Náš zahradník buditel
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Náš zahradník buditel |
| Podtitulek: | (K stému úmrtnímu výročí Josefa Dobrovského dne 6. ledna) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 143–149. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | České slovo 6. I. 1929 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Dobrovský |
 Související na Wikidatech: Josef Dobrovský |
|
Sto let je tomu, co v brněnském klášteře Milosrdných bratří zánětem plic zemřel český kněz a učenec Josef Dobrovský. Prožil před smrtí několik hořkých roků, když viděl proti sobě v mladším pokolení vyrůstat odpor, a zvlášť poslední dobu života měl otrávenu rozčilenou trpkostí, že jeho jméno bylo v anglickém tisku zatlačeno jménem Bartoloměje Kopitara. Stalo se Josefu Dobrovskému totéž, co se dělo a děje mnoha našim velkým národním pracovníkům. Proniknuv záhy v mládí svým neobyčejným duchem i vzděláním, dobyv si evropské proslulosti hned na počátku své vědecké dráhy, stoupal pak stále až k vrcholům, vyznamenal se v jazykozpytě a studiu historickém základními odbornými díly, jež budila podiv svými výzkumy a bystrými vývody, povznesl se na uznanou autoritu, která byla zahrnována svrchovanou vážností jak za hranicemi, tak doma. Kdo široko daleko neznal našeho Josefa Dobrovského a kdo se mu nepoklonil! Ale přišla chvíle, kdy se octl v rozporu s novými proudy a názory, nastal čas, kdy jeho břitká kritičnost začínala překážet, vystoupili lidé, kteří nechtěli být usvědčováni z bludů ani z chyb, a slavný Josef Dobrovský mohl vítat smrt jako osvoboditelku z urážek, odmítání a nevraživosti. „Přátelé truchlí,“ hlásal pomník, jejž na brněnském hřbitově postavil hrabě Hugo Salm. Jen přátelé, nikdo víc!
Dostalo se Dobrovskému pojmenování „modrý abbé, der blaue Abbé“. Abbé, poněvadž byl knězem, který zůstával bez prebendy a žil jako učitel nebo později jako uctívaný host v domech šlechtických; modrý, poněvadž si jednoho času v choromyslnosti zamanul, že všecko na sobě a u sebe bude nosit modré, i střevíce mu chudenický švec musil obarvit na modro. Ale název „abbé“ hodil se na Dobrovského jen potud, že vystihoval podobu jeho tváře a že přiléhal na vytříbenost, jemnost, noblesu, ušlechtilost jeho chování, na volnost jeho názoru. A záliba v modři znamenala při jeho střízlivosti, rozumnosti a positivnosti jen velmi málo romantismu a vztahovala se leda na to modré české nebe, na kterém pilná ruka Dobrovského pomáhala zažíhat „ranní červánky“, aby Šmilovský mohl o nich napsat vřelý román. S pojmem abbého slučujeme vždy poněkud jenom pojem rokokové galantnosti, změkčilosti, rozmařilosti, ale Dobrovský byl pravým opakem všeho toho a zejména změkčilosti, choulostivosti neměl ani za mák. Vyslouživ si tříletým vicerektorským a rektorským úřadováním v moravském semináři hradišťském (poblíž Olomouce) skrovnou pensi 500 zl., dovedl od roku 1790 až do smrti statečně se probíjet bez jakého jiného trvalého zaopatření, dovedl klidně přečkat několikeré zklamání ze zmařené naděje na výhodné místo a nedal se sklíčit, když soupeři menší zdatnosti než on brali mu před ústy všecko, na co si činil právo. „Prázdně a svobody si vážím nade všecko, volnost je mně milejší než nějaká přidaná stovka,“ říkal. Touž a ještě větší statečnost nad pojem abbého prokázal v tom, jak dovedl nepodlehnout novým a novým svým nemocem, jak zápasil s malátností, nervovou porušeností a duševní pomateností, jež od roku 1795 nepřetržitě na něho útočila, jak si přidržoval jasnou mysl a neúmornou pracovitost za nejhorších tělesných okolností. Kdyby byl býval básníkem, byl by ukládal do veršů mučednické dějiny svého utrpení — jako učenec místo nich připravoval národu s napětím všech sil jeho vzkříšení.
Stačí na něho slovo statečnost? Hned, když prvním svým spisem o pražském rukopisném evangeliu sv. Marka r. 1778 ve věku 25 let rázně potíral klamnou domněnku, že uchovaný zlomek psal sám apoštol Marek, vysvítalo všem velmi patrně, že na kolbiště literární vstupuje kdosi krajně nebojácný a odvážný, nepřítel předsudků a pověr, jenž před ničím necouvne a se nezalekne. Byla to vojenská krev, s kterou se narodil r. 1753 (17. srpna) v uherském Děrmetu u Rábu jako syn dragounského strážmistra Doubravského? Bylo to ovzduší voltaireského osvícenství, které tak dychtivě do sebe ssál od dob universitních? Či bylo to přece jen obecné české dědictví z oné minulosti, kdy se národ Husův pozdvihl proti posvěcené lži za ryzí, doloženou pravdu? Buď jak buď, jisto jest, že pro celý svůj další vývoj setrval už Dobrovský v té neústupné odvaze k bojovným výpadům proti každému sebekochanějšímu bludu, proti všemu, co pokládal za nesprávné, pošetilé, neodůvodněné. Vyslovoval se proti nadvládě církve nad státem a brojil ve zvláštní rozpravě proti zotročujícím nesmyslnostem kněžského celibátu, zarýval se lučavkově do ustálených národních legend o slovanských věrozvěstech, o křtu Bořivojově, o Ludmile i Drahomíře a snažil se rozptylovat předsudky o Českých bratřích, zdrcoval výtkami slovníkáře, filology, historiky, archeology a překvapoval vědce původními závěry o starém Slovanstvu, jimiž se stavěl proti nim. Zelenohorský rukopis takřka jen shlédl a už jej bez otálení prohlašoval za opovážlivý padělek, nedbaje ohromného významu, jenž se mu přičítal. Co hořkosti způsobil Ungarovi a Dobnerovi, Zlobickému a Karlu Ign. Thámovi, Šafaříkovi a Jungmannovi! „Autority, která byla toliko vnější a nebyla podepřena podstatou, nikdy nešetřil.“
Jaký tedy to byl abbé? Neměl spíš být nazván zahradníkem? Víme, že tenkrát, když trudná choromyslnost Dobrovského hrozivě stoupala, pečlivý příznivec a jeho vychovanec hrabě Bedřich Nostic zakoupil pro něho na Kampě Šenfeldskou zahradu s domkem a že Dobrovský horlivě se učil v ní zahradničit, překopával půdu, sázel stromy a květiny, ošetřoval je, když rostly, zkoušel léčivou moc bylin, zvídavě se zabíral do botaniky a tak hluboce vnikl po goethovsku v ústrojí rostlinstva, že z toho i povšechný botanický spis vytěžil. Jděme do tří jeho vrcholných, stěžejných knih, pročteme si jeho „Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur“, proderme se jeho epochálním mluvnickým dílem „Ausführliche Lehrgebäude der böhmischen Sprache“, prohlédněme mohutné a velkolepé „Institutiones linguae slavicae dialecti veteris“, Základy jazyka staroslovanského (z pobytu vídeňského), zastavme se u jiných četných prací slovníkových, mluvnických, historických a najdeme právě to trpělivé, důkladné zahradničení, které je si vědomo, že nic nemůže růst a dařit se jinak než od kořenů. Kdežto rozliční břidilové nebo povrchníci vyráběli češtinu libovolně a nazdařbůh podle oka, podle náhodných nápadů a nálezů, Dobrovský s přísnou, ukázněnou vědeckou methodou přidržoval se jen vypátraných spolehlivých pramenů, pídil se neúnavně po všech skrytých, zahrabaných jazykových a literárních pokladech, přijímal jen to, co pozorným, bedlivým zkumem poznával a rozhodoval v jejich zaručeně čistém, ryzím přínosu. On byl ten, jenž češtinu kriticky bral z úst venkovského lidu, ať to bylo v Klatovsku či na Moravě kol Olomouce a Brna či někde jinde; on to byl, jenž před děláním nových slov a rčení chtěl nejprve zevrubně znát všechen dobrý a bohatý jazyk, zděděný po starých spisovatelích; on to byl, jenž začal poměr slovanských jazyků a řádně a zkoumavě určoval až u samých jejich zřídel. Zbystřoval smysl pro rozeznávání slovních kořenů a kmenů, usiloval stanovit bytostné, podstatné zákony skladby, zjišťoval a zjednodušoval základní pravidla slovesného časování tak, že se mohlo už jen od něho pokračovat. Jako vrstevník věku rousseauovského miloval přírodu a stal se Linnéem naší české a slovanské přírody jazykové.
Vykládalo se mu ještě za jeho života ve zlé, že nevěřil v budoucnost jazyka, jejž tak směrodatně vědecky studoval. Opravdu, byl zahradníkem-buditelem, ale nebyl vlastencem, učil rozumět kráse, čistotě a přirozenosti jazykové, ale odsuzoval češtinu jen ke stykům s nižšími vrstvami, divil se dopisovatelům, kteří v listech pro něho určených mluvili česky, tvrdil, že věc našeho národa, nepomůže-li Bůh, je zoufalá a sám se už neuměl pro ni rozehřát, Jungmann o něm napsal Markovi: „Mýlili jsme se v tom člověku? Já vždy jsem byl toho mínění, že jest ne Čech, nýbrž slavisirender Deutscher, a on to, tuším, svým jednáním potvrzuje.“ A přece, i kdyby tak bylo, Dobrovský měl v sobě víc češství než mnozí z věřících a nadšených, osvědčoval svou českou bytost nejcitlivější vnímavostí a bdělostí k duchu českého jazyka, dokazoval své zdravé české jádro pronásledováním každého jazykového šlendriánu v užívání a učení češtiny, vyznával svou českou víru tím, že z obrozujícího se jazyka vymítal ďábla znásilňování a porušování. Byli vzrušenější vlastenci nežli Dobrovský, ale on jim musil vyložit, že dosavadní český pravopis je špatný a že nutno zvykat správnějšímu. Byli básničtější, vzletnější, citu schopnější křisitelé než Dobrovský, ale on jim musil ujasnit, že nové české básnictví nebude moci rozkvétat, nezřekne-li se cizorodé časomíry a nezaloží-li si své veršování na rytmickém střídání slabik přízvučných a nepřízvučných. Nechtějme od Dobrovského víc češství, nežli kolik ho zrovna měl v sobě! Trávil své dětství a chlapectví v nejčernějším rozestření temna, vychováván byl v Horšově Týně po německu, nežli se naučil česky v Německém Brodě, byl obklopen pořád samou němčinou, kamkoli se v klášterním, kněžském, vědeckém či šlechtickém světě vrtl, a češtinu viděl se ujímat mezi mladšími vzdělanci zatím toliko pokusně jako řeč, která byla příliš daleka potřebné hotovosti a pohotovosti. Měl o jazyku ideál, jehož ona nesplňovala, a byl zcela jen chladným, zdrželivým, rozumovým a uvažujícím vědcem, který si úzkostně chránil všeho nezjistitelného. Kdyby nebyl býval tím vědcem, nebyl by pro nás mohl vykonat to, co vykonal.
Zahradníkem našeho národního úsvitu byl Dobrovský. Takovým, jenž vkládá sémě do prsti, zalévá kořeny, vytrhává škůdné býlí, narovnává zkřiveniny, opatruje, ošetřuje a ostatek bez ilusí zůstavuje Bohu, zemi a pohodě. Když stárl, obklopoval se mladými, posiloval a povzbuzoval je, štědře je obohacoval svými vědomostmi, poučoval, radil, ochotně přispíval svou pomocí a tím, co sám nasbíral. Magnus parens, velký rodič a otec! Jen přes něho vedla cesta ke Kollárovi a Čelakovskému, k Máchovi a Erbenovi, k Palackému, Šafaříkovi a Jungmannovi, k naší slavistice, k našim snahám o slovanskou pospolitost, ke Gebauerovi. „Vřeť každému srdce po jazyku svém,“ psával přátelům Dalimilovými slovy do památných listů a jeho srdce vřelo ve vědeckém bádání tak, že jeho tlukot naplňoval, doprovázel a řídil celé naše příští století. I jeho omyly, chyby a vrtochy přinesly blahodárné zúrodnění. Panická tvář Dobrovského hledí na nás denně na kraji sadů Vrchlického s poprsí tak, jak ji kdysi Kadlík poctivým štětcem na plátno vybásnil. „Průzračnýma modrýma očima, v nichž věhlas i ráznost, hrdé vědomí i dobrotivost tak dojemně se objímají.“ Pilná a tuhá duševní práce, nadšená ideami božsko-lidskými, položila na rysy a čáry podlouhlého obličeje ráz ušlechtilé přísnosti i milovábné lahody a ještě dnes volá k nám jemným hlasem ta tvář, abychom nevěřili v kypivé blouznění, abychom věřili jen v uvědomělou, vytrvalou práci a pronikavý zkum.