Náš úkol, směr a cíl
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Náš úkol, směr a cíl |
| Autor: | Miroslav Tyrš |
| Zdroj: | Rádce sokolský. Praha : Česká obec sokolská, 1897. s. 23–35. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1871 |
| Licence: |  PD old 70 |
Co chcem? Kam směřujem? Jak s rychlostí bezpečnou a rozváženou ve všem k cíli pílit? Co úděl sokolský při práci vespolné? Co v pravdě úkol náš v životě národním?
Jaké my o tom přesvědčení máme, jaké zásady tu za platné pokládáme pro všechen postup k dokonalosti v odboru vlastním, pro všechno počínání pravým duchem prodchnuté – to z předu nejen obvyklou frází odbýt než šíře vyložit a hlouběji zdůvodnit za přístojno, ba přikázáno máme.
Spějmež ihned ku středu věci celé.
Nikoli každý o sobě, co jednotlivec, ba ani ne jen v různých jednotách, než podporou a snahou vespolnou chceme úkol svůj řešit, a to nejen ve prospěch svůj vlastní, než na zdar všeho národa našeho.
A tak tedy při všem konání a rozjímání tři svazky ty především na zřeteli míti sluší, postupně širší a širší, především svazek ve spolku jednotlivém, pak onen mezi Sokolstvem veškerým a na konec i ten, jenž k všemu národu nás všechny víže.
Počněmež s jednotou.
Nehodláme na tomto místě o oněch podmínkách rozvodně se pronášet, na nichž jak hodnota tak úspěch života spolkového povšechně spočívají, a rovněž nechcem zde, jak v dalším průběhu o oněch mravních vlastnostech se šířit, jež na konec přec nejen Sokolu, jež muži vůbec sluší. Víme k tomu, kterak za zdmutou spoustou všeobecných slov jak neodstatek na myšlénky zvláštní, tak nečinnost při věci jednotlivé se rádi skrývají.
Tož tedy jenom ku své snaze zvláštní zde přihlížeje, klademe sobě z předu otázku: Co v každé z jednot našich o sobě nám zaručuje pokrok odborný, vývoj věci a její zdokonalení?
Myslíme, že to, když provždy na vědomí sobě udržíme, že možná pokračovat a zdokonalovat, že vše, co konáno, též jinak a snad líp se díti mohlo. Myšlénka jednoduchá a přec ne všem povždy na mysli tanoucí. Vždyť s těží který stav skutečný je kdy v té míře výborný, aby zlepšení v něm naprosto nemožné bylo. Není-li tedy v kterékoli věci postupu k lepšímu, tož celkem soudit sluší, že sotva as svrchovaná dokonalost její způsobila váznutí, než spíš jistá necnost lidská, která každému pokroku – i v životě veřejném – je úhlavní závadou a překážkou, a necnost ta se jmenuje – spokojenost. Ba spokojenost je ten těžký olověný cop, který především přetnout dlužno, máme-li hlavou si nejen směleji hodit, ale i volněji myslit. Nehájíme tím ovšem svévolnou těkavost a rýpavost. Avšak zda všestrannému vývoji sil tělesných zadosti činěno, zda k rozmanitosti oživující též nutný pořádek ve všem se přidružil, zda nikde a ničím čas nenáhradný neztracen, zda ve výkonech jak jednotlivých tak společných s prospěšností též krásovkus se naskrz osvědčil, zda počátky důkladně založené, zda další pokrok dostoupen cestou nejkratší, zda ve všem snažení se neslo k vrcholům nejvyšším, ano i to, zdali vše, v čem a čím a na čem cviky naše se dějí, co nejdokonaleji je zřízeno – na to je povždy dlužno sebe ptát. Ba víc, kamkoli v čemkoli je dospěno, to nezdržuj nás myslit a pátrat dál, zda by snad přece nemohlo všechno též jinak a ještě lépe být. V tom ohledu budiž heslo sokolské: „Věčný ruch,“ aneb chcem-li též: „Věčná nespokojenost“, která zde i tu výhodu má, že ji nikdo pravidlovat a zakazovat nemůže.
Kdo v smyslu tom největší nespokojenec, ovšem ne s osočováním a podezříváním a slovem neplodným a nezdůvodněným, alebrž skutkem vynalezavým a nikdy ukojenou snahou svou, ten budiž na tom poli všude za prvního spolubratra pokládán, však tenkráte jen, když i k svým omylům se bez rozpaků přiznati dovede, když cizímu nálezu a pokroku se rovněž jak vlastnímu těšiti umí, když osobnost mu nic a celek vše.
V tom srozumu pak budiž v každé jednotě závod všechněch proti všem, sokovství svorné, řevnivost bratrská, a každý se vším úsilím na dráze společné ku předu spěchaje, radujž se přece, když byl předstižen.
Toť duch a snaha, kteráž i žádný nedostatek hmotný překážet nemůže a nesmí. Tam pak, kde prostředků je vydatnějších, nechť dále zasahá též usilí. Kdyby kdekoli jinde a sem tam snad i u nás pohodlnost krátkozraká hranice zemské za meze světa měla, nás nesiž snaha po pokroku dál. Cokolivěk se jinde v oboru našem děje, to seznat hleďme, a to nejenom z knih – jež ovšem též sluší opatřovat a pilně přehlížet – nejenom z písma mrtvého, alebrž též z názoru živého, jenž jedním rázem a důkladněji nás poučí, i ktomu nehledě, že způsob provedení, že život a ústrojnost zvlášť u společných vystoupení veřejných se jevící nedá se černí tiskařskou naskrz na papír upevnit. A tak tedy, kdekoli možno, patřme dál; ve věci velké, jež napořád si dále dráhu klestí, nemožno jen v ukojenosti obmezené si hovět.
Tak mnohý z nás se vydá na cestu. Ať myslí vždy též na věc sokolskou.
Může-li být, nechť především na ni myslí, vše prohlídne a ovšem se přesvědčí, co jí se týče. Je-li třeba a možno, ať ostatní i hmotně za účelem tím jej podporují. Co z cesty o nářadí, o cvičení, o ústrojí života spolkového takto přinešeno, to s myslí soudnou v domácích úradách se probírej; s myslí, která cizí věci se ani neobdivuje, ani ji nezavrhuje proto, že cizí jest, než jedině se snaží, aby sic vše, co nejapdné, opodál se zadrželo, avšak rovněž, aby, co jinde prospěšného po různu se vyskytlo, u nás jak v jednom ohnisku se soustředilo.
Tak hleďmež k tomu, aby i všechny snahy cizí nám pokud lze, z vlastního názoru známy byly, a každý nový ruch a směr budiž nám aspoň povědom. Nemyslím ovšem, aby tím směr náš vlastní stal se nesměrem, pestrou neústrojnou směsicí všech směrů ostatních. Nestačí vždy jen přijmout, nutno vše našim poměrům, našim snahám přizpůsobit, a co se duchu a celku našemu příčí, i tenkrát zavrhnout, kdyby i některé výhody podřízené snad poskytnouti mohlo. A rovněž na to budiž zde důraz položen, že větší cenu ještě, než co takto nastřádáno, na věcech hotových, má onen „věčný ruch“ a ustavičný hmot duševní tím zachovaný; okolnost ta, že povždy nad hladinou nevědomí si udržíme myšlénku, kterak vše nemusí právě tak zařízeno být, jak se to dosud děje a jak dosud nám známo jest; má povzbuzení myšlének k opravám a dodatkům ve směru našem, jejž ovšem v celé ryzosti jeho chceme dále pěstovat, a který, jak ze vší zkušenosti tvrdit smíme, ovšem že třeba má, avšak též zasluhuje, aby se dále pěstoval. Toť pak se samo sebou rozumí, že nechcem pouze napodobňovat, než, co jsme našli, zdokonalovat, že nechceme jen totéž, že chceme všechno ještě lépe mít. Vždyť jsme z národu zpátečnického, jak aspoň protivníci naši do všech úhlů napořád znovu hlásati se snaží, titíž poctiví protivníci ovšem, kteří by nám, kdyby to jenom bez ostudy učinit mohli, nejraději nohy svázali a pak nás bohatýrsky tupili, že nemůžeme, ba že nechcem dál.
Tolik o spolku jednotlivém a snaze jeho. Však kamkoli po cestě zde naznačené dostoupíme, toho buďmež povždy pamětlivi, že pro věc naši ničehož neučiněno, pokud bychom každý jen na sebe myslili a všechno sobětné pro sebe schovávali.
Cokoli kdokolil zvěděl a smyslil, to patří celé věci sokolské, a stejný nárok mají na to veškeré jednoty bratrské. Ovšem že spolek jednot sokolských v život vstoupiti nemohl: neběží nám prý, jak se nám řeklo, o zvelebení záležitosti tělocvičné, nýbrž o snahy jinaké. Avšak mimo vněšní to spojení, na ten čas nemožné, zbývá nám vždy vzájemnost duševní. A věru že mezi tím i prostředky i vnější rozvoj náš v té míře vzrostly, že možno dále myslit a více podniknout, nežli až potud v tom se státi mohlo. Můžeme nejeneom, jak se to dosud stalo, o kroji výletním a slavnostním se dohodnout; můžeme též jak v knihách výboru a sboru cvičitelského, tak i v nářadích a zbraních jakož i ve všech pomůckách vyučovacích stejnosti se domáhat; můžeme za příčinou seznání snah jinonárodních, vedle toho, co od jednotlivců tím směrem podstoupeno, k společným podnikům síly a prostředky své složit; můžeme pomýšleti na spisy zevrubné a nákladnější, které by nejenom soustavu cvičební v úplnosti o sobě obsahovaly, nýbrž též o směru a cíli našem, o správě a technickém řízení jednoty, o vystoupeních její při cvičeních veřejných, výletech a slavnostech, zkrátka o veškerých životních zájmech spolkových pojednávaly, a tím ve všechny výkony naše způsob promyšelný a na týchže zásadách spočívající zavedly; můžeme vůbec ve všem ku shodě přihlížet, neb vše co jednotí, nás také sílí; můžeme konečně i jinak pomocí tiskopisů věc naši šířit a tříbit, uvědomění sokolské utužit, pokroky v oboru našem dosažené majetkem všechněch učinit, sebe a potřeby svoje vespolek seznat, proti nevědomosti, liknavosti a všelikým vadám vlastním i překážkám zevním v nich bojovat; můžeme ústrojí jednotlivého spolku a zvláště i organisaci veškeré věci naší objasňovat a z předu na přetřes brát, a takto aspoň připravovati se k oné činnosti pospolité a důraznější, již spolčením všech spolků našich roznítit chceme, chystat a hotovat onen širší závod veškerých jednot sokolských, který věc naši teprve utvrdí a zpovšechní.
Řečeno jednou, že naše snaha po rozvoji za dovršenou se pokládati nemůže, pokud každý kdo Čech, též Sokolem se nestal. Myslíme, že při jasnějším rozhledu, kterého jsme mezi tím o věci nabyli, tím více stojíme při přesvědčení tomto. Láska a dba jen k jednomu spolku obrácena byla by pouhou krátkomyslnou hračkou: vždyť vše, co dosud v oboru našem úhrnem se stalo, je pouhé kladení základů, pěstování zárodků pro vývoj budoucí. Čítáme-li v Čechách a na sesterské Moravě, která, toť se samo rozumí, s námi jeden nerozlučný celek tvoří, nyní as 12.000 členů a spolubratří, tož je to přec jen nepatrný zlomek národa našeho. Je tu podstatný rozdíl mezi jednotami sokolskými a spolky za jinými účely se beroucími. Nemožno a netřeba, aby byl každý členem spolku pěveckého, průmyslného neb vědeckého; věc sokolská však, jak ke všem stavům a vrstvám se obrací, znamená prozatím tolik, co tělesné a z části i mravní vychování a šlechtění všeho národa československého, odchovávání jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené, a musí tudíž hledět, aby koncem veškerý lid octnul se v okruhu jejím. Zde nemůže ohromná část pouhým obecenstvem zůstat, my nejsme jen k tomu, aby jiní na nás se dívali a snahám našim přizvukovali, zde musí časem veškeré obecenstvo ne zmizet, ale z obvodu střídavě na závodiště vstoupit a po jistá léta na něm se tužit. Neboť cizí síla a cizí cvik, tušíme, nikomu tu nepomáhá, zdatnější úsilí části nepatrné nemůže změnit povšechný výsledek snažení a bojování obecného, a zlomek, který by zlomkem napořád zůstal, neměl by tudíž nikterak rozhodnou cenu pro život národní. Neboť zde více nežli kde jinde platí výrok jak hluboký tak vznešený:
„Co všechno lid nezná, nikdo nezná!
Co lid ještě nedoved, nikdo nedoved!
Co lidem se nestalo, nikým se nestalo!“
Toť připomíná nám zároveň třetí ten svazek, o kterém jsme se úvodem zmínili, svazek v národě, postavení naše a úkol náš uprostřed onoho ruchu pospolitého a všech těch téměř nesčíslných snah, z kterých se skládá život národní. Byl by to předmět skoro bez konce, kdybychom hodlali jej tady vyčerpat. Avšak chceme co do života národního na zřeteli mít jen nejpovšechnější a tím ovšem nejdůležitější podmínky jeho, a co se věci naší týče, podotknuli jsme již, že především zde přihlížíme jen k stránce oné, která se k ryze odborní a nejbližší činnosti naší táhne.
Jakkoli činnost ta sem tam namnoze vázne, to přece říci smíme a též jsme řekli, že směr její přese všechny nedostatky, kteréž dosud na jisto má, je celkem přece dobrý a prospěšný, a že se v tom srozumu nacházíme tudíž na dráze nadějné, ba mnohoslibné. Dodáváme, že dobře víme, kterak nacházeti se na dráze, není totéž, co býti u cíle a to tím méně, čím vzdálenější cíl, čím více a šťastnějších závodníků již dávno před námi za ním se vydat mohlo. Než, co nás při tom sílit a neustále dále pudit musí, jestiť myšlénka ta, že nikoli jen o sobě a pro sebe zápol ten podnikáme, nýbrž že celému národu našemu podstoupiti jest závod podobný a že na výsledku jeho závisí prospívání, zdar, ano i veškerá budoucnost naše. V tom jsme se napořád víc upevnili a myslíme, že s Vámi snadno o tom se tady dohodneme, vyložíme-li, jak tomu rozumíme.
Veškeré dějiny jak tvorstva vůbec tak lidstva zvláště jsou věčný boj „o bytí a trvání“, v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno, zachovajíc toliko stopu svou co zkamenělina ve vrstvách skal aneb též v písmenech knihy, jež dějepisem slove. Tak zní ten zákon povšechný, jejž věk náš objevil a jasně pojmenoval, a který čím dál tím zřejměji se všeobecně platným býti ukázal; zákon neúprosný, jak každý jiný; zákon jejž ani modlitbami, ani slovy sebeklamnými ba ani pouhým právem zděděným zažehnat nelze. Jemu podlehli drobní jak mohutní tvorové dřevní, ze živoucí přírody teď vymřelí nenašedše ve světě znenáhle změněném dalších podmínek trvání svého; jemu podlehli společnosti nejmocnější a národové druhdy nejslavnější – neb také člověk je jenom částí přírody povšechné – jemu podlehli jakmile sestárli ve světě stále novém, jakmile vysíleni nekráčeli dál, a octnuli se takto v odporu s duchem věčného ruchu a pokroku a tím namnoze i s duchem doby nové, jež mezi tím nad lidstvem byla vzešla, jemu podlehli, jakmile na konec všeobecná zkáza nitřního života nutně se k tomu přidružila. To všechno na důkaz, že žádná, ani ta nejskvělejší minulost, nýbrž jen zdravá a činná přítomnost zaručuje národům budoucnost, že národové zpátky jdou, když nejdou dál, že z nitra odumírají, a že povšechný průběh událostí jen odklidí, co beztoho již zvetešilo, co nemá více ceny v životě povšechném. Neboť jen tento život povšechný leží přírodě právem na srdci, podobně jak v každém zdravém ústrojí celek víc, nežli část a jednotlivci platí a váží; a onen „boj o bytí a trvání,“ který je v ní naskrze zákonem svrchovaným, neznamená nic jiného, než že část musí zahynout, když celku se příčí, aneb jej nebezpečím ohrožuje, aby toliko zbylo a tím volněji se vyvinouti mohlo, co plného života je schopno a hodno, aby v celku zůstalo a potrvalo. – My ovšem zde jen k lidstvu přihlížíme. Ať odklízení ono tady již zvolna aneb násilně se děje, tolik i tu je jisto, že, pokud přírodě našich pojmů propůjčiti sluší, též každý národ zhynul jen vlastní vinou svojí, a taktéž že na bojištích se nerozhoduje osud národův, že je již rozhodnutí před bojem. Ni jeden národ, co jich na světě bylo, četný neb nečetný, nezhynul ve své jarosti a hodnotě, každý sklesl sešlý, netečný, povrhlý. Zde jako všude vykonává příroda dlouho shovívavá na konec soud přísný, avšak též spravedlivý a pro celek blahodějný, odstraňujíc z lidstva členy zdravému rozvoji a pokroku nadále nepřístupné a tudíž zbytečné a škodlivé. Toť je zároveň to jediné pravé, nezvratné a veliké naučení, jež veškeré dějiny nám poskytují. Neboť jinak nic v nich pouze se neopakuje, nic pevně nestojí. „Co věky hodlaly, zvrtne doba,“ a staleté odolání proti návalům a nátlakům všelikým nezaručuje nikomu trvání i na dále, zvlášť v době ne, kde dnové víc, než druhdy léta váží.
Co z toho pro nás plyne? Dvojí věc a pravdy dvě! Jedna přísná a druhá k naší útěše.
Plyne z toho především pravda, že národové, čím menší jsou, tím větší činnost vyvinouti musí, aby i při skrovnějším počtu svém platnými a závažnými členy lidstva byli a zůstali, a že ve všem o zdravý vývoj a postup svůj tím více dbáti musí. Neboť zde snáze a rychleji stanutí a zkáza všemu tělesu se zdělí, kdežto při národech velkých to dlouho trvať může, než neduh celou hmotu pronikne a zdravý život její překoná. To nám ovšem ukládá čilost a bdělost zvýšenou. Však kdož by nechtěl činit se a bdít? Vždyť i ta jistota z toho nám kyne, ta druhá pravda z toho sleduje, že žádná moc zevní, žádná síla hmotná a surová o sobě nezničí národy, že život národů, pokud na výsluní pravdy, dobra pokroku obecného se vyvinuje, je v srozumu tomto neranitelný jako paprsek sluneční, a že jej nepřemohou a nezahubí nižádné moci temnosti, lež neb násilí proti němu vyslané.
Přicházíme k závěru. Jsou-li to základní pravdy pro veškerý národ náš platné, tož nutno, že z nich i pro nás co jednoho a nikoli posledního z činitelů v životě národním jisté důsledky vyplývati musí.
Myslíme že ty: Jak naše jednoty jsou pro všechny a přece zvláštní směr vedle všechněch mají, podobně je i úkol náš tu dvojitý. První a povšechný záleží v tom, že před jinými povoláni jsme zachovávati národ svůj při té jarosti všestranné, která národům nedá odumřít, při té síle stálé a svěží, při té zdravosti tělesné, duševní a mravní, která nižádné zkáze vzniknout nedá a tím i žádnému stanutí, žádnému zpátečnictví, tomuto nejhoršímu ba vražednému zločinu na národech páchanému. Kterak pak i všechny výkony naše týmže duchem jarým, svěžím a neunavným proniknuty býti mají, kterak zloduchové netečnosti, lenosti a omrzelosti na vždy zažehnáni zůstati musí z obvodu závodišť našich – budiž zde toliko naznačeno. Vždyť bychom jinak se stali pouhými pitvorami toho, co býti máme, a nikoli předními a pevnými zastanci úlohy povšechné, v životě národním nad jiné důležité.
O druhém zvláštním úkolu našem: o naší snaze čistě odborní, vedle jiných rozdílných však rovněž odborních, tolik zde postačiž: Praveno kdysi – a souhlasí to s tím, co z povšechného hlediště jsme vyvodili – že národ nepočetný jako my, a zvlášť v těch okolnostech časových a prostorných, v něž postaveni jsme, jen dvojí osud očekávat může, že totiž buďto, jsa netečen, musí znenáhla vyhynout, buď, chce-li žít, že dlužno mu činností ráznou a všestrannou nad jiné vyniknout. Zda jako národ žíti chcem a můžem a to plným životem národním, o tom myslíme, že není u nás otázky, toť tušíme, svorný náhled a svorná vůle všech, kterouž by nikdo zvrtnout nedoved. Vždyť ono vyniknutí, na kterém záleží, neznamená nic jiného, než že se octnout máme zas v tom popředí vzdělanosti a osvěty pravé, kde národ náš se druhdy již nacházel; a nesoudíme, že by byl schopnost a nadání své k tomu promrhal. Však ovšem nutno, by každý jednotlivec, každý spolek v oboru svém se všemi silami se činil, by každý v odboru zvoleném za cílem nejvyšším se ubíral. Jen tam, kde věc k těm koncům dovedena, že netřeba porovnání se vší cizinou se ostýchat a bát, jen tam dostáno úloze v životě národa a vší snaze vytknuté. Kdo méně chce, je, jak by nechtěl nic. Nevléci se, než vzletně brát se dál! Klesnout neb dospět! Všechno aneb nic! Tu ovšem musí heslem snahy být. Pravdu tu pochopit, jí neohroženě pohlížet v tvář a dle ní jednat, jen to nás zachrání a zvelebí. Je nedůstojno, sebe podceňovat, avšak nebezpečno a nemužno, sobě lichotit a sebe klamat a samozrádno s málem se spokojit, kde jenom skutek svrchovaný spasí a činnost k vrcholům nejvyšším se nesoucí!
Oč úkol náš je takto méně snadný, než ten, jenž jiným národům snad připadnul, o to je čestnější, o tolik prospěšnější rozčřešení jeho pro pokrok a pro vnitřní rozvoj náš; a čím víc tím je, tím větší hrdostí, tím nadšenější snahou nás musí naplnit.
A tak tedy i na tom poli, kde šiky všeho národa se rozkládají, nový povšechný závod nás očekává. Kam národové jiní, nikdy nebyvše spoutáni, šťastnějším osudem před námi dospěli, tam, ba za tím leží cíl nám společný. Tu všechny snahy, všechny spolky naše jsou sobě opět soupeřové mysli jedné a přece závistivé; každý každému budiž tu příkladem a pobudkou, a každý ostatním vítězství s myslí bratrskou přeje, přece všechny síly napniž, by věnec přebornický své věci vydobyl, a v společném chrámu dějin vlasteneckých co slavnou památku pak zavěsil.
Předobře víme, jak daleká, jak obtížná je dráha, na jejíž konci tento věnec kyne. Než ať kdokoli jakkoli to vykládá, tím přec se netajíme, že chováme přesvědčení nezvratné, kterak věc sokolská, jedním rázným nedocenitelným činem mysli ve všem nad všednost tíhnoucí, v zárodcích již nad jiné povznešena, že všechněch první dospět může tam, kam všichni čelit máme, buď na roveň se všemi, buď v čelo ostatních.
Toť budiž v tom třetím svazku, ve svazku národním náš směr a cíl, tak konejme svůj úděl v společné práci všeho národa a pamatujmež sobě, že, kdo na závodiště vstoupil, bez ustání dál a dále spěti musí, aneb co totéž je: že ta každodenní, ta ustavičná a přece neokázalá činnost tady je rozhodná a nikoli jen vystoupení hřmotná a ob čas toliko se objevující. Tou všední, neustálou činností hmotnou a duševní, ve všem pokrok na zřeteli mající, řešíme především tu úkol svůj přispívajíce k tomu, aby na věky zdráv a silen setrval národ náš, a aby mezi ostatními nikdy se nestal členem neplatným, zpozdilým a závadným, jejž by soud událostí ohledem na celek z jeviště dějin musil odklidit.
Tak každým dnem obhajme národ svůj, jejž by bylo pozdě a marně mečem na venek zachraňovat, v tom případě, kdyby uvnitř netečnost a zkáza to pevné, zdatné jádro jeho hlodala.
Povšechná známka společnosti choré a zvrhlé je ta, že sobětnost rozmařilá se samoklamnou lží v ní převládá. Kde však jádro života zdrávo jest, tam platí celek částem nade vše, tam není místa pro zrádu, netečnost a sketnost, jen o prospěch osobní a vlastní záchranu sobětně dbalé a v době rozhodné úsilí části šlechetnější mařící; jen tam je možno, by nikdo nesměle neb zrádně neodstoupil, by celý národ stál a setrval jako rek jediný, o jehož neprůlomné brnění roztříští se na konec meče vražedné. Jen národ zdravý též národ branný jest. Zbroj v každé pěsti! Zřízení válečné! Stokrát, tisíckrát to budiž řečeno. Avšak k nástroji a k ústrojí především též junstvo a mužstvo zdatné a úhodné! Kdo v dobách války ubránit hodlá národ svůj, ten po čas míru již proti vší vloudivé zkáze životní musí na stráži stát, ten mečem plamenným upíry a netopíry na každém poli drť a rozprašuj. Budiž to řídící hvězdou i našeho konání, naše náboženství a svrchované zasvěcení všeho života.
Toť naše hlediště, tak páčíme my úkol sokolský, a trojí závod ten, který nám položen a v kterém dlužno ano povinno, zápoliti o palmu vítězství. Toť, trváme, všechněm je uloženo, kdož s myslí opravdovou a uvědomělou přihlásili se k věci sokolské. Co my zde hodláme a chceme, nemůže být, než připojiti se k řadám závodníků cíle tak vznešeného se dopínajících, nezádržně spějících ku předu za heslem hesel, ježto zní:
Naprej!