Millionová města evropská/Londýn

Millionová města evropská František Faktor
Paříž	Londýn

Údaje o textu
Titulek:	Londýn
Autor:	František Faktor
Zdroj:	FAKTOR, František. Millionová města evropská. Praha : M. Knapp, 1899. s. 80–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Opustiv město na Sekvaně, konal jsem cesty po Belgii a Hollandsku, po nichž rozhodl jsem se v Tilburku navštíviti Anglii a pobýti delší čas v Londýně.

Za krásného jitra, kdy slunce již na obloze nebeské vytknutou drahou se ubíralo, ujížděl jsem s vlakem ku břehům more Severního.

Krajina v Hollandsku, všude jednotvárná, rovinná, kde pouze mezi písčinami bažinatá místa, malé lesíky, louka a pole se střídají, neposkytuje mnoho poutavého, nanejvýš větrné mlýny, jež dodávají nizozemskému venkovu zvláštního rázu. Z vlaku pěkně se vyjímají čisté domky, na jichž pořádek dbají švarné Hollanďanky, které dosud houževnatě drží se svého národního kroje, jenž vyznačuje se bohatými zlatými ozdobami a krajkami.

Za Middelburkem začalo se objevovati mořské pobřeží, které osvětleno jsouc nesčíslnými světly, poskytovalo veselého vzezření.

Z majáku města Vlissingen široko daleko na pevninu i do moře vrhaly se světelné paprsky, sloužíce připluvším lodím za vodítko ku přístavu. Brzy potom zastavil se vlak, a cestující opustivše stanici, spěchali na parník, by zaopatřili si postel, neboť za noci měli jsme přeplouti moře, oddělující pevninu evropskou od Anglie. Zatím byla dopravována na loď zavazadla.

Když poslední kufr se dostal na určené místo, dal parník píšťalou znamení k odplutí, a již počala loď, obrátivši se předkem na moře, brázditi v hladině vodní a ubírati se na západ.

Čím více jsme se vzdalovali od pobřežních světel, tím více začali se cestující shromažďovati v jednotlivé skupiny. Zábava byla nenucená. Následkem pěkného počasí bylo vše v dobré míře. Rozhovor točil se hlavně o cestování. Čas rychle ubíhal, že ani jsme nepozorovali blížící se půlnoční hodinu. Potom teprve odebrali se cestující do kajut, aby po neustálé jízdě trochu si odpočinuli.

Již o půl šesté hodině ranní počal opět život na lodi. Někteří cestovatelé byli zaměstnáni úpravou oděvu, jiní zasedali k snídaní a četní již procházeli se na palubě, by spatřili vystupovati na obzoru anglické břehy. Jako oznamovatelé blížící se země objevily se nejprve rybářské lodice, na nichž rybáři lovem zaměstnáni hbitě se oháněli. Brzy pak i mořské ptactvo poletovalo nad mořskou hladinou, a pak již v obrysech vyčnívaly z vod výběžky ostrova, který po dvakrát navštívil Julius Caesar a nazval jej „Ostrovem svatých“.

Netrvalo dlouho, a parník blížil se ku přístavišti v Queenborough;^[1] po trojím zapísknutí přistáli jsme u samého břehu. Nejprve bylo všem projíti celnicí, kde věci clu podléhající se prohlížejí; potom odebrali jsme se ku rychlovlaku, jenž připraven čekal na své hosty. Vlak unášel nás pak úrodnými nivami, zahradami a chmelnicemi ku hlavnímu městu. Minuvše Chatham,^[2] octli jsme se v předměstích Londýna, za kterými se objevilo nepřehledné množství domů. Viděli jsme již z dálí toto obrovské město, zahalené v oblacích páry a dýmu, unikajících z tisíců komínů. Když vlak přejel po mostě vedoucím přes Temži, ukončil jsem cestu po dráze na stanici Viktoria.

Úplně jsa neznám a nikým neočekáván, ocitnul jsem se v millionovém městě, v kterém panuje překvapující pohyb, jakým se ani Paříž vykázati nemůže.

Nerozmýšleje se dlouho, vydal jsem se pěšky do středu města, bych je poněkud seznal. Později použil jsem k tomu i omnibusu, kde sedě na imperialu,^[3] přehlídl jsem tu rozmanitost, střídající se v ulicích londýnských.

Město Londýn, které s předměstími na 5 millionů obyvatel čítá, protéká řeka Temže, dělíc je na severní a jižní část. Severní díl města ukrývá bohaté sbírky, musea, umělecké a přírodní výstavy, paláce a divadla, jež každoročně vábí navštěvovatele, spěchající sem z evropské pevniny, by shlédli poklady, které v žádném jiném místě v takovém množství nejsou nashromážděny.

První starostí každého cestujícího jest zaopatřiti si bytu, při jehož volbě potřebí trochu opatrnosti, by nebyl příliš vzdálen od středu města a tak byl poblíž uměleckých památek a zábavných míst.

V hôtelích jest ovšem byt dražší než v domech soukromých, ale za to může se tu cizinec pohybovati úplně volně, a proto také dal jsem přednost hotelu, který časně z rána jsem opustil a pozdě večer po celodenní prohlídce města vyhledal.

V Londýně lze pozorovati, jakou cenu má čas. Vše spěchá za svým povoláním. Tu nevidíme onu pomalou a loudavou chůzi, jaká u nás má snad způsobiti dojem vážnosti. Tu naopak jest všude chvat. Připadá to, díváme-li se na ubírající se kolem obecenstvo, jakoby všichni spěchali na nádraží a obávali se, že se opozdí, a vlak jim ujede.

Již při první vycházce městem zdá se nám vše jiné než na pevnině evropské.

Hlavnější ulice jsou dlážděny dřevěnými špalíky. Tím docílí se nejen pohodlnější jízdy v kočáře, ale zároveň také udusí se hrčení, kterým prozrazuje se každý blížící se povoz, pohybuje-li se po dlažbě kamenné. Kromě toho lze takové ulice i snáze čistiti.

Podívaná jest na směs povozů různých zařízení, projíždějících ulicemi. Zvlášť rychle uhání lehký vozík o dvou kolech, zvaný cab (keb). Povoz ten jest pouze napřed otevřen a má sedadlo pro dvě osoby. Kozlíku napřed není. Kočí sedí na zadní části vozíku. Nad sedadly jest stříška, tak aby kočí mohl mluviti s cestujícím; tu otevře ve stříšce poklop a jím domlouvá se s těmi, kteří sedí v cabu.

V středu Londýna jsou hlavně krámy, obchody, peněžní ústavy. V té části, kde jsou obchody, a doprava jest příliš hlučná, zámožní nebydlí. Majetníci velkoobchodů mají obydlí na předměstí, kde na mnohých místech vládne hrobové ticho. Tu před každým domem, v němž obývá obyčejně jenom jedna rodina, jest malá zahrádka. Za domem rozkládá se zahrada větší, kde hraje se hra lawn tennis,^[4] která nyní i u nás pozvolna do škol se zavádí.

Jakkoli v Londýně žebrota není dovolena, hledí chudí různým způsobem ucházeti se o podporu. I v nejživější ulici spatříme najednou na chodníku křídou vykreslený nějaký obraz a blíž něho nápis: „Mějte útrpnost s ubohým malířem.“ Malíř nedaleko sedí ztrnulý. Klobouk má vedle sebe, a několik měděných mincí v něm poukazuje dosti zřetelné, jaký skutek milosrdný máme vykonati.

Mladší pokolení vyvine horlivou činnost, jakmile z tiskárny jsou vydány odpolední časopisy. V ulicích rozléhá se křik k ohluchnutí. Každý prodavač novin hledí co nejvíce čísel odbyti. Při tom malým upozorněním některých nejnovějších zpráv chce přivábiti kupce. Když pak skutečně čísla odbyl, prchá co nejrychleji od těch, kteří list koupili a kteří marně pátrají po oné vzrušující zprávě, jež ve sloupcích časopisu obsažena býti má — ale není.

K význačným osobám ulic Londýnských patři cídiči bot. Na některých místech zdržuji se jich zástupy; jsou to většinou mladí hoši od 18 let. Od svých vydržovatelů dostávají stravu, byt i oblek, ale za to jsou povinni odváděti jistou část ze svých příjmů.

K rozšíření oznámení a doporučení upotřebují obchodníci různých více méně nákladných způsobů. Lacinějšími ohlašujícími prostředky jsou sandwichové,^[5] kterých obyčejně kráčí více za sebou v řadě. Každý sandwich má na prsou a na zádech na prkně přilepený plakát s nápisem mnohdy až křiklavě lákavým o předmětu, bez kterého, jak stojí psáno, nijak nelze se obejíti.

V restauracích často čteme nápis, že se tu prodává Plzeňské pivo. Avšak to co se tu předkládá jako pivo Plzeňské, Plzeň opravdu nevidělo.

Jest to pivo připravené v některém Londýnském předměstí a liší se od anglických piv jenom tím, že jest bledé, kdežto piva anglická jsou tmavé barvy.

Při návštěvě restaurace můžeme však také ještě pozorovati tuto zvláštnost. U nás není dovoleno míchati piva a je prodávati. Špatně by hostinský u nás pochodil, na kterého by se prozradilo, že tak jedná. V Londýně však shledáváme, že tu jest zvykem, píti smíchané dva, ano i tři druhy piva z půllitrové sklenice najednou. Stává se to asi z toho důvodu, že piva anglická jsou příliš silná.

Ze zábav pěstují Angličané velmi rádi veslování. Parníky v neděli ustávají v plavbě, za to však vyrojí se na hladině Temže množství člunků. Na sta veslařů řídí obratně veslem loďky, jež podávají se jejich vůli a síle jako vyškolený oř dobrému jezdci. Lodice stíhá lodici, a nových veslařů stále přibývá. V neděli, kde jaká loď a lodička, všecko vypraví se na Temži. Malé děti prožijí prázdnou chvíli na vodě a tuží svaly, jako ostatní mládež dospívající i odrostlá.

Již na cestě do Anglie slyšel jsem vyprávěti o výstavě anglických kolonií (držav), kterou jsem byl velmi žádostiv shlédnouti. Zaplativ 1 šiling vstupného, ocitnul jsem se uvnitř budovy, jejíž ohromné rozměry uzavíraly v sobě plodiny, suroviny a výrobky z Asie, Afriky, Ameriky a Australie.

Každá jednotlivá kolonie označena nápisem, a tu Evropanu předvedeno obyvatelstvo kolonie různých stavů, jeho obydlí, zaměstnání, způsob výživy a dovednost ve výrobě umělých předmětů. Zvlášť Asie a jmenovitě Indie svými šperky vše ostatní předčila.

Nádherná úprava domů knížat a panovníků indických zajisté jen v pohádkách „Tisíc a jedna noc“ jest vypsána.

Zlatem, drahými kameny, vzácnými koberci a gobelíny vyšperkované místnosti podávají svědectví o zámožnosti tamnějších mocnářů, pro něž dosud poddaní nuceni jsou vše dodávati a přinášeti.

Za večerní doby, kdy výstava byla osvětlena elektrickým světlem, zvýšen byl značně dojem, jaký podobné zařízení může způsobiti.

Pro různé práce byli sem povoláni daleko od východu tuzemci, kteří sedíce při práci různé výrobky hotoví, jak to činí ve své domovině.

Také z dějin památný ostrov sv. Heleny čestně byl zastoupen pozůstatky po mocném císaři Napoleonovi I.

V parku přiléhajícím k výstavě hrály střídavé vojenské kapely. Když nastal večer, a noc rozprostřela svoje peruti nad zemí, zapáleno v zahradě po stromech báječné množství rozvěšených žárových lampiček, které i na střechách výstavy a na Albert Halle jsouce umístěny, poskytovaly velmi malebný pohled. Mezi to blíž vodotrysků, metajících mocné paprsky do výše, zářilo světlo obloukové, osvětlujíc na trávnících postavené pozlacené čínské letohrádky, besídky a rybníky oživené ptactvem.

Ze zahrad uchýlili se navštěvovatelé do sousedící Royal Albert-Hall, rozsáhlé to budovy, kde uspořádán koncert pro více než 8.000 posluchačů.

Přes 7000 plamenů osvětluje budovu; varhany, jež tu stoji, mají na 8.000 píšťal, a měchy uvádějí se v pohyb dvěma parními stroji.

Nedaleko Albert-Halle jest přírodovědecké museum: Natural History Museum zvané.

Vstoupivše prostranným portálem, bohatými okrasami zdobeným do budovy musea, přicházíme do veliké, vysoké síně ústřední. Přímo u vchodu stojí bronzová socha proslaveného anglického přírodozpytce R. Owena.

V ústřední síni jsou sbírky živočichů, rostlin, a to tak uspořádané, aby každý co nejdříve měl příležitost vpraviti se do studia přírodních věd.

Z ústřední síně vchází se do východního křídla, kde umístěny jsou sbírky palaentologické. Tu vidíme z říše živočišstva velikány, kteří dříve na naší zemi obývali, a po nichž dnes pozůstaly jen zkameněliny.

Geolog najde zde mnoho zajímavých předmětů, ano, mnohé věci, jež jsou pouze jednotně známy.

Ze sibiřského mamuta^[6] chová se tu kůže ještě srstí pokrytá a dál pěknými vzory zastoupeny jsou Megatherium^[6] a obrovská želva Dinornis.

První ptakoještěr Pterodactylus. nalezený v Sohlenhofenu v Bavořích, zakoupen pro museum za 6.000 zlatých.

Z obojživelníků některých spatřujeme tu jen jednotlivé části. Tak po jednom ještěru jest tu kost. ramenní 1 m, po jiném kost stehenní 2 m zdélí. Jací to byli obrovští ještěři!

Z vymřelého ptactva nalézáme zde bezkřídlého Moa z Nového Zélandu a dále ve středověku vyhubeného ptáka Dido ineptus, po kterém i vzácné zbytky musea Pražského v sádrových odlitcích tu jsou vyloženy.

Východní křídlo od ústřední síně určeno jest pro sbírky živočišné, v nichž neschází žádný důležitější rod. Krátkou chodbou vcházíme v užší gallerii, v níž nalézáme sbírky korálů, láčkovců a nižšího živočišstva. Některé ryby jsou vycpané, jiné se chovají v líhu.

Na odpočívadle prvního poschodí stojí socha známého přírodopisce Charlesa Darwina, pro jehož srovnávací přírodovědu v této budově tak mnoho jest uloženo.

V prvním poschodí vedle vycpaných ssavců jest oddělení nerostopisné, v kterém spatřiti lze také povětroně z Čech, a to z Bohumilic a Lokte.

Druhé poschodí obsahuje botanickou výstavu a kostry živočichů. Hned na chodbě jsou ukázky obrovských až 500 let starých stromů a sbírky dřev.

Ve skříních vystavují se velice poučné jednotlivé druhy rostlinstva. Z každé čeledi lze tu viděti sušený exemplář některého druhu, zvětšený jeho obraz, vypodobení květu, mapku o jeho zeměpisném rozšíření, plody a po případě dřevo. Houby jsou uschovány v lihu nebo nahraženy modelly i výkresy.

K uvedeným sbírkám co do velkoleposti řadí se South Kensington^[7] Museum, první toho druhu na celém světě.

Hned u vchodu v hlavní gallerii jsou větší architektonická díla a skulptury, nejen domácí, ale i cizozemská, nejen z nynějších dob, ale i ze starého a středního věku.

V jižním dvoře jsou díla mosaiková a ve dvoře východním práce asijské, kdežto severní díl budovy vykázán jest pracím z doby renaissanční.^[8]

Obrazárna skládá se pouze z obrazů provedených anglickými mistry. Z oboru keramiky^[9] a sklářství nalézáme tu bohatou sbírku, a v prostoře Rafael Room pojmenované vyvěšeny jsou proslulé kartony,^[10] které roku 1513 zhotovil znamenitý Rafael pro papeže Lva X. a jež počítají se mezi jeho nejzdařilejší práce.

S tímto ústavem jest spojeno Indické museum, kde vystaveny jsou od různých soukromníků a od prince Walesského^[11] sem zapůjčené předměty z Číny a Indie pocházející, jako: modely indických chrámů, vyšívané a tkané látky, domácí nábytek, zbraně, jemně vyřezávané práce ze slonoviny, dřeva a jiné.

V nejbližším sousedství musea posledně uvedeného jsou sady Hyde Park zvané, jichž hlavní vchod jest nedaleko královského paláce Buckinghamu.^[12]

Poblíž brány vítá příchozí obrovská kovová socha Achillova,^[13] zbudovaná ke cti vévody Wellingtona^[14] a jeho udatných vojínů. Střediskem krás sadů jest okolí rybníka „Serpentýny', kde tropické rostliny, květinové záhony a stinná místa jsou v jarní době shromaždištěm vznešených tříd Londýnských. Život, jaký tu v ten čas panuje, jest zajisté uchvacující. Vedle elegantních vozů, obsluhovaných nakadeřenými sluhy, projíždějí se tu vznešení jezdci a jezdkyné, při čemž pro pěší na vykázaných místech hraje hudba, již lze sedě vyslechnouti, neboť na příhodných místech rozestaveno jest mnoho židlí a lavic k odpočinutí. Na rybníce oživeném vodním ptactvem prohánějí se lodice, kteréžto zábavy i dámy hojně se súčastňují.

Zvláštní podívanou poskytuje Serpentýna v letní době, kdy před osmou hodinou ranní a po osmé hodině večerní vytažená korouhev jest znamením pro mládež Londýnskou, jež se tu chce koupati. Se všech stran hrnou se sem jinoši, a hned rozvine se ve vlnách veselý život. Avšak po hodině spustí dozorce korouhev, tak že rázem vše přejde v původní stav. V zimě zase na ledové zrcadlině rybníka naskytuje se Londýňanům příležitost ke klouzání, jemuž se oddávají s velikou zálibou.

V neděli spěchají do Hyde-Parku ti, kteří nepodnikají výlet na venek. Jelikož pak tu nejsou žádná místa, žádné trávníky zakázány, hoví si tu navštěvovatelé dle libosti.

Každému jest volno pohybovati se dle libosti po zelených kobercích a ulehnouti si do stínu vysokých stromů, což také přemnozí činí. Celé odpoledne stráví v přírodě a teprve s nastávajícím soumrakem ubírají se k domovu. Pro chudší třídu obyvatelstva Londýna hraje zde v ten čas vojenská hudba.

Pobavivše se v přírodě, navštivme opět nějakou památnost města Londýna, a to opatství Westminsterské, jež má týž úkol jako starověký Pantheon.

Skoro všichni králové a královny, četní státníci, učenci, básníci a věhlasní mužové tu dřímají posmrtný sen, aneb jest jejich památka označena pomníkem.

Nejkrásnější díl kostela tvoří na východní straně zbudovaná kaple od Jindřicha VII. v čistém gotickém slohu. Vnitřek chrámu ladným uspořádáním jednotlivých částí, bohatou malbou a mramorovými sloupy učiní na každého značný dojem.

Před kostelem zbudován jest 19 m vysoký žulový pomník na počest padlým chovancům školy Westminsterské ve válce na Krymu a v Indii.

Na břehu Temže a poblíž opatství Westminsterského vypíná se sněmovní budova, největší to stavba v gotickém slohu na zeměkouli. Když stará sněmovna r. 1834 požárem byla zničena, byli veřejně vyzváni stavitelé o zaslaní plánů pro zbudování nové budovy, a přihlásilo se 97 architektů.

Přijat plán, který navrhnul Charles Barry.^[15] Se stavbou počato r. 1837, a zevnějšek byl r. 1868 ukončen. Komise, jež byla zvolena ku prozkoumání stavebního materiálu, navrhovala na zevnějšek magnesiový vápenec. Zvětráním vápence trpí však stavba značně, a všechny prostředky, jež to zameziti měly, osvědčily se dosud marnými. Podobně i při malbách freskových (omítkových), k jichž provedení byli povoláni první umělci, dosažen byl výsledek pochybný.

Budova sněmovní (parlamentární), má více než 1.100 světnic a pokryta jest pogalvanisovaným plechem. K topení slouží pára, a větrání obstarává se parním strojem.

Největší ze tří věží opatřena jest hodinami, jichž ciferník má 7 m v průměru, a zvon jejich váží 260 centů.

Vnitřek stavby jest velkolepý. Přesně dle slohu a částečně až s přepjatostí provedené okrasy zasluhují obdivu a jsou účelu domu přiměřeny. Dům lordů jest nádherně vyzdoben; jest v něm i trůn pro královnu, po jejíž pravé straně jest sedadlo pro prince Walesského. Méně stkvostně zařízen jest sál poslanecké sněmovny, při jejímž zasedání možno se súčastniti pouze s povolením některého z poslanců.

Po nábřeží Viktorie přijdeme k obelisku „Jehla Kleopatřina“ zvanému. Londýn, podobně jako Paříž, Řím a York chtěl na svých březích hostiti nějakou památku staroegyptskou, a k tomu vyvolen obelisk darovaný anglické vládě Mohamedem Alim a převezený r. 1877 do Anglie. Obelisk jest 21 m vysoký a popsán hieroglyfy.

Nedaleko odtud velikolepě pne se do výše na náměstí Trafalgarském postavený sloup (44 m) se sochou vítězného a udatného admirála Nelsona, jež s ohromné výše přehlíží největší čásť světového a hlavního města země, jejíž ochráncem jest zván.

Nelson zničiv spojené loďstvo francouzsko-španělské u Trafalgar, zamezil přeplavení francouzské armády do Anglie, která již shromážděna u Boulogne v severní Francii, pod vedením Napoleona I. se hotovila k odplutí.

Náměstí Trafalgarské jest nejkrásnějším ze všech Londýnských. Za pomníkem Nelsonovým stojí Národní galerie, ukrývající v 18 sálech nejvybranější výtvory malby domácí i cizí školy.

Největší cenu, a to 136.500 zl. má obraz od Pavla Veronese, představující rodinu Dariovu^[16] u nohou Alexandra Velikého.

Starožitnické sbírky z Egypta, Assyrie, Řecka a Říma jsou v British Museum. Tu jest nekonečná řada nejrozmanitějších předmětů ze starověku, z dob až 3.000 let před Kristem Pánem pocházejících.

Zajímavý jest tu uložený čedičový kámen z dob Ptolomaeových, který byl nalezen r. 1799 francouzským inženýrem Bouchardem^[17] u Rosetty mezi zbytky starého chrámu a později následkem dobytí Alexandrie dostal se do rukou Angličanů. Nápis v kamenu vytesán jest v hieroglyfech, písmu demotickém^[18] a řeckém, a na základě toho podařilo se Youngovi^[19] nalézti klič k rozřešení hieroglyfů.

Z Parthenonu Athénského dostaly se sem pozůstatky prostřednictvím anglického vyslance Elgina v Cařihradě, jež stály přes 800.000 zl.

Podobně z mausolea halicarnasského,^[20] zbudovaného královnou Artemidou, které počítáno mezi starých sedm divů světa, soustředěno tu velmi mnoho částí, jež nyní v souladný celek sestaveny.

Z bývalé Assyrie máme zde zařízení paláců, jichž vyzdobení a krásnou umělecky provedenou podlahu z paláce Sardanapalova.

Bohatství vzácných předmětů jest tu tak ohromné, že by skutečně daleko vedlo, kdyby pouze nejvýznačnější měly býti vyjmenovány.

V sále manuskriptů (rukopisů) jest sbírka podpisů a dopisů vynikajících osob anglických i cizích a prvních v Evropě tištěných knih.

Při procházkách městem konaných neopomeneme podívati se do kathedrály sv. Pavla, jejíž stavba trvala od r. 1675 do r. 1710 a stála přes 7,400.000 zl. Chrám zbudován jest dle kostela sv. Petra v Římě, ovšem v menší míře. Půdorys stavby tvoří latinský kříž; v místech, kde se ramena kříže protínají, vypíná se kopule.

Vnitřek kathedrály jest velmi jednoduchý, prostý vší okrasy. Pouze v kopuli spatřujeme několik obrazů. Za to hojnost pomníků jest v kostele umístěno. Nad jiné vynikají uměleckým provedením náhrobky vévody Wellingtona a admirála Nelsona, kteří odpočívají v hrobce pod kostelem.

Angličané, jak známo, jsou znamenitými obchodníky. Ode dávna již zařídili si praktičtí Angličané peněžní ústavy, které jsou důležitou obchodní pomůckou. Největší takový ústav jest anglická banka, nedaleko kathedrály sv. Pavla. Stavení banky jest jen přízemní a nemá na ulici žádných oken — z příčin bezpečnostních. Všechno světlo do místností a úřadoven, v nichž jest zaměstnáno na 1000 osob, přichází ze dvora. Banka má neustále v zásobě ve sklepích za 200 mill. zl. zlata a stříbra; v téže ceně jest i cenných papírů v oběhu.

Při návštěvě banky uvedeni jsme i do místnosti, kde odvažují se jednotlivé zlaté mince, nežli se dostanou do oběhu. Na misku vah pošine se zlatá mince; je-li váha její správnou, spadne do přistavené jímky, pakli váha její neshledána řádnou, shrábne se zvláštním zařízením z misky do skřínky, odkud se mince vybírají a odvádějí do mincovny.

Teď již nemáme daleko k místu, které má velikou důležitost v historii anglické, k Toweru. Jaké upomínky vzbudí se v každém, kdo vstoupí na půdu hradu, kde každý kámen by mohl vypravovati dějiny bohužel ne radostné, ale žalostné, ano, takové, jaké v dějepisu žádného jiného národa nenajdeme. Pokolení lidské za pokolením vymřelo, ale výtvor jeho práce zůstal, a skutky zaznamenány jsou v knihách, do nichž nahlédneme-li, nabudeme názoru, přehledu o tehdejším životě a dospějeme k přesvědčení, že ač staré, přece jenom nepravdivé jest pořekadlo o zlaté minulosti. Navštívíme-li blíže místnosti, v kterých jindy korunované hlavy obývaly, seznáme, že to s pohodlím a úpravností v každém občanském domě dnes lépe vypadá, nežli ve středověku v královském paláci. Úzké a tmavé klikaté chodby, nepatrná okna, kudy jen stěží paprsky sluneční dovnitř se vedrati mohly, a krkolomné schody zajisté dnes nikdo nebude stavěti.

Tower však byl nejen královským sídlem, ale i hradem a později státním vězením, načež upomínají truchlivé po nynějším průmyslovém okolí se rozhlížející věže, které jindy pod svou střechou v tmavých žalářích ukrývaly členy rodiny královské a první osobnosti země. Vejdeme-li do věže Beauchamp,^[21] jež vždy obecenstvu jest přístupna, spatříme na stěnách napsaná jména nešťastníků, kteří tu před popravou trávili poslední chvíle. V severozápadním rohu pevnosti stoji kostel sv. Petra se hřbitovem, o kterém Macaulay^[22] ve svých dějinách Anglie praví: „Není zajisté na zemi místa, které by tak smutné upomínky budilo, jako tento hřbitov.“ V kostele jsou pochováni Tomáš Morus, odpravený r. 1535, nešťastná královna Boleynová,^[23] popravená r. 1536, Tomáš Cromwell,^[24] sťat r. 1540, Markéta, hraběnka Salisburyova,^[25] sťata r. 1541, královna Kateřina Howardová,^[26] popravená r. 1542 atd. Popravení obou uvedených královen stalo se tu na dvoře, kteréžto místo, jež bylo skropeno krví královskou, zdobí jednoduchá mosazná tabulka, podávající svědectví o drsné samovládě Jindřicha VIII.

Na severní straně hradu ležící stavení přeměněno po požáru v kasárny. Vojsko tu ubytované cvičí se v bývalých příkopech, které roku 1843 z příčin zdravotních byly vysušeny.

Právě když jsem byl na hradě, nastalo střídání vojenských stráží, které doprovázeny jsou hudbou. Mezi hudebníky bylo i sedm dudáků, kteří nesouce kroj skotský, řádně na své nástroje foukali.

Proti kasárnám umístěna je sbírka starých, od nejstarších dob až na naše časy užívaných zbraní, jež má ovšem pro odborníky značné ceny. Místnosti zbrojnice osvětleny jsou elektrickým světlem, a zaveden jest systém „Plzeň“, konstruovaný krajanem inženýrem Křižíkem, jehož světlo na elektrické výstavě ve Vídni největší spokojenosti znalců se těšilo.

Ještě než opustíme hrad, navštívíme oddělení zvané Wakefield-Tower,^[27] kde chovají se korunní klenoty anglické. Veškeré tyto předměty uloženy jsou pod skleněnou skříní, která má jako plášť drátěnou, železnou klec, aby snad nikdo se neodvážil trochu důkladněji věci ty prohlédnouti. Koruna královny Victorie má přes 2.700 diamantů, a její cena páčí se na 1,120.000 zl. Dále jsou tu koruna sv. Eduarda, Walesského prince, žezla, říšská jablka, meče, nádoby na oleje, řády atd. Hodnota veškerých klenotů odhaduje se na 30 mil. zl.

Podél Temže odebéřeme se nyní shlédnout Londýnské přístaviště, kde zastavují lodi přivezši náklad, jenž tu zůstane ležeti bez zaplacení cla až ku prodání. Po vodě jest jedině možné provésti zásobování města vším potřebným. Nejrozmanitější plodiny a suroviny, které se sem ze všech pěti dílů světa svážejí po lodích všech národů, skládají se buď v podzemních sklepích, jako: olej, víno a p., anebo nad zemí ve skladištích, dvorech a krámech. Na východní straně skladišť stojí vysoký komín pece, ve které spaluje se pokažené a porušené zboží jako: tabák, čaj, koření. Vysoký komín žertovně nazván královninou dýmkou.

U skladišť Londýnských jest stanice Wapping na počátku tunelu, vedoucího pod řekou Temží. Tunelem dostaneme se na pravý břeh po dráze pod řečištěm řeky, na níž plují obrovské koráby, podjíždějíce pod železnými mosty. Se stavbou tunelu měli podnikatelé mnohé potíže, neboť několikrát prodrala se voda do tunelu a stavbu přerušila. Konečně však podařilo se neúnavné přičinlivosti lidské dokonati dílo za pomocí vědy. Dnes probíhá denně přes 50 vlaků pod řekou, spojující obě části Londýna.

Večerní dobu, jako jest ve velkoměstech zvykem vůbec, tráví obyvatelstvo Londýna v divadlech. Místa a přednesy, jež se obecenstvu líbí, nejen tleskotem bývají odměňovány, ale i tlučením hůlkou o podlahu a pískotem pochváleny. Divadlo trvá od 8 do 12 hodin v noci; navštěvovatelé obyčejně ještě pijí čaj v restauracích, nežli se odeberou domů.

V některých divadlech zaveden jest dvojí způsob placení vstupného. Ti, kteří jdou do divadla hned o 8. hodině, platí celé vstupné, kdežto navštěvovatelé přicházející o 9. hodině zapraví u pokladny pouze polovici.

Z výletů podniknutých do okolí Londýnského doporučuje se návštěva krystalového paláce v Sydenhamu.^[28] Již na nádraží London-Bridge^[29] dostati lze nejen zpáteční lístky, ale i vstupenku do paláce.

Krystalový palác vystavěn byl inženýrem Paxtonem, který k tomu upotřebil železného sestrojení a skla z výstavních budov z r. 1851. Výlohy s postavením paláce a se zřízením sadů spojené činily na 15 mil. zl.

V hlavní lodi paláce jsou sochy anglických panovníků a uprostřed jizdecká socha královny Viktorie, dále vodotrysk, jenž zdobil světovou výstavu Londýnskou r. 1851. V střední příční lodi jsou dva sály; koncertní pro 4000 osob a operní pro tolikéž posluchačů. Zde v těchto místech osobně předstoupil před Londýnské obecenstvo náš hudební skladatel Antonín Dvořák, řídě svou výtečnou skladbu: „Stabat mater“. Jeho četné tu vyvěšené podobizny nasvědčují, jakou přízeň si tu získal, neboť Dvořákovy Slovanské tance hrají se v Anglii pilně, jako u nás, kde žádná koncertní zábava se bez nich neobejde.

Z prostranných dvorů paláce zajímá nejvíce cizince napodobený dvůr Alhambry, který zlatem jen hoří podobně jako přiléhající dvě místnosti. Toť nejkrásnější zbytek maurického stavitelství ve Španělsku. Také ze starého Řecka a Egypta jsou tu chrámové budovy napodobeny. Dále nalézáme oddělení s vybranými předměty uměleckými. V hořejších galeriích jsou vyvěšeny obrazy, ponejvíce podobizny a pak poprsí učenců, spisovatelů a básníků celého světa. Prošedše ještě zoologickou sbírkou sejdeme do akvarium, odkud po terasse vstoupíme do zahrad, jež v italském a anglickém slohu jsou stupňovitě založeny. Květinové záhony střídají se se zeleným loubím, besídkami, trávníky, vodotrysky a sochami. Vodotrysky v těchto zahradách náležejí tři mezi nejvelkolepější na zemi, neboť spotřebují v minutě 6000 hl vody.

Zajímavé jest i oddělení geologické, kde venku dle návrhu professora Owena vystaveny jsou představy předpotopních obrovských ještěrů a ptakoještěrů, jež v těch místech někdy obývali.

Na prostranných trávnících, prostoupených háji, shromažďuje se ve všední dny četná společnost, by se bavila hrami, jichž počet dosahuje v Anglii značného čísla.

Byl jsem přítomen některým hrám, z nichž uvádím tyto dvě. V řady vedle sebe postaví se jinoši, již drží v ruce dřevěné lžíce. Do každé lžíce položí se vejce. Na daný povel počnou se jinoši pohybovati ku předu, při čemž však musí k tomu přihlížeti, by vejce se lžíce nespadlo. Ten, který nejprve u cíle se octne a vejce na lžíci udržel, stává se vítězem závodění.

Jiná hra záležela v následujícím. Po dvou postaví se hoši vedle sebe. Jednoho pravá a druhého levá noha se sváží a takto spojená dvojice pustí se do běhu. Která dvojice se octne nejdříve u vytknutého cíle, té dostane se určené ceny.

Zvláštní ráz jeví Londýn v nedělní době. Ruch, šumot a rej na ulicích úplně zmizel. Krámy jsou zavřeny, ulice prázdny, omnibusů, povozů nikde není viděti. Zdá se, jakoby najednou místo bylo očarováno. Ptáme-li se, co se stalo, dostaneme za odpověď, že obyvatel Londýna chce míti neděli úplně klidnou, chce tráviti den ten u své rodiny, při domácím krbu po týdenní námaze ve svém povolání.

Proto též pro cizince v neděli jest nejlépe podniknouti nějaký výlet do okolí.

Navštívil jsem královský zámek Windsor,^[30] jehož přestavba za královny Viktorie stála asi 9 mil. zl. Již jako student, trávě prázdniny na Hluboké, slýchával jsem, že tento zámek knížete Švarcenberka stavěn byl v podobě Windsoru. Nenadál jsem se, že někdy pravý Windsor budu moci spatřiti.

Ze stanice Paddington^[31] opustil jsem Londýn a po hodině již objevily se stavby královského paláce. Královský hrad vypíná své témě jako šedé úskalí. Z pevných jeho zdí zvlášť „oblá věž“ vysoko strmí do výše, a na jejím cimbuří vlaje mohutný prapor. Hrad jest skupením budov z různých století, jelikož byl vždy oblíbeným letním sídlem anglických panovníků.

Okolí Windsoru kypí smaragdovou zelení, a bez konce zdá se býti stromovitý park. Okolí, jež rozprostírá se před pozorovatelem, má podobný ráz, jaký se jeví u Hluboké, pod kterou Vltava, jako zde klikatá Temže se vine. V duchu zalétl jsem na břehy Vltavíny, kde jsem trávil dětský věk, a mimoděk přišla mi na mysl uprostřed veselí a zábav, jaké jsem v Anglii zažil, znělka:

Všude dobře, doma nejlépeji;
mně již ve slovanských krajinách
sama zem ta voní příjemněji.

---

1. Kvínbero.
2. Čatém.
3. Vrchní část vozu se sedadly.
4. Lon tennis, zvláštní hra míčem.
5. Senduičové.
6. Veliká předpotopní zvířata.
7. Saus Kensingtn.
8. Sloh renaissanční (vyslov renesanční) ovládal nejvíce v 15. a 16. století.
9. Hrnčířství.
10. Kresby na tuhém papíru.
11. Uélského.
12. Békinghému.
13. Achilles, řecký hrdina.
14. Uellingtna.
15. Čarl Bérry.
16. Darius, král Perský.
17. Bušardem.
18. Písmo demotické jest velice zjednodušené písmo hieroglyfické, již písmenům se blížící.
19. Jéngovi.
20. Halikarnassus bylo hlavní město v Karii, v krajině maloasijské. Hrobka, kterou královna Artemis dala zbudovati svému manželu Mausolovi, slula po něm Mausoleum; nyní sluje tak náhrobek vůbec.
21. Bošén.
22. Makalé, anglický dějepisec.
23. Búlnova.
24. Kromvel.
25. Salsboryová.
26. Hovérdová.
27. Vekfíld-Tauer.
28. Sídnhému.
29. Lénd-Bridž.
30. Uindsér.
31. Péddingtn.