Muzikant/I.

Muzikant Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 137–141. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Což to byl veselý hoch — ten Brožkův Jeník. Všude, ať přišel kamkoli — doma, mimo dům, všude ho bylo plno. Vždycky něco věděl, čemu by se lidé mohli zasmát, a proto ho měli rádi. Ať byl mladý nebo starý, každého svými kousky rozesmál, a při tom neublížil nikomu. „I to je kůže, ten Brožek,“ říkávaly holky. — „Kde se to jen v tom hochu nabere!“ říkávali starší, a hoši si ho zrovna podávali z ručky do ručky — tak ho měli rádi. Při tom se nikdy neopakoval; kdykoli začal něco provádět, vždy to bylo něco nového, a opakoval-li něco, bylo to jen na všeobecnou žádosť. Kdykoli něco začal, věděli již všichni, že to bude něco zvláštního. Lidé se tomu už skoro ani nedivili; neboť myslili, že to tak musí být, a že prý se někdo s takovýmto darem už zrovna narodí. Na každý pád ale že jest dar boží, když člověk dovede jiné obveselit a sám při tom nikdy nezapláče.

Víte-li pak dále, kdo byl Brožkův Jeník?

Brožkův Jeník byl muzikant. Lidé říkali, že Brožkovic mají všickni v sobě muzikantskou krev. Brožkův otec, dědeček, pradědeček, prapradědeček, snad i praprapradědeček — všichni jeho předkové, mnoho-li z nich jen mělo pamětníků — všichni byli muzikanty, a žádnému z nich nenapadlo, státi se něčím jiným, než muzikantem. Zdálo se, že žádný z nich ani nemůže něčím jiným být, leč muzikantem; otec učil syna, syn učil zase svého syna a tak se dědilo muzikantství s dědečka na otce, s otce na syna. Co uměl otec, uměl i syn — a tedy se nikdo ani nedivil, že také Jeník Brožkův byl muzikantem. Tak ale, jako Jeník Brožkův — tak se žádný z jeho předkův nepoved’. Byl sice každý z nich dobrá kopa, a mnohý pantáta si rád na mnohého z nich zpomněl, když ještě sám býval tanečníkem — ale jak pravím, tak jako Jeník se nepovedl z nich žádný. Proto také se veskrze říkalo, Jeník že je ze všech Brožků ten nejpovedenější.

U Brožků od děda až na syna — jak se syn narodil, a jak jen přestal plakat a uměl něco vzít do ruky, už mu otec místo jiných hraček zjednal housle, a než syn začal chodit do školy, uměl již hrát. Proto se také říkalo, že Brožků dítě vždycky se narodí s houslemi; aspoň umělo každé z nich dosti obstojně na housle skřípat ještě dřív, nežli znalo písmenky.

Tak bychom byli s historií Brožkovic rodiny skoro u konce, neboť mladšího mezi nimi není, nežli jest Jeník. A s Jeníkem se trochu blíže seznámíme.

Brožkova banda, jak se jí všude říkalo, byla známa po celém okolí, a neminulo svatby, neminulo pohřbu — zkrátka nebylo nikde muziky, aby Brožkova banda při ní nehrála. Ale také uměli Brožkové postavit muziku, že je bylo radosť poslouchat, a Jeníkův otec se často chlubil nejen svému synu, aby v něm ctižádosť roznítil, ale i také leckdes jinde, kolikrát už hrál v zámku a že se jeho hudba knížeti vždy tak líbí, že dává každému hudebníku vždycky po dukátu. To se vědělo vůbec, že kdykoli kníže přijede na svůj letní zámek, jemu vždycky musí Brožkova banda hrát.

Brožkové byli vždycky u Včelovické bandy tak jak říkáme „kápo“. Proto se jim na okolí říkalo buď Včelovická aneb jen Brožkova banda, aneb ještě kratčeji jen „Brožkové“. Jako dědil syn od otce hudbu, tak dědil i náčelnictví, a muzikantům by bylo ani nenapadlo, aby si byli jiného náčelníka vyvolili; zdáloť se jim, že jenom Brožkové jsou k tomu stvořeni, a proto, co řekli Brožkové, to bylo jako svaté, a nikdo neměl nic proti tomu.

Za času, o kterém vám chci vypravovat, bylo náčelnictví právě u Jeníkova otce, ačkoliv již muzikanti rádi poslechli i to, co jim poručil Jeník. Sám otec to viděl rád, že se zmáhá v synovi tentýž duch, který v něm, a ještě radši to viděl, že až někdy oči zamhouří, budou mít muzikanti někoho, kdo by hoden byl po něm se u nich státi „kápo“.

Muzikanti měli dobré živobytí. Kdež pak by se u nás muzikantům špatně vedlo! Ať přišli kamkoli, všude se jen hrálo, pít bylo co, a jak tedy nebýt veselými? Jeník také říkal, že má muziku k snídání i k večeři, a ukazoval vždy na starého basaře, že mu dobře svědčí muzika, a že by byl zrovna tak červený, kdyby méně pil — to že všechno dělá jen muzika. Starý basař se usmál, narovnal si brejle, které se mu sešouply až na samou špičku nosu — jářku, narovnal si je, aby mu nespadly do džbánku, a díval se do něho tak dlouho, až v něm bylo jasno, jako přede žněmi ve stodole. Patrno, že ten šlakovitý basař aspoň zde nevěřil Jeníkovi na slovo. Ovšem, čím člověk starší, tím více ví, a tím méně věří mladým.

Jak bylo vždy veselo, když se v neděli odpoledne stěhovali muzikanti do té neb oné vesnice! Tu se zdálo lidem, že jest jako větší svátek, nežli jest, že jest dvojnásobný svátek, ba že jest ještě větší svátek než dvojnásobný. Holkám hrály již od rána nohy jako na strunách, hoši si přehvízdávali všecky písničky, které znali, a těšili se na nové. I ty matky se koukaly veseleji na své kvetoucí dcery; ale tatínek něco nesrozumitelného bručel, a když ho matka chlácholila, zněla odpověď, že přece jsou holky lepší než synové, že aspoň o muzice nestojí tolik peněz. Za to ale měly holky starosti již celý týden napřed. Má-li si vzít tu novou zástěrku anebo jen tu bílou falblovanou sukni bez zástěrky; má-li si vzít do hlavy pentle, anebo jest-li jí to lépe sluší bez pentlí; bude-li s ní tančit Frantík Dědičův, anebo bude-li si dnes více hledět jiné — věru tuť není divu, aby člověk nesešedivěl již samou starostí z mládí.

A což děti! Jak rád se pamatuji, když jsem ještě rejdil s nimi po návsi. Nesměli-li jsme se po celý týden takřka ani hnout, měl tatínek v neděli vždycky jedno oko zamhouřené pro naši rozpustilost, ale v neděli před muzikou měl zamhouřeny obě.

Děti — věru, ty to mají nejlépe. Celý den si již hrají na bandu a Honzík Šindelářův mezi nimi na Brožka — pak spustí v nějaký marš anebo v polku tak pronikavými hlasy, že sotva lidské ucho kdy slyšelo podobných, a zamhouří-li otec obě oči, nemůže si zacpat i obě uši, a ký tedy div, jest-liže nás někdy okřikli: „Zpropadení haranti, nemůžete dát pokoj? Toť jste zrovna čertem posedlí!“ My byli vskutku čertem posedlí; ale za to jste nás měli vidět, jak jsme utichli, když banda táhla do vsi! — Napřed šel starý Brožek a vedle něho Jeník a nesl svoje i otcovy housle. Pak šel klarinetista, a za ním se šklebil na kluky — respektive na nás — fagotista, čehož odpovědí byl nejrozpustilejší smích, jaký si můžete představit. Pak šli valdhornisté, pozaunista, a konečně starý basař, na zádech nesa „kačenu“, jak u nás base přezdíváno; ten kdykoliv zakopl o kámen a brejle mu sklesly na špičku nosu, vždycky se zastavil, aby si je narovnal, a proto zůstával vždy pozadu.

Když muzikanti přišli před hospodu, zastavili se, děti do kruhu kolem nich; starý aneb někdy i mladý Brožek zaklepal na housle, a muzikanti počali kalupem svolávat mladé i staré do hospody. Mladí i staří stáli také již před staveními v šiku, a když Jeník opět zaklepal na housle a muzikanti přestáli hrát, hrnuli se mladí i staří do hospody jako o závod. Jen my kluci, mezi sebou přece největší honorace z celé vsi, jsme zůstali pod okny, neboť nás šenkýř ihned vyhodil, kdykoli jsme zavadili o práh.

Ichuchu! Což to bylo veselo až do bílého rána.