Muzikantská Liduška/I
Muzikantská Liduška Vítězslav Hálek | ||
I | II |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | I. |
Autor: | Vítězslav Hálek |
Zdroj: | HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Online na Internet Archive |
Vydáno: | In: Spisy Hálkovy. Praha, E. Grégr 1883. s. 310 - 318. |
Licence: | PD old 70 |
„Toníčku, kdo dýl?“
„Co pak, Liduško?“
„Dívejme se sobě do očí, kdo dýl?“
A Toníček se díval s Liduškou do očí, kdo dýl.
Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v světě ta barva, která mu se může připodobnit? A kdyby ta barva i byla na světě: kde jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezčí, nežli Liduščino oko. Kdež je v nebi tolik lesku, tolik dobroty, tolik nezkalené čistoty? A ta milá duše, již je vidět skrze to vše, — až člověku přechází zrak, když to vše vidí pohromadě.
Toníkovi se zakalilo oko, Lidušce se vykrádala drobná slzička, jako malinké poupátko liliové, to poupátko puklo, rozvilo se — a slzička padla na růžovou tvář.
„Nemohu dýl, Liduško!“
„No nežť! Já dýl!“
A oba si padli do náručí.
Kdo by si troufal povědět, čí políbení bylo sladší?
Muzika hrála, a Toník musil k muzikantům. Ale kterak možná hrát? Nevidělť ani jedinou notu; tak se zakoukal do Liduščiných očí, že je viděl pořád před sebou, že sebe viděl ustavičně v nich — až ho přecházel zrak. Kdyby byl měl nyní zahrát, musila by to být nějaká zvláštní písnička; asi taková, že by musil každému přecházet sluch, tak jako jemu zrak, když uviděl Liduščino oko.
Kamarád Toníka šťouchnul.
„Toníku, u čerta, hrej!“
„Až druhou písničku; bolí mě hlava.“
„Nevídáno! Tak najednou!“
„Jen hrejte teď beze mne.“
Hráli bez něho.
Toník si šel pro Lidušku a pravil: „Liduško, tys mi udělala. Pojď k tanci; všude vidím tvoje oko. Kýž ti také mohu udělat!“
„Není zapotřebí, Toníčku. Co by řekl můj milý?“
„Kdo je tvůj milý, Liduško?“
„Hádej, však ho znáš.“
Toník hádal ale naschvál na jiné.
Liduška se dala do smíchu.
„Podívej se ráno lépe do zrcadla, ať ho znáš.“
Toník přivinul k sobě Lidušku, jako svoje srdce. Tančili, že se na ně radost podívat.
To Liduščino oko mu musilo v skutku udělat, dělaly se mu před očima mžitky, a Toník, vyhlášený tanečník, nemohl se držet v kole. Brzy zarazil o stůl, že na něm sklenice zacinkaly, brzy vrazil do někoho až odletěl, brzy zase byl v kole a pořád na jednom místě — až na jednou upadl.
„Haha! Toník upadl,“ křičeli a smáli se jedni.
„První ohláška!“ přisvědčovali druzí.
„Dej ti pánbůh štěstí, Toníčku, bude brzy svatba!“ smál se Vovorkův Jeník, když se Toník sbíral se země.
„Ale to ti povídám, hochu, nepozveš-li mne za mládence, ať jsem čí jsem, nezkazím-li ti to před samými dveřmi !“
Bylo smíchu ještě více, Toník se taky smál sobě sám, Liduška se smála Toníkovi a zase se tančilo jako o závod.
Ale i Liduška se zakoukala do Toníkových očí, a nemýlím-li se, neméně vroucně a opravdově, nežli Toník do jejích. Následující písničku, kterou hrál Toník s ostatními muzikanty, netančila. Sedla si do kouta, ale s Toníka nespustila oko. Všecko v ní jen hrálo, ale příčina toho byla, že hrál Toník. — Nikdy se jí ještě písnička tak nelíbila, jak tenkrát, a snad Toník ani o tom nevěděl, že se jí vtiskla do duše. Ty jeho oči — kýž se možná do nich dívat tak dlouho, až se jich nasytí! A proč by to nebylo možná? myslila si Liduška. Toník bude beztoho můj, tak jako jsem já jeho — — v očích jí zašlehla divoká radost, právě když se Toník s partesů podíval na ni.
Někdo ji žádal o tanec, Liduška neslyšela.
„Nevídáno!“ pravil hoch a šel k vedlejší.
Liduška to ani neslyšela, neboť by jistě byla šla k tanci, kdyby byla uslyšela, že ji hoch žádá.
Lidé si v hospodě ledacos povídali, někteří šeptem, někteří na hlas; ti co mluvili na hlas, povídali, že je Liduška pyšná, že na ni dojde taky, že ještě všecko nepřečkala a na to nejhorší že nikdy není po čase. To mluvili na hlas nekteří, a ti co šeptali, možná, že mluvili ještě hůř.
Ale což na tom.
Za cbvilku tančil s Liduškou Toník, po Toníkovi tančil s Liduškou jiný, a bylo řečem konec: aspoň na čas.
Za chvilku přišel k Toníkovi ten, který prvé žádal Lidušku o tanec, a řekl: „Poslouchej, Toníku, ať to dá Liduška paličkou ohlásit po vsi, že nejde s každým k tanci, a že si vybírá. Sic, na mou duši, jestli mi to udělá ještě jednou, ať se kouká, kdo ji přivede nazpět, když já ji vyvedu z hospody.“
„Ty z hospody? To chci vidět!“ rozkřikl se Toník a vstal.
„To se ti také snadno může stát! Neboť jestli že si ji navádíš, aby s nikým nešla do kola: to si ji dej doma za sklo, aby ti na ni ani moucha nesedla. Myslíš-li ale, že je hospoda skleněná klec, pak ti dokážu já sám, že je tomu jinak!“
Toník se necítil. Snad by byl po něm skočil, kdyby jej byli muzikanti nedrželi zpátky.
„Toníčku, nechte ho!“ pravil jeden
„Tonda, sedni a nech ho!“ pravil druhý. „Nadělá fuky, jakoby ho byli ukazovali po půl světě. Nevídáno!“
„Máte pravdu!“ umírnil se Toník. „Nestojí mi za to. Ale víte co, hoši, hrejte beze mne pro dnešek, já budu tančit.“
Muzikanti byli hned při tom, tak jako bývají vůbec při všem.
Bouře utichla a Toník tančil s Liduškou.
Byl v hospodě taky „zlatý ženich“.
Tak se totiž jmenoval člověk, jenž byl půl blázna a půl starosvata. Zlatým ženichem ho jmenovali proto, že každému říkal: „zlatý“. Tak na příklad: zlatý ženichu, zlatá nevěsto, zlatá panno nevěsto, zlatá panímámo, zlatý pantáto atd. Pravili o něm, že to říká proto, že má v hlavě o kolečko víc anebo míň; jiní zase proto, že má z lidí rozum, a ví, co se lidem líbí. Těžko se domakat pravdy. Ostatně neublížil nikomu, a byl-li blázen, byl jeden z dobrých. Chodíval po posvíceních, po muzikách, po poutích a k lidem se blížil tím, že každému říkal: „zlatý“. Při muzikách tančíval s každým a s každou. Co bláznu mu všechno prošlo a holky se s ním časem vyrážely dost a dost.
Ten, který se prvé stavěl proti Toníkovi, jmenoval se Krejza. Byl ze statku, a protože snad měl jmění, dovoloval si ledacos, co se i neslušelo, neboť myslil, že mu musí všechno projít. Lidé arci o něm říkali, že mu v hlavě rozum straší ; o tom on ale nevěděl, neboť to lidé říkali po straně. Zlatý ženich přišel k Toníkovi a Lidušce a žádal Lidušku o tanec. Lidušce by ani bylo nenapadlo, aby se zdráhala, a protož šla k tanci.
Když zlatý ženich přetančil, postavil Lidušku zas vedle Toníka a několikrát se ohnuv do předu a do zadu, jak to býval jeho zvyk, pravil: „Zlatý Toníčku, to budete mít zlatou nevěstu. Jen se jí podívejte do těch zlatých očí, jestli by člověk s ní hned nechtěl mít zlatou svatbu!“
A štípnul Lidušku do tváře.
Jak jsem již povídal, jemu u holek všecko prošlo.
Toník se dal do smíchu.
„Zda-li pak bys chtěl od Lidušky hubičku, zlatý ženichu?“ ptal se.
„I což! zlatou hubičku od zlaté nevěsty — to by to mlasklo!“
„Ale Toníčku, jak to mluvíš!“ zdráhala se Liduška.
„Vždyť je to žert! — Ale víš co, zlatý ženichu, máš ji dostat od Lidušky, ale musíš Krejzu dopálit.“
„Hej, což je o to, zlatý Toníčku! na Krejzu já mám také zlatě s vrchu,“ pravil zlatý ženich, obrátil se a již byl ten tam.
O tom, co zde Toník mluvil se zlatým ženichem, nevěděl mimo ně nikdo. Hrálo se a tancovalo, jako o svatbě.
Najednou se vrátil zlatý ženich do hospody a držel něco pod kabátem. Nevšímal si toho nikdo, a však podlé toho, že se díval ustavičně za Krejzou, a že na něho číhal, kdykoliv se v kole přitáčel k němu, mohl ten, který o něčem věděl, soudit, že to není na darmo.
Právě se blížil zase Krejza v kole k němu. Zlatý ženich něco vyndal z pod kabátu, a dříve pomyšlení měl Krejza na hlavě slaměný věnec.
Zlatý ženich běžel za ním, a křičel, že překřičel celou muziku: „Zlatý pane ženichu, zlatý pane ženichu! Neztraťte ho! Držte si ho! Neztraťte svůj zlatý věneček!“
Lidé se najednou zastavili v tanci, muzika přestala hrát, a celá hospoda jeden chechtot, jeden smích, div se lidé nesvalili na zem.
Krejza byl jako v ohni.
„Kde jsi, ty žebrácký pse!“ křičel a honil se za zlatým ženichem, a pro zlosť si zapomněl strhnout slaměný věnec s hlavy.
Ale to bylo právě, jakoby rozlehtal všechen smích, tak že se už lidé ani nemohli smát. Jak pak ne! Napřed zlatý ženich, a za ním Krejza na hlavě s věchtem!
„Čuc!“ křičel zlatý ženich, a ubíhal před Krejzou.
„I to já ne, zlatý pane ženichu! To tak někdy roste někomu z hlavy, když se neurodí na poli!“
Krejza byl jako bez sebe.
Zlatý ženich se konečně zastavil a vyhýbaje se každé ráně s Krejzovy strany, dal se do kajícného pláče a zpíval usedavým hlasem:
- Umřeš ty nebo já —
- neumřem obadva.
- Kdo vyhraje, bude pánem,
- zazpívá druhému amen,
- a pak jej pochová.
Tu teprv bylo smíchu, jako když prší s nebe. Co si měl Krejza počít s bláznem? Nechtěl-li se na vždy dát lidem do úst a uvalit na se věčný smích, musil spolknout žluč a sednout si, a dělat, jakoby vše bylo žertem, a on žertu rozuměl.
Ale zlatého ženicha si podávaly holky i hoši zrovna z ručky do ručky.
Liduška se podívala Toníčkovi ještě do očí; najednou se ale zamyslila, slyšíc, kterak se zlatým ženichem lidé provádějí žerty.
„Můj ty bože,“ myslila si; „což to člověk za podivný tvor, když není úplně při smyslech!“
Jak povídám, to si jen tak pomyslila na chvilku, jako když mráček přes slunce přeletí, a hned je zase jasno. Málo kdy bývá z něho dešť.
Bylo už hnedle k ránu, když šla Liduška domů. Toník ji tenkrát doprovázel s celou muzikou.
Byl ale dnes veselý, ten Toník, jakoby se byl z rána ve veselé vodě vykoupal.
A Liduška?
Již byla pod peřinou, již se jí oči zavíraly, a pod okny ještě muzika, a ta ji uspává v klidný sen. Celá ves je ještě na nohou, staří i děti poslouchají pod okny. Jak dobře rozeznává Liduška Toníkovy housle! Jak ji musí mít Toník rád! A ty jeho oči! Do smrti by nechtěla víc, nežli ty oči nazývati svými! Tolik krásy v nich! Když se člověk do nich dívá — aj, toť je to v nich jako v překrásné krajině, a v ní se prochází Toník, ona s ním, jsou svoji — —
Muzika přestala hrát, Liduška usnula, zdá se jí o něm.
Dobrou noc!