Muni/2016/listopad/Nevěděl jsem, jestli se vrátím

Údaje o textu
Titulek: Nevěděl jsem, jestli se vrátím
Autor: Masarykova univerzita, Martina Fojtů
Zdroj: Muni : měsíčník Masarykovy univerzity, listopad 2016. S. 15. Dostupné online. ISSN 1801-0806
Vydáno: 14. listopadu 2016
Licence: CC BY 3.0

Basketbalista Radek Pumprla se od nové sezony z budov Muni skoro nehne. Nejen že dálkově studuje na právech, ale jeho klub Mmcité Brno se přestěhoval na fakultu sportovních studií, kde má veškeré zázemí včetně kanceláří managementu. Sám Pumprla už přitom s basketbalem málem skončil. Jeho kariéru zabrzdilo zranění, kvůli němuž tři roky nehrál, protože se čekalo, až přestane růst a bude moct na operaci.

Máte za sebou několik prvních zápasů v hale fakulty sportovních studií. Kdy jste se vůbec dozvěděl, že na takové netradiční řešení dojde?

My hráči jsme to poprvé slyšeli někdy na konci loňské sezony, to byly jen zmínky, možná spíš spekulace, nevěděli jsme nic jistě. Až když jsme skončili sezonu a už se jenom trénovalo, tak nám vedení řeklo, že příští sezona se nejspíš odehraje tady.

Jak se vám v novém prostředí hraje?

Ze začátku jsme z toho byli nesví, nevěděli jsme, co od toho čekat. Ale myslím, že kdybyste se kohokoliv zeptala teď, tak řekne, že je to určitě změna k lepšímu – lepší prostředí i hala pro hráče, víc místa a příjemnější prostředí pro diváky. Trochu jsme i pomohli studentům, protože se kvůli nám čistila palubovka a natírala se emulzí, aby tolik neklouzala. Univerzita nám ve všem vyšla vstříc, i když je to někdy složitější na zařizování.

Jaké chodí reakce od fanoušků?

Co jsem slyšel, tak říkali, že se jim do nové haly určitě chodí líp, líp vidí na tabuli, mají pohodlnější sedačky. Odezva je zatím jenom pozitivní. Přesunuli jsme se na fakultu s většinou věcí, jen na regeneraci chodíme ještě na přehradu do hotelu Rakovec. Jinak využíváme i sály vedle velké tělocvičny, kde se protahujeme a děláme kompenzační cvičení, a máme zamluvenou i vedlejší šatnu, kde máme masážní stoly. Jsme tady opravdu skoro pořád.

Přitom nechybělo moc a basketbal už jste kvůli zranění vůbec hrát nemusel. Vykloubil jste si koleno a přetrhal vazy, což vedlo ke dvěma operacím a skoro tříletému výpadku. Jak na to období dnes vzpomínáte?

Slýchám na to názory ze všech stran, ale já už žiju jenom s tím, že se mi to stalo, a nedokážu si třeba vůbec představit, jak by se mi dařilo bez toho. Někdo mi říká, že když jsem hrál od pěti let a pak se mi v 16 stalo tohle, tak jsem si aspoň odpočinul a nabral psychickou sílu. Že jsem o to víc motivovaný hrát a celkově mi to prospělo. Jiní tvrdí, že se v mládežnických kategoriích učí dost důležité věci a že mi ten rok a půl tréninku základních věcí chybí. Já osobně to nedokážu rozseknout. Jsem s tím, co se stalo, smířený a nechci o tom už raději ani přemýšlet.

Dlouhá pauza byla způsobená mimo jiné tím, že jste musel rok čekat, než přestanete růst, aby vám lékaři mohli udělat plastiku vazů v koleni. To je pro sportovce dost šílená situace, ne?

Je, ale nešlo to jinak. Byl jsem na první operaci, po které jsem půl roku regeneroval, ale když jsem začal znovu hrát, tak jsem si koleno skoro v každém zápase nějak vyhodil a zase jsem musel odpočívat. Opakovalo se to pořád dokola a já už jsem přestal věřit doktorovi, který mě operoval, a šel jsem raději na soukromou kliniku do Mladé Boleslavi. Tam mi řekli, že si hraním koleno ničím, a taky řekli, že na plastiku ještě nemůžu. Mohl jsem si vybrat – buď si koleno zničím a brzo nebudu hrát vůbec, nebo počkám, aby mi ho mohli spravit.

Co na to rodina? Ptám se i proto, že basketbalem žijete, váš starší bratr Pavel hraje za reprezentaci a v nejlepším českém klubu v Nymburku.

Všichni byli stejně smutní jako já, ale přesně si vzpomínám, co mi řekl brácha, když jsem mu to všechno volal. Přesvědčoval mě, že to musím využít nějak jinak a že mě podpoří, jak jen bude moct. Já jsem se ho ptal, co jiného můžu dělat, a on mi řekl, že můžu běhat, při tom si to koleno nevyhodím. Tak jsem mu to slíbil a on reagoval, že když to bude dobré, zaplatí mi ze srandy startovné na maraton. Na to už ale nedošlo. Zas tolik jsem se běhání nevěnoval, nemám moc dispozice na vytrvalost (směje se).

Jaký byl potom návrat? Už před zraněním jste získal stříbro na mistrovství Evropy do 16 let, kariéru jste měl skvěle rozjetou. Vracel jste se s vidinou, že na to navážete?

Vůbec. Soustředil jsem se čistě jen na návrat, ještě před ním jsem si ani nebyl jistý, jestli to vůbec půjde, natož abych na něco navazoval. Měl jsem štěstí. Stihnul jsem se vrátit ještě do posledního půlroku v mládežnické kategorii, takže jsem měl prostor rozehrát se, a pak jsem dostal ve Zlíně šanci zahrát si v kategorii do 19 let extraligu, což byl vstup nad očekávání. Přechod z mládeže mezi muže bývá složitý. Kluby z nejvyšší soutěže si většinou berou mladé kluky z první ligy, kteří se tam ukážou, a mně se povedlo touhle cestou projít.

Jak moc je jinak pro mladého českého hráče složité dostat se do nejvyšší soutěže? Skoro každý český klub se totiž snaží mít v kádru také cizince.

Je i není. Snad každý tým má v sestavě nebo aspoň v širší sestavě nějakého mladého hráče. I když jich nebývá moc, třeba v Brně je nás poměrně hodně. Ale když si vezmeme třeba Nymburk, zdaleka nejlepší český klub, tak tam se takových kluků prosadí jen málo. Myslím, že šance je tehdy, pokud se hráč ukáže třeba v první lize nebo má dobré výsledky v posledních měsících v mládeži, než přechází do mužů. Kluby to sledují, vidí čísla, takže si všimnou.

Situace ve vašem klubu teď vypadá dobře, ale v minulosti to tak nebylo. V roce 2011 klub dobrovolně opustil nejvyšší soutěž a vrátil se do ní až v sezoně 2013/2014. Přemýšlíte nad tím, jestli se problémy nebudou opakovat?

Nejdůležitější teď je, že máme stabilního sponzora. Klub jde od chvíle, kdy se vrátil do národní basketbalové ligy, pořád nahoru. Zlepšuje se kádr i prostředí, ve kterém pracuje, takže si nemyslím, že by měl nastat nějaký zkrat.

Porovnáváte se s bratrem Pavlem, který se teď po letech v zahraničí vrátil do Česka a hraje ligu v Nymburce?

Neporovnávám, protože Nymburk je na úplně jiné úrovni než my. Mají víc zápasů, protože hrají evropské soutěže. Nejsem si ani moc jistý, jestli se třeba z jejich tréninku a systému přípravy můžu něco přiučit. Možná si z toho můžu vzít něco do budoucna, ale oni se jinak připravují na jiné věci než my. Navíc všechno záleží na trenérovi, to on určuje tréninkovou dávku, kdy se jde na regeneraci a kdy do haly. I kdybychom my hráči chtěli něco přebírat, konečné slovo má stejně on.