Návrat (Hašek)
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Návrat |
Podtitulek: | Črta ze Slovenska |
Autor: | Jaroslav Hašek |
Zdroj: | Národní politika, roč. 23, č. 138. str. 3 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 21. 05. 1905 |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Dolné Kočkovce |
Každému, kdo jel drahou nahoru podél Váhu k Žilině, líbil se pohled na ves Kočkovice. Malé sroubené chaty, seskupené kolem bílého kostelíka, vyhlížely příjemně ze zeleni ovocných stromů.
Ale v každé z těch příjemných, sroubených chat s doškovou střechou žili obyvatelé v stálém zápasu o své živobytí.
Malá chudá pole nestačila vyživit četné rodiny. Polovina mužů, svedena líčením rozkošného života za oceánem, odjela do Ameriky, a vrátilo se jich málo. A ti, kteří se vrátili, byli chudší než před tím, poněvadž rodina jejich brala zatím osivo, různé potřeby pro domácnost u krčmáře Schwarze na dluh, který zatím prodal jim chalupu, pole.
Druhá polovina mužů odešla dílem na práci dolů na uherské roviny, do ovzduší naplněného výpary z bařin a hnijících močálů, kde umírali zimnicí, dílem odešli do světa s půchovskými drotary.
Matúš Bučko odejel s púchovským drotarem Čepákem. Přehodil si halenu, za opasek zastrčil svou nerozlučnou dýmku, u Schwarze vzal na dluh několik plechových hrnců, pasti na myši, něco železného a mosazného drátu, rozloučil se s ženou Markou, s dvěma synky, zastavil se naposled u krčmáře na půlčík slivovice a šel do světa s Čepákem.
Za rok se vrátil bez Čepáka. Čepáka zabili tuláci někdo v Dolních Rakousích v hádce. Když se o tom půchovský notář dozvěděl, dal prodati Čepákovu chalupu, poněvadž neplatil za ten rok daně, a Čepákova žena se čtyřmi dětmi přestěhovala se do Bučkovy chalupy.
Bučko zaplatil Schwarzovi z uhospodařených peněz dluh, který žena jeho zatím udělala za půjčené osivo a chléb, zdržel se doma týden, popovídal, jak to v světě chodí, co kde viděl, jaká pěkná pole, jaké domy a šel zaso do světa. Minul rok a Bučko se nevracel. „Vrátí se,“ říkala Marka, a děti chodily den co den k přívozu u Půchova, zda nejde po silnici jejich otec. Nešel.
„Někam se daleko zatoulal a chce hodně vydělat“ těšila se žena, „a přijde jistě, když ne letos, tak jistě napřesrok.“
Zde v Kočkovicích byly ženy zvyklé, že jejich mužové vraceli se někdy až za pět let, jako Kmetnič mladší, který po pěti letech se vrátil a zaplatil Schwarzovi všechno na krejcar, a ještě mu zbylo tolik, že mohl dát si chalupu znova pokrýt slámou.
Ženy v Kočkovicích, upracované, hubené, toužily po svých mužích, ne aby je objaly, ale spíš, že po jejich návratu byly dluhy u Schwarze zaplaceny. V těch pěkných chalupách, které zdálky tak malebně vypadaly, přestávala poznenáhlu všecka rodinná láska a na její místo nastupovaly otázky o dalším živobytí.
Bučkova Marka tvořila výjimku. V této hubené ženě, nevzdělané, která sama tahala na jaře pluh, bylo tolik lásky k jejímu mužovi, že životní otázka zůstávala stranou.
Když děti ulehly jedno vedle druhého na slámu a vdova Čepákova usnula, vyšla ven, zahleděla se dolů do údolí Váhu do par, které kroužily nad údolím a plakala.
Časem podívala se doma do truhly, kde byl Matúšův sváteční širák, postála před truhlou a šeptala si: „Vím, že se vrátí.“
Nebyla jako vdova Čepákova, která, když byl její muž na živu a z cest se nevracel říkala: „Vím, že se vrátí s mnoha penězi.“
Bučko se ani druhého roku nevrátil.
Marka plakala, ale řekla určitě: „Vím, že se vrátí.“
Nějaký čas zapomínala částečně na muže, pro události, které se sběhly zatím. V Půchově hořelo a Váh se rozvodnil.
Vypravovalo so o neštěstí, kolik lidí se utopilo v rozvodněném Váhu, nahoře i chalupy strhla voda. Váh klesl a na neštěstí se zapomínalo. „Och, vrátí se Matúš,“ těšila se zase Marka.
Krčmář Schwarz stával se nepokojným. „Marko,“ řekl, když šla kupovat chleba, „tvůj muž se nevrátí a jsi mi dlužna. Čím to zaplatíš. Žebráci se dluží a nemají čím platit. Kdybych nebyl milosrdným, dal bych ti chalupu dávno prodat.“
„Vrátí se,“ plakala Marka, „musí se vrátit, velkomožný pane, a pak zaplatí všechno.“
„Hloupá,“ osopila se na ni Schwarzova žena, „kdo ví, kde je zahrabaný.“
„Chalupa ti prodám,“ rozhodl se Schwarz.
A prodal. Koupil ji sám a naříkal, že nikdy tolik neprodělal.
„Víš co,“ řekl Marce po prodeji chalupy, „nejsem žádný neuznalý člověk. Půjdeš pracovat na stavby do Trenčanských Teplic. Budeš podávat cihly. Dostaneš dvacet krejcarů na den a stravu.“
„Matúš se vrátí,“ plakala Marka, kolem ní plakaly její a Čepákové děti.
Mladý Schwarz odvážel ještě téhož dne pracovníky na stavby vil v okolí Trenčanských Teplic.
Letos v červnu dal jsem se převézt od romantické Skalky na druhý břeh Váhu k Trenčanským Teplicím.
Nádennice dobývaly u břehu písek, který jest v hojných vrstvách usazen.
„Přece se Bučko vrátil,“ vypravovala jedna, včera ho našli v písku tamhle.“ Ukázala na rozrytou půdu u břehu.
„Byl hluboko, přes metr v písku,“ pokračovala, „mladý pán velkomožný říkal, že leží tam asi půl roku. V opasku měl přes čtyřicet zlatých.“
„Bože, to je peněz,“ řekla druhá, házejíc lopatou písek do vozu, to chudák spadl do vody a voda ho sem zanesla.“
Když jsem za nedlouho na to jel drahou údolím Váhu, upozornil mne vedle sedící pán na Kočkovice.
„Hleďte, jaká to nádhera, jaký pohled na ty chaloupky,“ mluvil pln nadšení.
„Vskutku,“ odvětil jsem chladně.