Moderní pohádky/Pohádka o jedné dívčince

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka o čarovné zahradě/II	Pohádka o jedné dívčince	V podsvětí

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o jedné dívčince
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 175–215.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1896. Poprvé otištěno ve „Květech mládeže“ r. 1896.

Na Tobě se nejlíp ukázalo, dobrým býti, že to všecko…

Jar. Vrchlický: „È morta“.

Není tomu ani tak příliš dávno, kdy v malém starobylém městečku žila mladičká dívčinka postavy vytáhlé a tváře vážné, ale pouhá ještě školačka. Den co den stinnými podloubími chodívala na skrovné, zelenými lipkami osázené náměstíčko, kde stála vysoká, žlutošedá budova školní. Času nedělního a svátečního pak zacházívala do protějšího maličkého kostelíčka, tam sepiavši ručku a pozdvihnuvši oči s vlhkých, vyšlapaných dlaždic na prostý oltářík, se modlila a líbezným, vysokým hláskem zpívala ke chvále boží.

Často myslívala na Pána Boha a jeho anděly, rmoutila se velice, byl-li kdo lehkomyslný a zlý a dokonce, nemluvil-li o dobrotivém Bohu, o milém, vlídném a štědrém Ježíškovi, o spanilých andělích — strážcích, jež každovečerně přicházejí spánku dítek ostříhat, s takovou zbožnou láskou jako ona.

Ve škole sedávala tiše a napiatě poslouchala vypravování učitelčinu, potajmu zapisovala si každé slovo, o němž se domnívala, že by je mohla zapomenouti. Těšila se z hrdinek a hrdin, kteří český národ k slávě vznesli, a v duchu sledovala rozmanitý běh řek a stoupala na hory sněhem pokryté. Někdy zabloudily myšlenky mladé dívčiny v příští dobu, kdy i ona sedávati bude na vyvýšeném místě, kdy i její řeči budou naslouchati malé dětičky, které ji budou milovati, neboť chtěla býti tak velice pilna a snaživa, že by jednou mohla se státi z učednice učitelkou.

Avšak takto nebloudily tužby děvčátka zhusta; často lekaly se ctižádostivosti tak veliké, bylať dívčínka skromna, nesmírně, až chorobně skromna. Měla sebe za poslední nejnižší všech lidí, domnívala se, že jí nikdo, nikdo nemůže milovati, a že její zpěv a modlitbu přijímá milý Bůh jen, poněvadž, jak slyšela nejednou, jest neskonale dobrotiv a milosrdný.

Nikdy na sobě neshledávala nic pěkného, líbezného; česávala-li z rána a po poledni svoje dlouhé a bohaté hnědé vlasy, tu se jí obrázek, který podávala plocha zrcadlová, zdál tak bezvýznamným, nepůvabným! Měla malou sestřičku a tu pokládala za nejkrásnější dítě ve městě — a přece ona sama měla rovněž aksamitovou pleť, něžné rtíky, pravidelné tahy, lepotvárné, jasné čelo, jen že tvářičky sestřiččiny byly ruměnější, temné, veliké oči čtveračivější, podobny pohledu malého srnčátka, kdežto její zrak díval se z hluboka a zádumčivě zpod dlouhých sklopených řas a zpod jemné, jako tenounkým štětcem nakresleného obočí. Když se tak na sebe dívala do zrcadélka, kulatým rámečkem obroubeného a tenkými prstíky rulík si zaplétala, rozumovala, proč jí Bůh, který ke všem lidem jest tak dobrotiv, dal starostlivým rodičům, když vedle ruměné dovádivé sestřinky zajisté nemohou míti z ní potěšení? A když již jest tak nepěkna, kdyby alespoň byla moudrá! Ne tak rozumna, jako starší bratří její, z nichž jeden chtěl se státi jednou velikým badatelem, již nyní bedlivě pozoroval život rostlin, zkoumal nerosty, vypočítával nekonečné řady tajemných čísel a dumal o běhu světovém, z nichž druhý přes sotva nastalý věk jinošský zpěvnou duši svou vkládal do tklivých písniček, kterým ona s vděčným potěšením naslouchala, — ó, ne tak velice, ale jen malounko, trošičku moudrá! Prosívala jich, aby jí, pošetilé, obmezené dívce, udělovali trochu ze svého nadbytku, aby ji zasvěcovali do tajemného kolotání světa, seznamovali ji s velikými básníky a umělci, kteří činí český národ slavným. Vše, co pověděli jí bratři, zapisovala rovněž pečlivě do malých knížeček jako slova učitelčina a každého týdne svazečky své s láskou srovnala v zásuvce svého učebního stolku. Šeptávala si vždy, prohlížejíc zápisky učiněné: „Ó, naši hoši jsou moudří a mnoho vědí, ti vyrostou na radost a pýchu rodičů — ale já, já jsem jejich ubohá, pošetilá dcerka!“ Měla také bratříčka mladšího, i divívala se mu, že jest tak vesel a dobré mysli, kdežto na ni neustále jako těžký mrak dopadá starost a obava, že je zbytečným na světě břemenem.

Byloť v prvních rocích života útlé její tělíčko zápasilo s mnohými nemocemi, valně času i péče bylo třeba, než dívčinka sesílila, a právě z těch dob trapných zůstala na ní lpěti jako tenký šedý závoj tato zamyšlenost a smutek.

Ve škole bývala rovněž smutna. Každá ta spolužačka zdála se jí vynikati nějakou předností: ta byla veliká a urostlá jako v lese jedle, ona líbezná jako andílek, třetí měla hluboké, modré očí, čtvrtá, jsouc dítětem rodičů bohatých a vážených, byla vyhýčkaným miláčkem všech družek, jiná opět vynikala neobyčejnou snadností při učení se z paměti, ba i ta a ona chudobná dívčinka byla tak platnou pomocnicí své upracované matičky, že získávala si všeobecnou chválu. Jen ona byla tak pošetila, nepovšimnuta! Napsala-li naší dívčince slečna nebo některý z pánů učitelů dobrou známku do katalogu či do její čisťounkých, úpravných sešitků, nepokládala to za uznání své pilnosti nebo dovednosti, nýbrž za pouhou náhodu, poněvadž ostatní spolužačky právě dobře se nepřipravily; věděla-li cosi, o čemž družky neměly zdání, nikdy si nepravila, že znalost ta pochází z nadání její vlastní hlavičky, nýbrž ze sdělení některého z dobrých bratříčků šťastně zachyceného. Nechtěla tomu připustiti, že by nějak ve škole vynikala! Jen se těšila, že líbezný její zpěv v kostele a ve cvičení pěveckém nad ostatní hlaholí i zpívávala tak vroucně o andělích božích, o lásce Hospodinově, že v očích malých družek i zbožných jejich matinek zastkvívaly se vždy jasné slzy.

Její tenké bílé prstíky dovedly nejen krásně do sešitků psáti, vroucně k modlitbě se spínati, ale i zdobně pracovati. Neposkvrněny vždy zůstaly nitky pestrého hedvábí, příze i vlákna zlatá, jež dívčinka zádumčivá v umělou spleť spojovala, aneb z nich krásné, svěží květy na látkách vykouzlovala, vedena jsouc radou dobré vychovatelky. Krášlívala zdobnými dílky svými příbytky neb oděv osob milovaných; zvláště byla vděčna, směla-li jimi překvapiti svou matičku. Byla to paní mnohými strastmi a zkušenostmi životními zvážnělá a zpřísnělá, málokdy obírala se radostmi přítomného života, vždy hleděla do budoucnosti nejisté a své děti, třeba velice je všecky milovala, nejusilovněji však dcerušku svou starší, nabádala ustavičně k pilné práci, a neutuchající snaze. I bávala se smutná dívčínka naše, že ve své pošetilosti, nedostatečnosti zdánlivé nikdy nevyhoví přáním přísné matinky; netroufala si s veselými družkami pobíhati a skotačiti, sedávala, nedlela-li ve škole, u stolu při knize nebo vyšívání, a jen pokradmu pohlížela na náměstíčko sluncem do zlata ozářené nebo bělostným rouchem zimy oděné, kde družky pod lipami a trnovníky s míčem, s obručí v ruce se proháněly nebo sněhovými kulemi vesele se hrudovaly.

Tatíčka svého se neobávala; on vždy na paměti míval první doby jejího dětství, kdy s tolikerou námahou vyrvána byla dívčinka spárům rozličných chorob, a proto kromě lásky ukazoval bledému miláčku svrchovanou shovívavost. K němu jako útlý plachý ptáček tulívala se dívčinka, dařila jej sladkými jmény a říkávala: „Tatíček ví, že nejsem ani kráskou, ani mudrcem, ale jeho pošetilou dcerou, a má mne přece rád.“

A dobré, předobré bylo smutné děvčátko naše! Plakalo nejen nad mrzákem a žebrákem, ale i nad malými v zimě mrznoucími ptáčaty, jimž sypalo na římsu oken drobty rohlíčků nebo zrnka. Každý, kdo byl nucen zvíře nějaké zabíti, zdál se jí ukrutníkem velikým. Slyšela-li o válkách, vraždách a ukrutenstvích, zakrývala si rychle dlaněmi hluboké oči, jakoby ujíti měla takto světským bědám; nemohla nijak pochopiti, proč milý Bůh popřává lidem tak zlým a bližním svým ubližujícím na této zemi přebývati? Den co den dělila se o svou ranní housku s některou chudou spolužačkou, v poledne pak pravidelně, vymlouvajíc se, že nemá velikého hladu, odnášela ve školní kabelce nějakou tu buchtu, koláč neb jiné pečivo, pěkně a úhledně cukrem citronovým neb skořicovým posypané, jež pak před vyučováním rozdala. Dávala si od chudých družek vypravovati, jak se jim doma daří a doslova matince své to opakovala s očima v slzách tonoucíma, vyprošujíc jim nebo maličkým sestrám a bratrům jejich pláště, klobouky a čepce. Často zmýlily se družky dívenčiny, domnívajíce se po oděvu, že se blíží k nim, a volajíce na ni; bývalať to začasté některá z politování hodných spolužaček oblečená jen v její na matince vyprošené šaty! Ona tak ráda dary dávala! Tomu, kdo neměl třeba šatstva a pokrmu, půjčovala alespoň úkoly, knihy, upletla neb vyšila kus uložené práce, dala květinu, obrázek, památku.

Nejraději však měla maličké dětičky, nemluvňata v peřince zabalená, drobná batolátka sotva na nožičkách stojící a nesrozumitelně žvatlající aneb ruměnou, čipernou tu drobotinu, která nechodíc ještě do školních síní, celý den toulala se po procházkách, v zahradách, po podloubích a náměstích. Ať bylo děvčátko pěkně oblečeno čí boso, ať bylo v růžové tvářičce třeba i umouněno, každé se dobré dívčince líbilo, každé jí bylo hezounkým andělíčkem, líbávala je na rtíky, hladila jeho často rozcuchané vlásky a hned sáhla do své kapsičky, nemá-li pro ně nějaký pamlsek, penízek, aneb alespoň z knihy vyhledala obrázek. I znala dívčinku děťátka z celého města jako ona je, každé na ni se smálo, každé i nejvíce plaché, které u jiných křičívalo, jako by je na nože bral, dalo se rádo od ní pohýčkati; bralať je do loktů tak opatrně a jemně, šuškala mu do ouška tak vlídně a zpěvně, že nechtívalo žádné nemluvně s náručím jejím se rozloučiti. Připadlo-li dívence, že alespoň ty děti mají ji rády, hned si ve své chorobné skromnosti řekla: „To jen proto, že ještě ničemu nerozumějí, až zmoudří, jistě uvidí, jak jsem nehezká, nepatrná i pošetilá.“

Přišlo léto po dlouhé, sněhů a ledů plné zimě, po studeném jaře; v krásném máji všecky stromy se zazelenaly, všecka kvítka rozkvetla, vody objímající valy starobylého města bujně plynuly, a na lipkách před školním stavením a šedým kostelíkem cvrlikali ptáčci celý den. Z rána slunce, zahaleno pláštěm nádherným, rudým, vystupovalo nad oblohu a z večera oblečeno v háv neméně skvostných barev, pozdě chodívalo spat. I do školní světnice padaly jeho milé paprsky; dívčinka s družkami svými učila se v ní pilněji než jindy, věděly, že za krátko bude jim opustiti školu milenou a vstoupiti buď do života neb do jiné, významnější učebny, i chtěly všecky tak učiniti způsobem čestným. A když ukončily dílo, každému dni ustanovené, učily se krásným písním, jež měly zapěti na rozloučenou a na dík milému Bohu i vychovatelům mnoholetým. Jedna z nich zvláště byla tklivá, když počala ji děvčátka zkoušeti, vyvolena byla dívčinka naše, by předzpěvovala nesnadná její místa. Dotkla se skromného srdce dětského tak hluboce, že s okem planoucím pravila dívka žačkám: „Ach, družky, prosím, tu píseň zazpívejme pěkně, dejme si na ní záležeti, je tak krásná, tak milá!“

V ten čas dívčinku naši zádumčivou překvapila choroba. Tělíčko její štíhlé nebylo přes zdánlivé vzpružení a sesílení tak statečno, by odolalo dravé nemoci, a tak za letního podvečera, když světlé slunce právě chystalo se k rudému západu, když všecky květiny se rozvíjely a voněly, zemřela dívčinka po prudkých, ale krátkých bolestech, tiše jako kvítka na louce sečená, oblétána jsouc modlitbami všech, již ji milovali, ozářena vedle zlatých paprsků slunečních smutným, červenavým světlem rozžehnutých svící. Bůh, k němuž dívčinka tak horlivě ručky, nyní nehybné spínala, a hlásek svůj rozmilý ve tklivé písni povznášívala, seslal svého anděla a ten oknem otevřeným přes staré lomenice, stinné podsíně a temné, zelenavými kopulemi kryté věže starodávného rodného městečka, přes rudou záplavu zapadajícího slunce, přes bělavé mráčky na vysoku, mezi nimiž plul sotva ještě znatelný srpek měsíce, odnesl dušičku zádumčivého děvčátka daleko, daleko nade světy všecky, tam kde sídlí uprostřed andělských zástupů a nekonečných řad blažených Hospodin.

V náručí dobrého, shovívavého tatíčka, milující, všecku přísnost ve velikém bolu odloživší matky a ubledlých sourozenců, zůstalo jen nehybné, bílé, stále ještě spanilé tělíčko; dlouhé, hnědé vlasy splývaly kolem sněhového čílka, nad očima zavřenýma spanile rýsovalo se temné obočí a pod nimi na tvářičku spadaly dlouhé, černé řasy.

Slunce okny vrhalo vždy rudší zásvity, květiny na stolcích a oknech otevíraly opojněji své kalíšky, dole na náměstíčku voněl žlutý květ košatých lip, všecky zvony vysoko se pnoucích kostelů rozhoupaly se ve velebné písni večerního klekání, a skloněné postavy truchlících rodičů a dětí dosud stály nad bílým, spanilým tělíčkem zádumčivé dívčinky; z očí všem řinuly se slzy, ze rtů vycházel střídavě ston a modlitba, — a ona zbavena roušky tělesné zatím již stápěla se v nesmírný jas trůnu Hospodinova a nahlížela v mocné oko toho, o jehož dobrotivosti tolik se napřemýšlela!

Zprvu, jsouc andělem postavena na stupně stolce božího, chvěla se obavou před pokáráním; avšak mocný Otec všech lidí ani se jí netázal, zda kdy zhřešila, ani nepodíval se do knihy, kde, jak zpívala ve smutné písni dušičkové, zapsány jsou skutky všech lidí, leč hned nazval ji svým dobrým dítkem, pokynul, by přistoupila blíže, dotkl se čílka s jemně kresleným obočím, až se uprostřed něho zastkvěla hvězda nesmrtelnosti, dotkl se i úzkých, dětských ramen, z nichž mžikem vyrostla skvělá křídla netělesnosti, a pravil hlasem nejvýše lahodným:

„Z klenutí malého kostelíčka, z těsné školní síně, ze zátiší tvé ložnice po mnoho roků doznívala k mému uchu vroucí modlitba tvá, a zpěv tvůj tklivý vzbudil zalíbení mé, dcerko má zbožná; i chci přidružiti tě k andělům-pěvcům, tam mezi nimi zpívej chválu Otce svého a radost duše své neustálou na věky věkův! V líbezný dar člověku dal jsem hlas zpěvný, — ty, dítě útlé, jako malé ptáče v ranní písni stvořitele velebící, užívala’s ho vždy jen ve službě mé, ve službě dobra. Nuže, služiž jím dále Pánu světa, spojiž se s nekonečnými hymnami cherubů a serafů — hleď, již kývají ti, abys vstoupila ve střed jejich!

Za pokynem božím brala se dívčinka ve kruh nových druhů a družek, z nichž všichni měli na čele skvoucí hvězdu nesmrtelnosti a na ramenou bílá labutí křídla, takže sotva dotýkali se útlými nožkami rajské nivy. Byly to většinou dívčí podoby, některé větší, dospělejší a starší než ona, jiné právě tak útlé a dětské; v rukou jednotlivých andělů skvěly se zdobné nástroje zlatých strun, jimiž píseň serafů-pěvců doprovázeli. Kromě těchto libohlasých tvorů procházelo se po nebeských luzích ještě zástupů nekonečných; byli tu blažení, jejichž čela stkvěla se též září, již však křídel neměli. Jejich duše na pouti pozemské nezůstaly, vnikajíce ve všecky hlubiny života, nepotřísněny pěnou zla, jako duše mladých dívek a dětí-andělů, avšak oni jako lidé vykonali tolik šlechetného a dobrého, že Hospodin po krátké pokutě příjal je k sobě. Ty pak, již za života dlouhého a těžkého zůstali zcela bez viny, učinil svými pomocníky, obdařiv jich čela září nejjasnější a plece jich křídly zlatostkvoucími, ustanovil je anděly-strážci, sprovázejícími a ostříhajícími neviditelně každý krok pokolení lidského.

Na nivě nejkrasšími květy obrostlé hráli sobě andělíčci zcela maličtí; byly to dušičky děťátek, jež, neuzřevše skorem světa pozemského, vrátily se k Otci nebeskému, kterého mnohem lépe znaly než otce a matičku pozemskou.

Dívenka zádumčivá, na serafa-pěvce rukou Boží posvěcená, pozorovala nevinné, skotačivé hry děťátek-andělíčků, již si kvítka trhali, ve věnce je svíjeli, sebe jimi ovíjeli, ve vlnách rajských potůčků nožky vzdušné si smáčeli, s košatých stromů na nebeské nivě rostoucích sladké plody si trhali; pozorovala zástupy blažených, ani s tvářemi jasnými, klidnými dlouhé hovory spřádají, sledovala anděly-strážce, když třpytnými křídly ob chvíli za posláním svým oblaky na zem se snášejí. Připojila se i k velebné hymně serafů-družek a zpívala tak vroucně a oddaně — a krásněji, dokonaleji než dole na zemi mezi šedými stěnami školního kostelíčka!

Avšak ani nevinné hry děťátek, ani světlé řady blaživých, ani hymna serafů, ba ani nesmírná veleba a krása trůnu Hospodinova, na němž vedle Otce kralovala spanilá, sladkou dobrotou ozářená postava Synova, nedovedly rozjasniti andělské tváře dívenčiny; bylať obestřena starým z pozemské pouti na ni utkvělým smutkem a i v hlase hymnu slávy boží pějícím zaznívala hluboká, truchlá struna.

Vševidoucí oko Hospodinovo, jež sledovalo novou občanku království nebeského, ana pojí se k andělům-pěvcům a rozhlíží se po domě věčného Otce, postřehlo ihned stín žalu, jakého nebylo na žádné z tváří trůn jeho obklopujících.

„Proč jsi zarmoucena, dcero má?“ pravil jí, když na pokyn jeho přistoupila z řad serafů k němu blíže. „Uvedl jsem tě v radost neustálou z pozemského smutku, učinil tě nesmrtelnou, žádným prostorem, časem, hmotou nespoutanou, přidělil ti úkolem to, co jsouc pozemšťankou nejraději jsi konala. A ty přece nechválíš Otce svého věčného hlasem radostným a na tváři tvé, tělesnosti zbavené, též chmura, která zastiňovala ji kdysi! Zármutek není domovem v říši nebeské, leda když andělé truchlí s Hospodinem svým nad zvrhlostí lidskou. Avšak ty, dítě útlé, příliš málo poznalo jsi život, aby stín vycházející z černých jeho hlubin kladl se na čílko tvé. Proč tedy truchlíš, dcerko má, či nemáš zalíbení v končinách nebeských?“

Dívčinka tiskla vzdušné ručky na prsa bílými závoji zahalená a pozdvihnuvši oči svoje temné nesměle k tváři Hospodinově, zajíkavě odpověděla: „Ó, Pane nebeský, nikdy nespatřila jsem tolik krásného a líbezného jako kolem tebe, ani v kostele, kde jsme tě chválívali, ani v přírodě, kde učili mne rodiče i učitelé poznávati díla tvá a v nich tvou velikost. Vím také, že’s Otec nejdobrotivější a nejdokonalejší — tys mne, chybující, nevědomé, pošetilé děcko učinil andělem a hvězdu nesmrtelnosti vtiskl mi v nepatrné čelo. Větší slávy učinil’s mne účastnou, než zasluhovala jsem za krátký, málo užitečný život pozemský. Avšak —“

Dívenka-seraf se zarazila a přes pokyn Hospodinův mlčela rozpačitě.

„Neboj se, dcero má; vím napřed, co posud tají ústa tvoje, leč chci, abys bez ostychu postěžovala si Otci svému nebeskému.“

„Ach, jest to tak nevděčné, pošetilé,“ zajíkala se dívenka.

„Ty vzpomínáš žití pozemského a těch, jimž jsi na zemi náležela,“ pravil Hospodin laskavě, aby dívčinku-anděla povzbudil.

„Ach vzpomínám, Pane, a všecka radost nebeská bledne a hasne, vzpomenu-li! Ne proto, Otče nebeský, že musela jsem je opustiti, vždyť vím, že i je povoláš k sobě a se mnou zase spojíš, ale že odešla jsem od nich neželena, nemilována, neoplakávána. Ach! já tolik každého měla ze srdce ráda, a mne nikdo, nikdo nemiloval, mne nikdo pohřešovati nebude! A jak mohl by, když’s mne neučinil ani krásnou a líbeznou, ani moudrou a užitečnou, když jsem svou chorobnou zádumčivostí, svou nepatrností byla všem jen nemilým břemenem! Ó, já na ně vzpomínám na všecky, ale oni jistě ihned zapomněli a jsou tomu rádi, že zhostili se mne. Truchlila jsem již na zemi, pomyslíc si, že až jednou zemru, nikdo mne neopláče, a že můj život bude tak marný, tak zcela marný, když nezůstane v žádném srdci po mně stopy. Apoštol tvého Syna, laskavého Ježíše Krista, napsal — tak jsem se tomu učila — že bez lásky jest vše jen kovem znějícím. Čím jest mi sláva a krása nebeská, když vešla jsem v ni nesprovázena láskou lidských srdcí?“

Vždy silněji řinuly se slzy po vzdušné tvářince dívčinky-serafa, když přemožena vzpomínkami pozemskými klesla na stupně trůnu božského.

Pán zástupů ke lkání jejímu neodpověděl ničeho, jasná a velebná tvář jeho zvážněla poněkud, a on pokynul andělu zlatých křídel, onomu, který před krátkou dobou přes oblaky a hvězdy vynesl dívčinku v rajské nivy. Ten k tiše pronesenému rozkazu Hospodinovu mocnou paží objal vzdušné její tělo kolem pasu a snášel se s ní dolů k zemi: „Býval jsem tvým andělem strážcem, jemuž z rána i z večera obětovávala jsi modlitbičku, dokud jsi byla děckem pozemským; rád ostříhával jsem kroků tvých, všecky tvoje cesty byly spravedlivy a zbožny. I poručil mi Pán, náš Hospodin, bych i nyní, ač strážce ti již netřeba, sprovázel tě do bývalého domova tak dlouho, dokud nezískáš si svými poutěmi klidu a pravé radosti nebeské!“

Dívčinka-seraf naslouchala hovoru anděla strážce s podivem a nesměle zeptala se: „Kam mne neseš?“ „Uvidíš,“ řekl strážce. I letěli přes oblaky a mraky, hvězdy a sluneční paprsky, až ocitli se nad tlumem starodávných domů o šerých a zčernalých lomenicích, nad něž vynikalo několik velmi vysokých věží zelenavých kopulí. Bystrá voda kroužila kolem valů starými, košatými stromy osazených, a světlá zeleň rozsáhlých zahrad prohlédala ze směsice šedých a temněrudých střech. Dívenka-seraf poznávala své rodiště a již již chtěla se zeptati soudruha, zda vrací ji životu pozemskému, když anděl strážce stanul u jasných, do široka rozevřených oken prostranné jizby a snesl se s ní dovnitř, pravě: „Pozoruj bedlivě, co kolem tebe se děje; až dojde lhůta, přijdu pro tebe.“

Anděl strážce odletěl zlatoskvoucími křídly, a dívčinka shledávala, že jest v jizbě rodičů pečlivě vždy upravené. Poznávala stojánky s knihami krásných vazeb, z nichž ve mnohé s potěšením čítala, poznávala byliny pestrých květů a lesklých kovových listů, jež dovolovala jí matinka za prázdně zalévati; poznávala obrazy v zlacených rámcích, zpodobující neznámé krajiny, nebo tváře osob drahých a vynikajících; poznávala matčin stolek, pří němž tato pracovávala, i lesklý nástroj, na jehož klávesách učila se hráti; poznávala steré ty drobnůstky, nádobky a ozdůbky, jež ona, utírajíc je, tak úzkostlivě do rukou brávala, aby jich nerozbila a matinku škodou nezarmoutila. Jizba ta byla jí tak známa a zase tak cizí; neboť sedadla, jež stávala do polokruhu kolem ozdobného stolu seřaděna a která do poloviny jizby sahávala, byla odsunuta do koutů, a uprostřed pokoje stálo na podstavci cosi neznámého, tu nevídaného.

Vznesši se na vzdušných nožkách blíže, poznávala, že jest to rakvička zevně zlatem zdobená, uvnitř polštáři z lesklého atlasu naplněná a na polštářích mezi průhlednými krajkami, snítkami myrty a poupaty bílé růže že to leží ona — její tělíčko nehybné, bezduché, jež druhdy v pěkné jizbě rádo běhávalo a se těšilo! Bylo oblečeno v sněhobílé, zcela průhledné řasnaté šatečky, hedvábnými stužkami provlečené a pošité; na prsou připiata kytice z myrty a bílých poupat růžových, korunka ze stejných květů vtištěna do rozpuštěných tmavých vlásků nad bílé, čisté čelíčko. Zpod lesklých větviček myrtových splýval mlze podobný závoj; jeho dlouhé řasy napolo zahalovaly oblé, obnažené lokty a ručky sepjaté, které pevně držely křížek, — znala jej, visíval nad ložem rodičů — a mezi jichž prstíky vpleteny modré a leskle černé korálky dvou růženců. Ve vlnách temného vlasu a pod bradičkou cosi se lesklo; byly to náušničky a zlatý křížek na bílé stužce navlečený, dárek to a památka z křestního dne dívenčina, jež ona za slavnostních dnů ráda nosívala. Poznávala i průhledné šatky; nebyl tomu ještě ani rok, co v nich poprvé kráčela ve sboru jiných dívek družiček před velebnou svátostí, majíc v rukou pěkný pozlacený košíček, z něhož na cestu kvítí sypala. Tenkráte ovšem hlavičky nezahaloval dlouhý ten mlhový závoj, v němž jí nehybná postava její připadala jako nevěsta malá. Ztuhlé nožky obuty v atlasové střevíčky a v pavučinové prolamované punčošky; říkávala o nich její matička, že jí takové daruje, až jako dospělá dívka jednou do plesu pojede — dala jí je dříve, mnohem dříve!

U hlavy bílého tělíčka hořely svíce a stál zlacený kříž; dívčinka-seraf vznesla se blíže, aby mrtvé své podobě podívala se do tváře. — Ó, měla pravdu, když Hospodinu na svůj osud hořce žalovala: vždyť i z mrtvé tvářinky, ač oči pevně víčky jsou zastřeny, hledí ne klid, nýbrž smutek nevýslovný, a rtíky úsmívají se bolestně a trpce.

Postála chvíli nad spanile vyzdobenou tělesnou schránkou! a zrak její s tvářičky o jemně kresleném obočí svezl se na předměty nesčíslněkráte spatřené, jež obklopovaly její krátké pozemské žití. Tu zarachotil klíč v zámku dveří, průsvitnou látkou zastřených, klika cvakla, dveřmi vstoupila její matička, bratří a za nimi pak zástup drobných dětí i vytáhlých školaček. Všickni přistoupili k rakvi, žádný nemluvil; školačky, její to družky, s nimiž od dětství útlého ve známé školní síni sedávala, sepialy ruce k modlitbě, ale ihned z kapsiček vytáhly šátečky a přitiskše je k očím, prudce nad rakví vzlykaly. Pak položily kytičku nebo drobnou růžičku v rakev, udělaly postavičce na čelo křížek a zkormouceně odcházely. Malé dětičky měly v ručkách též obrázky nebo hrstku kvítků; znala je všecky, byli to její přátelé ze zahrad a náměstíčka, umouněné své tvářičky měly umyty, vlásky pěkně učesány, a ty nejchudší oplákly si i bosé nožky, aby ke své mrtvé přítelkyni přišly slušně a co nejlépe vyšňořeny. I ony položily na tělíčko, v bílé průhledné řasy oblečené, kvítka a obrázky a vystupujíce na špičky prstů nebo pozdviženy jsouce staršími sestrami, pokřižovaly drobounkými prstíky bílé čílko pod myrtovou korunkou. Jen matička a bratří, již zástup dětí sem vždy doprovázeli, přibližovali se rty k dívence v rakvi a utkvívali na jejím čele, sepiatých ručkách a pevně natažených nožkách dlouhými polibky, za nichž zůstávaly na místech těch veliké krůpěje, jež pak do hlubokých záhybů roucha stékaly a jejich tuhost ničily. Dívenky-serafa blíže plápolavých svící nikdo si nevšímal. Patrně ji nepozorovali: byla jim tak neviditelna, jako jí za života pozemského anděl-strážce křídel zlatoskvoucích, když modlitbičkou večerní a ranní jej důvěrně oslovovala.

Zase cvakla klika a klíč, zavřely se dvéře jizby, aby po chvíli otevřely se novému hloučku děvčátek a dítek; zdálo se, jakoby se tu konala pout ke schránce svaté, k níž všecko starobylé městečko svou mládež vyslalo.

Někdy zůstala matička po odchodu dítek při rakvi, pevně vchod zavřela, na kolena klesla, lomila rukama, cuchala své jindy tak spořádané vlasy a vyrážela ze sebe zpola nesrozumitelná slova, prosby to za smilování, trpké žaloby a zoufalé výkřiky… Někdy milý tatíček vešel do jizby, ve vlasech i vousech maje plno stříbrných nitek, jichž jindy tam nebývalo, skláněl se nad zmlklou svou malou pěvkyní, zahříval její studené líce kapkami žhavými a pak matku odváděl.

Někdy ten či onen z bratří poseděl u hlavičky bledé čtvrt hodiny a vyplakal nad ní celé praménky nezvyklých slz.

Ó, jak bylo těžko dívence-serafu! Jak ráda byla by se vzdušnými prstíky dotkla kvílejících a řekla jim, že ona dosud s nimi jest spojena, dosud že jim rozumí — zamlklá že jsou pouze ústka tělíčka v rakvi, její to podoby! Ale nevěděla, smí-li tak učiniti, nevěděla, porozuměli-li by jí; vždyť zdálo se jí, jakoby o přítomnosti její neměli ani tušení.

Tak vystřídalo se skupin mnoho, menších i větších v jizbě ozdobné, kde květy voněly a v jemném vánku se skláněly, všecky zamlklé, ustrašené, kvílející a ubledlých tváří. I počal se nachylovati večer, studený vzduch proudil okny otevřenými, černavé paprsky zapadajícího slunce mísily se s kalným světlem plápolajících svěc, až mu ponenáhlu zcela ustoupily a v jizbě zavládla skorem tma. Dívenka viděla, jak se rodiče ve světnici vedlejší ukládají na lůžko, k němuž jindy vždy přicházívala, aby tam dobrou noc přála, a pečlivé ruce zlíbala, ale viděla též, že žádný z nich nespí, nýbrž že oči jejich skrze záclonu okenní upřeny jsou na nehybnou postavičku, matně svícemi osvětlenou. V tom pojal ji soudruh-anděl zlatoskvoucích křídel kolem pasu; i odletěli spolu hluboce modrými hvězdnatými nebesy zpět do rajských končin, stolec Boží obtáčejících.

Nevyptával se Bůh Hospodin dívenky-serafa, co spatřila na první své pouti na zemi; a ona vyhýbala se oku božskému, byla zádumčiva, zamyšlena a nepojila-li se ke zpěvu křídlatých soudruhů, dlela u skupiny maličkých andělíčků a s tvářičkou poněkud vyjasněnější pozorovala čiperné jejich hry.

Necelý den času pozemského minul, když anděl-strážce snesl se s bývalou svojí chráněnkou znova k zemi. Tenkráte nevešli v obydlí lidská, nýbrž zůstali tkvěti v průzračných obláčcích, jež pluly nad rodištěm dívenčiným. Soudruh zlatokřídlý ukázal útlé družce dolů rukou: „Pohleď tamo,“ a ona pozorovala, že pravě naproti ní tmí se dlouhý průjezd otcovského domu. Zdál se jí tmavším než jindy, i seznala, nahlížejíc bystřeji že proměněn jest černými oponami v malou kapli, plnou svící, palem, květin, věnců, stužek, kytic, jejíž střed činí místo oltáříka ona rakvička, při níž dne včerejšího mnoho hodin prodlela. Byla uzavřena; bílé, nehybné postavičky nebylo lze již spatřiti.

Nesmírný dav lidí plnil prostranství před oním černě ověšeným průjezdem. Vždy noví zástupové přicházeli: její družky školačky se slečnou učitelkou a pány učiteli, všecka školní mládež, s kterou den co den v šerém kostelíčku se scházívala, drobné dětičky, jimž tak přávala — a když konečně rozhoupaly se zvony na vysokých zelenými báněmi krytých věžích, přišel zástup kněží v bílých, krajkami lemovaných rochetách.

Zavzněl zpěv z mladých hrdel. Dívenka-seraf zachvěla se v náručí anděla-strážce: poznávalať v písni velebné onu, kterou v posledních dnech života svého družkám notovala, prosíc je, aby zpívaly ji pěkně! Školačky splnily její žádost — pěkně, dojemně pěly ji poprvé mimo školní síně, při dívenčině rakvi!

Zavzněly modlitby hlubokým hlasem proslovené, zavlály bílé průsvitné fábory, průvod se seřaďoval. Ach, bylo to tak velice podobno jakési slavné svatbě, které družka andělova kdysi s obdivem velikým byla přítomna. Slavnostně odění mládenci s bílými družkami a myrtovými proutky na černých kabátech, dvě bíle oděná děvčátka s věnečky ve vlasech a lesklými polštářky v ruce — její to dvě nejmilejší přítelkyně, s nimiž ráda se učila, ráda o budoucnosti hovořívala a jimž s nevinnými svými tajemstvími se svěřovala, — množství kytic a věnců, ponejvíce z bělavého kvítí, z nichž v letním vánku vzpínaly se fábory růžové nebo bílé zlatými literami poseté, zpěv velebný a hlučná, byť vážná hudba, mocný hlahol zvonů, sváteční vzezření všech shromážděných — ó zajisté byl to průvod zcela svatební! Jen ta lesklá rakvička byla v něm neobvyklá, a pak ty postavy černě oděné, jež za mládenci rakev s neviditelným již tělíčkem na ramenou nesoucími volným krokem spíše se potácely, než kráčely.

Mezi nimi shledala útlá družka andělova i čiperného bratříčka a ruměnou sestřičku, kteří dne předešlého v jizbě rodinné přítomni nebyli; ubohé děti byly ubledlé, oči jejich zanícené a zardělé, i tulily se k sobě, za ruce se vedouce, jako dvé uštvaných, ustrašených, poloubitých ptáčat. Starší bratři dívenčini i náhle sešedivělý tatíček hluboce schylovali tvář strhaných rysů a neustávaly slz stírati. Ve tvář matčinu nebylo dívence-serafu snadno patřiti; splývalť přes ní hustý, černý závoj. Teprve když zadul mocný vichr náměstím, jenž zčeřil všechny zlatě lemované stuhy a silnější vůni vylákal z bohatých květin ve věnce spletených, zdvihla se i rouška s lící matky dívčiny, a ona div jich nepoznávala, jak byly změněny. Byla to tvář téměř zkamenělá, bezduchá; v zardělých očích vyschl zdroj slz, i dívaly se jaksi prázdně před sebe, hledajíce cosi a nenalézajíce toho.

Průvod zvolna bral se na hranice městečka, tam, kde kolem prastarého, šedým šindelem krytého kostelíčka prostíral se hřbitov. Andělé, věrný strážce i něžná jeho chráněnka bývalá, pluli za ním. „Tolik kvítí, tolik stužek, tolik zpěvu a hlaholu —“ podotkl malý seraf k průvodci zlatokřídlému a sepial vzdušné svoje ručky. „Nepřipadá-li ti to, jako veliká slavnost svatební?“

„A zdaž není okamžik ten hoden oslavy veliké, když odchází duše lidská v nádheru i krásu věčnou, a když tělo vrací se v prach pozemský, jemuž od počátku určeno?“ odpověděl anděl vážně.

„A oni tolik truchlí a pláčí a tak velice, k nepoznání jsou změněni —“ vzdychla dívenka jakoby námitkou.

„Zaslepena, nevidoma a pošetila jest duše lidská, dokud neprohlédne pojednou v záři trůnu Hospodinova,“ pravil anděl a upřel pohled svůj na něžnou průvodkyni.

„Co asi mínil strážce můj pohledem svým vyčítavým?“ uvažovala dívenka. „Chtěl naznačiti mi, že zbytečná byla obava má, jakobych dosti nebyla milována? Velikou péči věnovali tělu mému bezduchému, slávou nezaslouženou provázejí je k hrobu, statisíce slz věnují odešlé, nepatrné dcerce, sestřičce, družce, ale zda žal a vzpomínka jejich potrvá? Nejsou pouze ustrašeni, zarmouceni nad chladností a nehybností mého těla? Nezmizí bolest jejich zároveň s rakví v zem položenou, a oni seznají, že ulehčeno jim odchodem zbytečné, tesklivé a zamračené dívenky?“

Takovými myšlenkami mučil malý seraf sám sebe, an s andělem strážcem plul v oblacích směrem k zelenému městu mrtvých. Ještě několik vteřin přál zářící průvodce dívčince na zemi prodlévati: viděla ještě tklivé obřady v šeré hřbitovní kapli konané, viděla hlubokou, nově vyzděnou kryptu, jež zdobně látkami a větvemi jsouc vyložena, tměla se v řadě hrobů jinochů a dívek, kteří jako ona v květu let odešli z příbytků lidských k Bohu. Ale pak vznesl se s ní strážce vysoko, a dojemné zpěvy mladistvého sboru s děvčátkem se loučícího, výkřiky těch, jimž složením rakve ve chladnou a temnou vyzděnou jámu odervána navždy bytost drahá, zaznívaly k ní jen zdaleka, vždy méně a méně.

Navrátivši se s andělem v nivu rajskou, nepřestávala dívenka-seraf hloubati nad záhadou vyčítavého pohledu strážcova a nad ustanovením podivným, aby čas po čase na pozemské luhy ji doprovázel. Brzy jevily se jí všecky ty strhané, zoufalé, nebo jakoby zkamenělé tváře, jež viděla o průvodu pohřebním, pak zase připomínala si sebe, jaká byla za života časného doma i ve škole nepatrná, nepovšimnuta; ve smutný, srdcejemný zpěv družek, jenž posud se jí ozýval, mísily se pochybnosti a výčitky, které sama v sobě vyvolávala.

I byl malý seraf velmi, velmi nepokojen a jen roztržitě líbezný svůj hlásek pojil v hymnu soudruhů. A stále byla ještě něma ústa Hospodinova, neopakujíce otázek po příčině smutku dívenčina, jen oko mocné často významně na andílku našem spočinulo, až zachvěl se a nucen byl zmateně sklopiti své zraky.

Ráda byla by se dívčinka poohlédla zase po zemi, ráda byla by se zeptala Boha Otce, laskavého Ježíše nebo bývalého svého strážce, zda již ukončeny jsou pouti její — ale obávala se, že zase bude se zdáti nespokojenou, nevděčnou — a tak, uprostřed nebeské krásy a slávy zmítala se v ustavičných pochybnostech a žalostech.

Tu překvapil ji zlatokřídlý strážce opět jednoho dne s vyzváním, aby podle vůle boží odebrala se s ním na cestu výzkumnou. Nevěděl útlý seraf-pěvec, má-li se radovati neb obávati, leč poslušně přidružil se k průvodci. Očekával, že potká se u pomocníka Hospodinova opět s napomenutími a výčitkami, ale anděl po cestě sluncem ozářenými oblaky velmi laskavě pohlížel k dívčince a konečně pravil hlasem libozvukým: „Přeje si Pán zástupů, abys v nekonečnu nebeském nalezla mír a blaženost jako my ostatní; zachmuřena, žel, jest ustavičně tvářička tvá! Kéž pouti naše společné dojdou pravého a hledaného cíle — kéž osvítí a uklidní tě, dítě milené!“

Zastavili se v zelenu pod košatými stromy mezi mnohými, bělavými, různotvárnými kameny; dívčínka seznala, že jsou na hřbitově, kudy bral se onehdy průvod, tak velice skvělé slavnosti svatební podobný! Prostíral se hřbitov v plném jasu slunečním tak klidně jako tehdy; leč na místě hluboké, vyzděné jámy zelenal se v řadě hrobů, jinochy a dívky mladistvé hostící, nový, vysoký rov. Množství věnců z bílého kvítí volně na něm a kolem něho vadlo; ony, jichž nemohl rov pojati, pověšeny na červenavé zdi, jež právě za ním hřbitov ohraničovala. Větve palmové dosud leskly se kovovou svou zelení, a ve vázách a miskách kvetly a voněly čerstvé kytice a věnečky, nedávno tu umístěné. Za zdí hřbitovní čekala pestrá a vonná louka první senoseče, přes zeď nevysokou i mřežovými vrátky vnikaly sem hlásky veselých dětiček, jež na mezích v silně páchnoucí mateřídoušce skotačily, kvítí si trhaly a za motýlky se honily.

Čas po čase otevřela se postranní vrátka, a menší i větší skupiny batolátek, dávných dívenčiných to známých z podloubí, silnic a zahrad v průvodu chův aneb i samotny přicupaly k rovu, při němž dleli andělé. Kvítí na louce a mezích natrhané, v kytičky nebo věnečky svité, kladly ostýchavě na bujnou zelenou trávu, neopomenuvše drobnými prstíky vtisknouti na hrob tři křížky. Vždy, když dětičky odešly, přiletěli za otrhaným kvítím pestří motýli, kolébali se na něm, aneb usedlo na hřbitovní zeď ptáče a sladce šveholilo. Připadalo dívence, že jest tu tak jasno, míruplno a krásno, jako na květnaté té nivě rajské, kde hrají si nejmenší křídlatí andílkové, i byla by prodlévala ještě déle a dívala se na tklivé počínání malých přátel, kdyby průvodce se slovy „Půjdeme dále!“ nebyl se znova vznesl do vrstvy vzdušné.

Neletěli daleko; stanuli na tichém náměstíčku, kde lípy silně voněly, a kde naproti šedému kostelíčku čněla vysoká budova školní. Okna učeben byla otevřena, by vcházel jimi do dusných jizeb čerstvý vzduch. Dívenka-seraf ihned poohlédla se po oknech, za nimiž do nedávna sedávala a odkud v přestávkách mezi hodinami vyučovacími často se dívala, nejde-li v určitou hodinu milený tatíček mimo, vraceje se domů po vykonané těžké povinnosti životní. Volávala pak na něho tak radostně, ba hlasitě, že někdy i laskavě ji pokáral, že dívenka tak dospělá nemá si vésti dětinsky jako holátko nerozumné.

Právě v okna ta nezapomenutelná vznesl se s ní strážce; jizba byla nezměněna, u přirovnání se slunným náměstíčkem dosti šerá, vzduch v ní těžký. Na místě vyvýšeném za stolkem stála slečna učitelka a vykládala žačkám nejmilejší dívenčin předmět — dějepis. Děvčátka, před nimiž v zásuvkách ležely knihy, sešity a pouzdra, mlčky seděla v lavičkách, očí majíce upřeny na řečnici, jen tu a tam zabloudil některý zrak na bílé stěny, kde kromě kříže a podobizny mocnářovy viselo několik map, tabulky s příslovími i mluvnické pomůcky učebné.

Mimoděk pohlédl malý seraf, naslouchaje s pohnutím výkladu učitelčině, na místo, kde za pobytu pozemského mezi družkami dlouhou dobu sedával. Bývalo ve třetí lavici pravého oddělení, ježto děvčátka seřaděna vždy podle velikosti, by menší vytáhlejšími nebyla zastírána. Lavice všecka byla prázdna, ani dívenčiny sousedky v ní již nebylo; zela jako rána otevřená ve třídě jinak obsazené.

Slečna ukončila výklad a počala zkoušeti; dívky odpovídaly tu přesněji, tu zvolna a zajikavěji, až pak jistá spletitá otázka zůstala nezodpověděna. Káravě pohlédla učitelka na žačky, pozdvihla prst a pravila: „Jest vidět, že tu jedna z vás chybí; ta vždycky se snažila všemu rozuměti, všecko vystihnouti, nepamatuji se, že by kdy na otázku byla neodpověděla. Ó, kdyby tu jen byla —“

Žasnoucí andílek zaslechl své jméno, jméno tak oplakávané, zdánlivě tak nepatrné, mezitím co družky obracely se k prázdné lavici, a z úst některé zavznělo bolestně jako ohlas slov učitelčiných:

„Ó, kdyby tu byla, ona vždycky všecko nám pověděla, ráda nám pomohla —“

Dívenky zakryly tváře zástěrkami nebo kapesníky a po třídě rozléhalo se tlumené štkání. „Škoda toho dítěte ubohého,“ pokračovala slečna hlasem stísněným, „tolik se učila a snažila, tolik se k zdárné budoucnosti připravovala, myslila, že snad jednou také zasedne jako já mezi žačky vědychtivé — a nyní tam na hřbitově odpočívá! Děkujte Bohu, dítky milé, že popřál vám žití i zdraví, a kdykoli ve příštím životě zmocňovati se vás bude nespokojenost, pomněte na tuto svou družku, jíž za práci a snahu nekynula budoucnost nižádná, — a kdykoli bude snad k vám přistupovati hřích, vzmužte a braňte se, byste jednou umíraly tak klidně a spravedlivě, jako viděla jsem já umírati ji.“

Při těchto slovech slavnostním hlasem pronesených propuklo štkání žaček v hlasitý místy pláč.

„Mám tu ještě sešity a výkresy její,“ končila slečna, „doneste je některá rodičům ubohé, aby měli důkaz její píle a snahy; jsou všecky tak čisťounké a téměř bez chyby, že vlastně měly by tu zůstati jako památka na žačku dobrou a vzornou. Nebohé dítě,“ dodala učitelka hlasem tak tichým, že postihli ho pouze naslouchající andělé, „tys byla z nich nejnadanější.“ — Mladý seraf trnul vždy více: slečna učitelka nazvala ji nejnadanější, pilnou, vzornou, spolužačky pohřešovaly její pomoci, místo její zůstávalo jako na tklivou paměť prázdno! Což nebyla nejpošetilejším, nejzbytečnějším, nejposlednějším členem této školní obce? Ó, jak ráda byla by je všecky políbila za to, že ji oceňují, oplakávají, na ni vzpomínají — ale ony by jí neporozuměly, vždyť žádná z přítomných neviděla její postavy a neslyšela mávání bělostných křídel.

Očekávala, že dívky záhy se utiší, a že slečna znova bude vyučovati; to však se nestalo. Malé dívky byly tak uplakány a pobouřeny vzpomínkou na časně odešlou družku, že je učitelka propustila výklad neobnovivši, odevzdavši dvěma z nich uschované sešitky a výkresy.

„Vrátíme se k Bohu?“ ptala se andělská dívenka svého průvodce. „Ach, mne to vše tolik bolí!“ Zase utkvěl na ní pohled strážcův, takový, jako tehdy o průvodě, slavné svatbě podobném, nad kterým dlouho hloubala. Tentokráte nemohla déle o něm přemítati, neboť anděl zlatoskvoucí odpověděl jí: „Nevrátíme se ještě v nebesa; další nám nastává dnes cesta.“

Mezitím co školačky vycházely z lavic a pak sklíčeně sestupovaly se schodů školní budovy, zaletěl anděl s dívenkou nedaleko — do otcovského domu. I zde bylo vše nezměněno; ale děsné skličující ticho vládlo všude. Ti, kteří jindy bystře se brali za svými úkoly nebo vesele po jizbách hopkovali, ploužili se zvolna, sotva slyšitelně, v těžkých černých šatech, s tvářemi ubledlými a s očima do ruda uplakanýma. Umlkl hlas štěbetavých malých sourozenců, byliť dosud podobni dvojici ustrašených ptáčat, tichounce jen si povídali a každou chvilku postřehla dívenka v jich hovoru tklivě pronesená slova: „Naše sestřička, naše odešlá sestřička —“

Starší její bratři stali se tak zamlklými a vážnými, jakými nikdy je neznala; seděli při pracovním svém stolu s hlavou hluboce schýlenou, a když nahnula se přes rameno milého bratra světlokadeřavého, poznala, že píše sloky na její památku…

Ve vlasech a vousech otcových zase přibylo nitek stříbrných; matčina zkamenělá tvář, která tolik ji polekala o průvodě, roztála v proudech slz, a ty jako potůčky z hlubokých studánek tekly tak nepřetržitě, že máčely každé dílo, jež nešťastná paní přes všechen žal nucena jsouc vykonávati, měla v rukou svých.

Jedinou změnu postřehl andílek náš v jizbách otcovských; blíže matčina stolku mezi obrazy vyskytla se nová skupinka; střed činila podobizna — její to podobizna, ana jsouc již tělíčkem nehybným, oblečena v průhledné roucho, atlasové střevíčky a pavučinové punčošky, ozdobena korunkou myrtovou a dlouhým mlhavým závojem na hedvábných polštářích, myrtových a růžových větvičkách ve středu jizby ležela. V jiných rámečcích byly tmavé vlásky — patrně její to vlásky — vyobrazení rovu, při němž dnes s andělem strážcem prodlela, a pak dva obrázky, na nichž zpodoben laskavý Ježíš, an vyhledává bílou ovečku zbloudilou a zve oddanou služebnici svou ke stolu svému. Byly to památky z první zpovědi a z prvního sv. přijímání dívenčina, — ale jak nedostatečně podal malíř božskou tvář Kristovu, jak zcela jinakou viděla ji ona po boku Hospodinově! Zdobné rámečky všech těchto obrazů obtočeny dlouhými snítkami svěžího břečťanu, a pod nimi na stolečku srovnáno hojně zelených i kvetoucích rostlin. Když nemohli hostiti jí ve svých jizbách, připravili alespoň její památce kouteček.

„Viděla jsi vše, co rozkázáno mi ukázati tobě,“ zahovořil průvodce, odnášeje dívenku z jizeb otcovského domu, „nyní vrátíme se ve vlast nebeskou, k trůnu Otcovu. Byla to dnes poslední pout, na níž provázel tebe ochránce tvůj bývalý; leč tím není tobě zabráněna cesta do luhů pozemských. Ukázal jsem ti cestu, víš, kde máš hledati jeviště krátkého života pozemského, víš, kde kyne ti poznání pravd tobě žádoucích. Kdykoli zachce se ti, odebeř se s rajských niv v údolí pozemské; avšak požádá Pán zástupů počet z cest tvých, až naplní se doba zkoumání!“

Tak mluvil k dívčince anděl po cestě k nebesům a ona, užívajíc dovolení jí uděleného, zhusta zalétávala nyní samotna na místa, kam prve strážce ji uváděl. Přišla-li k rovu, spatřila tam vždy něco nového, co víc a více viklalo ji v starých domněnkách a novou v ní upevňovalo víru; svadlé věnce i žloutnoucí palmy nahrazeny věnci novými a ve vásách voněly všecky květy, jichž poskytovalo pokračující léto. Dosud drobné dětičky neb milující spolužačky nosily tam polní kvítí a svaté obrázky, takové, jaké nosívají se z poutí. Často spatřila bratra svého staršího, an vraceje se s torbou z dalekých výletů, klade na rov její nejvzácnější byliny, jaké nalézti lze jen v lůně hlubokých lesů. V podvečerní hodinu pak vždy všichni, které milovala, shromažďovali se kolem hrobu a tiskli uslzené tváře ve studenou, porosenou trávu.

Za krátko shledala i prostý rov všecek změněný; kolem něho upraven široký, kamenný rámec, a v hlavách vztýčen lesklý jehlanec z bílého mramoru. Ó, jak to bylo divné, že pod křížem uprostřed rozmanitých arabesek bylo do lesklé plochy vyryto jméno a třída, kterou navštěvovala, ono jméno, které dosud objevovalo se jen a jen na školních sešitech! Pod ním poznamenán den narozenin i ono májové odpoledne, kdy poprvé v náručí strážcově ubírala se oblaky a hvězdami k Bohu. Veršíček z básně o nevinné dívce záhy zemřelé, kterou dávala si ráda deklamovati bratrem svým, vyryt písmem nejdrobnějším nejdoleji…

A jak ona opět a opět krátký nápis čítala, tak každý, kdo zádumčivý sad navštívil, zastavil se u zlacených slov a nad nimi se zadumal.

Když během parných dní středoletí nastal den dívenčiných narozenin a jmenin, který milující rodiče i sourozenci jindy oslavovali četnými dárky i malou hostinkou, což tu na rovu a pod bělostným, zdaleka viditelným pomníkem bylo věnců, kytic, stuh, světel, což tu po celý den bylo pláče a polibků, ve chladnou trávu tištěných! A tak kdykoliv zastavil se malý seraf u hřbitovní, rudé zdi, za níž voněla a rostla široká louka, vždy bylo nad čím přemýšleti, čemu se diviti!

Zaletěla-li dívenka v dům otcovský, shledávala se s týmž klidem, náladě zelené zahrady mrtvých nenepodobným, jenž vládl tu ode dne jejího k nebeskému Otci odchodu. Někdy ležela matka s tváří k zemi obrácenou na místě, kde ona dušičku svou vydechla, jindy uprostřed jizby ozdobné, kde tehdy za první její návštěvy stála zdobená rakvička, opět jindy klečela vzlykajíc před skupinou břečťanem ovinutou. Někdy postihla i matku, jak chystá dětem pokrm do hrnéčku neb na talířky a pak na místě čtyř stále pět jich připravuje, jako by nebyla si ještě uvykla, že chybí v řadě prostřední její dcerka! Vidouc pak matičku nad omylem bolestně štkáti, jak byla by si přála, říci jí: „Vždyť nejsem ztracena, matičko, často dlí u tebe tvé dítě.“

Ráda skláněla se nad otcem namáhavě pracujícím a věděla, kdykoli tatíček klade péro na stůl, hlavu pak v dlaně, na svou malou zpěvačku že vzpomíná! Rovněž ráda přítomna byla práci světlokadeřavého bratra. Kéž by byl tušil, jak dobře ona zná vše, co ve slokách o ní pověděl, a jak hluboce vděčna je za to, že ji oslavil jako čistého cheruba, na svět se nehodícího, jako genia za večerních mlh na porosené luhy k němu se snášející a kytku nebeských květů mu podávajícího, jako útlé, zpěvné, osudem krutým ubité ptáče! —

Uplynuly týdny, měsíce ode dne, kdy starobylým městečkem s podsíněmi a vysokými věžemi o zelenavých báních bral se průvod tak velice podobný slavnosti svatební; léto ustoupilo jeseni, šerá zima rozhostila se po něm, spálila květy zahrad, pokryla koberec travnatý bílým jíním a řeku při starých valech proudící spoutala vrstvou ledu. Mnohé byly pouti, které malý seraf v době té na místa známá vykonal, avšak zádumčivý stesk, který kryl bílé čelo za života pozemského, dosud zúplna nezmizel s andělské tvářinky. Mohutně a jasně zněla sice hymna jeho ve sboru soudruhů, neklopil již zraků před mocným okem Hospodinovým, nýbrž oddaně, tklivě veň pohlížel, spřátelil se s drobnými andělíčky, laskal je, v jejich hry se splítal a něžným zpěvem svým doprovázel jejich rej: avšak přece neušlo Hospodinu laskavému, že liší se vzezření dívenky-serafa od ostatních zcela šťastných andělů. Že pak nepřišel ještě andělem strážcem ohlášený den účtování, nevolal Pán mladičké služebnice před stolec svůj stkvoucí.

Také tento den nadešel; i kázal Otec nebeský útlému serafu, aby odhalil mu veškeré své myšlení a počet složil, zda pouti na luhy pozemské Pánem mu dovolené uklidnily, osvítily a oblažily jej. „Neviditelně bylas přítomna životu těch, které jsi milovala, žádný čin, žádné hnutí jejich nebylo tebe tajno, nuž, vyznej, zdali byl oprávněn smutek tvůj uprostřed slávy a blaženosti věčné, zdali pravdivá byla žaloba na pošetilost, zbytečnost, jež mnou stala se ti údělem, pověz, zdali tebe dosti nemilovali, tebe nevzpomínali?“

„Ach, dobrý Otče, nezazlívej dítěti bláhovému, že nevděčně odmítalo od Tebe, co ve své blízkosti neskonalého jsi mu poskytoval!“ pravila dívenka seraf horoucně sepjavši ruce. „Velmi, ó velmi mne milovali, mne oplakávali, na mne vzpomínali a dosud vzpomínají. Nemohouce dáti ničeho mně, darují vše místu, kam složeno mé tělo v prach se rozpadávající. Je zdobí kvítím, je navštěvují každodenně, je daří polibky. Všech slavností, za nichž jindy těšívala jsem se s nimi, účastno jest nyní místečko to travnaté. Co mé ruce skromného vyrobily, mé výšivky, sešity, zápisky, vše uschováno pečlivě jako v kostelích památky svatých a spatří-li kdy světlo, stává se to jen na důkaz, jak velice škoda těch mých rukou a hlavy nepatrné. Mám zvláštní místečko v obydlí rodinném, první z rána věnován mu pohled i myšlenka. A rovněž pevné místo mám v paměti a srdci všech; stokráte za den mne vzpomínají se slzami a žehnáním. Ani družky a drobní přátelé moji mne nezanedbávají; zastaví se u rovu mé tělo kryjícího, utkví na jméně mém, vzpomenou, zapláčí, o mně s láskou promluví.“

„A přece truchlíš a zachmuřuješ tvář svou, až diví se tomu sbory andělské,“ káral Hospodin dívenku. „Proč tak činíš?“

„Ó Ty to víš, Pane vševidoucí a vševědoucí! Ty víš, že odchodem mým časným všecko štěstí rodinné zničeno. Ty vidíš tatíčka sešedlého, jak těžce kráčí pod břemenem životní práce, k němuž přidal jsi tíži sotva snesitelnou krutého bolu. Ty znáš, jak je krásné mládí mých sourozenců zkaleno vědomím, že smrt stihá i věk dětský, a že tolik, tolik ve světě je žalu! A matka nad rovem těla mého lká a naříká, že ses od ní odvrátil, že již neslyšíš, a to jen proto, že’s odvolal mne ve květu věku, nedopřál’s mi budoucnosti užitečné a zdárné po tolikeré k ní přípravě! Ó, jako ostré meče bodají mne výkřiky její, — já vím, že hřeší, těžce hřeší — a já, jež nikdy rozhněvati Tebe nechtěla, že jsem toho příčinou. A jako kapky žhavého kovu padají na mne krůpěje slz — již jsem všecka jimi jakoby spálena. Ó, že jsem skutečně neodešla k Tobě, nemajíc nikoho, kdo by mne pohřešoval, oplakával, — ti jsou zajisté nejšťastnější, jejich jest úplná radost nebeská, jimž se tak stává. Viz tam ty dětičky: vesele si hrají, nevzpomínajíce pozemských dnů, jichž téměř nepoznali, a ti, kterým náležely sami se radují, že mají v nebi andělíčka! Když z počátku i za ně řinuly se slzy matiček, tu zjevila se jim děťátka ve snu a prosila jich, aby nesmáčely jim roucha, že je studí; i přestaly matičky ihned plakati. Hleď, Pane náš dobrotivý, včera slaven na nebi i na zemi den veliký, den, kdy Tvůj syn seslán byl jako malé děťátko, aby spasil lidstvo hříšné. I byl všude, zde i dole, ples veliký, neboť víš, že i občanům pozemským den ten nejmilejším a nejsvětějším. Když dozpívala jsem s druhy anděly píseň, věstící Tobě slávu a pokoj lidem dobré vůle na zemi, vzpomněla jsem, jak krásně slavívali jsme v domově pozemském noc posvátnou, jak modlili jsme se a zpívali vánoční písně s matičkou, jak plesali jsme pod zeleným smrčkem, jak chválili jsme Tebe, líbali ruce rodičů, jež ve jménu Syna Tvého nejmilejšího, spanilého Ježíška, odevzdali nám dary krásné a užitečné. I vzbudila se ve mně touha, abych i dnes seznala, jak tam slaví hod vánoční beze mne. Cesta čistou nesčíslnými hvězdami posetou oblohou vedla mne i kolem hrobu kryjícího rakvičku. Ach, zalekla jsem se skoro, Bože dobrý, jak byl krásný, krásnější než kdy jindy v jasu slunečním. Celý rov obtočen velikým věncem zeleným, v němž zapleteny bílé růže, jiný věnec podobný spočíval u noh, na hrobě jemně sněhovými hvězdičkami posypaném, vztýčeny dvě jedličky, každá jinak a bohatě zdobena na způsob, jako býval vánoční stromek doma. V bílý, lesklý pomník kamenný, na němž zapsáno mé jméno, vetknuta svítilna, v ní, zimním vichrem jsouc často pohybováno, plápolalo světlo, které velebně ozařovalo svoje okolí. Jen málo hrobů bylo vypraveno šatem vánočním a žádný tak tklivě jako můj; i viděla jsem ihned, že vzpomínka na odešlou dcerku a sestřičku neutuchla ani v den posvátný. Avšak byla jsem dychtiva seznati, zda radost, kterou každý tvor lidský, i nejchudší, pociťuje, v tento den, zatlačí alespoň na čas stálý miláčků mých žal. Ach, dobrotivý Bože, co jsem spatřila, zalétnuvši v otcovské jizby, bylo tak velmi smutné! Vysoký smrk, pěkně ozdobený a četnými barevnými svíčičkami osvětlený čněl uprostřed rodinné jizby, ale nikdo pod ním se neradoval. Mí bratři a sestřička má ruměná, shromáždění s matičkou v koutečku památce mé posvěceném, marně snažili se zpívati „Nesem vám noviny“ a „Narodil se nám Spasitel“ jako jíndy, příliš svírala jim bolest hrdlo a tížil žal o mne, nepřítomnou, jejich mysl. Místo slov a tónů zavznívaly jen vzdechy, a i když maličtí nabyli mysli, a notovali tenkými hlásky oslavu laskavého Ježíška, nedovedli se ostatní k nim připojiti. Dobrý tatíček, jenž jindy vždy zvonkem pod strom vánoční nás přivolával, darmo snažil se je v osvětlenou jizbu uvésti, a když podařilo se mu konečně tak učiniti, ozýval se pod větvemi, pestrými řetězy ověšenými, místo plesání hlasitý pláč. Při večeři, jež po roky bývala tak veselá, hořkla všem sousta v ústech, vzpomínali jen loňské slavnosti, kdy se ztraceným dítětem při stole radostně besedovali a si nepomyslili, že za málo měsíců žíti budou bez něho. Nedovedla jsem déle snésti pohledu toho bolestného i vrátila jsem se letíc kolem hrobu, kde dosud velebně světlo hořelo. Hleděla jsem alespoň v reji malých batolátek, která na rajské nivě též vánoční večer slavila, zapomenouti na vše, co jsem viděla a slyšela. Avšak, dobrý Hospodine, nepodařilo se mi; nebylo lze zapomenouti, že i v ten den, nebi i zemi radostný, mým odchodem k Tobě zkalila se a hořkla mysl tolika dobrým bytostem! Ó, že s andělem mým strážným poslal’s mne kdy na luhy pozemské! Snáze věru snášela bych žal, že jsem odešla nemilována, než myšlénku, že tolik, tolik způsobil’s jim odvoláním mým zoufání!“

„Ustrň se nad touto dcerkou svou nevinnou, Otče můj všemohoucí, a odvrať od ní kalich utrpení, jenž i v nebesích ke rtům jejím se chýlí,“ pravil laskavý Ježíš po boku Otce kralující. „Když odcházela’s, dítě, na věčnost,“ obrátil se k dívence serafu, „a bojovala’s onen krátký boj, jenž mně, Synu člověka, usouzeno bylo bojovati tak dlouho, volala ke mně matka tvá: „Přijmi ji ve své náručí, Kriste Ježíši!“ Rád bych tě přijal v náruč svou a pokryl tě pláštěm míru, jako Otec věčný obdařil tě hvězdou nesmrtelnosti a křídly netělesnosti. Jen mluv, žádej, co propůjčilo by ti klidu, já přimluvím se u Otce, on jistě ti toho udělí.“

„Ach dobrý Spasiteli, já nevím, co bych na laskavém Bohu a Tobě žádala,“ zajíkala se dívčinka andělská a hluboce sklonila hlavinku.

„Mám smazati tvou podobu se srdcí těch, kteří tě milují a tebe vzpomínají?“ tázal se vlídně Bůh Hospodin, „aneb mám je uvésti k tobě, aby s tebou zde se shledali a nerušeně radovali?“

„Ach, oni mají tolik úkolů, a jistě každý z nich prospěje lidem a rozmnoží Tvé na zemi království, čeho já učiniti nemohla. Jak směla bych si žádati, aby vše to bylo zmařeno, jen abych já došla ukojení svého žalu!“ lkalo děvčátko andělské.

„Co tedy chceš, bych učinil pro tebe a pro ně?“ znova tázal se Bůh Hospodin.

Leč útlý seraf nenalézal odpovědi. Pravil si, že by nejlépe bylo, zapomenutím obrazu jeho miláčkům pozemským se ulehčilo, ale zase bylo mu nevýslovně bolno při myšlénce na rozloučení tak úplné. Pozdvihl znova zraky k trůnu Božskému a seznal, že krásné oči Kristovy s nevýslovným soucitem na něm utkvívají.

„Ó, Spasiteli,“ zvolala dívčinka-seraf náhlou myšlénkou jsouc jata, „Tys býval děckem pozemským jako já, Ty víš, jak děti smýšlejí, milují, trpí, ba Tys tolik překonal, tisíckráte více než kdokoli z nás! Poraď mi Ty, co na Otci nebeském žádati mám, aby šťastni byli moji drazí na zemi i já tu v ráji s nimi!“

„Nežádej ničeho, dcerko dobrá!“ pravil Ježíš laskavý, „vlož všecko v ruku a vůli Boha vševládnoucího. Sama jsi seznala, že marno jest truchliti a vzpouzeti se vůli Jeho, která jest a zůstane od věku k věkům. Věř, že On učiní, co bude ku blahu trvalému všech.“

I poslechla dívčinka-anděl a žádnou prosbou a žalobou nezahrnovala již Boha Hospodina.

Co učinil On s ní? Nakapal míru v duši její a osušil ty trpké slzy, jež ustavičně tekouce, dopadaly na ni jako kapky rozžhaveného kovu? Aneb seslal v síně domu otcovského v brzku vážné anděly zlatokřídlé, aby odnesli z kolotání pozemského přes oblaky a hvězdy v radost nezkalenou ty, nad jejichž bolem útlý seraf, zádumčivá druhdy školačka, tak velmi se rmoutil?

O tom již ničeho nevypravuje naše pohádka.