Národní listy/1867/150/Odpůrci státního práva českého v Čechách
| Národní listy/1867/150 | ||
| Zvláštní telegramy N. listů | Odpůrci státního práva českého v Čechách. | Slavnost korunní |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Odpůrci státního práva českého v Čechách. |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Národní listy, ročník VII, číslo 150. S. 1. Dostupné online. |
| Vydáno: | 31. srpna 1867 |
| Licence: |  PD anon 70 |
Národnost česká a státní právo koruny české nemají po celém světě nepřátel urputnějších, nežli právě v zemích této koruny. Není ani jediného hmotného neb mravního prospěchu netoliko při zemích koruny české a při říši rakouské, ale při veškeré společnosti evropské, jejž tito protivníci naši stále by neprohlašovali za ohrožený ano za zmařený, kdyby národnosti české v zemích koruny české a státnímu právu českému v říši rakouské učiněno bylo po spravedlnosti. Dle domnění těchto lidí, ovšem členův národa německého, státního práva koruny české v Rakousku není a národnost česká v zemích koruny české musí být vyhubena. Program těchto lidí není státní, rakouský; jest národní, německý. V Rakousku-li národnost česká by byla zničena či v Prusku či ve velikém Německu, na tom nesejde jim; jen kdyby byla zničena, jen kdyby mezi Berlínem a Vídní ozýval se jediný jazyk, německý. Program na vyhlazení jazyka českého není nový; jest to program národa německého od třinácti set let, totiž od té chvíle, co stali jsme se sousedy jejich. Na uskutečnění tohoto programu národ německý pracoval již všemi spůsoby a silami, pokud stát český byl samostatný, se svými vlastními králi; jaký div, že pracuje na něm tím ohnivěji od té doby, co stát český svých vlastních králův nemá, ale co jest částí státu, jehož dynastie jest původu německého a v němžto také některé země jsou jazyka německého. Od té doby zajisté starost o zachování národnosti české jest toliko na národu českém; mimo národ český nikomu v Rakousku nebylo záleženo na tom, aby jazyk český se zachoval, zvelebil a vzkvetl. Vždyť vědělo se, kdyby jazyk a s ním národ český vyhynul, že tyto krásné a úrodné vlasti nezůstaly by pustinami, ale že by rozlil se po nich ten živel, který se severa i se západu tlačí se do nich od pravěku.
Protivníci národnosti české mezi námi i kolem nás měli na pokrytí své záhladné činnosti proti nám honosení-se zásluhou, že slouží dynastii rakouské, což dovedli namluviti světu tím snáze, čím menší péči tato dynastie věnovala pěstování vlasteneckého ducha českého. Tato taktika podařila se jim ovšem tak, že národ český posud nemůže ani rakouskou hymnou vítati královskou korunu českou, aby o něm nebylo rozpisováno, že kuje velezrádu a aby nebyl bodáky žandarmův odpuzován od té koruny. Strana německá, nikoliv rakouská v Čechách za těchto dnův měla mnoho práce s národem českým. Orgán této strany „Tagesbote a. B.“ přičinil se, aby nám jasně pověděl, jak přátelé jeho pohlížejí k našemu národnímu a politickému životu v koruně české i v Rakousku. Nechceme zde kárati veškerý nedostatek vzdělanosti, jejž tento list na novo osvědčil svým líčením slavnostního průvodu s klenoty korunovačními z Vídně až na hrad pražský; na kárání podobných mravův společnost lidská má zvláštní ústavy, jichžto mimo všechnu humanitu přece bude vždy potřebí, pokud takové — choroby nevyhynou. Zůstaneme toliko při věci.
„Tagesb.“ praví, že státní právo koruny české nesrovnává se státem schopným života, a že tudíž německé rakousky cítící obyvatelstvo Čech má podstatnou příčinu, že neúčastnilo se uvítání korunovačních klenotův českých. Dále myslí, že dopouštíme se chyby, užívajíce koruny, odznaku královské moci za zbraň, kterouž v pochybnost uvádíme právo panovníkovo. Konečně má za to, že „učení“ o státním právu českém nikdy nebylo a nikdy nebude rakouským a že vyplnění našich žádostí spůsobilo by či aspoň podporovalo by rozpadnutí říše.
Patrno, že národ český jest nejnebezpečnějším občanstvem říše rakouské; a velmi divno jest nám, jak Ferdinand I. vůbec mohl připustit národ český do státu rakouského, neřku-li jak mohl přisahati, že státního práva českého svědomitě bude šetřit. Byla-li říše rakouská za jiných dob, když korunovaní králové čeští na státní právo české byli přisahali, života více schopná nežli nyní, o tom lze jest dočísti se v německých brošurkách, které co den tisícerým spůsobem opěvují „Zerfall Österreichs““ a které i v parlamentu vídenském se kolportují. Státní právo české není v těchto německých brošurkách nikde vyznačeno co jedna ze sta příčin, pro které říše rakouská prý musí rozpadnouti se. Nikoliv „učení“ o státním právu českém, ale skutečná platnost a síla státního práva českého byla kdysi velmi rakouská, totiž tenkráte, když říše rakouská státním právem českým byla založena; a nestane-li se „učení“ o státním právu českém v Rakousku opět rakouským, tož Rakousko samo brzy stane se toliko — „učením.“
Slavně protestujeme proti tomu, jako by koruna česká byla toliko odznakem královské moci; koruna tato jest také stejnou měrou odznakem našich práv a odznakem povinností královských. Národ český v zemích koruny české není dynastií rakouskou národem podmaněným; máme pro panovníka svého stanovisko mnohem čestnější a bezpečnější nežli jest moc; my, obranci státního práva českého, uvádíme panovníka našeho na stanovisko práva; a podávajíce mu korunu českou, podáváme mu odznak práv jeho mezi námi ale také odznak práv našich při něm.
Král nemá v zemích koruny české více moci nežli má práva. Koruna není toliko odznakem moci královy, sice by byla odznakem toliko naší slabosti a poroby. Koruna není nám žádnou zbraní proti králi, ale jest schránkou práv jeho i našich. Toto smýšlení naše jest netoliko důstojné krále i nás (důstojnější nežli mínění „Tagesbotovo“), ale jest také neméně rakouské nežli české. Král nemůže míti nám za zlé, když bráníme práv svých; vždyť uznáváme i práva jeho; na stanovisko pouhého mocnáře nedovolíme snížiti svého krále nikdy, tu „loyalitu“ milerádi zůstavujeme „Tagesbotovi“ a přívržencům jeho, kteří o právích své vlasti nechtějí nic vědět, a jichžto práva počínají teprv dnem 26. února roku 1861.
Zdrželo-li se německé obyvatelstvo v Čechách či vlastně v Praze slavného uvítání korunovačních klenotův českých, poněvadž neuznává státního práva českého v říši rakouské, zajisté ani neuškodilo pravdě tohoto práva, ani nezmaří uznání jeho — až bude nejvyšší potřeba, nebo snad pozdě. Národ českoslovanský smluvil se za starých časův o státním právu koruny české toliko s králem svým; a toliko při králi svém dovolává se uznání jeho. S někým jiným nebude o toto právo jednati nikdy, nemaje potřebí ani jeho protekce a pohrdaje jeho zradou.