Milánská řeč p. Mussoliniho

Údaje o textu
Titulek: Milánská řeč p. Mussoliniho
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 306. str. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 08. 11. 1936
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Benito Mussolini

Jako starý, zkušený řečník jsem myslil, že Mussoliniho řeč, pronesená na milánském náměstí, byla přece jen do jisté míry táborová, se všemi zvláštnostmi takové řeči, ale text řeči mne přesvědčil o něčem jiném. Na počátku Mussolini výslovně podotkl, „že politická vyspělost (posluchačů) mu dovoluje mluviti o problémech, o nichž se mluví jinde v t. zv. parlamentech a na konci t. zv. demokratických banketů. Budu velmi synthetickým, ale připomínám, že každé mé slovo je uvážené“. A je tudíž podivné, že p. Eden toto prohlášení přehlíží. Že však jednání o citlivých věcech mezinárodní politiky nerad vidí na „táborech“ té nebo jiné formy, úplně chápu. Výslovným prohlášením Mussoliniho nabývá ovšem řeč jiného významu a je nutno se jí velmi vážně zabývati, poněvadž aspoň já nemám tolik lehkomyslnosti, u nás ne vzácné, abych zapomínal, že „palma míru, kterou Mussolini nabízí, roste z 8 milionů bodáků“, jak to řekl v Bologni; čili jinými slovy, že mluví jménem nejlépe vyzbrojené velmoci.

Je přirozeno, že spodní tón jeho řeči jsou stále nešťastné sankce a přímo neslýchaná — „moudrost“ sankčních států, že dělají komickou drahotu s uznáním fakta, které nedovedou změnit… Chtějí patrně své moudrosti dodati ráz neobyčejné vážnosti a věrnosti zásadám, anebo jako by chtěl p. Eden dokázati, že sankční boj neměl co dělati s Itálií a že šlo jen o prestiž Společnosti národů… Snad by však důkladnou prohru sneslo 52 států snadněji než ubohá Společnost národů, kterou uhájili tak skvěle, že se z toho hájení těžko vzpamatuje.

Zatím Mussolini se vysmívá pokusům o odzbrojení a přirozeně s velikou neúctou říká, že když ty ženevské nafouklé hory přece porodí malinkou myš, že i ta zmizí v labyrintu formulí, jakých svět nikdy neviděl. Kolektivní bezpečnost je pro Mussoliniho ilusí, poněvadž „mužný národ uskuteční kolektivní bezpečnost uvnitř svých hranic a odmítá svěřovati svůj osud jiným“. Toto sebevědomé slovo bychom si měli i my častěji opakovati.

Stejně je mu frází „nedělitelný mír“, poněvadž národy se nebudou bít pro zájmy, které se jich netýkají. Společnost národů je založena na absurdní ideji právní rovnosti všech států, ačkoli mezi státy je aspoň jeden rozdíl — v historické zodpovědnosti. Ovšem, zrovna v tom se Mussolini mýlí, jak dokázalo jeho ubohé malé Maďarsko roku 1914 a jak by to dokázalo znovu, kdyby mohlo věřiti, že by to dopadlo jinak než tehdy.

Je samozřejmo, že Mussolini nedovede odpustiti Společnosti národů její „ďábelský pokus vyhladověti italský národ, jeho ženy a děti“, a není divu, že o celou ženevskou instituci valně nestojí. „Ostatně, ku provádění politiky míru není nutno projíti předpokojem Společnosti národů“, je jeho krátký úsudek.

Zmínil jsem se o všem tom obšírněji, poněvadž při významu branné moci Itálie pro nás i pro střední Evropu, je nanejvýš vážné, viděti jasně, jak se stanoviska italského zpuchřelé jsou základy politiky, na kterých jsme stavěli svou bezpečnost! Ostatně je u nás již málo těch, kteří by neviděli, jak těžké pro nás důsledky má naše nešťastná sankční politika i naše naivní, nekritická vira v odzbrojení, ve Společnost národů a ve všecko, co bylo posud naší politikou.

Mussolini se po tomto úvodu zabývá jednotlivými státy. Především Francií. Vzpomíná smlouvy z ledna 1935, která odklidila italsko-francouzské spory a rozmíšky, a pokud jde o sankce, vzpomíná hlavně toho, že je Francie prováděla ještě dva měsíce po tom, když už byli Italové v Addis Abebě, a že ještě dnes „drží palec na zežloutlých registrech ženevských a říká: „císařství bývalého lva Judova ještě žije“. Je tudíž pro Itálii jasno, že dokud Francie bude se chovati s reservovaným vyčkáváním, Itálie bude činiti totéž. Zde ovšem nutno říci, že Mussolini není docela spravedlivý. Francie, nehledě k jejím vnitřním obtížím, k jejím radikálům a k jejímu snad až trochu přepjatému názoru, že hlavní a snad jediná záchrana je pro ni pomoc Anglie a Společnost národů, dělala za Lavala divy diplomatického umění, aby zabránila konfliktu, který byl víc než blízký a který by Itálii dojista nebyl vítaný i při všem jejím odhodlání ničemu neustoupiti. Za politiku vítězného radikalismu nese už dost těžké, hrozivé důsledky — bohužel, ne sama. Že však dnes, po vítězství Itálie, v přímo nepochopitelné neprozíravosti odvolává svého velvyslance hraběte Chambruna z Říma, poněvadž dosáhl zákonného stáří, že ho tam nedrží, když si tam zjednal tak skvělou posici, když byl hlavním tvůrcem dohody z r. 1935, když přeplul obdivuhodně úskalí sankcí a když pověřovací listina nového velvyslance činí akutní otázku uznáni ethiopského císařství se strany Francie — tomu opravdu nerozumí žádný, i nejlepší přítel Francie. Zejména, když pomyslí na to, co na Francii s jejím front populaire, hledě k Itálii a Německu, čeká, zřídí-li si španělští bolševici sovětský stát v Barceloně! Zdá se mně, že po opevnění Porýní a po prohlášení belgickém nemá Francie ze svého evropského významu už mnoho na rozhazování — a že dráždění Itálie je přece jen trochu povážlivou politikou. Co pak Itálie už není dost na ose Berlín—Řím — je ji potřebí krátkozrakostí radikalismu ještě více tlačiti k Německu, ačkoliv sama Itálie po tom netouží? Člověk se opravdu bojí, abychom všichni, Francie a my s ní, příliš draho nezaplatili, že se syndikovaní úředníci, učitelé a bývali bojovníci za deflační Doumergovo snížení platů a pensí chtěli pomstiti hlasováním pro vítězství Front populaire, jenž postivé splňuje svůj program spásy Francie a ničí tím její světovou posici

Docela jinak ovšem mluví Mussolini o Německu, o širokých (vastes) sympatiích italského národa i za zdolání nátlaku, aby se zúčastnilo sankcí i za uznání erythrejského císařství. Málo kdo kdy tolik vydělal využitím — hlouposti druhých, jako Německo! Ovšem, spolek nebyl uzavřen, jen dohoda o nejvážnějších otázkách dohledné budoucnosti, ale tato shoda nebyla pouze ústní, nýbrž byla protokolována. Tím arciť nebyly odstraněny hluboké příčiny italsko-německého antagonismu

Mussolini mluvil ovšem o ose Berlín — Řím, ale to je sotva základní a trvalá osa italské politiky. Ta je už nyní posunuta ze středu Evropy na východ — do Středozemního moře. Habešské císařství není episodou — je základním kamenem imperialistické italské politiky. Rozumí se, že Itálie nemůže nestarati se o střední Evropu, o své hranice i o své hospodářské zájmy, ale to už není to, co bylo dřív! Středozemní moře je nejvážnější otázkou italského impéria.

Dotklo se mne, jako každého z nás, kteří jsme byli proti sankcím, víc než nepříjemně, co mluvil Mussolini o Maďarech. Mussolini není sentimentální, a opravdu nevím, proč si činil násilí, aby se skoro rozplakal nad křivdou, která se stala ubohým Maďarům. Nezasluhují toho. Znám lépe, než tak mnohý, předválečnou historii a je mým přesvědčením, že válkou jsou vinni hlavně Maďaři. Komedie s Tiszovým odporem trvala do toho okamžiku, kdy bylo jisto, že Německo půjde s Rakouskem. Samotnému Rakousku nevěřili, že by to vyhrálo. A dnes je dojista zbytečno plakat nad těmi ubohými maďarskými chudáky, kteři v Pešti drží svým speciálním způsobem, tolik vábícím cizince, prestiž rytířského národa, jenž zatím samou láskou svého šlechtického panstva venku hladoví. Ostatně ty slzy nad „oloupenými“ Maďary, kteří prostě prohráli svou válku, snad ani nejsou tak hořké… a snad dokonce Mussolini sám ví, že na té ose Berlín—Řím Maďaři budou vždy hledět být spíš — nahoře. Pan Kánya v tom přece vyrostl…

Politicky vážnější než slzy nad Maďarskem jsou dojista přívětivá slova duce o Jugoslávii, poněvadž jde tu o důležitější otázku pro Itálii, než je pro ni osud maďarských velkostatkářů, o — moře! Je samozřejmo, že se Itálie chce domluviti s Anglií o poměr obou ve východním Středozemním moři — v západním jde také trochu o Francii! Mussolini sice říká, že je Středozemní moře pro Anglii jen cestou do Indie, kdežto pro „ostrov“ Itálii je to „život“, a p. Eden tvrdí, že ta cesta je pro Anglii otázkou nejvážnější, ale i on je k dohodě ochoten. Ale právě pro tu dohodu je přirozeně postavení Jugoslavie otázkou nad jiné vážnou. Adrie neznamená dnes pro Itálii jen otázku historické prestiže, nýbrž vážnou část problému Středozemního moře, o němž Mussolini připomíná starý název: mare romanum. Po návštěvě anglického krále na pobřeží dalmatském a po pověstech, které potom kolovaly na př. o Boce kotorské a Anglii, je přirozeno, že Jugoslávie znamená pro Itálii nekonečně víc, než „zubožené, okleštěné“ Maďarsko, a že pangermanismus s jeho touhou po Terstu osu Berlín—Řím hodně nakřivuje a že by bylo víc než nepochopitelné, kdyby si Itálie do Středozemního moře na pomoc proti Anglii pozvala — pangermánské Německo! O tom všem duce nemluvil, jako vůbec ne o ožehavých otázkách, ani o tom, co by znamenalo pro státy okolo Středozemního moře, kdyby si Sověty zřídily pevnou vypadní basi pro bolševismus v sovětském Katalánsku.

Splňuje se, nač jsem marně ukazoval jako na důsledky nesmyslné politiky sankční. Aspoň Jugoslávie má dnes velmi vážné postavení v Malé dohodě, není již státem na všech stranách zranitelným. Také její sblížení s Bulharskem, dohoda s Tureckem, dává Jugoslávii tak vážný mocenský význam, že by to mělo býti přímo pobídkou pro všecky strany jugoslávské, aby tuto jistě neočekávanou posici vnější ještě posílily konečnou úpravou vnitřní! Je až bolno vzpomenouti, že se král-mučenník nedočkal plodů toho, co většinou on zasil! Přál bych z duše Jugoslávii, aby této jedinečné situace dovedla využíti k upevnění nám tak bratrsky blízkého státu na venek i uvnitř! Rozhodně pomoci Sovětů nepotřebuje!

Doufejme, že všecko to nebude také bez dobrých důsledků pro provedení středoevropské úpravy, na které dr. Hodža tak usilovně pracuje. Snad proto není ani tak hrozivé, že duce tak dojímavě litoval maďarských „rytířů“. Slzami se revise neprovede; co znamená každý pokus o uzemni revisi, není potřebí opakovati, a také se nezdá, že by zrovna po tom Itálie toužila, ač jistě na všecko je připravena.

Je ostatné zajímavé, že se Mussolini i p. Eden v jednom shodují, totiž v nutnosti být silný a ozbrojený, že i v Anglii poznávají, že je to naivní pohádkou, tvrdí-li se, že zbrojení vede k válce. Je dokázáno, že r. 1914 vypukla válka, poněvadi Rusko a Francie nebyly plně ozbrojeny — Francie ovšem vinou svých pacifistických radikálů — a dnes je ve světě tak těžká atmosféra, poněvadž Anglie zavinila vojenské oslabení Francia i vlastní, a pomáhala Německu „rozbíjet versailleské okovy“. Kdyby Anglie se na věci dívala tak reálně jako dnes hodně dřív, nebylo by nyní tolik obav o mír a pokoj!

Není pochyby, že Mussoliniho řeč nesplnila očekávání tich, kteří doufali, že uslyší názor Itálie na všechny palčivé otázky dneška — ale rozhodně říká dost těm, kdo dovedou si domyslit, co neřekl. O nás nemluvil, ale snad je to líp. Měl bych jen jedno přání: aby Jugoslávie moudrou politikou upevnila mír ve střední Evropě a Maďaři aby pak poznali, že slova bývají často tím vřelejší, čím méně je možnosti udělati je — skutkem.