Miroslav Tyrš ve styku s českou produkcí výtvarnou

Údaje o textu
Titulek: Miroslav Tyrš ve styku s českou produkcí výtvarnou
Autor: Renata Tyršová
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 148–151.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Miroslav Tyrš

* 17. září 1832 v Děčíně; † v srpnu 1884 v Tyrolsku; pochován na hřbitově Olšanském.

Mám na těchto listech zachytit vzpomínku na Miroslava Tyrše. Praveno mi: V knize věnované upomínkám o českých umělcích nesmí scházet jméno, jež po řadu let úzce souviselo s rozvojem domácí produkce výtvarné.

Pětadvacet let stál Tyrš v službě české věci a zájem národní vyžadoval na něm práce v přerůzných oborech činnosti a působení. Přiložil ruku vždy tam, kde ho bylo zapotřebí nikoli bez zapření prospěchů osobních. V době specialistů a odborníků Tyrš byl sokolem, řečníkem, učencem, učitelem, spisovatelem, kritikem, vedle sebe a zároveň. Říkám zároveň, neboť vskutku právě ta mnohostrannost neobvyklá v každém oboru působení Tyršova se obrážela, vtiskujíc působení tomu ráz zcela zvláštní a docela individualný. Právě proto, že Tyrš stál dlouho v příboji rušně se dmoucích vln života veřejného, nedovedl i pak, kdy čas a okolnosti mu dovolily intensivněji se vhroužit v studium umění výtvarných, přestati na theoretickém pěstování vědy uměnoslovné. Viděl vedle sebe růsti řadu talentů mnohoslibných, pronikl k ocenění významu mistrů starších — Josefa Mánesa a Jaroslava Čermáka — však smělo-li se tehda mluvit o umění českém? Tyrš s bolestí viděl, že nám schází téměř vše, z čeho ruch umělecký se skládá, že schází nám hmotná i mravní podpora umění, že schází láska k produkci domácí i porozumění pro význam umění, že není to duch příznivý modernímu vývoji tvorby umělecké, jimiž instituce umění sloužící u nás jsou ovládány. Vytknul si za povinnost pracovat k nápravě okolností těchto, pokud soukromý jednotlivec v tom směru účinkovati může. Nesrovnávalo se s jeho povahou jen slovy steskům a žalobám průchod dávat a chopil se kormidla na chudě opatřené lodici domácího výtvarnictví, aby se pokusil z mělčin indiferentismu v příznivější proud ji uvésti.

Vzpomínám, že tomu bude brzy dvacet let, co Tyrš poprvé zasedl v porotě při soutěži umělecké. Byla to — nemýlím-li se, vůbec první Pražská soutěž toho druhu. Na břehu Vltavy pnuly se již vysoko vzhůru stěny Národního divadla a jednalo se o opatření části sochařské výzdoby pro monumentální palác umění. Tak chudou a ubohou zdála se tehda domácí produkce výtvarná, že vlastenecká korporace si netroufala obmezit konkurenci jen na umělce české a vskutku nalezl se také jediný sochař české národnosti, který se svojí prací přihlásiti se troufal. Byl to Bohuslav Schnirch, tenkrát v Římě pobývající. A hle, okázalo se, že skizzy, s nimiž se dostavil, co do hodnoty umělecké zúplna se vyrovnaly práci jeho konkurenta Němce, ba v nejednom ohledu nad ni předčily. Však taková byla nedůvěra samých našinců v cenu české práce, takový neobmezený respekt před míněním obou znalců — sochařů — z Německa povolaných, že Tyrš vždy to považoval za jeden z největších úspěchů své výmluvnosti, že domácímu umění před cizím tehda přednost dána a učiněn tak krok, který vzhledem k podmínkám konkursním měl rozhodující vliv na další osudy výzdoby velkého národního díla tohoto se týkající.

„S vyššími úkoly člověk vzrůstá, vytkněte úkoly vhodné a důstojné“ — tak slovem psaným i mluveným opětně připomínal veřejnosti české, „a uvidíte, že jen zdánlivě je pusto na ladech českého malířství a sochařství; dejte umělcům příležitost, aby v spravedlivě řízené soutěži své nadání vzájemně měřili, dokažte jim, že veřejnost o tvoření jejich se zajímá, opatřte jim prací podmínky existenční a uvidíte, že máme nejen dost umělců, ale veliké talenty mezi nimi a v krátce budeme míti nejen umělce, ale též samo umění české.“ Nesplnily se ovšem všechny naděje, jež ten onen úkaz Tyršovi slibovati se zdál, však neminu se snad s pravdou, když řeknu, že většina těch jmen, jež dnes k čelným a nejpřednějším representantům českého sochařství a malířství čítáme, byla — abych tak řekla — na jevo vynesena soutěžemi, jichž Tyrš se súčastnil a jež z části i sám organisoval. Dvojí konkurence na malířskou výzdobu Národního divadla, konkursy na pomník Žižkův v Čáslavi a Táboře, na pomník bratří Veverků, Havlíčkův v Hoře Kutné, kněze Příhody v Domažlicích, soutěže na výzdobu chudobince, sousoší na most Palackého, menší úkoly, jako pamětní desky Purkyňova, Čermákova atd., následují v necelém desetiletí a s nimi hustá řada nových jmen u veřejnost vniká: Aleš, Hergesell, Hynais, Jennewein, Kavka, Liebscher, Liška, Maudr, Myslbek, Popp, Procházka, Seeling, Schickanedr, Strachovský, Tulka, Ženíšek a j. v.! Všude je to Tyrš, jenž komitéty a korporacemi je k úsudku volán a na radu brán. Autority, které požívá, dobyl si nejen širokým rozhledem po oblasti umění, ale též skrupulosní svědomitostí, objektivností svého úsudku, jenž bez ohledu na osobnosti, koterie, protekce, vždy jen prospěch věci, úspěch a čest domácího umění má na zřeteli.

Je arciť pravda, že při vší objektivnosti Tyrš sympatiemi přece tíhnul k družině mladých. Zde viděl nadání k nejlepším nadějím opravňující, zde byl ruch, hybnost, snaha po pokrocích technických na základě moderních vymožeností, zde národní rozhodnost nepokrytě výrazu nalézala. Oficielní nátěr němectví zdál se být tehda u nás nezbytně a nerozlučně spojen se všemi institucemi o umění pečujícími. Všude více méně, třeba pod rouškou utrakvismu, vládla němčina a ne-li zrovna duch němectví, tož aspoň staropražského indiferentismu. Bezděčně nalézal duch takový odezvy ve valné části produkce starší generace malířské a sochařské, a ne-li v smýšlení, tož aspoň v celém vystupování umělectva, pokud vůbec kdy u veřejnosti se ozývalo. Jinak bylo v družině mladých. Vyrostla za dob pohnutého ruchu politického let šedesátých a pobyt v cizině, kdež mnozí dovršení svého technického vzdělání vyhledávali, spíše je utvrdil u přesvědčení národním. S vědomím vlasteneckým zároveň bezděčně vznikla a určitě se vykrystalisovala touha po svébytném rázu tvoření uměleckého.

Ne plané vlastenčení, ale tato snaha, hledati výraz národní povahy české též v tvorbě výtvarné bylo, co Tyrš především vítal v mladé generaci a v čem ji utužovat a podporovat za úkol si vytknul. „Na kolbiště vstoupila generace nová, nadaná, skrz na skrz česká“ — tak uvádí Tyrš práci mladých obecenstvu v roce sedmdesátém devátém, když v Osvětě o výsledku konkursu na malířské vyzdobení Národního divadla referuje, „co jsme dříve o umění národním snili, stává se zvolna skutkem, vstupuje ze vzdušné říše tužeb idealních na pevnou půdu realní. Pozorujeme proces tento po řadu let. S uměním slovanským, jež napořád více až v samé popředí moderních snah uměleckých proniká, vzmáhá se utěšeně zároveň umění české a není, tušíme pochyby, žeť by dostoupilo v čase poměrně krátkém k výši znamenité, kdyby též okolnosti zevní vývoji jeho rozhodně přály.“

Svými referáty o domácím umění výtvarném v „Osvětě“ a v „Národních Listech“ uveřejňovanými Tyrš vždy a u každé příležitosti snažil se budit zájem pro umění české a vést vkus obecenstva směrem zdravým, domácí produkci prospěšným. Pamatuji, jak hned v jednom ze svých prvních referátů, kdy se rozhovořil o významu Mánesově, obrátil se břitkým slovem proti úmyslu tehda jedním z Pražských amateurů pojatému, pořídit vydání Kralodvorského rukopisu s illustracemi od — Dorea a od té doby co chvíli bylo mu se ujímat slova na ochranu české práce. „Kritika,“ říkával, „byť i nesměla chauvinistickým vynášením všech domácích zjevů mámit obecenstvo a svádět samy umělce, přece má především vždy hledět budit důvěru k schopnostem české ruky a českého ducha tvůrčího.“ Široký rozhled Tyršův po celé oblasti umění nevylučoval vřelou náklonnost pro uměleckou tvorbu domácí a sám maje porozumění a lásku ke všemu, co dobře českého, třeba i skromněji se to presentovalo u porovnání se skvělou produkcí šťastnější ciziny, hleděl také obecenstvo přiváděti na toto stanovisko v poměrech našich jedině správné a prospěšné. Když o dobré práci české psal, Tyrš nedovedl ostat chladným. Ostatně nejednu právě z těch nejlepších prací viděl vznikat pod rukou umělcovou. Byl častým hostem v skromných atelierech našich mladých umělců a úsudek Tyršův tam byl rád slyšen a v radu brán. Jsa uznalým vůči každé poctivé snaze, dovedl být přísným právě tam, kde spatřoval neobyčejný talent, jenž o dostatek solidních studií se neopíral. Nežli posudek vyslovil, snažil se vždy sám sobě ho zdůvodnit a v zdůvodňování takovém byl až pedanticky svědomitým. Vážil si práce umělcovy a nerad odsudkem koho ranil. Zvláštní bylo nadání Tyršovo v nevykvašené hmotě prvních pokusů rozpoznat jiskru nadání. Vznítit tu jiskru slovem povzbuzujícím, zdálo se mu povinností, právě jako měl za škodné pro umění a samé umělce podporovat sebepřeceňování a suffisanci nevyspělých talentů.

Jakkoli každý individualný projev nadání respektoval a žádný princip za samospasitelný nepovažoval, přece příliš živě cítil s uměním, měl — řekla bych — sám příliš uměleckého temperamentu, aby nebyl ve svém působení šel za heslem určitým. „Každý národ, ať umělci jeho kterýkoli předmět znázorňují, vynáší svůj ráz, svůj způsob nazírání a cítění na jevo v umění svém; jinak by nebyl než zbytečníkem v říši této,“ tak formuloval Tyrš v roce 1872 svůj náhled o umění národním. Od té chvíle, slovem psaným i působením osobním vždy znova a znova se vrací k tomuto thematu okazuje na velkou postavu Josefa Mánesa a na hluboký fond jeho podrobných studií, na jichž základě dospěl k tvorbě originální, národní povahu vyjadřující a obrážející. Dnes původnost tvorby, národní rázovitost jsou heslem dne, ač snad pravá podstata a opravdový význam hesla nezcela jsou pochopeny těmi, kteří nejhlučněji a nejčastěji je opakují. Však tehda, kdy Tyrš mezi prvními lámal kopí za umění národní, bylo třeba vůči valné části naší intelligence překonávat předsudky a antipatie, vůči širším vrstvám objasňovat a vykládat pojem samozřejmý všude tam, kde umění nepřetržitému rozvoji se těšilo co výraz duševních potřeb a tlumočník nejvnitřnějších tužeb všeho národa. Tyrš věděl, co zastává. Byť si i zasteskl, že „Čech umělec musí se obávat, že úspěch při něm nebude, protože k Čechům česky promluvil“, přece si byl jist, že umění národní svým časem si proklestí cestu k srdci národa a že právě to, co v českém umění je českého, také v cizím světě si uznání a platnosti dobude.

Však nutno končit. Beztoho se obávám, že v těchto řádcích, jež snad měly býti vzpomínkou rázu osobního, v pole příliš všeobecné jsem zabočila. Než, právě u této příležitosti bezděky mi připadlo obnovit paměť na styk Tyršův s novodobou naší produkcí výtvarnou. Bohatěji, mnohostranněji, příznivěji zutvářely se v tomto desítiletí naše poměry umělecké, však mezera, kterouž Tyrš po sobě zůstavil, není zacelena a přes to, že s novými lidmi nové principie též do našeho umění vstupují, přece — snad smím to říci — v tom, co nejlepšího, nejvíce svého máme, dosud lze zříti stopy vlivu Tyršova a je to půda jím spolu připravená, v níž idey, kteréž jemu nejdražší byly, se ujaly, aby bohdá v ní navždy pevně se zakotvily v zájmu svérázného a svéprávného vývoje umění českého.