Myšlenkový základ nesprávné politiky
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Myšlenkový základ nesprávné politiky |
Autor: | Josef Matoušek |
Zdroj: | Národní listy, roč. 78, č. 287. s. 1 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 19. 10. 1938 |
Licence: | PD old 70 |
Události osudového měsíce od norimberské řeči kancléře Hitlera do stanovení pátého okupačního pásma byly tak otřásající, že zviklaly důvěrou těch nejzarytějších stoupenců naší dosavadní zahraniční politiky, jež se v závanu válečného větru zhroutila jako domek z karet. Právě proto se však ozývají hlasy, které mají svésti pozornost od odpovědnosti naši politiky a jejich představitelů a svésti všechnu vinu pohodlně na jiné: vším je vinna Francie a Anglie, západní kapitalisté, „bohatí“, podle Josefa Stivína, mezinárodní reakce podle Jana Slavíka, náhody posledních dnů krise podle „Volné Myšlenky“.
Střízlivý pozorovatel a kritik vidí ovšem všechny rozličné složky naší národní a státní tragedie, ví dobře, že mnohé z nich jsme nemohli měniti. Nové hnutí všeněmecké dolehlo na příklad samo tíživě na dosavadní strukturu našeho státu. V čem je však nesporná vina naší zahraniční politiky? V neschopnosti včas a vhodně se zaříditi podle nových skutečností, podle skutečného vývoje, ve ztrnulosti a nehybnosti, s níž opakovány mrtvé formule a udržovány papírové fikce.
Máme-li porozuměti tomuto rysu naší zahraniční politiky dvaceti let, je třeba pochopiti politickou osobnost Eduarda Beneše, jenž ji nejprve s Masarykem a pak zcela samostatně určoval. Tento muž houževnaté pracovitosti a úpornosti v sledování vytčených cílů, politik, jehož veliký podíl na zahraničním odboji za světové války je nepochybný, spojoval ve svém politickém postupu realismus v jednotlivostech i metody mocenské politiky, jinak odsuzované, s doktrinářstvím velmi tuhým. Jako žák a do značné míry jen epigon Masarykův, hlásil se zejména cele k mistrově představě o poválečném politickém vývoji evropském. Bylo by lze hromaditi doklady o tom, jak jinak si jej Masaryk i Beneš představovali. Tato nesprávná představa, domněle vědecky založená, nebyla by nám sama o sobě škodila. Ale v myšlenkovém světě Masarykově a Benešově koření především ve svých důsledcích pro stát osudná představa, že vše, co odporuje předem „vědecky“ narýsovaným směrnicím demokratického vývoje, je jen pomíjející, dočasnou, vnitřně nutně slabou „reakcí“, která v soutěži s „demokraciemi“ neobstojí. S ní proto státník demokratický počítá právě jen jako s něčím efemernim. Proto tak dlouho nevěřil Eduard Beneš v trvalost fašistického režimu, uplatňujícímu směrnice a hesla namnoze protichůdná jeho myšlení, proto nevěřil v možnost opravdové velmocenské politiky Itálie ve chvíli, kdy se chystala k výpadu habešskému. Jestliže již fašistický režim se jevil naší zahraniční politice nevítaným zjevem, k němuž se chovala po vzoru známého afrického ptáka, tím méně pochopila povahu a dosah německého převratu.
Jen uvědomíme-li si tuhé lpění na základní představě o „demokratickém“ vývoji poválečné Evropy v duchu konce světové války, pochopíme, co jinak by bylo nepochopitelným: skutečnost, že politika, honosící se smyslem pro realitu, nedovedla najíti přímou cestu k sousedům, že od té doby, co Německo opustilo Ženevu, čekala, až se tam říše vrátí, že přecenila dosah smlouvy se Sověty v době, kdy se zřetelně rýsovala rostoucí isolace dnešního ruského režimu v evropské politice, že nedbala rostoucích a naší nehybností především zaviněných nesrovnalostí v politice států Malé dohody, že posléze od sklonku minulého roku nedbáno ani velmi jasných pokynů Francie. Komu se jevilo hitlerovské Německo jen jako hromadné poblouznění, kdo na ně nekladl měřítko výkonnosti a možné úspěšnosti, ale „oprávněnosti“ s hlediska určité koncepce filosofické a apriorní představy o politickém vývoji evropském ten nutné byl skutečným vývojem udupán. Krátce: československá politika, jež se nedovedla přizpůsobiti novým skutečnostem s minimem národních ztrát, byla k tomu donucena s maximem ztrát. V ničem jiném, ale v tomto cele tkví vina dosavadní zahraniční politiky.
Chybná koncepce, ovládající naši zahraniční politiku jak v době, kdy byl ministrem zahraničí Eduard Beneš, tak i později a snad ještě více za jeho nástupce, jenž byl toliko sílou výkonnou, uplatňovala se mocným souručenstvím politickým a osobním v celém našem veřejném životě, politickém i kulturním. Právě proto veřejnosti, jež záměrně nebyla pravdivě informována, jevilo se to, co se v osudném měsíci stalo, jako náhlá katastrofa a nikoli jako poslední článek řetězu, z nichž mnoho článků starších ukula naše zahraniční politika. Bylo by lze uvésti množství dokladů ze všech oborů, jak naše veřejnost byla vychovávána zcela soustavně ve falešné představě o dnešní evropské a světové politice. Zde pracovala neien široká tisková fronta od „Rudého práva“ až k „Prager Presse“ a „Lidovým novinám“, ale uplatňovaly se nejrůznější prostředky, jak zároveň znemožniti každou věcnou kritiku, jež byla prostě zesměšněna, vydána „demokratickému“ zrádcování nebo osobně zlehčena. Právě takto, za význačné účasti zahraničního ministerstva, rozšířil se ve veřejnosti ten falešný skutečnosti neodpovídající optimismus. Jen tak se rozšířila představa, že se nám nemůže nic stát, poněvadž celý „demokratický“ svět i se sovětským Ruskem jde za námi.
Rozpoznáme-li myšlenkovou základnu zahraniční politiky, jež nás přivedla k národní a státní pohromě, musíme žádati v zájmu státu a národa nejen výměnou osob a změnu politických metod, k níž právě dochází, ale i opuštění toho myšleni, z něhož vyrůstala prakse dosavadní zahraniční politiky. Současně třeba ovšem také nově vychovati občanstvo, živené dotud ilusemi, jejichž povaha se jasné projevila. Co bylo dosud namnoze pochopitelným omylem, bylo by napříště neodpustitelným zločinem proti budoucnosti národa a státu.