Mistr Jan Hus a česká reformace

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus a česká reformace
Podtitulek:	Řeč, kterou pronesl 17. července 1910 na Kozím hrádku prof. Dr. T. G. Masaryk
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	II. vydání nákladem časopisu „Jiskra“ v Táboře. Knihtiskárna J. & Nepomucký v Táboře
Vydáno:	1919
Licence:	PD old 70

I.

Zde tedy dýchal, žil, myslil a trpěl Jan Hus … Roku 12. XV. století přicházel sem častěji, dvakrát, třikrát; jistě si můžeme představiti, že vyhlížel k Praze, tam, kde započal svoje dílo, kde mu nebylo popřáno je dokoncovat. Sem přišel, zase do Prahy odejel, až na konec se dal na cestu ke koncilu … A přece není to týž vzduch, který my tu dýcháme, ten prach, ta prsť zde, to není ta půda, po které on chodíval, celé místo je setlelé, sešlé, nespojuje nás hmotně s ním nic, o tom ani nemluvě, že prach jeho do všech končin světa byl rozmetán …

Hmotně, tělesně nás nespojuje nic — co tedy nás pojí s Janem Husem? Když jsem dostal vybídnutí, abych zde promluvil, zdráhal jsem se tu mluviti. Upřímně řečeno, bál jsem se nějaké té pouti a maně vzpomínal jsem slov Husovy nejvyšší autority: „Nechť ať mrtví pochovávají své mrtvé“. Drsné to slovo Ježíšovo: „Ať mrtví pochovávají své mrtvé,“ — o ducha se máme starati, ducha jen duch může spojovat. Toto všechno je mrtvo. A bál jsem se, povím upřímně, ještě více a bojím se, že my jsme mrtví, že jen pochováváme ty své mrtvé, proto že ještě nedbáme dosti duchovního světa. Ale smím pověděti, že po dojmech, které zažívám, ta moje pochybnost se zmírnila a že doufám, že přece jen pokračujeme a budeme pokračovati duchem a směrem Husovým.

I.

Vy zde na jihu už častokrát konali jste tuto vycházku v paměť Mistra Jana, jako že v posledních dobách zájem o českých jih se oživuje a slýcháme a čteme často, že český jih jest východiskem naší reformace a kolébkou nejen našeho Jana Husa, nýbrž i jiných vynikajících mužů, kteří dávali ráz, směr našemu reformačnímu obrození: Štítný a ten hvězdář filosof Křišťan z Prachatic, Matěj z Janova, Hus, Žižka, Táboři, Mikuláš z Pelhřimova, také Adamité a jiné sekty, a pak Petr Chelčický — ti všichni jsou z jihočeských končin a proto prý nemůže být nahodilé, že náboženské naše hnutí vzniklo na jihu. Historikové říkají, že prý náš český Jižan je hloubavý, opravdový, poctivý, střízlivý, příroda je prý jednotvárnější a proto prý obrací ducha k hloubání, nerozptylujíc. A hospodářské a sociální poměry byly prý už před Husem jako jsou dnes: velké bohatství církve, klášterů, velkostatků, odsud touha tlačeného lidu po rovnosti, pociťování nerovnosti, odsud ten ráz demokratický Táborů, také prostnost táborské bohoslužby a ovšem také komunistické a chiliastické blouznění lidí, kteří neměli ani duchovního ani hmotného chleba. Jistě že nemůže býti nahodilé, že reformace vznikla zde na jihu, ale pro pochopení reformace nesmí se vyvozovat příliš mnoho; vzpomeňme, že také na českém východě a severovýchodě se zahostila a dlouho udržela reformace, vzpomeňme na Moravu: Milič z Kroměříže byl jeden z prvých před Husem, také Stanislav ze Znojma, mezi Tábory Martin, příjmím Lokvis a hlavně Komenský, také Blahoslav.

Tedy nejen český jih, také ostatní české kraje, Morava a Slovensko jsou silně účastny v hnutí reformačním. Vzpomeňme, že naše reformace vzniká v Praze na vysokém učení, na universitě, že jsou to ovšem professorové českého původu, kteří prví zahajují velké hnutí reformační a kteří se podrobují ideovému vlivu Wiclifově.

Možno říci, že i nedaleké Rakousy byly tenkráte na počátku XV. století nejvíce kacířskou zemí — snad Valdenští připravili zde půdu, avšak těžko je zde rozhodovati; jistě také připustíme, že ty poměry sociální, bohatství šlechty a církve, vedly k nespokojenosti a reformní hnutí sociálně sesilovaly — do které míry? jak silné byly všecky ty jednotlivé vlivy? Čechy tenkráte nebyly tak veliké, aby se hnutí reformační dalo vystihnouti krajinou a plemenem, nestačí ani hospodářské nebo jiné poměry. V tom, že české hnutí záhy má ohlas v celé Evropě, jiní národové že následují Čechy, v tom je vidět, že to byl duch a v prvé řadě duch český, který způsobil to ohromné hnutí. Já nemohu nevzpomenouti, mluvě o jihu, že jste na jihu také měli jezovity, zde započali protireformaci českou a dnes se prohlašuje, že kraj jižní jest nejkatoličtější. Jsou poměry sociální jaké byly za Husa, ale je klid a pokoj. A proto vývoj české reformace budeme vykládat, pokud takové hnutí vůbec lze vyložit, jakožto hnutí hlavně mravní a duchovní.

II.

Vzpomeňme především, jak Hus a před ním jiní začínají napravováním mravů. Již Štítný se o to snaží. Ale nejen učenci, filosofové, duchovní, sám Karel IV., který svou politikou církevní a klerikální mnoho zavinil tím právě, že dal zbohatnouti církvi, sám lekal a staral se o nápravu kněžstva. V Praze t. zv. přechůdcové Husovi rozsévali slovo mravokárné s kazatelen a tenkráte kazatelny sloužily k šíření myšlenek; kázání ta směřovala k nápravě mravů ve městě, k nápravě mravů tříd bohatých a bohatých kněží. Hus pak začíná týmž protiklerikálním kázáním proti sešlosti mravů. „Vy jste sůl země“ řekl zakladatel křesťanství učedníkům, „jest-li sůl zmařena bude, čím bude osoleno?“ to je smysl Husova kázání proti nemravnosti kněží. Tento protiklerikalismus neúprosný, opravdový, ospravedlněn vlastním mravným životem a úsilím, způsobil to nepřátelství proti Husovi, že se záhy i ti, kteří ve věci s ním souhlasili, od něho odklonili a že byl na konec upálen.

K mravnímu úsilí přistupuje vliv bohosloveckého učení, zejména Angličana Wiclifa. Česká universita, česká země staly se semenářem ideí anglického mistra; zejména to byli Táboři, kteří důsledně prováděli nejen Husovo, ale radikálnější učení Wiclifovo. Hus nechtěl opustit učení církevní, ale dostal se z církve svým protiklerikalismem — že nad papeže stavěl koncil a nad koncil a celou církev Písmo, prohlašuje Krista za pravou hlavu církvi. Také zrušoval kněžství, jestliže kněz byl u velkém, smrtelném hříchu. Husův protiklerikalism sesílili Táboři; to, co charakterisuje Tábory, spočívá v tom, že měli odvahu zrušit kněžstvo vůbec, to jest hlavní dílo táborských. Proto nekladli žádného důrazu na obřad, ale zavedli novou prostou lidovou bohoslužbu. Zrušení úřadu kněžského souvisí s věroučným zamítnutím transsubstanciace, že se probrali svým rozumem k názoru, že nemůže býti v chlebě a ve víně tělo a krev Ježíšova. V tom i _Chelčický jim bránil, nejen Žižka, to i Chelčickému bylo mnoho. Avšak to je velikou zásluhou Táborů, že toto stěžejní učení středověké církve odmítli.

Následují boje českého národa s Římem a celým západem, boje slavné, velkolepé. Za těchto bojů vzniká naše české bratrství, ozývá se hlas Chelčického, bojujícího proti užívání meče. Po Chelčickém mírné bratrstvo má v Komenském svého velkého hlasatele. Poměrně brzy husitstvo upadá vnitřně, bratrství klesá tím, že bylo pronásledováno, zejména také husitismem, nejen Římem; až konečně bratrský výkvět musel v mnoha tisících rodinách opustiti Čechy. Naše reformace se počíná kloniti k reformaci německé a západní. Nastupuje protireformace, až teprve za císaře Josefa II., za jeho toleranční politiky, zbylá hrstka uvědomělých českých bratří a husitů se hlásí k církvi luterské a reformované. Protireformace, již před Bílou Horou započatá, ale hlavně po Bílé Hoře dokonaná je hroznou událostí v dějinách českých a lidských — tři čtvrtě české půdy zcizeno a rozplýtváno.

Z protireformačního úpadku na konci XVIII. století vzniká obrození našeho národa; to naše obrození daleko není ukončeno a my všichni, kteří si uvědomujeme, oč běží, máme úkol v obrození pokračovat.

III.

Načtrl jsem takto průběh naší reformace; nechci vykládat mnoho historie, ale vidíme úžasnou bohatost, takovou bohatou rozmanitost, která sama ukazuje, že šlo o reformaci, o dílo ducha a jen ducha; ovšem není duch bez těla, ty přírodní a sociální poměry všecky spolupůsobily, ale pokud se dá vyložiti, je reformace jakožto velkolepý historický proces dílem českého ducha národního. Proto uvědomme si co nejjasněji, oč šlo, oč běží v české reformaci, jaké jsou její vůdčí idee a jaký její směr, co je nového v ní a proč takové hnutí proti tehdejšímu celému světu vzniklo v Čechách.

Středověk vypracoval důsledně svou velkou a velkolepou budovu theokratickou. Theokratie do slova znamená vláda boží, bohovláda; na jedné straně duchovní moc za vedení papeže, na straně druhé moc světská za vedení císaře a feudálních knížat a králů; církev a stát, církev jakožto moc duchovní přední, stát, moc světská vedle ní a v její službě. Celé úsilí lidstva je spjato s církví, vedeno touto církví a slouží této církvi. Proti této ohromné duchovní a světské moci obracejí se Hus a čeští reformátoři, proti této moci postavil se celý český národ. Naše reformace sice nežádala nic jiného, než aby to, co církev hlásala, skutečně také plnila, žádala, aby se vrátily doby apoštolů. Jestliže Kristus založil křesťanství, pak zejména jeho učenníci, kněží musejí žíti podle vzoru apoštolů. Apoštolská mravnost — to znamená míti lásku, účinnou lásku, prostnost, jednoduchost. Následníkům Kristovým musí Kristus, musí písmo se slovem Kristovým být základem v učení. Ježíš je hlava církve, ne papež v první řadě. Odtud úsilí o rozumný výklad písma. Ačkoli v počátku naše reformace v úsilí o prostotu a prostnost odmítala vzdělanost, zejména Táboři a také Čeští Bratři, přece dost brzy došli poznání, že také vzdělaností se musí postaviti Římu a byli nuceni všímati si vzdělanosti. Tak se stal náš Komenský nejen biskupem Českých Bratří, ale učitelem celého světa.

Táboři a po nich Čeští Bratři podvrátili moc theokratie tím, že zrušili kněžství. Porazili aristokratismus náboženský, když pochopili, že nemůže býti člověk nad člověka nábožensky povýšen, že nemůže býti dvojí mravnost: vyšší kněžská a nižší člověka obyčejného; proti duchovnímu a náboženskému aristokratismu postaven náboženský demokratismus. To nejvíce se jeví i v tom, že Táboři i ženy připouštěli jako kazatelky, jako bojovnice zároveň. A ovšem bylo správné a důsledné, že Táborští odmítli transsubstanciaci.

Chelčický ve své „Sieti viery“ vystupuje proti oběma mocem, jak duchovní, tak světské. O dvou velrybách mluví, které se v síti víry zachytí: velryba — papež a velryba — císař. Tak vyjádřil vnitřní souvislost absolutismu a centralismu duchovního a světského; postihl, že církev a i stát tvoří jenom dvě stránky jedné a téže instituce. Odsud vyplývá mu učení, aby člověk náboženský nikdy neužíval násilí. Chelčický odmítal násilí Žižkovo, Táborů a všech ostatních. Je pravda, naše reformace vybočila v násilné boje; nemusíme a nemůžeme zapírati, že by Táboři nebyli nikdy více učinili než bylo třeba. Palacký však správně praví, že Čechové se bránili. Z vojenských pravidel Táborů, zejména Žižkových, vidíme, jak do značné míry i ti krutí Táboři si byli vědomi, že vedou válku jen obrannou. Je dojemno číst v listě Žižkově, jak při velké starosti jako vojevůdce a při velké odpovědnosti pamatuje na chudinu; nezapomíná na př. na peřiny chudé vdovy. Naše náboženské boje byly obranou, nikoli positivním násilím, ale připouštím, že se dálo z naší strany také násilí.

Reformace naše byla také tím pronikavá, že žádala sociální spravedlnost, že právě na sociální a politickou spravedlnost, jak ukazuje táborský komunismus, kladla tak velkou váhu. Z těchto hlavních zásad vidíme, že naše reformace — reformace do slova znamená opravení, napravení — nesla se směrem především mravním.

IV.

Pokud historikové vykládají příčiny reformace, opět se vidí tento její ráz. Říkalo se a říká dosud, že naše reformace byla především národní. Že jsme proti Němcům hájili národnost, je správné, ale především proti Němcům, kteří šli s Římem, proti těm jsme stavěli své české náboženství. naše národnost nalézala tenkráte svůj největší a nejsilnější výraz právě v náboženském úsilí. Kdyby se bylo jednalo jen o národnost, byl by vznikl boje jen politický a ne náboženský. Český národ, uvádí se dále, svou vzdělaností tíhl k reformaci. Opravdu víme, jak ten prelát římský se divil, že v Čechách prostá žena zná bibli lépe než tam kněží. Z naší university, z našich škol jistě šířila se značná vzdělanost. Připouštíme, že tato vzdělanost se jeví v úsilí reformačním, bible jako církevní základ byla jen pro čtenáře a lidi již myslící. Také lze dále připustiti, že pro uspořádanost politická české země naproti chaosu v německé říši způsobila nespokojenost s Římem. Skoro všecky tyto příčiny (vlastně spolupříčiny) odkazují k úsilí o vyšší mravnost. Úsilí a boj o vyšší mravnost, o jinou vyšší, čistší zbožnost, to je úsilí naší české reformace, úsilí podstatně české. Neboť v reformaci se jeví duch národní a ten se právě jeví v náboženství. Tu jistě spolupůsobilo, že jsme od Říma byli vzdáleni, že jsme nebyli tak pořímaněni jako romanští a částečně i němečtí národové. Ale že by vzpomínky Cyrillo-Methodějské byly oživily reformační hnutí, to nelze připustiti.

Naše reformace má zvláštní význam tím, že český národ celý se vzepřel centralisaci římské, že se jako celek postavil proti Římu. Jistě že reformační hnutí zachvátilo celou Evropu, ale teprve po sto letech národové jiní pokračovali za námi. Luther vyznává bez ostychu, že je husita a všichni jsou husity, když mu vytýkali, že jde cestou kacířů českých.

V.

Ale teď se tážu a tažme se všickni, co je nám reformace dnes, co chceme, proč jsme se tu sešli? Vyslechnouti řečníka, jen vyslechnouti, anebo nám ten Hus nedá pokoje a proč? Nadarmo zemřel Hus, nadarmo byly ty války husitské, nadarmo ty boje domácí, nadarmo až po Bílou Horu a po Bílé Hoře ta persekuce protireformační, to všechno nadarmo? Když 30 tisíc našich nejlepších českých rodin bratrských bylo vypovězeno do Německa a zúrodnilo tam německé nivy, to všecko nadarmo? 400 let našeho historického vývoje od Karla až do Josefa, ten mravní a duchovní obsah českých dějin, to všechno není nic? Já se tážu: jestliže se v těch 400 letech projevoval český duch, český charakter, národní náš ráz náboženský, je možné, abychom my žili jiným duchem než naši reformátoři a národ je následující? Je to vůbec možné? Myslím, když jen trochu přemýšlíme, musíme si vyznat, nechceme-li věřit, že se celý náš národní ráz úplně změnil, že nejsme Čechy, nepokračujeme-li směrem a duchem reformace. To si musíme uvědomit tím více, že jsme dle jména nebo do opravdy katolíci. Co znamená, že se hlásíme k Husovi, že je nám Hus problemem, kteří většinou stojím v církvi římské? Na to odpovídám, že Hus, Táboři, Chelčický, Komenský, podali nám lepší, vyšší náboženství, než podávala theokracie římská.

My v české reformaci vidíme hlubší projev české duše a národního našeho charakteru. A jestliže velekněz římský ve své boromejské encyklice také o našich reformátorech praví, že byli lidé světští, že jejich bohem bylo břicho, táži se s rozhorlením, zda-li také ten Hus, ten Chelčický, ten Komenský byli lidé světští a břichopásci. To se opováží pověděti člověk tak nevzdělaný jako římský velekněz. (Výborně!) Že naši reformátoři nejsou nápravci, nýbrž kaziči, že zkazili a zavedli celý svět — tomu máme a můžeme my, Čechové věřit? Věřite tomu vy, kteří jste poctiví katolíci? (Nevěříme!) Je možné, že by člověk dal život, aby pásl svoje břicho? Ne! Proto je to hanba rakouské vlády, netroufá-li si odmítnouti encykliku (Výborně!), když papež už císaři německému vyhověl. Čteme sice ve vládním listě nad uveřejněním encykliky politování, ale říká se, že prý je to latinsky uvedeno jen proto, aby kněží byli poučeni. To není pravda, sice by byli také uveřejnili papežovo odvolání. Než to je potěšitelné, že římský velekněz se musil světskému a ne svému člověku odprositi, (potlesk), je to snad prvý případ v dějinách Říma.

VI.

Náš národ nešel s Husem za požitkem a hmotou, šel za duchem a také my chceme zase podle Husa duchovně žít. Chceme ty pěkné a žádoucí vlastnosti naší reformace. Jen se podívejte na tu nebojácnost, která může býti jen tam, kde je určitost hlavy, podívejte se na Žižku, člověka z žulových kvádrů, na jeho pevné přesvědčení, nebojácnost. Právě jsme slyšeli píseň, že nemáme hledět na množství nepřátel — tak smí věřit jen ten, kdo má to přesvědčení, které skály přenáší. Podívejte se na Chelčického, Husa, na Komenského, všude určitost a odhodlání do krajnosti. Podívejte se na tu obětivost až k smrti, na tu vytrvalost, na tu hloubavost a žádostivost osvícení, jak ji representuje Komenský. Vzpomeňte, jak Hus pravdu přímo jako svátost doporučuje svým žákům a následovníkům! A vizme tu lidskost, humanitu i těch Táborů! Chelčický přímo hlásá učení, že se nesmí užívat násilí i proti nepříteli.

Česká reformace nábožensky má vynikající stránky. Vidíte přede vším, že náboženství není jen věc citu, nýbrž také rozumu. Hus, jeho žáci, Chelčický, Bratři a Komenský, ti chtěli jen rozumem a vzdělaností pronikat k vyššímu náboženství. Naše reformace jen ve výjimkách je mystickou. Není pravda, že mysticismus, to opojení bohem, že je podstatou náboženství, na Husovi, Chelčickém, Mikuláši, Bratřích vyciťujeme ujasňování, rozumnost. V náboženství mravnost musí býti rozhodujícím prvkem. Mravnost znamená poměr k bližnímu, znamená energickou práci pro bližního; dnes řekli bychom řešení sociální otázky. Dále vidíme, že úsilí náboženské bylo demokratické, nearistokratické; to znamená protiklerikalismus naší reformace. Tento protiklerikalism neznamená dráždění kněží, nýbrž zrušení kněžství, jeho překonání. To musí pochopit český člověk, že v poměru k bohu nepotřebuje prostředníka. Potřebujete vy sluhu, portýra nebo komorníka, abyste se smluvili se svým otcem? A potřebujete sluhy, portýry a komorníky boží? (Výborně!) Ne! Buď má každý z nás přímý poměr k bohu nebo ho nemá. (Výborně! Potlesk.) Kdo se schovává za cizího prostředníka, ten prostředníka potřebuje ze zbabělství, ze strachu. (Výborně!) Česká zbožnost je, řekl bych, tichým hloubáním, náboženství české nepřekáží myšlení; náboženství, v kterém se nemyslí, nestojí za nic. Naše reformace měla ráz sociální. V naší reformaci projevila se národnost a národní vědomí bylo proto založeno mravně a nábožensky.

VII.

To jsou světlé stránky naší reformace; má-li však historie býti učitelkou života dokonalou, nesmíme zapomínat také na její chyby. To by byl špatný český člověk, který by si nenahlédl do své duše. My máme chyby a ty se projevily v naší reformaci přímo názorně. To zvláštní české kolísání, ta divná neurčitost; vzpomeňme na Matěje z Janova, jak odvolával, co vlastně nezapíral; i Hus s počátku kolísá, Jeroným přísáhával pod tlakem než se rozhodl na smrt; i ten Mikuláš Pelhřimovský na konec se poddal slabošskému Rokycanovi. Ty velké boje po Husově smrti končily za 21 let uznáním kompaktát, že na konec jen vnější forma, ne duch se uznával. Odtud si můžeme vyložit, jak naše reformace přešla do reformace německé: protože nebyla dosti silná, pevná, určená. Ti naši lidé šli až na smrt za maličkost, za ten kalich! A vizme tu naši českou paličatost — kompaktáta jsou hanba české reformace a přece ještě po dvě století jsme pro tuto hanbu bojovali. Reformace, která začíná ve jménu lásky a vybavení z moci římské, končí Lipany. U Lipan sešla se šlechta římská i podobojí proti demokratickým Táborům, aby zničily ty, kteří důsledně prováděli reformaci a lépe než oni. Často jsme sáhli k násilí, kde toho nebylo třeba, často násilím jsme provokovali. I horlení proti kněžím, protiklerikalismus, byl mravně dvojsečný. Ne kněz sám nám smí vadit; bylo by chyba, kdybychom viděli nesprávnost církve v tom, že kněz nežije tak, jak má žíti: jak žiju já, jak žiješ ty, to je otázka české reformace. Konečně fanatismus, který se často v husitství projevuje, odděluji od pravé udatnosti a energie.

VIII.

V chybách reformace vidím chyby našeho českého charakteru a proto jest úkol náš dnes učiti se z historie, uvědomiti si, jakým způsobem duchovně můžeme se obrodit. To obrození musí býti obrození jednotlivce, pak teprve bude obrození národa. Obrodíme se, když se vyhýbáme dle možnosti chybám, které se projevují v naší reformaci, a vybíráme její přednosti. Já bych to řekl tak: Já mám Žižku rád, já s ním sympatisuji, on mne strhuje k sobě, abych ho následoval, ale já si musím říci s Chelčickým, že násilí, kterého on užíval, nesmím užívat, proto pravím, já přestanu na Chelčickém, charakteru tak energickém jako Žižka, ale bez násilí. Mne Hus vábí svým příkladem, ale já si na konec přece jen řeknu, že nad Husa reformace pokročila, já si vyvolím Komenského. A tak myslím, že pravým úsilím českého člověka jest, uvědoměle v sobě Komenského a Chelčického zceliti. Ta harmonie, kterou Komenský tak požadoval, musí býti v nás, to znamená zceliti v sobě krásné prvky karakteru naší reformace. Harmonie, pravím, ne kompromis mezi Žižkou a Chelčickým, mezi Husem a Komenským, žádný kompromis, to je zlo. Ne zlatá prostřední cesta, jak se Rokycana modlil … to je nejtěžší cesta, ta zlatá cesta prostřední.

Nekážu, že se máme státi českými bratry, husity, že máme jíti nazpět, ne, v před, ale směr, který byl zahájen naší reformací, ten musíme zachovat. To znamená ovšem odpoutati se od Říma, ale duchovně, a do opravdy nejen podle jména překonati Řím v sobě, jeden každý z nás musí. (Výborně!) Proto pravím, je-li pravda, a pravda to je, co řekl Palacký, že v české reformaci Bratrstvím byl dosažen vrchol vývoje českého národa a lidstva, pak musíme pokračovat, směrem reformace, musíme, abych řekl cizím slovem, kongeniálně vycítit, co bylo v reformaci opravdu českého.

IX.

Já tvrdím, že naše obrození ke konci 18. a poč. 19. stol. již některé reformační prvky má. Ten Kollár, Palacký, Šafařík, to byli přímí potomkové Českých Bratří i podle církve. Palacký praví, že v Českém Bratrství vrchol dějin křesťanstva byl dostižen: má tato idea otce českého národa zůstat na papíře? Ne, to je idea života! Vezměte Havlíčka. Necítíte, jaký byl ten jeho boj pro osvětu, pro mravní osvobození od té podušky, jak řekl, absolutismu světského? V úsilí osvícenském našich obrodičů je pokračování naší reformace, která ve Francii absolutismem byla zastavena. Revoluce odstranila světský absolutismus, odstranila katolicismus, jako církev státní. Naše úsilí politické je pokračování reformace; americká ústava, přejatá Evropou, přímo vyrostla z reformace a úsilí o svobodu náboženskou. Kdo je nábožensky svobodný, kdo má správné náboženství, ten nalezne správně cestu politickou. A naopak, svoboda politická umožňuje svobodu náboženskou. Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka státu od církve; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky. (Výborně!) Proto v politickém boji, jenž se často jeví jako protiklerikalismus, musíme pracovat k tomu, abychom Řím v sobě překonali, abychom se obrodili mravně nábožensky. Ta česká reformace, ty české postavy jihu, východu, severovýchodu, Moravy, Slovenska, celé české země kážou každému stále jedno: opravu, nápravu každého jednotlivce, opravu, nápravu celku! Vštipme si, nemám jiného zakončení pro tyto úvahy, vštipme si dobře tu Husovu modlitbu k pravdě: Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!