Nářek Sarmaty

Údaje o textu
Titulek:	Nářek Sarmaty
Podtitulek:	Nad hrobem Zigmunda Augusta, posledního krále z domu Jageloncův.
Autor:	Franciszek Karpiński
Zdroj:	Ruch: Měsíčník pro zábavu se zvláštním zřetelem k produkci mladších spisovatelův. František Augustin Urbánek. prosinec 1879 . roč. 1. čís. 3. Str. 126–127 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Rudolf Pokorný
Licence překlad:	PD old 70

Spíš, Zikmunde! a sousedé juž tvoji,
v dům sjíždějí se nyní tobě hosté.
Ty spíš! a čeleď vítá v nepokoji
tvé ctitele a hodovníky prosté.
Ó trudná vzpomínka o štěstí v hrobě
proč navrací se ještě v duši tobě?

Tys nezůstavil syna svému trůnu —
o jaké na nás rozhněvání boha! —
by jeho vnuk dnes válčil za korunu
a postrachem byl na hranicích mnoha.
S tvou korunou se nyní obchod spřádá,
tvůj stolec ponížen i ztupená tvá rada!

O vlasti má, jak hluboce jsi klesla!
kam dělas bohatství a slávu, sílu?
Od moře k moři pyšně jsi se nesla,
teď nemáš trochu země na mohylu!

A hleďte, jaké dítě u matičky leží!
Ach, z prsou zeje hluboká mu rána,
z níž šlechetné a krásné žití běží.
Ač smrti neprchala hruď ta sklaná,
přec touha po životě v tváři, v hledu,
hněv, otázka, čím zaslouží tu bědu?

A hleďte, vážný chrám jak zhanobený!
Juž osady nám oheň schvátil škůdce,
nic nezbylo, leč prázdné, holé stěny,
v nichž zoufající vlastník lomí ruce.
Vše zničil požár, zhouba ze všad prýští,
kam pohledneš, zříš mrtvol v spáleništi.

Po trudech těchto ubožáci mnozí
se po neznámém rozutekli kraji,
a ostatní, až oko zřít se hrozí:
u vlastních dveří o chléb naříkají.
A jiné hubí vláda Moskvy, Němců,
co z rolí otcův hlas zní cizozemců.

Vy, kteří doma lkáte v nepokoji,
jak zachrániti, rcete, národ matný?
Váš vítězný meč zjevil světu v boji,
že také Polák zručný jest i statný.
Však přinesli jsme domů z kruté služby
jen rány, zvadlé naděje a tužby.

Tak pěkné krve napila se země!
A koně, jezdci divoce se mračí,
a dětem hladovým máť zrádně, jemně,
řeč nepřátelskou do rtů mladých tlačí.
Ach, stalo se, jak výrok jakýs kázal
že jiné popsal, ale Polsku smazal.

Víc Polák, Vislo, vod tvých neokusí,
juž navždy zmizely tu jeho sledy.
Dnes prchá, jméno slyšet-li tvé musí,
jež slaveno tak bylo jeho dědy!
Juž svět pro bílé orly, pro znak Litvy
se nerozpálí jako kdysi v bitvy.

Ó Zikmunde! Zde při tvém hrobě —
však větry nám víc nezavějí —
ukládám nepotřebnou k tobě
svou šavli, radosť — bez nadějí…
I loutnu neúkojně
vše, co mi drahým bylo —
ach, slz mi vřelých hojně
jen zbylo.