Molière

Údaje o textu
Titulek:	Molière
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 247–254. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Čas 15. I 1922
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Molière

Německý divadelní list oslavil třísté výročí Molièrova narození prostě tím, že je na první straně svého čísla oznámil; není prý třeba o věci se dále šířit, poněvadž každý ví, co Molière znamenal. Opravdu, takové pouhé připomenutí mělo by stačit a má-li se o Molièrově významu vykládat teprve ke třístému výročí narození, je to vlastně pramálo lichotivé pro něho jako pro nás. Docela se ještě shledává potřeba vypravovat celou jeho životní dráhu.

Molièrův život —? Jeho narození se slaví dne 15. ledna, ale správný den není znám, 15. ledna byl křtěn. Jmenoval se pravým jménem Jan Křtitel Poquelin, ale tím jménem ho rozhodně nikdo nebude jmenovat. Byl synem královského čalouníka pověřeného úkolem dohlížet v určitém ročním období na úpravu královských pokojů, ale více nežli v královských pokojích pochytil Molière na živé křižovatce pařížských ulic, kde stál otecký dům nedaleko vetešnického trhu. Studoval jako nadaný hoch na nejdražším i nejlepším tehdejším francouzském ústavu jesuitském Collège de Clermont (pozdějším Collège Louis-LE-GRAND), kde se stýkal se syny vznešených rodin, ale na váhu padalo hlavně to, že se tam pilně četl Plautus a Terenc, jejichž kusy se při zvláštních příležitostech i hrály. Z gymnasia přešel na práva a možná, že se dostal až k advokacii, ale jeho osud pustil se hned jiným směrem, ježto při právech a advokacii nebyl by se stal Molièrem. Zamiloval se vášnivě do mladé, sličné herečky Madleny Béjartové, velmi přístupné urozeným a bohatým zbožňovatelům, ale k divadlu nešel jen kvůli ní, nýbrž ze skutečného naléhavého vnitřního puzení, tak silného, že by se byl podle pamfletu o „Elomiru hypochondrovi“ zbláznil, kdyby byl nemohl hrát divadlo. A tak to šlo dál. Zakládal jako jedenadvacetiletý mladík s Béjartovými a jinými společníky t. zv. „Illustre Théâtre“, jež mělo své místo nedaleko brány Nestecké, ale ubohé divadlo bylo za dvě léta na mizině a společnosti nezbylo nežli zkusit své štěstí po francouzských provinciích ve službách různých příznivců, z nichž poslední byl kníže Conti. Třináct let trvalo to kočování, po východě, jihu i severu, po jihu nejvíc, a nebylo při vší své svízelnosti Molièrovi na škodu, naopak, udělalo Molièra Molièrem ve stálém styku s praktickým životem, s jeho boji a požadavky, s jeho tisícerými zjevy lidských povah a pošetilostí. Kdyby toho styku nebylo, kde by se byl vzal Molière! Nečekalo ho ostatně mnoho klidu a spokojenosti, když konečně roku 1658 mohl se trvale usadit v Paříži, hrát nejprve v sále Petit-Bourbon a pak v upraveném Palais-Royal, získat přízeň královu, dobýt skvělé pověsti, oženit se s mladinkou, kouzelně vnadnou Armandou Béjartovou, Madleninou sestrou nebo dcerou, a užívat vydatných příjmů. Královská přízeň zahrnovala v sobě mnoho štvavého shonu a námahy, manželství se záletnou světačkou mnoho zklamání, hanby a hořkostí, úspěch mnoho nepřátel, kteří nedávali pokoje. Patnáct let do Molièrovy smrti bylo patnáctiletým rozčilováním, vysilující prací, prudkými zápasy a bolestnou trýzní.

Tím větší Molièrovou zásluhou jest, že při tom psal frašky a veselohry. Začal už na venkově „Žárlivosti nalíčeného“, „Létavým lékařem“, „Ztřeštěncem“, „Rozhněváním zamilovaných“, ale to byly jenom hříčky, napodobeniny, pokusy proti tomu, jak se poté tvorba Molièrova rozvinula v Paříži od „Směšných peeciósek“ až do „Zdravého nemocného“. Corneille a Racine jsou jistě zářnými světly francouzského století sedmnáctého, ale, rozhlédneme-li se po moderní divadelní tvorbě francouzské, po jejich námětech a směrech, postavách a otázkách, jimiž se zabývá, objeví se nám Molière vždycky jako přední její vzor a zakladatel. Jím byla dovozena po prvé ta podstatná pravda, že Francouzům svědčí víc komedie nežli tragedie, jím byly francouzské komedii otevřeny nejlepší její zdroje, jím byla povznesena na úroveň, kde mohla se hrdě měřit s básnickými díly Corneillů a Racinů. Těsně vzápětí po Descartesovi, po jeho „Rozpravě o methodě“ rodila se komedie Molièrova a onen francouzský jasný, v sebe důvěřující rozum, jenž v Descartesovi promluvil kovovou větou: „Myslím, tedy jsem“, přihlásil se v Moliérově komedii s touž určitostí, uvědomělostí a smělostí jako osvobozující, záchranná a ulehčující síla života, jako spolehlivý vítěz nad každou obtíží, nad každým rozporem a zlem: „Myslím, tedy jsem“ — a nedám se podvrátit ani zničit ve svém životním právu! Bystrý, vtipný rozum Molièrův věděl si vždycky radu tam, kde tragedie zoufala, věřil vždycky v možnost šťastného rozřešení, měl vždycky nápad, prostředek, obrat, jímž se nejkrušnější nesnáze uspokojivě řešily. Kolikrát pomohl různým milencům proti překážkám, jež činili otcové, poručníci, pěstouni nebo manželé! Kolikrát zpřetrhal pouta, zmařil nástrahy a osidla, prozradil podvody a šalby, zahanbil protivníky a škůdce, pomohl právu a dobru. Dejte mu kteroukoli tragickou situaci z Corneille nebo Racina a on z ní najde smírný východ. V tragediích se trpí ohroženou ctí, ale Molièrův rozum zkritisoval pojem cti, že hnedle z něho nic nezbylo. V tragediích se umírá neopětovanou láskou, ale Molièrův rozum učil vpravovat se v nemožnost. V tragediích šíří se zkáza z vášní, ale Molièrův rozum dovedl vášním nastavovat zrcadlo, aby se zarazily pohledem na svou nesmyslnost.

Je zřejmo, že záleželo na tom, na jakých, na jak velkých a zvláštních úkolech se tento descartesovsko-molièrovský rozum prokáže. Kdyby byl Molière zůstal tam, kde začal a kam ho i později povinnost lehké zábavnosti vracela, kdyby byl uvízl u italské frašky, od níž vyšel, s jejími konvenčními situačními šprýmy, nebylo by se mohlo při třístém výročí jeho narození mnoho o něm povídat. V „Domnělém paroháči“ jde o pouhý omyl vzniklý nalezenou podobiznou Léliovou, a zmatek, způsobený bláznivou žárlivostí Sganarellovou, urovná se prostě tím, že Céliina komorná položí shromážděným několik střízlivých, uvážlivých otázek. V aktovce „Sicilian neb Malířem z lásky“ nastrčí Adrastův sluha Ali mladou chytrou otrokyni Zaidu, která půjčí hlídané Řekyni Isidoře své šaty, a v tom přestrojení unikne Isidora, zahalená v závoji, svému vězniteli Donu Pedrovi, aby se vrhla do náruče Adrastovy. Osoby jsou tu tak málo závažné, jejich utišení nebo lstivé oblouzení tak snadné, že vymýšlející a ovládající rozum nemůže nijak zvlášť vyniknout. Ale Molière od svého příchodu do Paříže odvažoval se výš a výš se svým bojovným rozumem, vrhal se na věci a zjevy, kterých by se byli jiní báli dotknout, troufal si úspěšně vystoupit proti nectnostem a pošetilostem a mrzkostem a křivostem, jimž se jinak ponechávalo volné pole. Nebyl ze španělského rodu Donů Quijotů, kteří zápasí s fantastickými větrnými mlýny, nebyl učeným básníkem schovávajícím se za dějinná nebo mythická jména, jeho francouzský praktický a vidoucí rozum chápal se nepokrytě živé denní skutečnosti, jak to nikdo dříve neučinil, a na ní měřil bystrost svého pohledu, správnost svého úsudku, důvtip a moc svého výmyslu. Píše se o Molièrovi, že stvořil trojí nejlepší druh francouzské komedie, komedii mravoličnou, thésovou a povahopisnou. Stvořil komedii thésovou, když ve „Škole manželů“ nebo „Škole žen“ dával na přetřes otázky výchovy nebo ženského vzdělání a když v „Tartuffovi“ s nebývalou neohrožeností rozlišoval zbožnost od lotrovského pokrytectví. Stvořil komedii mravoličnou, když, nelekaje se žádného pobouření, vystavoval na jevišti preciósní dámy z hotelu Rambouilletova nebo „měšťácké šlechtice“ mořící se pracným cvikem společenské vybroušenosti. A stvořil komedii povahopisnou, když podle soudobých hrabivců kreslil lakomce, podle zhýralých soudobých šlechticů nevěreckého Dona Juana a podle sebe sama popudlivého, nedůtklivého nenávistníka v „Misanthropu“. Ale nač rozeznávat? Molière užíval praktického rozumu v nejvyšší míře, jak se ho mohlo užívat, v jeho komediích stával se kritikou, jež před ničím neustoupila a jíž se nic nevymklo, stával se sociálním činitelem, v němž byla záruka hlubšího a hlubšího, pronikavějšího a pronikavějšího sociálního sebepoznání, záruka snahy o sebevzpamatování v každém bludu.

Ta jarost, s kterou Molière útočil a ironisoval a vytýkala vyznačoval, nebyla by bývala taková, jaká jest, kdyby nebylo bývalo Molièrova ryzího, plnokrevného herectví a divadelnictví. O Shakespearovi je jisto, že nebyl hercem zrovna valným, ale Molière byl herec i režisér znamenitý, kterého jeho vrstevníci nadšeně chválili za divadelní výkony. Jsou takové chvíle v dějinách národů, před velkými, mohutnými národními rozmachy, kdy nadaní lidé cítí v sobě překypující proteovskou schopnost ke sterým různým tvarům životů i bytostí, ke sterým různým tvářnostem a postojům. Molière ji v sobě měl a ona hýbe všude jeho scénami i osobami, jeho Mascarilly i Skapiny, jeho Arnolfy i Tartuffy, jeho Toinettami i Celimenami. Kteroukoli podobu mohou na sebe vzít, kterýmkoli hlasem promluvit, kteroukoli roli podniknout, všechno dovedou, všemu se přizpůsobí, ke všemu vědí jak se zachovat a přímo dychtivě vyhledávají, kde by se svým uměním znovu sami před sebou zaleskli: jsou čilí a hbití, mrštní a rušní, probudilí a odhodlaní, smělí a hazardní, všude vniknou, do všeho se pustí. Jsou to sprostí sluhové a jdou představovat preciósní markýze; jsou to komorné a jdou se vydávat za učené lékaře; jsou to módní, kavalírští milenci a jdou sloužit jako hospodářští správcové. Jejich scény, tak napjaté vnitřním popudem a chtěním, tak natlačené vespolnými vztahy a úmysly! Divadelní um tu vládne každým kouskem dialogu, každou zátočkou scény a dodává všemu té neodolatelné, povzbuzující uzdravující chuti, jež osměluje k životu. A přece, hle — právě tento divadelník a herec mohl být přítelem Lafontainovým i Boileauovým a volat po přirozenosti, po pravdě, po prosté upřímnosti jako Shakespeare, brojit proti přetvářce a padělanosti, proti lži a nabubřelosti, proti strojenosti a krásnilství. Snad tím, že vyrostl v Paříži a že pak po tolik let byl ve venkovském vyhnanství, snad tím vyvinul se jeho odpor ke všemu, co bylo nepřirozené a nepravdivé, ať to byly řeči preciósek a parádních šlechticů či okázalé, chlubné tlachy patentovaných vědců, právníků a lékařů. Z měšťanstva vyšel a měšťanstvem naplnil své komedie, mezi ním bylo mu nejvolněji, protože tam se ještě nejspíš mluvilo a jednalo, jak přirozenost žádala, a protože tam ještě nejspíš byla naděje na zachránění zdravého smyslu pro ni. Víme ze „Školy manželů“, jak Molièrova láska k přírodě dospívala až k theoriím pedagogickým (před Rousseauem), a víme ze „Zdravého nemocného“, jak z ní Molière odvozoval své zásady o přírodní léčbě. Zásady, jež se dnes přednášejí na universitách.

Vyčítá se Molièrovi jeho poměr k Ludvíku XIV. a ke královskému dvoru, jeho pochlebenství, poníženost, přisluhovačství a to ovšem souvisí s historickým rázem i duchem doby, s povahou a politikou krále tehdy mladého, s tehdejším sociálním postavením divadla. Ludvíkova přízeň poskytovala Molièrovi svobody, jíž by byl jinak neměl, posilovala jeho odvahu, pobádala jeho touhu k výšinám, zamezovala, aby nemusil sloužit nízkým zálibám, kluzkosti a frivolnosti. O „Tartuffovi“ prohlašují i dnešní odborníci, že by ho byla nynější censura za stejných okolností nepřipustila na jeviště, a Ludvík XIV. mu tam vymohl přístup. Každým způsobem byla dráha Molièrova vzestupná a jeho rozsáhlé dílo bylo bohatým, úrodným dílem, na jehož základech mohly a mohou příští věky dále tvořit. Dnešní komedie nesměla by se vytasit s leckterým tím laciným Molièrovým rozuzlováním, nesměla by zapřádat zápletky tak bez starosti o jich původ a odůvodnění, ale ve všem ostatním může se bezpečně řídit Molièrem, pokud si k tomu vybere vrcholy jeho tvorby.