Mezi vyhnanci/V.
| Mezi vyhnanci Josef Braun | ||
| IV. | V. | VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 45–64. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Vkročiv do průjezdu hospody „na žlutém domě“, mladý Javorovský setkal se s hospodářem, druhdy v království českém prokurátorem Huškem, jenž vracel se z nádvoří, kdež podomkům jakési rozkazy uděloval, míře ke dveřím šenkovny, za nimiž hlasitý hovor četných lidí až sem do průjezdu zazníval. Zočiv mladého muže, hbitě k němu přiskočil.
„Toť jakoby na zavolanou, pane Jáchyme,“ pravil důvěrně. „Dostal jsem vzácného hostě z Prahy, ale o jeho příchodu pověděti nesmím nikomu než tobě, poněvadž s tebou si mluviti žádá…“
„Se mnou?“ Jáchym užasnul, vzpomínaje, kdo by býti mohl. Pojednou, jakoby v hlavě se mu rozbřesklo, děl s touž důvěrou, s jakou Hušek prve na něho se obrátil:
„Snad paní jakási…“
„Neprohádal jsi, pane Javorovský,“ Hušek s úsměvem přisvědčil.
Mladý muž sebou trhnul.
„A jméno její? Či nevíš?“ ptal se kvapně.
„Hm, vím, nevím — tolik je jisto, že jsem pode ctí a věrou slíbil, zamlčeti je komukoliv, i tobě. Je to má živnosť, musím hostem svým vyhověti; zvláště tak vzácným. Však poznáš, až uvidíš — račiž jíti se mnou…“
A za mžik kráčeli po dřevěné pavlači, míříce k nejzadnějším z dveří jizeb hostinských. Mladému muži v očích se jiskřilo a srdce jeho nepokojně bušilo. Tušil, kdo jest ta, jež za hranice království českého za ním vyjela. Před zrakem jeho tanul již sličný obličej paní Michnové. Nadarmo zvávala ho doma do samoty při různých příležitostech, řkouc mu jednou v důvěře, že tak mnoho v hloubi duše své chová, co jen jemu říci chce. Vždycky, jakoby moci neviditelné proti touze její se byly spiknuly, samota jejich byla jakýmkoli způsobem přerušena, tak že nedošlo než k několika prvním slovům, jež sama o sobě neměla významu. Proto paní milostivá řekla ondy, že nezbude jim než někam daleko od Prahy při nejbližší příležitosti zajeti. A hle, ona slovu dostála! Jak to vyložiti? Chce snad jemu nějaké důležité tajemství o otci a statcích jeho vyjeviti, či… Mladý muž nyní nedomyslil. Stanuliť u dveří.
„Zde!“ obraceje se k odchodu Hušek děl. „Můžeš vejíti, aniž bysi klepal. Někdo jiný bez mého vědomí nemá sem přístupu.“
Chvějící se rukou Jáchym otevřel dvéře a vešel do jizby. Okenice byly uzavřeny a na stole jasně planulo dvé voskovic v dvojramenném svícnu zasazených, vrhajíce paprsky své ve tvář ženy, jež, seděvši prve zadumána u stolu, nyní povstala. Tahy tváře té byly bezvadné pravidelnosti, běloskvoucí její pleť pokryla se nyní ruměncem, živějším ještě, než jindy ji zdobil. Tmavé, v jednoduchých vrkočích zavinuté vlasy a oči jasně modré, plné hloubky a ohně zpod dlouhých, temných řas sálající, doplňovaly neobyčejnou její krásu. Výraz tváře její patřil na půl dívce, okouzluje snivou lahodou i měkkou tklivostí tahův, a zároveň na půl ženě, plné odhodlání a síly k boji životnímu, prozrazuje jemným tahem kolem malých úst nejednu hořkou ztrátu v tomto boji, plném násilí a prázdném veškeré lásky a soucitu.
Povstavši pokročila od stolu vstříc čekanému příchozímu. Štíhlá, plná její postava, oděná jednoduchým aksamítovým šatem černé barvy, jehož jedinou ozdobou byl bělostný, široký límec, dodávala zjevu jejímu dojem majestátní krásy i důstojnosti.
Leč toho nevšímal si nyní mladý Javorovský; v líci jeho zřejmě obrazilo se patrné sklamání a ústa jeho mimoděk pronesla v hněvu i v úžase:
„To jsi ty — Polyxena…“
„Ano, toť já jsem,“ odpověděla s mírným úsměvem. „Již mi odpusť, že místo paní Michnové přišla sestra tvá.“ A pozorujíc na zruměněné tváři Jáchymově, že překvapení i hněv jeho se zvýšily, dodala mírně: „Však není čas, abysi se horšil; pojď, bratře můj, a usedni, abysi zvěděl, proč jsem tě vyhledala…“
„Nenazývej mne bratrem, neboť dávno jím býti jsem přestal,“ vyrazil hněvně ze sebe. „Ty sama jsi toho příčinou. Neusednu také u stolu, který nyní tobě patří, poněvadž jsi jej pronajala. Mohu stoje vyslechnouti, proč jako stín padlého anděla následuješ mě všude, kde mi jaké radosti kynou, abysi je ztrpčila svojí přítomností. Vždyť přece víš, že jako moje vznešená ochránkyně i jako otec můj také já tebe nenávidím…“
Tvář Polyxeny po těchto prudkých, vášnivých slovech Jáchymových nezměnila se v mírném, úsměvném výraze. Nebyla jimi překvapena. Pouze tah kolem úst patrněji se rýsoval.
„Milujeme-li někdy, aniž bychom věděli proč, rovněž tak i nenávidíme,“ děla klidně. „Věz, že přicházím ve jménu knížete z Lichtenštejna, jemuž velice je na tobě záleženo. Chce věděti, vrátíš-li se do vlasti nebo zůstaneš-li u otce mezi exulanty. Učiníš-li toto, máš podepsati revers, který přináším a jímž odříkáš se práv i povinností svých v království Českém…“
„Ještě více než knížeti z Lichtenštejna jest asi tobě na tom záleženo,“ zvolal hlasem plným výsměchu a pohrdání mladý Javorovský. „Rozumím ti. Toužíš po chvíli, abysi byla jedinou nápadnicí statků, zabavených otci našemu. Marná byla cesta tvá. Buď jista, že co nevidět se vrátím a že ujmu statky otcovské a obnovím česť a slávu jména našeho, jemuž ty na pohanu dny své trávíš…“
„Vrátíš se s otcem, či bez něho a proti jeho vůli?“
„Aj, proč se ptáš?“ zpurně vyjel Jáchym.
„On jest také mým otcem…“
„Ano, byl, a nevíš-li to, povím tobě, že dávno tebe se odřekl a že nikdo nesmí vysloviti před ním jméno tvé…“
„On se mne tedy odřekl a má jen tebe… A ty ho přece chceš opustiti?“
Hlas Polyxeny při posledních slovech tak se zachvěl, blankytné oko její upjalo se na tvář bratrovu takovým pohledem, že tento neubránil se dojmu, jenž na chvíli hnul jeho duší. Ale za okamžik usmáv se odpověděl:
„Slýchal jsem o tobě, že umíš tvář svou i slova svá tak mistrně ulíčiti, že by velební otcové Societatis Jesu, kdykoli s žáky svými hry na podívanou před publikem provozují, mohli tebe potřebovati. Poznávám, že pravda to jest. Ale mne neoklameš tím, čemu jsi se naučila ve svých společnostech. Pravil jsem, že jen proto chceš, abych u otce zůstal ve vyhnanství a v strádání, bysi ty sama jediná na jeho zabavené statky nápad činiti mohla. A tys neodpověděla!“
„Bůh, jehož slunce stejně svítí nad spravedlivými jako hříšníky, svědkem mým, že není to pravá příčina. Jáchyme, já se ti zaručím, že v době dvou měsíců dostaneš sumu, za jakou všecky statky otce mého před bojem stavovským byly ceněny, jen pro Bůh, pro všecko, co ti svato zde na zemi i na nebesích, neopouštěj otce mého! Já bych musila plakati slzami krvavými, nedošla bych kraj světa chvilky pokojné, kdybych vzpomenouti měla, že otec můj za posledních dnů života svého hyne v chudobě a v ponížení svého vyhnanství a že nemá z dvou dětí svých ni jednoho, jež by ho těšilo, sílilo a oči jemu zatlačilo. Mne nenávidí a já nikdy již nesmím předstoupiti před jeho tvář. Ale tebe miluje a ty zdráháš se u něho zůstati?“
„Ah, již všemu rozumím! Z milostnice unavené rozkošemi stala se na chvíli kající Magdalena. Tobě zželelo se pojednou opuštěnosti otcovy. Aj, proč jsi se nechovala vždy tak, abysi nyní i ty jemu mohla býti oporou? A nyní chceš, abych já snímal tvoje hříchy v zapomenutí vyhnanců, na cestě ztracené…“
„Ó, není to cesta ztracená, Jáchyme! Kraluje-li v nebesích Bůh nejvýš spravedlivý, ona jistě dovede k němu tyto nešťastné, kteří všeho se zřekli, jen ne svobody svědomí svého. Jáchyme, pokud vím, ty jsi nezřekl se dosud víry otcovy, tys byl ve víře pod jednou jenom vycvičen. Nyní můžeš obé přirovnati: zůstaň u otce mezi vyhnanci, zkoumej ledví jejich a poznáš velikosť víry i utrpení jejich a žehnati budeš okamžiku, žes mezi ně se navrátil, jestliže nadobro nebyla utlumena jiskra dobra v srdci tvém. Jen ať tobě vypravují o svém boji, o tom, co ve vlasti zanechali a co zde zakoušejí, o tom…“
„Zanech těch slov,“ chladně pravil mladý Javorovský, bezděky vzpomínaje, že i otec jeho v tento smysl byl k němu mluvil. „Marná jsou — nanejvýš mohl bych ptáti se tebe, proč medle ty sama také do vyhnanství nevyjdeš? Já o tom o všem dosti se napřemýšlel a nenacházím, a vím, že bych také ani nyní, mezi nimi pobývaje, nenašel na vyhnancích těchto tolik velikého, co by mysl mou převrátiti mohlo. Já otce svého miluji snad více nežli ty. Ale přes to vrátím se do vlasti k těm, kteří mysl mou a oči mé k pravému a jasnému patření na všecky ty věci těchto časův otevřely. Jim a ne rebelům stavovským Bůh přál vítězství a tím zřejmě označil, na které straně jest právo, pravda a ctnosť. Znám osudy mnohého z poražených, ale ani při jednom nenašel jsem, že by trpěl bez viny. Nechť mi jenom ukáží jednoho takového muže nebo ženu! Však otec můj po čase dá si říci a vrátí se za mnou do vlasti, aby veřejně pod jednou, ale pod tají svoji víru vyznával…“
„Toho nikdy neučiní!“ zvolala Polyxena. „On se nevrátí a přijde čas, že bude klnouti tobě, jako klnul mně. Špatně ho znáš.“
„Pravím ti, že jsem přesvědčen, že za mnou se vrátí,“ rozhorlen odvětil Jáchym. „Ostatně my jsme již navždy spolu domluvili. Dost dlouhý čas jsem ti věnoval, ale to byla poslední oběť, kterou učinil jsem neblahé vzpomínce, že jsem kdysi měl sestru Polyxenu. Jen vezmi klidně svůj revers a vrať se do Prahy k novým rozkošem. Já se tam také brzo odeberu; ale pravím ti, abys střežila se přicházeti mi znova do cesty, chceš-li vystříci se nejtěžší pohany z úst bratrových před celým světem…“
A mladý muž obrátil se k odchodu.
Výraz nevýslovné trpkosti obestřel krásnou tvář Polyxeninu. Ale ve mžiku zmizel, a panna za bratrem pokročivši hlasem pevným promluvila:
„Postůj jen na okamžik. Pravil jsi, že mne nenávidíš, ale otce svého že miluješ?“
„Tak jest…“
„Nuže, pro tuto lásku žádám tebe, bysi mne ještě vyslechnul. K vůli otci mému měj trpělivosť vyslechnouti tajemství života mého…“
Jáchym obrátiv se pohlédl ve tvář sestry své nedůvěřivě. Vzpomněl při tom i na překvapení své, když sestra při příchodu jeho byla vyslovila jméno Michnové.
„Při památce matky naší ti přísahám, že tě nebudu klamati a že jenom pravdu tobě povím, o níž nemáš tušení…“
„Nuže mluv…“
„Slíbila jsem ti vyznati pravdu svatosvatou a proto, prosím, nevyrušuj mne, promluvím-li cos proti dosavadní mysli tvé, zejména o osobách, které sám jsi poznal. Ty víš, že jsem byla jata a násilím do kláštera zavezena. A hle, našel se někdo, kdo mne tam spatřil a pomohl mi k bezpečnému útěku. Nebylo mu žel mých slz, mých proseb, mého zoufání. Moje tvář byla to ovoce, po kterém lačná vášeň jeho zaprahnula a jehož doufal dosíci, až budu na svobodě. Ty ho dobře znáš, neboť tento muž denním jest hostem v domě Michnovském…“
„Mel přístup a moc v klášteře?! Toť…“
„Nevyslovuj nižádného jména,“ přerušila ho Polyxena. „Příliš dlouho by pak trvala zpověď má. Byla jsem tedy náhle na svobodě a poznala jsem, že jediné krása má k ní mi dopomohla. Toť bude nyní jediná moje zbraň, myslila jsem, budou-li všickni takoví, jako ten, který mne vysvobodil. A byli. Moje jediná myšlénka byla vysvoboditi otce. Zvěděla jsem od svého zachranitele, že padl do rukou práva a u vězení držán jest, čekaje na nejhorší tresty, které stíhají rebely. Nikdo jiný nemohl mi pomoci než nejmocnější z mocných, muž, kterýž dodnes je v Čechách všemohoucím — sám kníže. Ale poznala jsem, že snazší jest mušce přístup ke slunci než mně ubohé k tomuto velikomocnému. Ale já nezoufala, neboť bědná postava drahého otce mého tanula přede mnou. Klepala jsem na dvéře mocných. Byla jsem doporučena zachranitelem svým, ale co proseb stálo, než mi bylo otevřeno! Ale jak na mne popatřili, vyšla mi panská přízeň plným proudem vstříc. Však za jakou cenu, Jáchyme! Moje ústa lkala, moje ruce se spínaly, ale moje krása se přimluvila. Oh, co drzých pohledů, co dvojakých slov musila jsem snésti! Já jsem se zardívala sama před sebou v hlubinách duše své a musila jsem se zapříti. Já bych byla vzkřikla hněvem a naplila jim v drzou tvář, ale musila jsem mlčeti a se usmívati. Můj úsměv a mé mlčení vykládal si každý z nich za slibnou odpověď a pln naděje doporučil mne o ponebí výše v té budově Babele, v jejímž patře nejvyšším, totiž u samého knížete, bylo možno vyprositi otci mému spásu života. Tak jsem putovala od mocných k mocnějším, a hle, všude byli stejní tito ctnostní, bohabojní, spravedliví vítězové, nechť mládí dokvétalo na zhýralé jich tváři, nebo stáří přichylovalo jejich vyšeptalá bedra. Nikomu neslíbila jsem ničeho a každý z nich myslil, že bude míti všecko…“
Tvář Polyxeny zachmuřila se stínem těchto teskných a trpkých vzpomínek. Ústa její na chvíli se odmlčela, a než bratr její mohl se dobrati slova, mluvila dále:
„Konečně jsem se octnula před tváří toho, jemuž více náhoda než zásluha přála, aby, maje moc, jakou ani panovníci na hradě pražském nemívali, dokonal záhubu země a národa našeho. Já jsem se vrhnula k jeho nohám a zapřísahala ho pro jeho vlastní šediny, by ušetřil šedin otce mého. A hle, on mne milostivě pozdvihl a štípl do brady. ‚Slyšel jsem již mnoho o tvé kráse!‘ děl ke mně a dostal za odpověď: ‚Já ještě více slyšela o tvé milostivosti.‘ A když zřejmě na jevo mi dal, že jen za tu cenu, o které jiní snili, prosbě mé vyhoví, já zoufale zakryla hanbou zardělou svoji tvář. A když blíže ke mně přistoupil, já jej odstrčila. ‚Jsem čista a neporušena jako víra má,‘ děla jsem. ,Jsem dívka Bratrská, a za svého otce ráda svůj život položím, který on mi dal. Ale více nikoliv, neboť on sám v této chvíli takto by mi velel jednati.‘ Ale staroch vášni rozpálený odpověděl: ‚Jsi v mé moci a já mohu i proti vůli tvé dosáhnouti, čeho žádám.‘ Odpověděla jsem: ‚Ano, ale jenom jednou jedinkrát, a pak obtížíš svědomí své hříchem krve nevinně prolité. Neboť já nepřežiju hanby své.‘ On se usmál. ‚Dám tebe uzavříti a odstraním všecku zbraň i možnosť, bys na život si sáhla,‘ odpověděl vítězně. ‚Pak zardousím se pletenci vlasů svých,‘ dala jsem za odvět, a on náhle se zasmušiv a zvážněv řekl: ‚Budeš bydliti nyní blízko mně. Jsi zajata a přece svobodna. Budeš pod dohledem spolehlivých lidí mých. Nesmí se ti ničeho nedostávati. Vyčkám, že se rozmyslíš.‘ Stalo se. Byla jsem nyní jako ptáče, uzavřené v zlaté kleci. Oh, těch hodin, plných muk, kdy sedávala jsem u okna svého vězení zápasíc v duši své, vzpomínajíc otce i tebe!“
Polyxena se zamlčela. Klid a mírná přívětivosť, s jakou byla prve bratra svého přivítala, ustoupily nyní bouři vznícených citů, jež hlasem jejím zachvívaly a v hloubi modrého oka se skvěly. Jáchym nepromluvil. Všecka jeho bytosť tkvěla v upjatém pohledu na sestřina ústa, jakoby z nich vyjíti měla slova, od nichž on spásu svou očekává.
„Dlouhý, předlouhý čas nestaral se o mne, čekaje, až sama vyžádám si s ním mluviti,“ vyprávěla po chvíli dále. „Učinila jsem tak, ale poněvadž marny byly jeho žádosti, nadarmo zněly moje prosby. Řekl tehdy, že již, aniž bych si toho zasloužila, tu velikou milosť mi činí, že proces otcův schválně protahuje a očekává, že já otce vysvobodím. Marny byly jeho žádosti, prosby i hrozby. A pak náhle přestaly. Potom udělil mi dovolení do města docházeti v průvodu důstojníka své družiny a miláčka svého, dona Albana. Často u večer dal si mne zavolati a tu drahnou dobu u stolu jsme poseděli a on vážně se mnou hovořil, vyptávaje se mne na dětství mé i jiné věci. Ale kdykoli začala jsem mluviti o věcech veřejných, ba dokonce o otci svém, tu přerušil hovor a propustil mne téměř v nemilosti. Hovory naše byly častější a tu jednou vážně řekl: ‚Jsem pod jednou, člověk ovdovělý, běhů světa i lidí zkušený, a ty jen dívka pikhardská. Ale mezi ženami, které jsem poznal, žádná nemůže se ti rovnati. Nuže, slib mi, že odřekneš se víry své a že se staneš chotí mojí, pravím ještě jednou, chotí mou. Za touto podmínkou propustím otce tvého — jinak nikoli, a za svědky beru Boha a Pannu Marii…‘“
„A ty jsi přivolila?“ s horečnou dychtivostí přerušil ji Jáchym.
„Nikoliv,“ odvětila. „Nyní nastal v duši mé ještě tužší zápas než před tím. Marný byl nyní výbuch jeho lásky, kterou prý ke mně chová — výbuch, jehož síly bych se byla nikdy do tohoto starého muže nenadála. Prve česť, nyní zase žádal víru i lásku mou. Ano, lásku — nechci se v této chvíli tobě tím tajiti, že jsem celou duší svou milovala muže, jenž lásky té věru hoden byl. Ty ho znáš, neboť s bratrem svým pod střechou zámku našeho vyrůstal. Žádala jsem tři dny na rozmýšlenou. Třetího dne u večer dal mne zavolati a beze slova vedl mne v dusné sklepení. Nebudu tě děsiti líčením příšerných nástrojů, které ve svitu pochodně kolem sebe jsem spatřila. Poznala jsem, že určeny jsou k mučení vinníků, kteří nechtějí se přiznati. ‚Jsi v mučírně,‘ děl ke mně chladně. ‚A nežli slunce třikrát vyjde a zapadne, bude na místě tomto tvůj otec donucen k vyznáním, kterým se tvrdošíjně vzpírá. Jenom tvé rozhodnutí může ho zachrániti. Chci je slyšeti.‘ Ó, Jáchyme, to byla chvíle horší, než kdybych já sama na skřipec byla napjata! Kdežto jindy dosud poznávala jsem v knížeti starého, vášnivého a umíněného člověka, za této chvíle v jeho chladném, drsném hlase cítila jsem tyrana, který tisícům věrných Čechů záhubu připravil. A tomuto tyranu měla jsem se připovědíti, na vždy oddati, dáti mu v oběť víru i láska svou! A přece jsem nyní již neváhala. Otec musí býti zachráněn, on musí klidně žíti dny své jeseně! — zaburácelo to v nitru mém. A aby mohl tak žíti, musí míti aspoň syna svého a musí býti zbaven potupy ve vlasti a starosti o chléb v cizině. Již v té chvíli neklamala jsem se o tom, že podám-li ruku svou katanu národa našeho, nikdy více nesmím nazvati se dcerou Tobiáše Javorovského; věděla jsem také, že ty jsi v domě Michnovském. ‚Nuže, já svoluji,‘ odpověděla jsem pevně, ‚ale pod těmito podmínkami: můj otec, jak Milosť Tvá slibovala, v poctivosti za hranice bude převezen; mému bratra bude dovoleno vrátiti se za ním, a zůstane-li u něho, tedy tím dnem, kdy Milosti Tvé odevzdám revers, jímž bratr můj Jáchym zříká se všech práv a povinností svých v království českém, bude k ruce mojí poukázána suma, v jakéž statky rodu našeho před bojem stavovským byly ceněny; a konečně všecka akta z procesu otcova dostanou se rukám mým.‘ Zachvěla jsem se, když stiskl mi horečně ruku na znamení souhlasu. ‚Žádej mnohem více, dítě mé!‘ zajásal. ‚Všeho, co jest v království tomto, můžeš dosíci; ono dle zásluhy moje jest.‘ Oči mu jiskřily a chtěl mne políbiti. Já jsem ustoupila. ‚Ani rtem nedotkne se mne Milosť Tvá dříve, dokud nebudou všecky podmínky splněny,‘ děla jsem pevně — a za chvíli dumala jsem již o samotě v nádherné své komnatě, měříc znova tu stezku, na níž první krok již jsem učinila…“
V té chvíli přerušil slova Polyxeny zvuk nedalekého orloje, hodinu šestou[1] hlásajícího. Jáchym téměř si ho nepovšimnul. Stál tu němě, jako přikován, necítě únavy kromě hlubokého pohnutí, jež tepnami jeho bušilo a v očích co okamžik blesky nítilo.
Polyxena však pokračovala bez přestávky: „Tato stezka, na niž jsem nastoupila, byla srázná, ale netušila jsem přece, že blízek jest můj pád. Nevím, jak se stalo — snad kníže ve chvíli důvěrné více promluvil, nežli bylo záhodno — ale jisto jest, že všickni, jimž na osobě jeho jakkoli záleželo, počínali tušiti, že já, pikhartka a dcera rebelova, stanu se chotí a — mínili — i vladařkou jejich pána. Měla jsem býti odstraněna stůj co stůj. Všickni o to usilovali. Ženy proto, že mi záviděly, mužové jedni proto, že na příště já budu ovládati knížetem a nikoliv oni, druzí proto, že v niveč rozplynuly se jejich naděje o sladké odměně z rukou mých za to, že ke knížeti mně přístup zjednati pomáhali. Stáli proti mně všickni a já byla samojediná! Střehli každý můj krok, věděli ráno o každém slovu, které jsem v noci ze sna pronesla. Podplatili mého kočího, aby mne svrhnul do hlubokého příkopu za Strahovskou branou. Když jsem šťastně vyvázla, postarali se, aby bylo namícháno jedu do mé polévky. Ale i tehdy Bůh mne zachránil. Poznala jsem, že neustanou, dokud nepadnu za oběť jejich nástrahám. Ó, jak ráda bych byla uvítala smrť, ale úkol můj nebyl ještě vykonán — on byl tak veliký a já tak malomocná proti nepřátelům svým! Poznala jsem, jak bídní jsou tito vítězové, mužové zhýřilí, ženy rozmařilé…“
„A přece aspoň jedna z nich lepší jest!“ zvolal Jáchym silou svého přesvědčení. „Jest to paní Michnová…“
„Zajisté,“ odvětila Polyxena s trpkým úsměvem, „Však uslyšíš. Vidím z tvých slov, že jsi hoden mé úcty a že jsi nebyl jejím spoluvinníkem. Bylať jednou z předních hlav, které usmyslily, že musím padnouti. Dověděla jsem se od dona Albana, že jest veřejným tajemstvím, že ty, Jáchyme, jsi předmětem hříšných jejích tuh. Nevyrušuj mne, nerdi se! Také já jsem se zarděla při tomto odhalení a pochopila zároveň, proč právě ona, paní Michnová, usiluje zničiti mne. A já tebe chtěla, ba musila vyrvati jejím pohledům i jejímu okolí, abych vrátila tě nešťastnému, ve vyhnanství strádajícímu otci! Vešla jsem jen jednou do domu Michnovského s donem Albanem, jehož průvodu kníže úplně důvěřuje, abych podnikla zápas o tebe. Ale ze všech tváří dýchal mi vstříc mrazivý chlad, z očí šlehala závisť i zášť a já viděla jsem se malomocna proti tomuto davu mocných, jimž s hrdým, ale pro mne zničujícím úsměvem vévodila paní Michnová. A nad to vše viděla jsem, že neujdu záhubě, které dvakráte jen s těží jsem unikla. Jáchyme, nevíš a netušíš, co bouří a zápasů rozrylo mé nitro, než jsem se rozhodla k novému obratu! Ten byl takový: hledala jsem nyní nebezpečí několik večerův o samotě po zahradě se procházejíc. Neklamala jsem se — ono přišlo v osobě obratného Vlacha, jenž ze zákoutí u altánu náhle vstříc mi vykročil, blíže se mi s klidem a jistotou, vlastní jen zkušenému zákeřníku. ‚Schovej tu dýku!‘ pravila jsem odhodlaně. ‚Neptám se po těch, kteří tě najali. Ale až mne zítra uvidí živu a zdrávu, řekni jim, že jim vzkazuji, že všickni se klamou a že dýka, mířená na kněžnu, zhubila by jen milostnici. A tato milostnice, majíc na paměti prchavé rozmary starého knížete, že touží z nepřátel svých učiniti přátele. Za vyřízení tento měšec zlata měj a buď jist, že příště přízeň má více tobě vynese než moje smrť!‘ Ano, byla to lež — jediná a největší v životě mém, a já s hořkými mukami duše své jsem za ni již těžce pykala. Leč také před soudem božím chci ji vyznati. A nyní jsem poznala znova a nejsvětleji tyto vítěze, kteří ve jménu zákona a k větší cti a slávě boží nad našimi otci zvítězili a národ náš do kořene chtějí vyhladiti. Pokud jsem přišla k nim jako osoba čestná, odvraceli se ode mne. A nyní, když samovolně jsem vyznala, že nemám cti, jeden po druhém ke mně se hlásili, připomínajíce lahodně služeb druhdy mi prokázaných a zavazujíce se k novým, nechť prý jsou jakékoliv. Hrobové obílení! Svědomí mne bičovalo, stud hnal mi do tváří krev vzbouřenou — ale majíc na paměti, že musím tebe vyrvati záletnici, s níž nebylo smíru, abych tě vrátila otci, zvala jsem je svými úsměvy k svým službám. Tváře oholené, z nichž jednu hned v klášteře jsem poznala, líce nade vše vážné, jež z povinnosti nad procesy rebelů se klonívaly, kníry vojanské — vše bylo znova mým se svou mocí, se svými výzvědy i se svým služebnictvem. A všickni byli podlí dost navzájem se snášeti, jako lidé, kteří jdouce do veřejné hospody, připraveni jsou na to, že budou s cizími obědvati u společného stolu…“
Polyxena nemohouc odolati příboji citů musila se zamlčeti. V té chvíli, pokročiv ke stolu a posadiv se mlčky i Jáchym svěsil hlavu, jakoby nemohl unésti tíži, která slovy sestřinými ulehla na duši jeho.
„A nyní jsem počala svůj poslední boj, spojena s nešlechetnými, poněvadž nebylo tu šlechetných. Nebylo zábavy mocného světa, při níž bych byla scházela; hony, zábavy, projížďky — nikde jsem nechyběla. Pila jsem zdánlivě z číše jejich rozkoší s touže vášní, s kterou oni se opájeli; ale každý doušek víc a více otravoval duši mou. Byly chvíle, kdy já, dívka Bratrská, jsem pochybovala, stará-li se Bůh o tento svět. Či byl by mohl vydati otce naše, aby byli katanováni, ušlapáni a vyhnáni, o statky i o vlasť připraveni těmito, které jsem poznala za tisíckráte bídnější? Ó, Jáchyme, nikdo neví, jaká muka lomcovala duší mou, když jsem se procházela ve středu knížecích dvořanův a císařských oficírů po zasmušilých ulicích Pražských; když jsem slyšela jejich posupný smích nad vším, co bývalo svato nám i předkům našim, kdy jsem zřela, jak ušklebují se posměšně, jásajíce cizinskou řečí, když se starých, ctihodných budov viděli káceti kalichy, roztloukati nad portály staré české znaky rodin druhdy ve vlasti nejpřednějších, nyní ve vyhnanství, v bídě a beze cti zmírajících. Jásali, že už nikdy nevzmůže se zde to nízké české plémě, že v těchto palácích navždy dozněla protivná jeho řeč — a mně se zdálo, jakoby v oknech těchto chmurných domů míhaly se postavy bývalých pánů, z kterých učiněni žebráci, aby z cizinských žebráků stali se na jich místě páni, a jakoby tyto postavy s tvářemi neskonale bědnými kynuly mi výhružnou rukou! A musila jsem mlčeti a stříci se, abych utajila pobouření své! Musila jsem býti za jedno s těmito vítězi, kteří zpiti vítězstvím, obohaceni jměním, našim předkům násilně urvaným, hodovali na hrobech české víry, české moci, české slávy, s těmito podlými, o nichž jsem věděla, jak jeden klame druhého, mocný mocnějšího a chytřejší chytrého, aby jen urval větší podíl z kořisti a v království Českém navždy znamenité místo sobě a rodu svému pojistil — s těmito bídníky, které jsem viděla kupčiti modlitbami, úřady i s mocí veřejnou a kteří jen proto vzali mne ve svůj střed, poněvadž domnívali se, že i já budu kupčiti krásou tváře své! To byla muka, která pocítila jsem jako dcera, vychovaná otcem svým v lásce k víře a zemi rodné! Ale byla ještě jiná, která rozrývala ženské moje vědomí a svědomí. Jenom knížete a dona Albana byla tajna moje potupa. Vědělo se, že by jeden i druhý na místě ztrestal každé slůvko, jež by mne se dotknulo. Ale bezpečni před jejich zraky, vysýlali ke mně pohledy drzé i nedočkavé, které mne bodaly v hloubi srdce mého, trestajíce mne za lež, jíž prvně v životě svém jsem se dopustila, četla jsem v těch pohledech smělá slova: Jsi bezectná, ale tím lépe, poněvadž jsi krásná…“
A všecka rozrušena, Polyxena zakryla rozpálenou tvář bílou rukou svou. Bratr její seděl mlčky, hlavu ještě na prsa svěšenou, jakoby se obával, pohlédnouti sestře v tvář.
„Ale za to v zápase svém pokračovala jsem ku předu. Kdežto dříve paní Michnová byla všemohoucí a já malomocná, hra nyní se převrátila, a ona pozbyla tolik moci, kolik přátel jejích přešlo na stranu mou. Jak dříve ona bojovala, touž zbraní vítězila jsem nyní já. Věděla jsem, koho miluje a koho nenávidí, věděla jsem, kolik a jakých slov kdy pronáší ke svým ctitelům, kterým všeho dovede dopřáti — poznala jsem, že i tebe, nejmladšího a nejčistšího ze všech, na něž opřela kdy záletné své zraky, chce mezi nimi spatřiti. Dopátrala jsem se, že ona jediná způsobila, by tobě zatajeno bylo, že otec tvůj nepadl mečem katovým a že na svobodě ve vyhnanství tráví. Celý její dům, od komorníkův až do posledního služebníčka, stál ve službách mých. Nevím, tušila-li, že já přetínám ty sítě hříchu na tebe rozprostřené a že zjevila jsem ti na listě do tvé komnaty podstrčeném pravdu o našem otci. A abys ještě lépe poznal její podlosť, povím ti, že nedlouho tomu, co i samého knížete chtěla přivábiti ve kruh svých ctitelů. Snad si špatně vyložila slova jeho, kdysi v dobrém rozmaru pronešená, snad při tom na mysli měla vytlačiti mne z blízkosti knížete — ale kníže mi zjevil vše, dav mi prsten její tajně mu poslaný na důkaz věrné oddanosti. Měla jsem jej hoditi do Vltavy, ale já jsem jej uschovala pro tuto příležitosť. Paní Michnové pak vzkázala jsem, že není hodna vystřídati ani knížecí milostnici. Tu viz…“
A vyňavši drahocenný prsten, Polyxena přidržela jej ke světlu, tak že vzácný kámen rubínový krvavě zablýskl.
„Proto ochuravěla, proto nechtěla tě předpustiti při odjezdu tvém,“ Polyxena mluvila dále. „Hle, vím i to. Nuže, byla to žena nešťastná a nešťastně milující, nebo podlá záletnice?…“
„Znám ten prsten,“ náhle se vztyčiv volal Jáchym, „ale neznal jsem tu, která na prstě jej nosila. Bůh jest mi svědkem, že jsem viděl v ní ženu šlechetnou a pravou svou ochránkyni. Netušil jsem, že v nitru jejím ukrývá se zmije hříchu. Poznávám, jak mne klamala nábožností a jemným citem pro všecky opuštěné, jakým dle slov jejích i já jsem byl. Vidím, že lží bylo každé slovo její, když říkala, lítostivě vzpomínajíc otce našeho, že rodina její jest mu zavázána vděčností a že ona na mně chce mu odplatiti. Pochybuji, že i svršky ze zámku našeho, jež otce tak potěšily…“
„Dovol mi ukončiti,“ přerušila ho Polyxena. „Mezitím, co jsem zápasila o tebe, starala jsem se, aby aspoň sporé paprsky naděje padly do té propasti ponížení a samoty, v které vzdálen vlasti otec trávil. Představovala jsem si tu chudou, prázdnou jizbu vyhnaneckou, v které teskní nad neštěstím svým a kýží návratu drahých dětí svých. Aby srdci jeho mezi památkami lepší minulosti aspoň poněkud se ulehčilo, vymohla jsem vzácnější věci ze zámku našeho a poslala do Žitavy člověka spolehlivého, by otci to oznámil a zároveň na tužby jeho se vyptal. A hle, Jáchyme, největší tužba jeho byl příchod tvůj; maje tebe, už ničeho prý si nebude žádati! Takové vzkázání mi učinil, netuše, že vzkazuje to vlastní dceři své. On to nesměl tušiti. Proto zahalila jsem se jménem paní Michnové, majíc na paměti její moc a z dřívějších let příhodu, kteráž rodinu její zavázala vděčností k otci našemu. Otec uvěřil. A nyní žehná té, která duši syna jeho chtěla zahubiti, a nenávidí onu, která zachránila ho od smrti potupné. A já sama musila a musím ještě tuto nenávisť síliti, aby lehčím mu bylo zřeknouti se dcery, kterou tak miloval. Vypravivši svršky zámecké na cestu do Žitavy, pospíšila jsem za nimi, u samých hranic kázala jsem obrátiti a vzkázala jsem otci po cizím vozkovi, že to učinila jeho dcera. A aby ani na příště nevzklíčila v nitru jeho nejmenší pochybnosť, musím ještě jednou osobně s ním se setkati. Půjdu k němu jako poselkyně Lichtenštejnova, která žádá zvěděti rozhodnutí syna jeho. Jáchyme, to bude pro mne chvíle hroznější, než když v mučírnu jsem byla zavedena, ale musím obstáti, neboť kdyby otec zvěděl, za kterou cenu vykoupen byl jeho život, zdaž by jej mohl těšiti, zdaž by jej nevydal znova rukám vítězů? — — Nuže, Jáchyme, nyní zvěděl jsi tajemství života mého, nyní víš, proč byla jsem ochotna obětovati víru svou, lásku svou, život svůj zhoubci vlasti své, ba i to, co mi nade vše dražší bylo: ženskou česť svou… Ach, ano,“ dodala hlasem se chvějícím, „toť moje oběť největší, neboť nejenom otec můj, ale také ten, jenž mne miloval, kdesi v dalekém vyhnanství zajisté doslechl o potupě mé. A já nesmím a nemohu už nikdy s ním se setkati, abych mu pověděla pravdu! Však — nač ještě déle prodlužuji tyto okamžiky? Již se ptám: Jáchyme, zůstaneš tedy u svého otce — ve vyhnanství?“
Polyxena pohleděla na svého bratra svým hlubokým, modrým okem. Všecka láska i všecko odříkání, jichž schopna byla tato dívka Bratrská, tkvěly v pohledu tom. Všecka duše její zachvěla se v jejím hlase, když se tázala.
- ↑ Rozumí se dle počtu dvanáctihodinného, jenž již tehdy byl německým obyčejem na rozdíl od českého čtyřadvacetihodinného.