Mučenice/VI.

Mučenice T. E. Tisovský
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 155–157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ale nežli se tak mohlo státi, vzaly události veliký a náhlý obrat. Obrat neočekávaný.

Na štědrý den ustanovena byla poslední zkouška k božíhodové mši. Stáza čekala již ve škole v onom malém pokojíku, když do předního přišel páter Bukovec a hlasem skoro rozjařeným zvěstoval panu učiteli:

„Víte, co mne Ježíšek přinesl pěkného? — Hádejte! — Ale neuhodl byste… Administrátorství v Zařičanech.“

„Co že to pravíte, velebný pane? Opravdu?“

„Inu svatá pravda. Zítra mám tady poslední velkou mši svatou. Potom se hned stěhuji.“

„Tak náhle?“

„Tak náhle. Myslili na kaplana v Suchdolích. Já sám nikdy bych si byl nepomyslil. Ale nemrzím se.“

Stáza tuto rozmluvu slyšela. Krev ji stydla ve všech žilách. Do hlavy ji vstupovaly mrákoty. Seděla na židli sinavá, když vstoupil kněz a z vesela jí oznamoval:

„Zítra zazpíváte mi na rozloučenou, Stázinko. Po svátcích se stěhuji.“

V okamžiku, kdy ta slova dořekl, vyskočily Stáze z očí vášnivé slzy. Zírala na kněze upřeně, nezakrývajíc jich. Bylo jí, jakoby někdo žhavým nástrojem nějakým srdce její třepal na tenké třásně. V bolesti, jež ji dusila, nebyla sebe mocna.

„Ah — vy mne snad litujete?“ otázal se kaplan všecek užaslý. „Vy dovedete také někoho litovati? — Ale v mém případě to není na místě. Budu Ježíškovi děkovat za to nadělení. A co asi vám naloží?“

Stáza sklonila již hlavu k zemi a křečovitě vzlykala. Učitel i kněz byli tím hluboce dojati.

„Přeju vám,“ pravil potom kaplan tonem vážným a srdečným, „aby vám přinesl veselejší a jasnější mysl. Tím by se, myslím, zavděčil nejvíce. — —“

Ze zkoušky nebylo nic. Mše zdařila se ostatně včera při prvé hlavní zkoušce, při níž i smyčcový ensemble, skládající se ze šesti vesnických hudebníkův, osvědčil se znamenitě.

„Potřeboval bych nyní deset ruk,“ řekl páter „abych si všecko řádně přichystal. Musíte mě ze zkoušky propustit. — Vždyť jde již všecko výborně. Bude to slavná mše na rozloučenou!“

Kaplan byl opravdu příjemně rozčilen. Stáza při jeho slovech hynula.

Byla se již do toho okamžiku úplně ovládla. Ale zmučila ji ta nenadálá novina do té míry, že sotva se držela na židli. Rty pohrávalo jí trhavé chvění, oči prudce tlačily a v hrdle se dusila. Bylo jí nesnesitelno, déle meškati v té místnosti.

Odešla brzy za kaplanem. A když zmizel z jejich očí za hřbitovní zdí, zasténala zoufale a v srdci jí nevýslovně zabolelo.

Síly ji opustily, mysl ztemněla. Ta černá brána hřbitovní zavřela před ní veškeru budoucnosť.

Potácela se již jako na počátku věčných mrákot. —