Mistr Jan Hus (Karafiát)/VI. Hus velikán co mistr
| Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát | ||
| V. Hus velikán co Čech | VI. Hus velikán co mistr | VII. Hus velikán co kněz a kazatel |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mistr Jan Hus |
| Podtitulek: | VI. Hus velikán co mistr |
| Autor: | Jan Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 57–69. |
| Licence: |  PD old 70 |
Jaké pak byl ten náš Hus letory? Lehkokrvý či teplokrvý, chladnokrvý či kalokrvý? — sanguinik či cholerik, melancholik či flegmatik? Nám se nezdá, že by se na tento způsob dala jeho letora, a letora vůbec určit. Hus byl českokrvý, z té pravé české krve, tak dobré a tak špatné, jaká byla, a jaká jest. Ta jeho duše měla, jako každá, tři hlavní síly, cit, rozum a vůli. Nyní se ptáme: V jakém stály tyto tři síly poměru? Měla některá z nich v celém člověku převahu? — Nám se zdá, že v Husově duši byly sice všecky tři síly nad míru silny a mocny, že však nejvíce vynikala vůle, že na druhém místě stál cit, a teprv na posledním rozum. Ledačemu rozuměl Hus lépe než všickni jeho přátelé i nepřátelé, hloubkou citu překonal je všecky, a co do nezvratné vůle neměl za své doby v celém světě sobě rovného.
Proto milerádi vyznáváme, že Hus nebyl žádné tak zvané lumen, žádná pochodeň praskavého rozumu. Zvláštní bystrostí rozumu nevynikal. Na školách zaujímal prostřední místa, a i později se podobá, že celkem byl Gerson, kancléř škol pařížských, a jeho mistr, kardinal Petr z Alliaku, všestranněji vzdělán než Hus, a že jej oba ostrostí a hbitostí vědeckého rozumování patrně převyšovali. Že měl Hus nicméně nad nimi převahu, pochází odtud, že jeho jinak bystrý rozum měl vydatnou pomoc v hloubce citu a nezvratnosti vůle. Jednalo se mu o pravdu, pravdou byl on proniknut, a pocit pravdy a její Boží moc strhla mnohdy s sebou rozum, který, nevida nic nerozumného, volně přisvědčoval. Proto má Hus odpověď vždy pohotově, ač mnohdy neví, z jakého plyne pramene, a jaký má dosah. To ví, že to zkusil, co povídá, a proto že jest to pravda, kdežto sokové čerpají své důvody pouze z rozumu, vášněmi a rozhořčeností právě nemálo zkaleného.
Hloubka Husovy duše jeví se při všem, cokoli psal, mluvil a jednal, a z této hloubky citu pocházelo to při Husovi nápadné tušení jeho smrti. Dvanácte let zajisté před svou smrtí (1403) vyslovil to, ač jestě neurčitě, že pravdu Boží spečetí svou krví. „Radostně tedy čekejme proměnění a oslavení své krve, jen pakliže ji pro Hospodina prolejeme, a byť pak ji třeba psi lízali.“
Již r. 1407 naznačuje v kázání na synodě pražské mnohem určitěji možnost, jak by se jemu něco takového mohlo přihoditi. „Zajisté, kdybych vám kázal jako někdy Spasitel: Běda vám zákonníkům, nebo jste vzali klíč umění; sami jste nevešli, a těm, kteří vcházeli, zbránili jste, — musil bych, ne-li snad hned, tedy později od vás slyšet: Mistře, tyto věci mluvě, i nám lehkost činíš. — — Anebo kdybych kázal: Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že jste se připodobnili hrobům zbíleným, — — tedy mne snad za takové kázání stihne tentýž trest, kterýž stihl Spasitele.“ Později ještě vícekráte tušil, že pravdu spečetí svou smrtí, ač se, jak jsme již svrchu podotkli, až do posledních dnů svého života nezřekl naděje, že bude svým milým přátelům navrácen.
Jaké pak poklady básnické látky v této hluboké duši byly složeny, viděli jsme při Husovi velikánu co člověku. Uvést však tuto hloubku do slov způsobem básnickým se mu nepodařilo. Básník Hus nebyl. Jeho mysl byla příliš zaneprázdněna životními otázkami, a když ho k básnictví pudil život, scházela hlubokému obsahu přiměřená forma. Církevní písně, jež se nám zachovaly: Jezu Kriste, štědrý kněže, Ježíš Kristus, Božská moudrost, a Živý chlebe, kterýžs s nebe, mají pro nás hlavně tu cenu, že pocházejí od Husa. Hus se v nich zajisté jeví, ne však básník. Vzlet žádný, obsah rozvlačitý; forma má jakousi jarost jen při poslední písni: Živý chlebe, kterýžs s nebe, které Hus, překládaje ji z latiny, více píle věnoval.
Mimo to neměl Hus dostatek básnické jemnosti, jako že vůbec jeho jemné vzdělání mělo asi mnohé nedostatky. „Urozenému Jindřichovi z Dubé (Škopkovi), věrnému a milému pánu mému“ psal z Konstance velevážné psaní. „Již tě, pane milý, Pánu Bohu poroučím, jehož se boj jako nejmocnějšího pána, jehož miluj jako nejlepšího otce, k němuž vždy myslí, skutky i žádostí nejvíce tíhni, pro něhož hříchu pilně se varuj, pro něhož, což dobrého můžeš, čiň, pro něho protivenství světských se nestrachuj.“ — Ke konci pak připojil básničku, kdež mezi jiným praví:
Radost věčnou chceme míti,
jako kočka ryby jísti,
jichž loviti ráda nechce,
té se rovná každý lehce.
TéŽ latinou napsal ve vězení několik veršů, však ne s větším úspěchem. Na formu Hus vůbec mnoho nedbal, i tam, kde mnoho na ní záleželo, a proto jest též kritika Husovi skoro docela neznáma. O dobrý český překlad Písma se mu sice jedná, a dá si on s jeho opravou velikou práci, jako že má Hus o celou naši řeč i literaturu ohromnou zásluhu, ale ptát se, jak to neb ono z Písma v původním jazyku znělo, mu snad ani nenapadlo. Latinský, místem dost chybný překlad Písma, tak zvaná Vulgata, mu zúplna postačovala. Sem tam sice uvádí a vykládá některé řecké slovo, ale že by byl řečtině důkladněji rozuměl, nedá se z ničeho soudit. Naopak z toho, že v jeho době klassická studia vůbec ještě ladem ležela, dalo by se soudit, že řečtině sotva mnohem lépe rozuměl než hebrejčině, a tu uměl asi jen číst. Na jednom místě svých spisů vykládá velmi široce, jak se má vyslovovat hebrejská písmena Tsade, a nám se zdá, že byl kolkolem přec jen na omylu.
I jeho filosofické vzdělání nese na sobě patrné známky jeho doby, a právě při otázkách filosofických jeví se nejzřeměji, jak mnoho středověké scholastiky i on do sebe pojal. Přímo logických vad se právě nedopouští, — to mu nedovoluje jeho přirozený, zdravý rozum a výborný smysl pro pravdu, — ale k obyčejné sofistice nemívá již někdy daleko. Tak držel Hus r. 1412 ve školách pražských řeč, kterouž zastával učení Viklefovo, že „světští pánové, když uznají za dobré, smějí duchovenstvu zabavit světské statky, nedostojí-li ono svým povinnostem,“ a uvádí ne méně než 43 důvodů. Celek pak dělá dojem, že, kdyby byl déle přemýšlel, by byl ještě více důvodů mohl uvésti. Jádro však, z kterého vše ostatní plynulo, a jež by samo o sobě bylo musilo dokázat všechno, při tom jasně nevidět.
Takto se dá vyložit, že Hus své učení v soustavu neuvedl, že se o to skoro ani nepokusil, ba že s dogmou, jak my jí rozumíme, neměl vůbec nic na práci.
To by byl Hus nesměl býti Husem, a může se snad též říci, ani Čechem, jenž se uváděním filosofických myšlenek v soustavu nikdy nezabýval, a dlé své povahy mnoho zabývat nikdy nebude. Husovi se nejednalo o literu, ale o život. Dogmatiky pro školy nenapsal, ale obstaral za to pro život jadrnější překlad Písma, a napsal postillu, na vlas tak, jak to dělali apoštolé před ním, a čeští Bratří, jeho potomkové, po něm, nechávajíce se, ať již s plným vědomím anebo bez něho, tou zásadou vést, že náboženství, ač má mnohé vědecké odbory, samo není věda, a že se člověk náramně snižuje, když jakékoli, třeba sebe bohatší, vědomí klade nad svědomí.
Nedá se tedy tvrditi, že by Hus byl duchem tvůrčím. Málo jest při něm věcí, při nichž by se nedal dokázat cizí původ anebo aspoň jakýkoli počátek, který z Husa nepošel. Bez Viklefa se náš Hus sotva dá myslit, jeho obšírné a poměrně důkladnější pojednání o církvi má za otce Augustina, a kázání, jak synodální, tak Betlémská, jsou protkána myšlenkami Chrysostomovými, Bernhardovými a jiných otců církevních, ale vzdor tomu byl Hus originál v pravém slova smyslu. Nikde nic nebral na sebe, pojímaje to pouze rozumem. Co však přijal, to též zažil, tak že se to stalo vlastním jeho majetkem. A protož po nějaké odvislosti od toho neb onoho předchůdce není při něm ani stopy.
Co spisovatel byl plodný. Hledí-li se aspoň k množství jeho spisů, dá se soudit, že psal snadně a rychle. Obsah jest skoro veskrz duchovní, a skoro všude jeví se středověká šířka a vláčnost. Řeč jest, co do českého ducha, ryzá a přesná, nikdy však klassická. O jeho latině jsme se již svrchu zmínili. Psal-li též něco německy, není nám povědomo. Tolik jest jisto, že německy mluvil, a že si Němci, když cestoval do Konstance, jeho německou výřečnost libovali.
O jeho přednáškách na vysokých školách nedělá se nikde mnoho řeči. Jistě byl velmi pilen. S dějepisem jest důkladně seznámen, a v otcích se pohybuje jako doma.
Takový byl ten náš mistr, a kdyby při něm nic jiného nebylo, myslíme, že by z něho byl nikdy nebyl Hus. Ale čím chatrnější bylo jeho formální vzdělání, tím mocnější v něm vězel obsah; a čím skromnější jest on mistr svobodných umění, tím slavnější mistr svatého bohosloví.
Tu jest člověk arciť s vědou v obyčejném smyslu u konce. Kde počíná bohosloví, tam přestává věda. Tato se ptá při všem: Proč? a neuzná, že by na světě anebo v nebi mohlo být něco, kde jest: Proč? holý nerozum, něco, jež jest samo své proč. Než tu jsou věci, a tu jest skutečnost, jež se nedá upírat, a věda tu neví z místa. Tu jest Pán Bůh, tu jest hřích, k němuž se člověk takřka ukoval, a tu se stalo vykoupení a posvěcení, člověk však to nevidí, a nevěří, až zkusí, třeba bezděky, ale zkusí.
A této vědy, která není věda, a přec jest věda, zakládající se na přímé, osobní, skutečné zkušenosti, byl Hus mistrem, a v tom vězí jeho síla a převaha. Veškerá pak literatura této vědy jest Písmo svaté, a ať Hus rozuměl, čemu rozuměl, svému Písmu rozuměl nejlépe. To mu vyprávělo o hříchu, a aj, on jej při sobě viděl, a mohl na něj prstem ukázat, ano ho i ohmatat. Písmo mu vyprávělo o svatém Hospodinu, kterýž ouhlavní nenávistí nenávidí vše, co se zpouzí proti Jeho svatému pořádku, a Husovo svědomí všemu tomu přisvědčuje, až jej z toho pojímá hrůza.
Písmo mu vypravuje, že pro člověka nebylo rady, ani pomoci, a že by musil na vždy zůstat od svatého Boha odloučen, a jeho srdce úpí, a ohlíží se, nepřijde-li přece pomoc. A tu jest evangelium: Ten věčný všeho Stvořitel, jenž jest sám Své proč a proto, stal Se nám podoben ve všem, „aby milosrdný byl a věrný biskup v tom, což se u Boha k očištění hříchů lidu díti mělo. Nebo že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati.“ (Žid. 2, 17—18.) A Husova duše pociťuje, že odpuštění hříchů není pouhou pohádkou, a že Ježíš Kristus není člověkem, jenž zde před osmnácti sty lety byl, a nyní už není, anebo jenž jest nyní někde tam daleko za horami a za mořem, ale že jest uprostřed nás, skláněje se k duši a do duše lidské, aby ji ujistil, že všechny její hříchy shlazuje, že již nemá proti ní ničeho, a že ona jest jeho milá duše. To všechno zakusil Hus, jako to vše zakouší každé dítko Boží, a říká si, hledíc k Písmu: Tu, tu to mám. Jak čteš?
To jest to Husovo mistrovství, a co takový mistr jest Hus nebezpečný člověk. Komu nebezpečný? Papežské stolici, ježto se zdá stát na velmi viklavých nohou. Jak se v Písmě list obrátí, už se chvěje. Jak dalece pak v papežské stolici vrcholí celá katolická církev, byl Hus, mistr Písma, nebezpečen celé katolické církvi. To jest jistě podivuhodná věc: Katolická církev žádné písmo ráda nerozšiřovala, majíc k tomu své zvláštní, ne zcela světlé příčiny, a když se jí přece jednou uzdálo nějaké čtení mezi svým lidem rozšiřovat, byly to a jsou to divné povídačky, divné báchorky a legendy o svatých i nesvatých lidech. Čeho se však církev jako moru bojí, to jest Písmo. Proč to? Vždyť přece Písmo jest ten jediný základ, to jádro, z něhož celé učení křesťanské vyrůstá, ta kolej, kterouž se každý křesťanský život ubírá, bez něhož dítko Boží tape o polednách jako slepý.
To jest věru podivné. Věří-li církev skutečně, to jest, jestli ne jen tak říká, ale skutečně to na sobě zakouší, že Bible jest Písmo svaté, že z něho plyne moc, která není z lidí, tedy se musí o to postarat, aby nebylo ani chaloupky po celém křesťanském světě, v které by neležela na stole Bible. Ano musila by s ní spěchat též k pohanům a Židům, aby se též oni seznámili s jejím obsahem, a zakusili týchže věcí. A co dělá církev? Před 200 lety spálila katolická církev u nás v Čechách těch samých Biblí, o nichž mluvíme, ne sta, nýbrž tisíce, a před několika ještě roky dala naše, tehdy katolická vláda návodem církve zemleti Bible v papírně.
Nuž přikažte kněžím, ať nechají všeho kázání, a ať čtou za to neděli jak neděli hezky na hlas a pěkně pomalu dvě nebo i tři kapitoly z Písma svatého, tak jednoduše beze všeho výkladu, a uvidíte, co vám z toho časem vyroste. Až se poděsíte. — Či myslíte, když vy jste sami tu moc Písma nezkusili, že ten na obě strany ostrý meč ztupl? Ta kázání proroků a apoštolů, jež tu čtete, hýbala srdci lidskými, že jsou zkormouceně volali: „Což máme činiti, muži bratři?“ (Skut. ap. 2, 37.) Písma konala divy divoucí, obracejíce syny lidské i proti jejich vůli k prameni všeho života, od něhož se byli úmyslně odvrátili, a najednou by měl být konec? Tak rychle ne.
Jestliže ta řeč Boží byla vůbec kdy živa a mocna, musíť být podnes taková; nebo co jest z Boha, to neslábne, ani netupne, aniž stárne. A když řeč Boží konala divy na srdcích lidských, musí je konat podnes. My lidé jsme se nezměnili, vypadáme na vlas tak, jak oni tenkrát vypadali. A Písmo vládlo tenkrát srdci lidskými jako potůčky vod, vedouc je tam, kam má srdce svůj původní spád, a ono obrací podnes srdce synů k otcům, celá však katolická církev jako by o tom nevěděla! Naopak, není prý radno dávat Bibli sprostým lidem do rukou, ani prý jí nerozumějí.
Divná věc! To musil ten náš svět za posledních osmnáct set let hrozně zhloupnout. Když Pán Ježíš kázal hloupým rybářům, ti mu hned porozuměli, a my, když bychom četli to samé česky, my bychom prý mu nerozuměli, ano mohli bychom prý se ještě nakazit! Čím pak asi? Pravdou? Nuž, pak jen radši víc než méně. — A není-li Písmo pro neučené, báchorky by pro ně byly? Zkuste to. Dejte neučenému do ruky evangelium a báchorku o svatém Janu Nepomuckém, čemu on asi dříve porozumí? Co jest asi jasnější? Ó není-li Písmo také pro neučené, ať jen si je učení nechají, nebo pak ono jistě není nic jiného než lež a klam. Písmo svaté, to zrcadlo té jediné pravé víry, musí být tak jednoduché, aby jeho podstatě mohlo každé děcko porozumět; a není-li takové, není to Písmo svaté. Pravda musí být všeobecná, pro nízké i vysoké, pány i sprosté, ano by jinak spasení té neučené duše bylo závislé, jakož jest to při všech katolických duších, od lidí učených, a zkrátka od lidí, a to jest hotové otroctví.
To však patří k podstatě katolické církve, aby se mezi duši a Ježíše Krista vtírala jiná osoba, ať se už jmenuje jakkoli, a aby se tak spasení lidské poutalo na lidi. Kdyby to padlo, a kázalo se dušem přímo: Poďte, „okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin,“ (Žalm 34, 9.), tím by padlo celé katolictví. Proti tomu však se budou všemožně zpouzet ti, kdož si osobují právo nad dušemi lidskými. Co se s tím nadělalo a posud dělá hluku, že se papeži odejmula násilně moc světská, proto však nikdo nehlučí, že jest jeho duše posud v porobě papežově. A kdo vymaňuje z této poroby? Písmo, a nikdo jiný, jako že Hus z poroby papežské nebyl ničím jiným vymaněn než Písmem, a církev předobře ví, proti čemu se zpouzí, když se zpouzí proti Písmu.
Všude pak, a ve všech oborech, si musejí lidé nechat líbit nějakou dohlídku či kontrolu, a jen církev by měla mít tu výsadu, že by jednotlivec nesměl na to dohlížet, drží-li se ona věrně svých zákonů a zásad? Naopak, má-li církev pravdu, musí jako ta svatá pravda „na vrchu vysokých míst, u cesty, na rozcestí, u bran, kudy se chodí dveřmi, volat: „Na vás, ó muži, volám, a hlas můj jest k synům lidským.“ (Přísl. 8, 2—4.) Tu to máte, co vám kážu, černé na bílém, zkoumejte a zkoušejte, zdali tomu tak. „Ještě jest mi velmi znamenité, že Pán Ježíš tiše přeslyšel ďábla v Písmě. Toho nynější preláti nechtí trpěti, aby, neřku ďábel, ale věrný křesťan, s nimi v Písmě mluvil a odpovídal, a rádi by, aby nižádný Písma člověk světský nerozuměl.“ Tak naříká Hus v kázání na 1. neděli postní.
Kdo těmto věcem nerozumí, nerozumí Husovi. Musí se mu Hus zajisté zdát pramizerným bohoslovcem, a aj, jaký to velikán! Komáry arciť Hus necedil, jako to dělají novověcí v bohosloví velikáni, ale velbloudy za to s nimi nepolykal. „Nyní teprv učím se rozumět Žalmům,“ píše z vězení. Tím naznačuje školu, z které pošel. Jeho bohosloví jest život, co do obsahu, a Písmo svaté, co do formy, a při tom ví on předobře, že obsah mnohem více váží než forma, an se život, kdekoli se objeví, o přiměřenou formu sám postará, nesa ji s sebou.
Již proto, že jest jeho bohosloví, a každé pravé bohosloví, život, a proto stálý pohyb, nestaví se Hus na půdu dogmatickou: „Tak a tak, a nijak jinak!“ Život se včera nedokonal, a dnes také ne, a pakli se dokonal, není to nyní už život, nýbrž smrt, a proto pryč s ní. Vždyť pramen bohosloví jest sám živý Bůh, a ten nevysýchá a Jeho Písmo, a to jest brousek, zdali jest ten život z Boha čili odjinud. Pak se dá pochopit, proč Hus tak tlačí na Písmo: „To a to tvrdím. Není-li to pravda, musí se to Písmu příčit. Ukažte to. Tak dovodí bohoslovec, a protož, ať se za našich dnů rozumí tomu bohosloví, jak rozumí, — v jakém smyslu se nazývá apoštol Jan bohoslovcem (Zjevení sv. Jana theologa), v tomtéž smyslu nazýváme Husa bohoslovcem, a to mistrem.
Život, život, život z Boha, a žádná prázdná slova! A kde se má mluvit, pak tak, jak to myslil apoštol Pavel: „Ve sboru raději bych chtěl pět slov srozumitelně promluviti, abych také jiných poučil, nežli deset tisíců slov jazykem.“ (1 Kor. 14, 19.)