Mučenice/IV.

Mučenice T. E. Tisovský
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 144–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Páter Bukovec přišel odpoledne do školy a zastal v bytě učitelově pouze jeho ženu. Byla to osůbka prostá, selská, bledých, usoužených tváří, ve špinavý domácí šat ustrojená — ale přívětivá a velice úslužná. Přivítavši kněze uctivě zavedla jej do malého nevytopeného pokojíka, v němž po stranách u dvéří stály dva nízké, ošoupané kufry, v rohu starodávný skleník s rozličným nádobím, vedle něho staré školské počítadlo s koulemi a proutěný stojan se svadlou fuchsií. Ve druhém rohu přiraženo bylo ku stěně obstarožné pianino, před ním stala židle a opodál na zemi hranice obrazů různých zvířat. Jediným oknem osvětlen byl pokojík mdle a vzduch jeho jevil slabé známky stuchliny.

„Velebný pán ráčí odpustit,“ zaprosila průvodkyně jeho pokorně, „že jsem tu ještě nezatopila. Muž mně cosi říkal až o čtvrté hodině — — Ale hned tu bude teplo. Kamna tuze dobře táhnou a pokojík je malý — —“

Kněz chtěl něco odpověděti, avšak paní učitelová spěšně se ztratila; za malou chvilenku práskalo vesele v nízkých železných kamnech a vzduch znatelně se rozehřával. Pokojíku přibývalo teplem útulnosti.

„Což abych zkázala, velebný pane, k Zemanovým? Je to sotva deset krokův. To děvče by snad přišlo hodně pozdě.“

„Kdybyste mohla, prosil bych — —“

„I ano. Některý hoch ze školy —“

Ale v tom slyšeny byly v kuchyni kroky. Paní učitelová i kněz vyšli tam. Přišla Stáza.

„Zde je!“ zvolala vesele hospodyně. „Velebný pán dlouho nečekal… Ale teď vás nebudu vytrhovat. Můžete zpívat a hrát, jak je libo. Nad tímto pokojíkem není učebné síně —nikoho nebudete vyrušovat. Jen se tuž, Stázinko, ať máme slavný boží hod.“

Paní učitelová několikrát ještě rozjařeně pohlédla na pátera a zase na dívku, načež zmizela v kuchyni. Kněz se Stázou osamotněli.

„Tedy se pokusíme o tu znamenitou skladbu,“ pravil páter, „kterou nám pan učitel odporučil. Je zde rozevřena u klavíru a jak se mi zdá — není na ní nic těžkého. Začneme-li s chutí, jsem jist, že vás dlouho mořit nebudu. Snad můžete šátek odložit, bude tu brzy horko.“

Stáza slabounce se usmála, smekla si s hlavy těžký vlněný šátek a uložila jej na kufr. Zjevila se v plné své štíhlosti a stepilosti. Osmnáctý rok rozvil se v ní bujarou silou. Oblečena v tmavohnědé vlněné šaty, v pasu útlá, hladké, bledé vlasy uprostřed skromně rozčesané, pokryty majíc šátečkem barev zasmušilých — v líbezných tvářích pobledlá, očí modrých, velikých a smutných — podobala se kouzlaplné Vesně, ověnčené bujnými květy — ale nenadálým mrazem zmučené, zmírající. Pohled její byl měkký a tesklivý. Ale ostýchavosti v něm nebylo. Promluvila-li, zněla slova její vážně, odhodlaně, beze všeho studu, jakoby bolestmi života obrněna.

„Sedněte si zde na židli poblíž mně!“ vybídl ji mladý kněz. A převrátiv v notovém sešitě, na jehož titulním listě bylo rukou učitelovou napsáno upozorňující: „Tuto!“ — vyňal z něho partii solovou a podal ji Stáze. Přehlédla ji zvolna — znalecky.

„Tedy začneme!“

Z klavíru zazněl úvod; zvuky jednotvárné na to podivně se přesmykující a zase místy bezbarvé. Jak vůbec bývá u mší, jichž tvůrci jsou lidé prostřední. Kněz nebyl s ním nikterak spokojen. Ale když dospěl k místu, v němž začínal zpěv, a když Stáza nečekajíc na pokyn vpadla v jeho průvod tlumeným, leč zcela jistým hlasem, stajil náhle dech, kláves dotýkal se jemněji a jemněji — a celou duší pohroužil se v ty sladké, něhyplné tony, linoucí se jako jasný pramen z mramorového zřídla. Byl by rád se ohlédl na ty čarodějné rty, z nichž rozléval se křišťálný ten pramen. Ale divná tíseň jej ochromovala, jakás málomoc nedovolila mu, aby odvrátil zraky své od prosaického listu not. Leč pojednou, když přezpívala dívka prvý odstavec úplně bezvadně, zamžely se knězi oči, noty splynuly mu v nerozeznatelnou změť — neviděl nic zřetelného před sebou. Dotkl se ještě letmo kláves a ustál náhle, jakoby mu došel dech.

Stáza umlkla také.

Po chvilce obrátil k ní roznícené zraky a pravil vřele: „Váš hlas podobá se krásné jarní noci. Je tak čistý, velebný a dojímavý…“

Dívka se zprudka zarděla. A nemohouc snésti ohnivého pohledu sklonila obličej nad notový svůj list; neodpověděla ani slůvka.

„Takový zpěv jest nejkrásnější obětí, kterou můžete přinésti Bohu. Připadá mi, jakobyste jím obětovala rozkošný věnec květin, natrhaných po lukách a zahradách. Vkládáte do hlasu svého veškerou vůni mladého srdce. Jste zajisté šťastna, můžete-li si volně, vroucně a nadšeně zazpívat.“

Stáza pozvedala znenáhla obličej, s něhož ruměnec rychle se ztrácel. Zanedlouho zírala již odhodlaně i vážně ku knězi a odvětila k jeho slovům:

„Zpívám jenom písně kostelní. Řekli mně, že mně Bůh dal obstojný hlas. Přináším jej proto zase Všemohoucímu, poněvadž jsme Mu povinni, čím nás obdaroval — —“

To pravila přízvukem přesvědčivým a ledově chladným.

Kněz na ni zkoumavě pohleděl; podivil se strnulému lesku jejích očí.

„Jest pravda,“ pravil rozpačitě a poněkud trpce, „že vše, co máme, od Boha pochází. Ale život a s ním všecko, co jest lidské, propůjčil nám s milostivou shovívavostí, abychom ho i ku svému blahu a dobru užili. Jest to jako půjčka, se kterou můžeme a máme hospodařiti pro štěstí své vlastní — jenom odvedeme-li ji na konec řádně a se správnými účty. Radosť z darů života nikdy Stvořitel nám nezakazuje — —“

„A přec jest mu milo, odevzdáme-li se úplně v Jeho službu. Na světě jest dojista proto tolik chudých, poněvadž naň vroucněji myslí a nábožněji Jej vzývají.“

„Zapomínáte, že jsou rozdíly v chudobě lidí. Mnozí upadají v ní všemohoucí vůlí, mnohem více však jich je, kteří připravili se o všecko svou vlastní vinou. Člověku ponechána jest vůle svobodná.“

Ač kněz mínil osud Stázina otce ve spůsobě prvém, zdálo se dívce, že jest to obžaloba ubohého nebožtíka. Rysy obličeje stáhly se jí v podobu trpkou.

„A svaté náboženství nás zatím učí,“ nejistým a ochablým hlasem odpírala, „že ani vlas s hlavy nespadne bez vůle boží…“

Kněz po těch slovech zatěkal bázlivě po stěnách a obočí se mu stahovalo. Ucítil v srdci mrazivý přechod z citů blaživých do hořkých. Jakoby náhle z květného luhu zašel do skal plných štěrku a ničeho nežli štěrku. Mlčel, zíraje oknem hezkou chvíli. Stáza hledem lhostejným rovněž bloudila v šedém vzduchu venkovním.

„Jste nešťastna,“ řekl konečně kaplan, ale slovy, postrádajícími již veškerého pelu lahody a důvěrné přízně, jakými dříve ku Stáze se obracel. „Jste nešťastna a neštěstím svým sama vinna. Dotkla se vás příliš rána, kterou Bůh dopustil na vás a vaše rodiče. Snad do té míry se vás dotkla, že jste si div nezoufala. Ale pak začala jste se přáteliti s novým svým stavem. Přijala jste tu zkoušku od Boha, ale ne pokorně, nýbrž jen z přinucení. Vaše mysl vzdorovala vůli boží, kterou zkoumati není nám lidem dovoleno. Vžila jste se s trpkostí v srdci do své chudoby. A nepřestáváte — ač tajně — na ni reptati. Ba došla jste tak daleko, že se vám stává život obtíží a že byste jej mileráda vrátila nebeskému Stvořiteli. Nevidíte v něm nic světlého, ačkoliv jest pln krásy, pln zlatých paprsků božské lásky. Jste mladá — a tlumíte v sobě zdroj štěstí, které mládí sprovází. Jest něco v bytosti lidské, bez čehož byl by život jen hrobovým snem. Jest to jako kouzelné zrcadlo, v němž svět se všemi strastmi a těžkosťmi obrazí se v podobě zjemnělé, utěšené a vlídné. Ale vy zakalujete si zrcadlo to — a vidíte jen světa černé stíny. A zbavujete se tak všeho, čeho život poskytnouti může. Zbavujete se samochtíc víry — naděje — i lásky…“

Když domluvil, zíraje jen kosmo na užaslou Stázu, zachmuřilo se mu čelo bolnými mraky. Po chvíli sklesly jeho prsty znáhla na klávesy. Struny zazvučely jemným molovým akkordem. Zdál se ten úhoz hlubokým vzdechem, jenž maně z prsou se vyrývá, když zpomínáme. A sotva dozněl, zašuměly ze strun měkké, roztoužené tony dumné písně, jejíž obsah mohl se čísti z očí, bloudících oknem v mlhavé neurčitosti. Hrál tak hodnou chvíli. A zahloubav se v sama sebe, nevšiml si, že Stáze stranou sedící a hru jeho poslouchající vyplížily se z nenadání zpod víček perly slz.

Na štěstí se na ni neohlédl. A když dohrál a od klavíru spěšně povstal, nebylo jí na očích téměř nic znáti.

„Dnes tedy skončíme,“ pravil jí odměřeně. „Chápete dobře. Neudělá vám mše nižádných obtíží. Zítra budeme moci pokračovat…“

Stáza vzala svůj vlňák a pozdravivši odešla. Po malé chvilce ubíral se i kaplan od školy k faře.