Mezi vyhnanci/VII.

Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 74–88.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nazejtří časně z večera, jedva že stíny houstnoucího soumraku pokryly město, Polyxena Javorovská procházela se po silnici kolem domku otcova. Byla by již dříve vyšla na těžkou tu návštěvu; ale nechtěla za světla denního vyjíti z hospody, obávajíc se, že by potkala nejednoho známého z vyhnanců, kteří tráví zde v Žitavě.

A přece poznávala, že nelze již vyhnouti se tomu, aby ji spatřily. Bystré oko její dobře rozeznávalo zahalené, tmavé postavy, jež ob chvíli se silnice k domku otcovu odbočivše, ve dveřích zmizely. Domyslila se, že otec pozval je k přátelskému pohovoru nebo nábožnému rozjímání. Procházejíc se pod vysokými, po obou stranách silnice vysázenými topoly v opačnou stranu od města, nebyla v nebezpečí, již nyní pod širým nebem s nimi se setkati.

Chvíle těžká přicházela — tím těžší, čím více cizích očí bude jí hleděti v tvář při shledání se s otcem, tím trapnější, čím více nyní svíral duši její rozpor mezi skutečným stavem věcí a nitra jejího, jež v nezměrné lásce k otci tolik obětí bylo přineslo, a mezi způsobem, jakým před otce musí předstoupiti, aby navždy poslední zbytky jeho příchylnosti k milovanému druhdy dítěti vyplenila.

Přecházejíc zvolna po pusté silnici, nevšímajíc si zasněžené, stmělé krajiny a již ani toho, zdali ještě nové postavy k domku otcovu se berou, přemítala znova, v skutku-li potřebí provésti tuto mukyplnou hru před otcem i přáteli jeho, nebo nelze-li již jinak, aspoň do zítřka ji odložiti, až otec bude samoten. Ale vzpomínka na paní Michnovou uspíšila její rozhodnutí. Tato mstivá žena asi brzo pozná, jak nepřítelkyni svou nejcitlivěji může zraniti: nemohouc na ní samotné, bude se mstíti na otci i bratru Polyxenině. Její moc i její zášť věru může zasáhnouti až za hranice, do jejich exilia. Proto možno, že otec brzy pozná, že klamal se ve jménu své ochranitelky. Bude pak o všem znova přemýšleti — nuže, není-li nutno, aby při vzpomínce na dceru zvolal: „Ona by to byla učinila? Klamal mě sluch i zrak, když ke mně přistoupila drze tváří v tvář, abych poznal, že pravdiva jest její potupa i její hanebné přestoupení k vrahům našim? A klamal-li mne, neklamal přátele mé!“ Ano, děla k sobě v pevném rozhodnutí, půjdu dnes, hned, dokud jsou tam shromážděni a dokud není tam Jáchym, jenž nechtěl býti uveden v trapné pokušení a věda, že asi touto dobou k otci se dostavím, zajisté se vzdálil…

A obrátivši se, pevným krokem kráčela po silnici vzhůru, ohlédajíc se před sebe na pravo, kde z malých dvou okének pod úzkou zasněženou střechou nízkého domku rudé světlo zářilo ven, do širé noci. Polyxena bezděky přirovnala v duchu tato rudě osvětlená okénka ku dvěma očím do krvava vyplakaným pod čelem, nad něž mračna zlého osudu vysypala sněhy své… Hle, jak ubohý, nuzný to příbyteček, zde, na Vystrkově, za městem a v cizině se nalézající! Poslední čeledín na zámku otcově míval lepší. A otec jistě i zde rád by trávil, kdyby neměl vzpomínek mučivých a utrpení vždy nového. Jak bláhová jsem byla, pomyslila Polyxena, kdy v duši své naříkala jsem na těžký osud svůj! Zdaliž utrpení drahého otce mého není o tolik těžší, o kolik větší jest jeho věk, jenž skončiti se má v bídě a u vyhnanství? Proto za tu lásku, kterou mne miloval, nesmí mi žádná oběť býti těžká, abych břímě posledních dnů jeho ulehčila…

Světlo, padající z nezakrytých oken domku páně Javorovského, zářilo vždy blíže… Nebyla již dále než s dvamecítma krokův od cíle svého, když pojednou uvolnila své kvapné kroky. Zaznívalť v její sluch z domku otcova vážný zpěv, plný lahody i velebnosti. Bylo zřetelně slyšeti, jak mužské i ženské hlasy v jímavém souladu prozpěvují:

„Otče náš, jenž jsi v nebi,
vzhlédniž na nás na zemi,
na ty, jenž v Tě věříme,
milujeme i ctíme.
Nedejž Ty nám v světě zahynouti,
rač tyto naše prosby vyslyšeti…“

Polyxena stanula okouzlena. Duše její zachvěla se rozkoší i mukou zároveň. Ach, zná tu píseň, zná ji od malička. Toť „Otče náš“ z kancionálu Bratrského, jejž tolikráte sama prozpěvovala! A mysl její, když zpěv dále zazníval, měkkými a lahodnými vlnami jeho vzrušena, kouzlila jí před zrakem vidiny vznícené obraznosti. Polyxena viděla sebe i bratra útlými dětmi po boku otcově i drahé, zemřelé již mateře v útulných, posvátných klenbách sboru Bratrského, mezi lidmi urozenými, městskými i sedlskými, a zpěv, kterýž nyní zaznívá do pusté, mrazné šeři, vznášel se i tehdy ku klenbám, zahajuje služby Boží… Tam nebylo urození, ani stavu rozdílu. Všickni byli bratřími a sestrami, bratry v Kristu a syny jedné mateře, Jednoty… Vzpomínala dob, kdy dětským rukávcům odrůstati počínala a celou duši svou v plné rozkoši dospívajícího poznání hroužila se u výklady bratra kazatele… Ó, těch blahých, dávno zapadlých chvil pozdního jara a časného léta, kdy s rodinou svou ze sboru Bratrského se ubírajíc přes les i lučinu k rodnému zámku, s půl hodiny vzdálenému, s duší naplněnou vznešeností slov víry ve sboru vykládané, o kázání znova s Janem Ledeckým promlouvala!… A on tak porozuměl vždy každé myšlénce její, třeba jenom na polo vyslovené, jeho zrak tak se leskl, kdykoli při tom pohlédl do jejích očí planoucích, že duše její plna nevyslovitelné rozkoše nořila se v duši jeho a obě, spřízněny a spojeny, jakoby zalétaly vzhůru k blankytnému nebi, kde jásal skřivan nad kvetoucími luhy písní lásky a oslavou Tvůrce všehomíra… Všecka léta dávno uplynulá míjela nyní před zrakem jejím, všecky nejsladší upomínky, ku kterým pojila se tato píseň Bratrská, opřádaly duši její… Jakoby zapomněla té pozdní hodiny, toho kraje pustého a zasněženého, nad nímž tma vždy hustší se rozprostírala, té zimy třeskuté a všech ostatních neblahých okolností, napájela duši svou zvuky té písně čarovné, jež zvolna ku konci se nachylovala. Ba, nemohouc odolati, bezděky pojila ztlumený hlas svůj v prozpěvování shromážděných, ani pěli:

„Ale zbav nás od zlého
toho vraha zlostného,
od jeho přemožení
skrze mu povolení;
dejž nám v pravdě Tvé zde dokonati,
potom s tebou věčně kralovati…“

Hlas její nabýval síly a vroucnosti, když shromáždění notovali poslední sloku té písně velebné, jejíž slova i nápěv tak těsně přiléhaly k žalostným poměrům jejich vyhnanství, jakoby teprve zde, na cizí, málo hostinné půdě byly skládány:

„Amen, Tebe prosíme,
Tvým slibům my věříme,
aby potvrdil v nebi,
čehož žádáme v zemí,
že učiníš pro milování Tvé,
v Tobě samém máme doufání své…“

Píseň dozněla a vlny tklivého zpěvu zvolna doznívaly, ztrácejíce se v široširé hluši zamlžené krajiny, v jejímž dalekém pozadí tměly se obrysy strmých hor, strážných to hradeb království českého, odkud věrní Páně vyhnáni byli jediné prý proto, že nechtěli se spustiti vyznání svého, Bohu sloužiti službami dle svědomí svého a písněmi, jako byla tato, jež právě doznívá…

Jako ze sna sladkého probírala se Polyxena. Skutečnosť stanula před ní neúprosná a ledová, jako byl dech tohoto mrazu, jenž na skrovných okénkách domku otcova byl vytvořil tolik ledových květův. Ach, již naposled slyšela i naposled zpívala tuto píseň své rodné víry i svého mládí. Ale kouzlo, jež velebný ten zpěv v duši její zůstavil, bylo ještě nyní tak mocné, že znova ptala se sebe samy, má-li již teď, sotva že zahájili písní víry schůzku svou, náhle je vyrušiti. Přistoupivši blíže k domku, postála tu za hodnou chvíli, upírajíc zraky v okénka, kdež míhavé stíny svědčily o četném shromážděni. V tom zazněl ze vnitra zvučný hlas. Nebylo sice rozuměti, co bylo pronášeno, ale Polyxena se zachvěla. Poznalať hlas vlastního svého otce! Ó, rychle, rychle! nechť vše již je skončeno! Pro jeho spokojenosť a pro klid mé lásky dětenčí…

A již kráčela ke dveřím domku, Poznala, že nejsou zavřeny. Shromáždění zajisté cítí se bezpečni a ještě někoho očekávají…

Tou dobou pan Tobiáš Javorovský promlouval ke shromážděným přátelům svým. Sešliť se tu v plném počtu jako včera k výslovnému pozvání páně Tobiášovu, jedva mohouce směstnati se v té neveliké jizbici u dvou stolů k sobě přistavených a čistě prostřených, na nichž hořelo dvé kahanců. Ve vážných tvářích paní i mužů zjevny byly stopy těžkého utrpení všem společného. Mladých mužů tu nebylo; těžký čas nedal jim dlíti v tichém ústraní exilia, ale rozvál je v svět do řad vojenských a ve služby pánů, v něž bylo lze doufati, že o prohranou věc českou novou hru započnou. Mezi ženami jen dvé dívek tu bylo — Bohunka a Benigna, a také jejich tváře nezadaly výrazem svým teskné, zamlklé vážnosti ostatních. Zvláště dnes, kdy jim oběma tak těžce na duši i srdce ulehla otázka, kterou všem přítomným bylo lze čísti na tvářích: „Kde jest Jáchym?“ Nikdo z přítomných neodvážil se vysloviti ji, nechtěje rozmnožiti trapné, ba bolestné rozpaky starého pana Javorovského.

Osten hlubokého pokoření a ponižujícího zahanbení rozrýval otcovské nitro páně Tobiášovo. Hle, z otcův i matek tuto shromážděných ni jeden nemůže naříkati nad dětmi nezdařenými tak jako on… Nepadá-liž stín viny dětí nezdárných na hlavu toho, jenž je zrodil a u věku nejútlejším vychovával? Hle, nejen dcera, jejíž mrzký život jim známým byl učiněn, ale i syn jeho, v něhož skládal poslední naději, tak ho zahanbuje a nepřichází, věda, že jest očekáván…

„Přátelé drazí!“ přerušil teskné, tížící ticho, jež v jizbě po ukončení zpěvu bylo zavládlo. „Tajným vás učiniti nechci, co srdce mé otcovské i všecku bytosť mou kruší — že jest mi želněji, než druhdy v temnotách žalářních okovy sevřenému. Syn můj Jáchym, nyní jediné dítě mé, nepřichází a snad již nepřijde. Vy všichni přátelství i losu našemu společnému k vůli učiníte a ještě zítra, by dobrého i zlého bylo do třetice, pod krov můj vejdete, byste synka mého uviděli. Ale nevím, nebude-li i zítra nadarmo. Syn můj včera z hospody Huškovy tak náhle byl odejel, jak náhle tam se objevil, neřka nikomu, kam a proč. Poslední dobrá jiskra v nitru jeho asi náhle uhasnula a on, chtěje snad sobě i mně uspořiti trpkosť loučení, po mladicku vykonal předsevzetí své a rychle odjel, aby už nikdy neuviděl zavrženého otce svého. Vy ptáte se, proč náhle uhasla ta jiskra dobrého, jež synka mého provodila sem za hranice? Neumím dosud vám odpověděti a sobě jinak vyložiti, než že to asi působením nenadále a v okamžiku rozhodném se objevivší moci mně nepřátelské. Snad tam na hospodě dostal list, vzkázání nějaké a takové, že vážku mysli jeho, beztoho skloněnou k vítězům, nadobro a navždy převážilo. Neprav, paní Marianno, že nemám takých nepřátel, kteří by až za hranice takto mne pronásledovali. Všickni znáte mocnou přítelkyni mou, jejíž dobrodiní až sem v exilium mne následovalo, ale také všickni víte, že jiná ženská bytosť byla podlá dost, sem za hranice drze mi vzkázati, že uloupila mi poslední zbytky zboží mého z milosti mi ponechané. Nebudiž ani jméno její vysloveno mezi námi. Jen řka, že na ni musím bezděky mysliti, když ptám se sebe sama, proč syn můj tak z nenadání zmizel. Kdo jiný by to byl způsobil? Nevím, proč a jak shodovalo se do jejích počtův, aby syn můj nešetřil šedin otcových a náhle mne opustil. Ona jich také nešetřila, na ní má svůdný příklad jeho mysl mladická a nerozvážná — nepřijde-li už syn můj, tuším, že jest to její dílo. Ale staniž se po vůli Boží! Chci s Jobem vše snášeti a jedinou potěchou bude mi víra a čisté svědomí mé. Často slyšeli jste mne, když jsem vzpomínal slov písma: ‚Kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.‘ Zůstanu při nich, neboť pravil Pán: ‚Zůstaňtež ve mně a já zůstanu u vás. Kdo zůstává ve mně, nese ovoce mnohé.‘ A řekla-li táž ústa nebeská: ‚Vcházejte těsnou branou do života věčného‘ — ta, kterou já vejíti volím, nemůže býti již těsnější…“

Hlas páně Tobiášův při tomto posledním slově lehce se zachvěl, prozrazuje tlumenou bolesť nitra jeho.

„Již tedy nechci vás ni sebe o tom klamati,“ dodal, „ale zítra přece rád vás uvítám, třeba syn můj nepřišel…“

„On přijde!“ zazněl tichý, ale pevný hlas Benigny. Tato slova bezděky vyplynula jí z duše přeplněné, spíše aby sobě samé uvolnila, než aby hospodáře v beznadějném zármutku potěšila. Nechtěla Jáchyma více spatřiti, odříkala se ho ve vnitru svém každou chvíli poznovu, ale přece ona jediná v tomto shromáždění věřila pevně v příchod jeho.

„On přichází!“ ozvalo se několik hlasů najednou, hned za mžik po slovech dívčiných, a dříve nežli kdo na ni byl mohl pohlédnouti, upjaly se zraky všech ku dveřím, za nimiž, na síni, ozval se hluk kročejů. Dvéře se otevřely, ale místo Jáchyma zjevila se ustrnulým zrakům shromážděných přibledlá, vážná tvář ženská s hrdým a pevným výrazem v úměrných tazích.

„Polyxena!“ bezděky vzkřikla Bohunka povstavši rychle ze svého sedadla. Také pan Tobiáš prudce se vztýčil. Tvář jeho až k lysému čelu pokryla se temnou červení a jiskrné oko zlověstně zablesklo. Dříve než mohla příchozí pozdraviti a jediné slovo pronésti, zvolal hněvně:

„Co tu hledáš? Zde není hospoda ni jizba šenkovní pro lidi pocestné a smeť všelijakou v hadry i v kment ustrojenou! jsem tu hospodářem; ale to není dům otce tvého, poněvadž již dávno jsem se tebe odřekl! Zde jest dům modlitby, dům čistoty, dům strádání, kam nesmějí vejíti bezectní. Co žádáš…“

„Nežádám ničeho od emigranta pana Tobiáše Javorovského,“ přerušila ho Polyxena pevným a vzdorným hlasem. „Ale přicházím jménem Jeho Milosti knížete Lichtenštejna k synu páně Javorovského, abych zvěděla jeho konečné rozhodnutí, zdali zůstati chce za hranicemi a podepsati revers, který přináším a jimž z dobré vůle, chtěje za hranicemi vytrvati, zříká se všech povinností a práv v království českém. Kde jinde mám hledati Jáchyma Javorovského než pod střechou otcovskou?“

„On tu přespal jedinou noc,“ posupně odvětil pan Tobiáš. „Včera odešel a více se nevrátil. V Žitavě ho není…“

Polyxena nemohla zakryti stín trapného překvapení. Jáchym tedy nešel včera k otci svému! Tak málo jím pohnulo vyznání sestřino? Klamal ji svými slzami, bylo tak vratké předsevzetí jeho mladé, nezkušené duše, že změnilo se, jedva první dojem vyznání jejího pominul? Což tedy společnosť, v níž tak drahný čas v Praze byl se pohyboval, porušila nitro jeho více a hlouběji, než ona, sestra jeho, byla se nadála? Nebyla by prve uvěřila — a přece to pravdou, jak tomu uvykla i u jiných lidí, v nichž byla se klamala. Ó, rozmyslil si přec, oklamal ji a ujel otci i jí, sestře své! Kam jinam a proč by ujížděl v této zemi jemu nepovědomé, nežli zpět do Čech ke slávě a k rozkoši hříšné sic, ale mladému nezkušenci tím sladší? Oh, Bože, všecky oběti marny, všecko ztraceno!

Tyto myšlénky bleskly se hlavou Polyxeny, ale dříve, než probrala se z jejich dojmu, zvolal pan Tobiáš: „Ale ty jsi s ním již mluvila!? Mne neoklameš! Vidím ti to na tváři!“

Náhlá, neočekávaná tato otázka, tak jistě a rozhodně pronešená, změnila překvapení její v okamžité rozpaky.

„Mluvila,“ dala za odvět a veškerou silou ducha svého probírajíc se z náhlého dojmu, dodala klidněji a již s touž pevností jako prve. „Což měl tento mladý muž dosti rozhodnosti, u věci veliké ihned odpověděti? Proto jsem přišla, abych zvěděla, jak se rozmyslí!“

„Ty jsi s ním tedy mluvila!“ zvolal pan Tobiáš, popadnuv se oběma rukama za hlavu. „Ó, již chápu, proč a jak se stalo, že zmizel! Dobře jsi vykonala poslání pánů svých! Ty jsi duši jeho v rozhodném okamžiku otrávila, ty jsi uloupila syna otci jeho! A on ti neplivl v drzou tvář, než jsi začala k němu mluviti? On tebe neodkopl, když jsi mu podala ruku při shledání? On se nebál, že se poskvrní, postojí-li jen chvíli s tebou v důvěrné rozmluvě?“

„Nebyl tak zaslepen,“ děla Polyxena klidně a její tvář nabyla opět hrdého a chladného výrazu, jakoby slova páně Tobiášova jí se netýkala. Jen oko její živé planulo. „Vyslechl mne s klidem. Proč by byl neuvažoval mé důvody? Musilo mu při nejmenším lichotiti, že sám nejvyšší a nejmocnější muž v království Českém tak pečliv jest o něho a jeho rozhodnutí. Tato péče skytá mu bezpečnou vyhlídku na budoucnosť slavnější, nežli by kynula mladému muži v zapomenutém a chudém kontě emigrantův…“

„Pravdu díš, ty — bezejmenná!“ zvolal pan Tobiáš a žal nesmírný, jenž nejhlubší nitro jeho zrýval, i hněv neukrotitelný, jenž v nejvyšším návalu zalomcoval veškerou bytostí jeho, bouřily nyní v jeho hlase a blýskaly v jeho oku, které zdrcujícím pohledem, plným nenávisti a opovržení zíralo na nehodnou dceř z tohoto ctihodného obličeje, nyní tak rozvášněného a do krvava zardělého. „Vidím již, že jsem ztratil i syna. Odříkám se ho, jako jsem se odřekl dcery své — již proto, že mohl s tebou se pustiti v klidný rozhovor. Ale čeho neučinil syn, musí učiniti otec, a proto pravím tobě: kliď se odtud; neboť nejsi hodna mých slov a pohledu mých přátel. Již ani okamžik déle nesmí tebe krýti strop tohoto chudého, ale poctivého stánku. Kdybys ještě déle stála na tomto místě, bylo by poskvrněno. Vrať se ke svým milcům a k našim katanům — a najdeš-li tam bratra svého, jehož jsi zmámila, rci, že také on nesmí už nikdy překročiti práh Tobiáše Javorovského!“

A vida, že Polyxena nemá se k odchodu, s týmž kvapem, jak by si žádal, rozkřikl se ještě vášnivěji:

„Jdi, kliď se rychle, než vztáhnu rukou svých, abych násilně tě vyvrhl z tohoto ovčince jako ovci prašivou a než otevru úst svých, abych ti klnul…“

„Rač zanechati kletby,“ odvětila Polyxena, stanuvši po prvním kroku, jejž ku dveřím byla učinila, a znova obrátivši se panu Tobiáši tváří v tvář. Duše její zachvívala se jako znavená peruť vlaštovice, kdy nad mořem se vznáší letíc k vytouženým jihu končinám a burní větrové usilují sraziti ji v rozpěněnou tůň — ale hlas její dosud zněl pevně tak, jakoby pohan otcových ani nebyla slyšela. „Matka moje mne učila, že každá kletba jest jako kámen, vržený vzhůru k nebi. Padne zpět na hlavu toho, kdo jej vzhůru vymrštil. Míníš-li, že nemám cti, rač věděti, že mám za to moci dost nejenom v království českém, ale i zde, u hranic jeho, abych za každou urážku, způsobenou sobě i těm, kdož v Čechách nyní panují, zjednala dostiučinění…“

„Ty chceš hroziti? Ty — bezectná?“ vzkřikl pan Tobiáš. Tvář jeho zsinala. Rozlícen odkopl dvé prázdných židlí v cestě mu stojících a chtěl se vrhnouti na Polyxenu. Ale Bohunka v čas ho zadržela, vrhnuvši se mu na prsa a vší mocí bráníc mu dále pokročiti.

„Ach, pane strýče, ustaň,“ konejšila ho něžně, „rač šetřiti zdraví svého, abys ještě dlouho mohl býti živ k vůli přátelům svým i k vůli mně ubohé, která ti láskou svojí nahraditi chce obě děti tvé —“ a obrátivši se k Polyxeně, děla výhrůžně: „Učiň již po vůli pana strýce mého a vyjdi, ale varuj se nadále mstíti se mu! Msta tvá by zasáhnula i mne, neboť osud můj s osudem páně strýcovým tak pevně jest sloučen. Za otce trestal by tě Bůh na věčnosti, ale za mne byla bys potrestána ještě na zemi rukou toho, jenž jest se mnou zaslíben. Ty znáš Ledeckého z Granova a jista buď, že by tebe vyhledal i v nejtajnější síni pražského hradu!“

Beze slova, klidným a vážným krokem odcházela Polyxena. Byl již svrchovaný čas. Tvář její byla bledá jako líce páně Tobiášovy, kdy po ní se chtěl rozehnati. Duše její na chvíli byla ochromena jako bleskem, jenž náhle by byl sjel s modré oblohy a schvátil jí to, co jí bylo nejdražší. Příčinou toho bylo drahé jméno, jež Bohunka před ní v poslední chvíli byla vyslovila…

Kráčela mdlým, znaveným a těžkým krokem k Žitavě stínem pozdního večera. Nevěděla, jak do města se dostala, jak hospodu Huškovu našla, jak do své jizbice kročila, svíci rozžžala a řasný plášť svůj odložila. Usednuvši na židli hleděla v upjatém pohledu, strnulým, zakaleným zrakem v prázdný, šeřící se kout…

Tedy nebylo dosti, přemítala u sebe, na těch nekonečných mukách, které do dneška nitro její rozryly! Kalich otravný nebyl doplněn na vrch, neboť dvě krůpěje, větší a trpčí všech dosavadních, dnešního večera do něho padnuly. Klamala se i v bratru svém, klamala se i v tom, jemuž srdce její do této chvíle zůstalo věrno!… Což neslyšela v domku otcově přede všemi ostatními z úst Bohunčiných, že Ledecký z Granova připověděl jí, Bohunce, svou ruku? Mýlka s mladším bratrem není tu možna, neboť ona, Polyxena, sešedši se v Praze šťastnou náhodou s mladým Přítočenským, tajně se tam zdržujícím, slyšela od něho, že na své oči viděl ve vražedné vřavě bitevní mladšího z Granovských, po jehožto boku bojoval, bez hlesu se káceti s koně. Zdrcující ránu připravil jí bratr Jáchym náhlým a věru zrádným odchodem — ale tato druhá, jež ze slov Bohunčiných ji ranila, měla tutéž hloubku a sílu, kterou dopadla v srdce krvácející… Všecku sílu svého odříkání musila znova sebrati, aby klidněji mohla uvažovati o tom, co pohnulo staršího Ledeckého, by zapomněl dávné lásky své a slibů svých i aby ruku i srdce nabídl Bohunce.

Zajisté slyšel o potupě té, kterou miloval, a řekl sobě sám: „Kdyby jistě mě byla milovala, zemřela by, ale neposkvrnila by se. Není hodna mé lásky. Já jí opovrhuju…“ A sešed se s Bohunkou a poznav její mysl ctnou a šlechetnosť, otevřel jí srdce své. Zdaliž by ona, Polyxena, nebyla bídná a sobecká, kdyby mu — neodpustila a nežehnala?! Nechť jen jest s ní šťasten, s tou duší šlechetnou, která mezi ni a rozzuřeného otce se postavila, s tou ubohou, osiřelou dívkou, kteréž i ona, Polyxena, musí žehnati…

Však nač ještě déle truditi se myšlénkami na Ledeckého, když už nikdy nemohla by mu patřiti? Neznal a nezná tajemství života jejího jako nehodný bratr její, který přes dané slovo a sliby své vrátil se k vítězům. Marny byly tedy její oběti, marná všecka muka, marno její vyznání — otec její ztratil i syna svého, a dcera jeho nemůže mu ho nahraditi, nesmí objati nohy jeho a s pláčem mu vyznati, že chce vytrvati u něho do poslední jeho hodiny… Všecko, vše ztraceno!

Ještě dumala, když pozdní hodina noční jí připomínala, že čas ulehnouti, aby posilnila se na zítřejší cestu.

Kam? Mezi ty, které nenávidí, od těch, které miluje — aby dále nesla kříž svého odříkání a své potupy, nyní již bez naděje, že nečiní to nadarmo…