| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| XIX | XX | XXI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 236 - 241. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Soukup prošel kolem stodol a brouzdaje se lukami došel až k řece. Louky byly mokré, ale necítil ničeho. Necítil ani zimy ani mokra, nic mu nepřekáželo.
Na jihu z vysokých pecí šlehaly ohnivé jazyky mocného ohně. Jako by z pout násilně se vyprostivše poznaly svoji sílu a všemocnou ničivost, vylétly vzhůru k černým oblakům, osvítivše na několik minut pekelným žárem celé okolí, černý hustý kouř, valící se z obrovských komínů »verku«, zlacen tímto požárem podobal se plujícímu moři příšerných vln. Vítr, zaléhající do tohoto moře zdánlivě pekelných hrůz, honil, trhal tuto plovoucí příšeru, tvoře z ní nové útvary, buď k zemi je srážeje neb vzhůru je nesa. Byl pohled až příšerný na tento pekelný kaleidoskop, nad nímž se zdál plynouti záhadný nápis zpěvu Danteova »Pekla«:
»Lasciate ogni speranza!«[1]
Leč Soukup neviděl ničeho. Hrůzy, vystupující z ohnivých mračen kouře, nepůsobily na něho více. Žil zde již léta. Otupěl. Neslyšel šumu, rumu a sykotu páry a hučení kolem, jež se zdá cizinci býti tajnou přírodní silou, ukrytou a spoutanou, kypící vztekem a soptící vzdorem.
Snad to jsou kletby a zlořečení těch, jež v podzemních hlubinách proklínají svůj život. Kdož tam zahynuli v kletbách a zoufalém nářku.
Soukup neměl smyslu pro nic kolem sebe. Kráčel bez cíle, bez vidu a sledu. Nedovedl si říci, ba ani rozmysliti, kam jde neb kam chce. Šel vpřed, to bylo vše.
Chlad na něho počal účinkovati.
Představy se tvořily a to bylo jeho největší bolestí. Celý obraz oné zakouřené jizby se všemi tvářemi se mu zjevil a paměť ho počala mrskati rozpomínkou.
Pojednou mu ve sluch zalehl hlas Bogdův a znovu se mu v mysli odehrávala ona příšerná scéna, již tam zažil.
Viděl všecky známé, soudruhy z práce, kamarády, s nimiž po léta pracoval, před nimiž se chlubil svým štěstím, již mu záviděli jeho ženu, Bětušku, mnohdy za vzor svým ženám ji dávajíce. Tak o ní mluvili dříve.
Nebyl s to dosud, aby si vše představil. Celý život strávený vedle této ženy, již měl tolik rád. Měl v hlavě pouze obraz dneška. Ten zatlačil vše do pozadí a vytlačil Bogdou jinou vzpomínku. V bolesti se nefilosofuje a je těžko definovati rozsah neštěstí, jsme-li žalem sklíčeni a žalem vlastním dosud otupeni.
Jediné světlo mu zbylo, osvětlujíc jediný obraz: Ona scéna tam před soudruhy, kteří mlčeli, slyšíce o něm hanu. Mlčeli a tudíž uznávali pravdou, co mluvil Bogda. Pravdou. Až se otřásl.
Kam jíti? Domů? Na to ani nepomýšlel. Ani v mysl mu nepřišlo jíti domů, ani se mu nezjevila ona — jeho žena. Zena. Fi —
Vyplivl a divoce, hlasitě zaklel.
To ho probudilo. Uslyšev hlas, svůj vlastní hlas, stanul; pak se dal do smíchu a pravil:
»Což blázním? To by tak stála za to, k….!«
Po prvé vyslovil toto ošklivé slovo. Dnes po prvé. Odpoledne byl by zabil každého, kdo by byl Bětušku tímto slovem pojmenoval. A nyní — —
Rozhlédl se kolem.
Stál na mostě. Ani sám nevěděl, jak přišel v tato místa. Napravo i nalevo leskla se špinavá voda řeky. Nenapadlo ho ani, aby tam skočil. Věděl, že by to bylo zbytečné, řeka pod mostem je mělká. Než i kdyby ani toho nebylo, nepřišla mu podobná myšlenka do hlavy.
Kráčel dále.
Pojednou videi proti sobě jíti někoho.
Byl to muž. Nebylo to nic divného, že tu šel muž. Ale Soukup se ulekl. Což je-li to někdo ze schůze, je-li to — Napadla ho šílená myšlenka. Je-li to Bogda … Krev mu varem zakloktala. Je-li to Bogda — Vědomí utrpěné křivdy se mu vrátilo. Chápal, že jen jeden z tohoto místa odejde živ.
Sevřel pěsti a stanul uprostřed mostu. Skrčil se poněkud. Oči se mu leskly, skoro příšerně se leskly bodajíce tmu. Rychle oddychoval. Jen okamžik ještě — — — —
»A to jste vy. Soukupe? Co pak tu děláte tak pozdě? Jdete teprve domů?«
Tyto otázky uslyšel náhle Soukup a skoro se zatřásl po celém těle. To nebyl Bogda. To byl jiný hlas, měkký hlas, který tak dobře znal.
Stál před ním závodní Dušan.
Soukup nemohl odpověděti. Hrdlo mu to sevřelo. Zvuk hlasu závodního, měkký hlas, tak dojemný, skoro ženský, odzbrojil ho úplně, ale to, nač dříve nevzpomněl, předmět jeho pošpinění, hlavní páka, jež rozházela rodinný jeho krb — štěstí života, ten, jenž zmrvil jeho ženu — stál před ním.
A v tu chvíli zmizel Bogda i vše, co se tam stalo na schůzi, a nový obraz se mu zjevil. Domov. Jeho domov, štěstí v troskách ležící. Bětuška zneuctěná, předmět jeho úcty a zbožnění pokálený, blátem všednosti zašpiněný.
Pochodeň vzteku v nitru jeho zazářila, vlekouc stín odplaty za sebou. Má ho před sebou! Má ho! Jen tak po něm sáhnout. Jen — A zdá se mu, že ruka vzdoruje chtění vůle.
Ale on chce… A přece ruka jeho jako ochromlá. Dráždí se utrpěnou bolestí — Vztek jím lomcuje.
Oko za oko, zub za zub, dráždí svůj vztek a jakoby neviditelnou silou zadržován, nemůže — — — A tak by ho uchvátil a zničil, jako on ničil jeho květ štěstí.
Oči jeho se divoce koulely, až z důlků vystupovaly. A opět slyšel ten měkký, ženský hlas tak na něho účinkující, tak sílu a odvalili jeho ochromující.
»Kde jste se toulal, Soukupe?« opáčil závodní. »Zdá se, že se vám ani nechce spát po tom dnešním rozčilení.«
Soukup vytřeštěným zrakem se díval na závodního. Nevěděl, vysmívá-li se mu, či co chce. Proč mluví o rozčilení dnešního večera? Jak o tom všem již ví?
»Ani já nemohu spáti,« pravil závodní. »Vrátil jsem se k ředitelství, ale tam je klid, úplný klid. Co se to, probůh, stalo. Soukupe? Vy přece víte, jaká je příčina dnešního shluknutí? Rozhodli se pro stávku?«
Soukup neodpovídal. V duši jeho se odehrával boj. — Tak ho chytit a mrštit jím tam dolů! Tu máš. Pse! — Tak to v něm hučelo. A jen se díval vytřeštěnýma očima, lesknoucíma se noční tmou jako oči dravé šelmy.
»Co je vám, Soukupe, že nemluvíte? Mluvil jsem dnes s ředitelem a horním radou Bajerem. Příští týden přejí si viděti váš stroj. Povolí se vám vše, co potřebujete k vyzkoušení —« opět mluvil Dušan tak přátelsky a srdečně, jako byl zvyklý mluvit se Soukupem.
Vzpomínkou na vynález zaletěl Soukup myšlenkou do minulosti. Rázem se mu zjevil celý život strávený na šachtě, a všecko dobrodiní, které by nejraději dnes proklel. A rázem odveta msty ho opustila. Zabít jeho? Proč? Ona je vinna. Ji zabít. Ano ji… Kdyby ona nechtěla hřešit, ani on by nehřešil. Ano — ji zabít — ji…
Jako by do něho někdo vrazil, uhnul se rychle, slova nepromluvil a šel k městu zpět. Chvátal… skoro utíkal.
»Divný člověk, co pak se mu asi stalo?« pravil Dušan sám k sobě a kráčel ke kolonii.
Na konci mostu Soukup stanul.
Kroky Dušanova pevného chodu po prkenném chodníku mostu doléhaly mu v sluch. Obrátil se a hleděl za Dušanem do tmy. Zdálo se mu, že ho vidí, jak roste tam na druhé straně. A snad lhal. Snad právě přichází od ní. Od jeho ženy. Zaskřípal zuby a zasyčel:
»A já ho nezabil! Psa! Ustoupil jsem! Baba! Eh… fuj! Ale ji zabiju! S ….! Ji musím zabít, k….! A potom jeho. Ano, napřed ji, a potom jeho! Oba zabiju! Tak křřř — — — a je konec!«
Seběhl od mostu, jako by si byl teprve nyní dodal odvahy. V tom, jak chtěl vběhnouti do úzké ulice nábřežní, vystupovali proti němu nějací lidé. Poznali ho. Byli to horníci z »Vilmy«.
»A Soukup!«
»Zdař Bůh, Soukupe!«
»To byl dnes horký večer!«
»Zavřeli prý tě?«
»A jak jsi jim utekl ?«
»To nám musíš vypravovat!«
»Pojďme ještě na jednu!«
»Jak jsi to provedl, žes jim ufouk?«
»Maternu prý pustili ?«
»A což Bednář? Byl jsi s ním?«
»Pojď, Soukupe. Pojď s námi!«
Jako bzučení much šumělo kolem něho. Byl hrdinou okamžiku. Chtěli věděti, jak utekl policii. Jevili radost, že se jí vydral z drápů. A Soukup neodporoval. Byli to známí. Ani jeden z těch, kdož slyšeli jeho pohanu. Jako by v tu chvíli byl jim roven. Bylo mu tak lehko, tak teplo v srdci. Cítil se šťasten. Nikdo z nich mu ničeho neřekne, nikdo z nich ničeho neví, co tam Bogda mluvil. Obrátil se za živého hovoru, a ani nevěda jak a proč — šel se soudruhy zpět. Cítil se volným v jejich společnosti.
Nic mu nevadilo, že mnozí z nich byli známí pijani, že s mnohými by za dne nešel ani po ulici. On, Soukup. Strojník Soukup, vynálezce … Myslitel, jenž se chtěl zalesknouti, vyšinouti do řady těch. kdo pracují k dobru lidstva a které historie zaznamenává zlatým písmem na deskách nesmrtelnosti.
Dnes bylo mu zapotřebí společnosti, přátel. Lidí, kteří by ho neuráželi, kteří by ho považovali za čestného člověka, za Soukupa, za sobě rovna a ne za podlého padoucha. Byl rád, že na chvíli zapomene v kruhu těchto soudruhů, z nichž mnozí po výplatě propíjejí celou mzdu až do posledního krejcaru, ba mohl věřiti, že leckterý z těchto od pondělka, kdy dostal zálohu, seděl až do dneška v putyce. Nehleděl ani, kam jdou. Viděl jakýs nízký domek, červeně zakrytá okna, slyšel křičivý, íňukavý vřískot harmoniky a chraptivých hlasů, jichž zpěv se podobal řevu. A nedbaje toho všeho, vstoupil se soudruhy za hlučného hovoru dovnitř. Byl s jásotem přítomnými pozdraven. Byli zde v této pozdní hodině vyvrhelové dělnictva, nejsprostší noční prostitutky, chachaři a ožralci ze řemesla.
Po prvé za svého života se octl v nejrozkřičenější putyce: seděl ve »Veselé Africe«.
- ↑ Nechte naději venku (kdož vstupujete).