstoupila do nejpustějších brlohů, otevřela dveře pověstné putyky, již sami nejodpornější chachaři a kořalové přezděli »U krvavého hnátu«, poněvadž se tam zpravidla o každé výplatě prali a někoho buď ubili nebo těžce zranili.
Čmoud tabákového dýmu a výpar z nejsprostších druhů kořalek přinutil ji na chvíli stanouti. Žid Frühlingsgang, jehož jméno bylo nejkřiklavější protivou této špeluňky, vycenil na ni zuby, což mělo znamenati smích, a tázal se, koho hledá. Mezi tím Bětuška bystře prohlédla kouřem a čpícím zápachem kolem stolů, kde seděli nebo leželi chachaři nejnižšího druhu a vyběhla ven.
Soukup tam nebyl.
Jak byla ráda, že ho tam v tom brlohu nenalezla. Proběhla ještě několik horších i lepších putyk. Ale bez výsledku. Muže nenašla. Unavena a plna strachu vracela se domů, kde nechala děti pod dozorem staré ženy ze sousedstva, která jí pomáhala práti.
Byly již čtyři hodiny odpoledne, když se vracela z města, nad nímž se válel soumrak.
A doma jí čekalo překvapení.
Soukup seděl u stolu. Dětí, schoulené v koutku, plakaly.
Bětuška popošla k muži. V tom okamžiku ho z celé duše měla opět ráda. Chtěla zažehnati onen zlý dojem včerejška. Ale stalo se cos neočekávaného.
Sotva Soukup hlavu pozvedl, poznala, že je opět — opilý. Přistoupila k němu a položivši mu ruku na rame- no, pravila mírně: »Co děláš. Václa — — —«
Nedořekla.
Soukup vstal, rozpřáhl se, udeřil ji celou silou po hlavě a při tom vychrlil ze sebe opakování včerejší nadávky.
Bětuška se zapotácela, ale zachytila se stolu.
Soukup ji udeřil po druhé.
Klesla k zemi beze slova.
A Soukup chrlil ze sebe hrozné nadávky; kopal ji do života, do ňader, do hlavy a opět ji bil rukama. Děti křičely, plakaly, ale strachem se nehýbaly s místa.
Soukup pral Bětusku znova a znova. Jako zvíře si počínal. Bylo v tom cosi odpuzujícího, rváti ženu těhot- nou, kopati ji, nadávati. Tragika zde dostoupila vrcholu. Bývalé štěstí ulétlo za hrozných slov kletby a ošklivých nadávek — — —