Mezi vyhnanci/IX.

Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 104–130.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Asi za hodinu po té dvéře jizby Polyxeniny otevřely se a na prahu objevila se bodrá tvář hospodáře Huška.

„Musím Milosť Tvou, panno vzácná, prositi za odpuštění, že přes tvůj zákaz, abych nikoho zdola bez tvého vědomi sem nepouštěl, měla jsi návštěva pana Ledeckého,“ mluvil uctivě, jedva pozdraviv. „Odskočil jsem na chvíli z jizby šenkovní, když pan Ledecký tam svrchní svůj šat odkládal a ptal se mé hospodyně na tebe — a hned potom sem nahoru se odebral. Nakázal jsem ovšem potom Němkyni přísně, aby nikomu nejmenších zpráv o tobě nepodávala a každého tazatele na mne samého odkázala, a doufám, že tedy ráčíš odpustiti —“

„Již jest odpuštěno,“ přerušila ho Polyxena. „Příkazu hospodyni učiněného nebude trvám již potřebí, neboť ještě dnes chci ze Žitavy vyjeti. Proto také dobře bude, zvím-li již teď, mnoho-li jsem za svůj pobyt na této hospodě povinována…“

„Dosti času k tomu, vzácná panno. Zdá se mi již pozdě na vyjetí pro tebe, neboť k poledni jest jen jako s hráze do rybníka, odpůldne zimního dne uplyne v málo krátkých hodinách a než bys se nadála, mohla bys se ocitnouti v lesích a o samotě, aniž bys bez nebezpečí a strachu dosáhla bezpečného noclehu. Ostatně zdrží Milosť Tvou ještě jiná příčina — a pro tu, ne pro peníz svůj, jsem přišel. Před malou chvílí stanul před mojí hospodou vzácný jakýs pán koňmo se dvěma sluhy. Jedva že v šenkovně plášť svůj odložil, ptal se hospodyně na jakousi pannu z Prahy, kterou prý marně v ostatních hospodách Žitavských hledal a která tedy musí prý zde býti. Hospodyně na mne ho odkázala, a když jsem mu dal na jevo, že nemíním ho jen tak zhola nahoru pustiti, zprudka a pánovitě mi nakázal, abych bez meškání sem pospíšil zeptat se, chceš-li návštěvy přijati. Ač příkaz jeho zněl tak, kdybych ve vlasti byl, že ani králi bych nevyhověl a zpupnosti té nesmlčel; zde, že trpký chléb vyhnání jím jako pokorný hostinský, s uctivou poklonou jsem musil odejíti a rozkaz vyplniti…“

„A jména svého ti neřekl?“ znepokojena se ptala Polyxena.

„Řekl — ale trvám, že nedovedu je naponejprv opáčiti. Znělo tak po vlasku nebo po španělsku a on vyhlíží dle něho. Vypadá za oficíra a jistě z Prahy přichází, kdež nyní tací vládnou a se roztahují. Pamatuji, že řekl: don Albano de — de —“

„De la Pranza!“ doplnila rychle Polyxena a obličejem jejím přelétl lehký stín nemilého překvapení i obavy. Proč tento muž až sem přichází? projelo jí hlavou, či nemohl se kníže dočkati jejího příchodu, nebo náhle vznikla v něm nedůvěra, že by mohla ona, Polyxena, slib svůj zrušiti a za hranicemi zůstati a posýlá za ní svého miláčka? Či podnikl don Albano tuto výpravu jen z vlastní vůle? A proč by tak učinil? Ale ať jest jakkoli, mnoho dobrého z tohoto náhlého příchodu knížecího milce Polyxena netušila…

Po krátkém rozmýšlení děla k hospodáři: „Nuže, vyřiď, že dona Albana zde očekávám!“

A v malé chvíli s dechem zatajeným naslouchala blížícím se hřmotným krokům, provázeným zvukem ostrah a zařinčením kordu na dřevěné podlaze pavlače.

Za několik okamžiků stanul ve dveřích nevítaný host. Všecka jeho strůje, kulatým sametovým, zlatem prošívanou růžicí zdobeným kloboučkem, kabátcem volným, nepřepásaným z modravého aksamítu, bohatými krajkami lemovaným s rukávci na ramenou nadouvanými a na ohbí rukou v bělostném okruží se ukrývajícími i krátkými přilehlými pludrksásy téže barvy, rovněž jako kabátec bohatě damaškovými páskami prošívanými a nad kolenem krajkami lemovanými a růžicí, z níž dvé stužek viselo, zdobenými, výmluvně poukazovala na vysoké dvorské kruhy, jimž don Albano de la Pranza vskutku náležel. Jen těžký kord a žlutý hedbávný bandalír rušily poněkud dojem tohoto dvořanského úboru, připomínajíce hodnosť vojenskou.

Dvorně se ukloniv a blíže k Polyxeně pokročiv, v pohybu plném lehké dvornosti políbil okraj něžných prstů podané mu pravice.

„Dovolíte mi, krásná panno,“ děl, přijav s lehkou úklonou nabídnuté sedadlo, „abych ihned započal s důležitou záležitostí, která až sem za hranice k vám mne přivedla…“

Mluvil jazykem německým a jen na přízvuku bylo znáti, že mu jazyk tento nebyl mateřským. Přes to mluvil plynně a měkce, s přídechem oné vášnivosti, která obrazila se v tazích jeho obličeje, přismědlého, s plochým čelem, lemovaným černými, krátce střiženými vlasy, s tenkými rty, nad nimiž krátký, tmavý knír ostře se odlišoval od bělostných zubů pode rty se mihnuvších, kdykoliv se usmál, i v oku, temném u hlubokém, sálajícím žhavým žárem a nepokojně těkajícím pod dlouhými řasami v bělmu lehce přižloutlém.

„Dobrodince vašeho a mého,“ pokračoval dále, upíraje nyní bystře pronikavý, žhavý svůj pohled do tváře Polyxeniny, „není více mezi živými. Zemřel předevčírem, dvanáctého Februarii, mezi šestou a sedmou hodinou na půl orloji…“

„Jak!“ vzkřikla Polyxena hlasitě a v tváři její obrazil se dojem neskonalého úžasu. „Jeho Milosť kníže?! Vždyť přece, když jsem odjížděla, jen lehká choroba ho klíčila a medikus ujišťoval…“

„Ano, když jste odjížděla,“ přerušil ji don Albano, „ale krátce po vašem odjezdu doneseny knížeti zprávy o zpustošení jeho slezských i moravských statkův, a vy víte, že zprávy podobné dotýkaly se jeho nejslabší stránky. Bouřil nad touto neslýchanou smělostí, která důchodů jeho těžce se tkne. Bylo mu pojednou mnohem hůře než před dvěma lety, kdy ve Varech[1] musil se léčiti. Nakvap sešli se medikové, a běda, kdo rozumům těch mastičkářů propadne. Pustili mu žilou, krev ucházela a s ní i jeho dech…“

V oku Polyxenině zasvitlo na mžik, ale tvář její zastřela se chmurou očekávání.

„A vy zde, done? Nevyčkal jste ani pohřbu svého dobroditele, který vás tak miloval?“

„Ano, zde,“ opakoval s důrazem, podrážděn jsa lehkou její výčitkou, kterou dobře pociťoval, a křečovitě chopiv se za vous na bradě krátce střižený. „Nehnul jsem se od jeho lože, dokud ducha nevypustil, až to P. Sldoniovi nebylo vhod. Nyní k jeho rakvi sešly se, nakvap zavolány, se všech stran jeho děti, Anna Marie, Františka Barbora i Karel Eusebius. A vy víte, jak všichni žárlili na mne, jak knížeti lásku ke mně vyčítali a jeho proto se stranili. Odešel jsem. Což pomohu nebožtíku k života, když s dětmi jeho nad rakví marně slzy budu prolévat? Ostatně plnil jsem také vůli jeho, když jsem s větrem o závod letěl za vámi — hle, co přináším. Svěřil mi to, bych vám odevzdal…“

A Polyxena chvatně chopivši objemný svazek listin, jejž byl don s sebou přinesl a na stůl položil, jedva že do nich nahlédla, vzkřikla překvapením:

„Toť akta procesu mého otce se týkající! Hle, on nezapomněl! Byla bych se za něho vždycky modlila, ale nyní mu budu žehnati.“

Oči její zaleskly se slzou, když drahocenné ty listiny nakvap do svého vaku uschovávala, jakoby se obávala, že by jí i nyní mohly býti vyrvány.

„Ale on vám ještě více poslal, krásná panno. Jistě vás miloval, neboť jeden z posledních večerů svého života cele zasvětil vzpomínce na vás. Jen já zbyl u něho v ložnici — ostatní vypudil. A tu jsme mluvili a jednali po dvě hodiny pouze o vás. Slábnoucím hlasem říkal mi do péra list, jenž platil vám, a rukou malomocnou jej podepsal. Toť jeho poslední podpis a ten patří vám — však vizte…“

A vyňav ze záňadří malý svitek, don Albano podal jej Polyxeně. S horečným napjetím přelétla několik těch řádek, psaných po německu a znějících v tato slova:

„Panně Polyxeně Javorovské z Javořic!

Propouštím Tě ze všech slibův a závazkův, ale chci, aby všecky moje, které jsi na mně žádala, byly vyplněny. Proto také způsobil jsem, abys učiněna byla paní nade vším zbožím, zabaveným otci Tvému. Akta jeho procesu odevzdá Ti don Albano, jenž o dalších věcech Tebe zpraví. Modli se za mne a miluj chotě Svého.

Kníže Karel.“

Polyxeně vypadl list z chvějící se ruky. Nemohla utlumiti hluboký záchvěv, jenž otřásl duší její při tomto nenadálém obratu… Jakoby bleskem božím rozraženy její okovy — jest volna a vrácena všemu, čeho dříve měla a musila se odřeknouti — ó, Jene, otče, bratře, ona může vám opět náležeti!… Bože, možno-li uvěřiti v tolik štěstí?

S lící ozářenou a pohledem plným vděčnosti obrátila se k donu Albanovi, a pohled tento nade všecka slova tlumočil její dík za toto poselství.

Povstav, don Albano pokročil k Polyxeně a naklonil se k ní.

„Vidím, že šťastná to byla chvíle, kdy vydal jsem se na cestu za vámi. Porušil jsem svoji povinnosť, která kázala mi do pohřbu vytrvati, opustil jsem chmurný palác knížete a všecky tváře smutkem obestřené, jen abych uviděl váš obličej ozářený štěstím. Netlumte ten výraz blaha, jste tak krásna, Polyxeno! Raduji se s vámi a žehnám poslední vůli knížete. On byl mým dobroditelem za života a zůstal jím i v umírání, on nás učinil oba blaženými. Nehledíte-lí vstříc dnům příštím jako vstoupení do ráje?“

Měkká vroucí řeč dona Albana za každým slovem dýchala větším žárem. Ale Polyxena přeplněna dojmem nad nenadálým obratem, nechápala dosud smyslu jeho slov.

„Zajisté,“ odvětila. „Proč bych toho tajila? Jsem svobodna — prodám nyní statky otcovské, milosti knížecí mi vrácené, abych drahému svému otci zmírnila tíží vyhnanství. Do Čech pak nikdy již se nevrátím…“

„Toho neučiníte, Polyxeno. Neporozuměla jste mi a tím méně listu knížete. Nuže vězte, že tehdy, když jsme o vás s knížetem rozmlouvali a on zjevil mi, že za choť vás chtěl pojati, já přiznal se, že vás miluji a prosil jsem ho, aby nás svolením svým oba šťastnými učinil. Dojat tímto upřímným vyznáním nejen že svolil, ale obmyslil nás ještě před smrtí darem svatebním, hodným jeho moci i lásky ke mně. Víte, že všecky statky vašemu otci druhdy zabavené k rukám svým ujal. Jakožto neobmezený jejich pán a držitel mohl je komukoliv nyní darovati, což také učinil, vloživ v ruce mé listinu, kterou všecky statky otce vašeho mně jsou postoupeny. Toť byl jeho dar svatební ne pouze mně — ale nám oběma, neboť co bude mým, to bude náležeti i paní i vládkyni mé: vám, Polyxeno. Tak myslil i kníže. Ostatně až bude se do desk zemských klásti změna tohoto vlastnictví, bude-li vaše vůle, připsati dám vaše jméno jakožto stejně právné držitelky. Ale,“ mávl pohrdlivě rukou, „což bychom o tyto věci starali se teď, kdy poprvé vám mohu zjevné říci tajemství duše své, jež jen z úcty i bázně před svým dobroditelem násilně tlumil jsem ve hloubi nitra svého, ač bezpočtukráte dralo se mi na sevřené rty: Já vás miluji, Polyxeno, jako nižádnou ženu z těch, jež jsem poznal v životě svém…“

Hlas dona Albana zněl vášnivě a černé oko jeho sálalo týmže žárem vášnivým, jímž chvěla se nyní i všecka bytosť jeho.

„Žádná oběť není mi dost veliká, abych ji pro vás nepřinesl…“ pokračoval bez přetržky dále. „Jako jsem opominul pohřbu knížete, jen abych vás spatřil a šťastné poselství vám sdělil, tak nebudu se ohlížeti na přátele knížecí ve Vídni, do jichž ochrany mne kníže doporučil, a pojmu za choť vás, dceru nebezpečného rebela, ctí, hrdlem i statky propadlého. Ó, vy ani netušíte, jak veliká jest oběť tato a jak dlouho bude trvati, než mi toho skutku důvěrníci knížete a pátera Lamormaina zapomenou. Ale za to budu míti vás a s vámi sladké ukojení pomsty nade všemi svými zřejmými i tajnými nepřáteli a závistníky. Oni druhdy s pohrdou vysmívali se mému původu, ukazujíce k tomu, že moje ovdovělá matka žila ve fraucimoru nebožky choti knížete Anny. Za to však přese všecky pikle nemohli mne vytlačiti z neobmezené přízně knížete. Nyní, když jeho jsem ztratil, nabudu zase vás, ženu nejkrásnější, za jejíž jediný pohled všichni by se zaprodali. Já prohlásím pak pravý váš poměr ke knížeti, a až se dovědí, že jste byla čista jak anděl, tím větší bude jejich hněv a závisť a tím sladčí moje msta… Nuže, zdaliž nejsem hoden ruky vaší, zdaliž nebudete mne milovati, zdaliž…“

„Nejste jí hoden,“ přerušila ho Polyxena tím prudčeji, čím déle ho byla poslouchala, nejsouc v trapném úžase a překvapení s to přerušiti neustávající proud vášnivé jeho řeči. Hořká krůpěj ztrpčila jí slasť, kterou pocítila po přečtení listu knížecího… Jak zajásala v myšlénce, že penězi za statky otcovy získanými bude jí lze zachrániti ho ve dnech stáří od nedostatku a strádání a tím dovršiti dílo své — a tu musí slyšeti, že statky jeho připsány jsou k rukám milce knížecího!

„Nejste ruky ni lásky mé hoden, opakuji vám poznovu…“ pokračovala Polyxena dále, netajíc vnitřní své pobouření. „Vy jste klamal knížete, když jste ho utvrdil v domnění, že nás oba šťastnými učiní, když pouze vám statky ujaté postoupí, vy jste se odvážil rozhodovati o mně beze mne! Kdo vám dal právo k tomu i k myšlénce, že bych já vám byla nakloněna a mohla vás kdy milovati?“

„Vy sama,“ odtušil don vášnivě, zblednuv ve tváři. Domnívalť se najisto, že Polyxena přijme ruku jeho s takým povděkem, s jakým přijala jeho poselství. Jaký osud může jí kynouti, kdyby ho zamítla? Buď přijme ve vlasti ruku jiného, nebo půjde do vyhnanství, v bídu a chudobu. Don Albano byl si jist, že v Čechách sotva komu jinému ruku svou by podala. Nestýkalť se s ní krom knížete nikdo tak často a důvěrně jako on. A že by volila z dobré vůle vyhnanství a zapomenutí, ona, určená krásou svou k moci, bohatství a slávě, toho nikterak nemohl a nemohl pochopiti.

„Opakuji vám tváří v tvář, Polyxeno, že vy sama jste podporovala vzrůst mé lásky a sílila mé naděje. Což při všech zábavách, plesech a projížďkách nevolila jste vždy a vždy průvod můj, což jste se patrně nevyhýbala všem delším rozmluvám a důvěrnějším stykům s muži kromě mne? Neměl jsem viděti v tom patrné vyznamenání?“

„Ano, ale nic více, done de la Pranza!“ odvětila Polyxena. Všichni ostatní mužové, jež jsem v Praze poznala, byli nehodni svého postavení i svých jmen. Nemohla jsem si jich vážiti. O vás nic špatného nedonesly všudybylé klevety v můj sluch. Poznávala jsem také vaši nezměnnou věrnosť, kterou jste lnul ke knížeti. Proto vaše společnosť byla mi snesitelnější a vy jste to poznal. Ale tato cesta nevede ještě ke bránám srdce a duše. Ostatně, done, ani vy sám mne nemilujete. Vaše vlastní slova mne o tom přesvědčila. Vy žádáte o mou ruku a blaho z jejího dosažení kladete již teď na roveň sladkému pocitu nad hněvem a závistí vašich nepřátel. Vy se chcete dosažením ruky mé jim pomstiti — to jest sobectví, done. Mluvil jste o mně jako o ženě nejkrásnější — ale tak nemluví láska, a že jest tato chvíle důležita, beru si odvahu zřejmě vám vyznati, že jest to řeč pouhé vášně…“

„Polyxeno, urážíte mne!“ don Albano zvolal prudce. „Ale pro svou lásku chci vám zapomenouti těchto slov. Poznejte, jak jste mi jimi křivdila. Vím, že všecko vaše konání směřuje k tomu, abyste svého otce ochránila před jakýmkoli zlem a bídou. Vy se domníváte, že byste nemohla dokonati tento úkol, poněvadž statky otci vašemu zabavené nyní jenom mně samému náležejí. Řekl jsem, že vám rád postoupím polovinu držitelského práva svého. Vám to nestačí. Nuže, chci vám vyplatiti v den náš svatební polovinu odhadní sumy vašeho zboží rodinného penězi hotovými ku podpoře otce vašeho a přes to v desky zemské dám vložiti s jménem svým i jméno vaše. Nuže, rcete mi ještě, že jsem sobeckým! Přijmete nyní moje nabídnutí?“

A zanícené, sálající oko dona Albana upjalo se na tvář Polyxeninu pohledem, jenž nepřipouštěl a také neočekával žádného odporu. Polyxena jej klidně snesla a rovněž klidně zavrtěla hlavou.

„Jak? Vám jest to tedy málo, Polyxeno!“ zvolal dříve než mohla promluviti. „Nuže, já se vám zavážu vyplatiti vám celou tu sumu odhadní. Najdu dosti úvěru, abych si ji vypůjčil, a dosti cest, abych ji po čase splatil. Váš otec obdrží peníze za všecko zboží své, a já přes to neuberu vám práva na společné držení. Hle, tak jest veliká láska moje, Polyxeno — a vy byste mne mohla oslyšeti? Chcete, aby pozdní dni otce vašeho ztrpčeny byly nouzí a strádáním? Vy tak lehko byste tomu dopustila?“

Don Albano pohlédl na Polyxenu, jakoby věděl, že tento šíp raní nejhlouběji.

„Děj se vůle boží,“ odtušila tiše, ale pevným hlasem. „Otec můj bez nářku ponese tento svůj kříž. Vy a přátelé vaši nemůžete a nedovedete pochopiti, jak dovedou tito poražení a vyhnaní snášeti neštěstí, soužení a protivenství…“

„Snad díte pravdu, Polyxeno; ale to jsou staří, kteří již se nezmění ani bídou, ani žalem. Ale což nemyslíte na sebe? Vy nepatříte již mezi ně, vaše tvář a vaše postava nehodila by se k jich zamračeným, tvrdým čelům, ke chmurným žalmům a příkrým žalobám. Oni žijí překonané minulosti, ale vy náležíte a náležeti musíte vítězné přítomnosti. Jste jako krásný jihu květ, určený k tomu, aby zdobil panský sad, ale ne aby byl přesazen v hlubou horskou roklinu, kde by jej zavály bouře sněhové. Ještě mi nerozumíte, Polyxeno? Bylo by rozumno, abyste také vy zůstala zde za hranicemi v chudobě, v ponížení a v potupě psanců, bez naděje, že smíte kdy doufati v lepší obrat, místo abyste vrátila se do Čech po mém boku, zbožňována, bohata a mocna?“

A soudě dle nezměněného výrazu tváře Polyxeniny, že marna jsou všecka slova, dodal netrpělivě a podrážděn:

„Či snad proto chcete zůstati mezi těmito emigranty, že milujete některého z nich?“

„Nechtěla jsem před vámi to vyřknouti,“ odtušila klidně, „ale nyní nechci to zapírati. Uhodl jste a proto uznejte marnosť svých žádostí…“

Don Albano upřímně se zasmál.

„Já bláhový, že jsem hned nezaťukal na tato dvířka!“ děl rozčileně, ale s lehkou myslí. „Řeknu vám upřímně, Polyxeno, že nevěřím v lásku žen. Jen muž dovede milovati láskou velikou a silnou. Žena však je bytosť mdlá, vrtkavá a citu velikého neschopná od přirození. Proto také jen mužové vládnou ženskému pokolení a vládnouti budou do soudného dne. Čítal jsem tak v knihách a poznal v životě. Žena dovede býti jen nakloněna, ale milovati nedovede. Proto oddá se každá rozumná raději tomu, kdo může jí více poskytnouti. Jste ještě nezkušena. Poznala byste na sobě, kdybyste jen měsíc žíti měla s takým vyhnancem v uzounké jizbičce, nemajíc drva do krbu a chleba pod polévku, jak by vaše láska mizela jako dým z hasnoucí výhně a vy byste vzpomínala a marně již toužila po nádherném zámku a jeho pohodlném životě, jemuž jste od malička uvykla…“

Polyxena prudce se vztýčila a stanula hrozivě proti donu Albanovi.

„Nyní vy mne urážíte, done de Pranza,“ děla prudce a s pohledem hněvivým. „Vy mne přirovnáváte k ženám, jež jste poznal v okolí svých přátel — ale já jsem dívka z jednoty českých Bratří, a poznejte, co to znamená, když vám řeknu, že nikdy a za cenu nižádnou vaší žádosti nevyslyším a vyslyšeti nemohu. Moje víra, moje česť i moje láska mi to zapovídají, byť bych tisíckráte více získala, než vy mi nabízíte. Nechte si tedy jmění mého otce, já zde zůstanu a naše cesty navždy se rozcházejí. Dosti dlouho již jsme hovořili — a vy jako dvořenín a šlechtic víte, co káže dobrý mrav…“

Smědá tvář dona Albana zbrunátněla, a oko jeho zablesklo zlověstným žárem.

„Vy tedy nechcete?!“ vybuchl s veškerou vášní své povahy. „Vy myslíte, že klidně snesu tuto ránu a že vám ji neodplatím! Nemyslete si, že jste zde na cizí, svobodné půdě! Moje msta bude třikráte vetší než má láska, a přisám Bůh že vás zasáhne! Dovedu vás zničiti bez lítosti, jako vy bez lítosti mne zamítáte! Vy budete klnouti tomu okamžiku, kdy zaslepena bláhovým přeludem jste mi dvéře okazovala! Přísahám, že tak učiním!“

A rozvášněný muž pozvedl opravdu třesoucí se pravici k přísaze.

„Bůh pečuje o život každého z nás,“ odvětila pevně, ač nemohla se v nitru ubrániti zachvění.

„Moje pomsta bude silnější než tato péče,“ děl pohrdavě, ale poněkud klidněji, neboť nejprudší výbuch vášně jeho pominul. „Slyšte, Polyxeno,“ dodal po krátké chvíli, „vy jste příliš rozumna, a já vás příliš miluji, než aby mělo dojíti k vyplnění této hrozby. Vím, že až vejdete mezi emigranty a na vlastní oči poznáte tu bídu a chudobu, jinak budete přemýšleti o mých slovech i o té slávě, lesku a bohatství, které vám nabízím. Nevěřím, že byste mohla voliti to horší a k tomu ještě moji pomstu. Co by vám kynulo po boku takého vyhnance? V životě nouze a po smrti zatracení, neboť jen víra pod jednou k spasení vede. Rozmyslete si tedy — buď rozkoš časnou i věčnou nebo takovétéž útrapy. Ještě jednou vás tedy vyhledám, a pak to bude naposled. Změňte tedy svůj úmysl…“

„Bude to nadarmo, done de Pranza,“ odvětila chladně Polyxena. „Znáte můj úmysl, on se nezmění. Vy nedovedete pochopiti…“

„Snad v krátké době se dočkám, že budete mluviti jinak,“ přerušil ji chvatně a sehnuv se k ruce její, aby ji políbil, odkvapil rychleji než byl přišel.

Více než hodina byla minula po odchodu dona Albana, a časný soumrak rozkládal se po jizbě, kdež Polyxena po celou tu dobu seděla, pohřížena jsouc ve čtení register na stole rozložených. Nebylo jich mnoho, ale četla jo již několikráte, sledujíc s nezměněnou a neumdlévající dychtivostí každičké ze slov těžkou rukou písaře hrozného soudu namáhavě tu načrtaných. Byla to akta donem Albanem jí odevzdaná a obsahující nejen výslechy starého pana Tobiáše Javorovského z Javořic, ale i výpovědi jiných rebelů jatých, jichž se dotazováno, pokud jim známo o provinění otce Polyxenina proti Jeho Milosti císařské, „jakožto dědičnému králi a pánu českému“.

Oko její zarosilo se vroucími slzami, když z mrtvých těch písmen zaznívaly k ní otázky i příkré, děsivé hrozby nelítostných soudců, neústupná, ničeho se nehrozící a nezlomná nepoddajnosť otcova i klidné, odmítavé odpovědi ostatních obžalovaných, důstojné jejich utrpení i víry, namnoze plné tichého odevzdání se osudu a vědomí, že konec jejich jest napřed určen a zpečetěn, nechť jsou jich odpovědi jakékoli…“

Teprve hustší soumrak zabránil Polyxeně toto tiché čtení a rozjímání nad listinami drahocennými.

Rozžehnuvši připravenou svíci, postavila ji na stůl a chtěla opět usednouti, když kvapné kroky z pavlače sem zazněly. Za mžik vešel ten, na něhož prve, mezi čtením chvílemi rozjímajíc, myslila a nyní netrpělivě očekávala — Ledecký.

„Byli tu? Předjeli mne — bratr můj a tvůj?“ vyhrkl jedva pozdraviv a na jeho tváři zřejmě bylo znáti netrpělivosť a spěch, s kterým i otázku svou pronesl.

„Nebyli,“ odvětila Polyxena, „marně jsem očekávala a…“

„Ó, prosím, odpusť tohoto prodlení,“ přerušil ji nelibě překvapen nad touto odpovědí. „Jel jsem jim naproti a než jsem se nadál, ocitl jsem se míli od Žitavy. Projížděje vesnici, Langendorf řečenou, slyším ze dvorka jedné chalupy hlasně zavolati jméno své. Jaké bylo moje překvapení, když v tom, který mne volal, poznal jsem dobrého druha svého Borkovce z Borkové, jenž se mnou na Bílé Hoře bojoval. Dovedeš se jistě na něho upomenouti, Polyxeno, i na jeho otce. Často v letech minulých k nám na zámek docházívali, a starý Borkovec byl tvému i mému otci přítelem z mladosti. Musil jsem ssednouti s koně. Tu mi Borkovec povídá, že starý otec jeho této pusté chalupy se srozuměním pána tohoto zboží nedávno se ujal a zde že oba nyní smutné dny samoty tráví, kýžíce lepší obrat všech věcí našich. Nedal jinak, než že musím starého Borkovce navštíviti. Téměř násilím vtáhl mne do nízkého stavení selského. Té radosti šlechetného starce, že mne po dlouhých letech opět uviděl, toho žalu i vzpomínek teskných, jak bývalo, a obav, jak bude! Když jsem chtěl vzíti pro tentokráte odpuštění, za živý svět nechtěl mne pustiti a hodinku sem, hodinku tam, až si pohovoříme, pak mi prý na návsi každý poví, jestli jeli tuto nějací dva jezdci, a dle toho že budu moci buď dále ke Zhořelci jeti nebo zpět k Žitavě obrátiti — že prý je věru snadno dohoním. Zatím chvíle míjela za chvílí, hovoru nebylo konce, obzvláště když starý pán k srdci mému sáhl, o mém nebožtíku otci promlouvaje. Konečně téměř násilím vymanil jsem se z toho okruhu, kdež mi bylo sladce a přece nevolno. První člověk, jejž jsem na návsi potkal, jistojistě tvrdil, že asi před hodinou jeli tudy směrem k Žitavě dva jezdci, kteří hlasité spolu rozprávěli, ale nikoli řečí německou. Byl jsem jist, že to byl Jáchym s bratrem mým. Obrátím koně na cestu zpáteční a pádím k Žitavě a teprve zde stavím, abych se z úst tvých dověděl, že cesta moje byla nadarmo. Klamal sluch toho člověka selského, či byli to oni opravdu a jeli přímo za Českou bránu k otci tvému v městě a u tebe ani se nezastavili? Měl bych se věru tam za nimi podívati — ach, ano, vzpomínám právě, že bratr tvůj děl mezi jiným, kdyby se na cestě opozdili, že nebude mu lze napřed u tebe se zastaviti, poněvadž stůj co stůj musí dostaviti se do schůzky přátel otcových třetí a poslední ještě před jejím zahájením, abych tebe poprosil, bys jemu prominula a pobyt svůj o jednu noc tu prodloužila. „Hle,“ dodal s trpkým a teskným úsměvem, „jeden více než druhý tebe tu zdržujeme a již jsme zdrželi. Ty se zajisté horšíš na nás, neboť netrpělivě toužíš vrátiti se do Čech…“

„Netoužím již, Jene, poněvadž nemusím,“ dala za odvět. „Věz, že zůstanu zde, jak jsi byl žádal.“

A hlas její zněl tak určitě, pohled její byl tak jasný a zářící, že Ledecký, jakoby v této chvíli blesk byl sjel k jeho nohám, bezděky ucouvl na krok před Polyxenou, pomaten, překvapen, ohromen touto zvěstí nenadálou.

„Co jsi řekla?“ úpěnlivě vyrazil z hrdla, horečně upíraje ustrnulý svůj zrak na její tvář. „Či jsem se přeslechl a slyším zvěsť o vykoupení, místo co bych měl slyšeti o zahynutí? Nebo řekla jsi opravdu, že zůstaneš a míníš tím jen krátký čas, aby tím větší potom byla moje muka?“

„Nikoli — dobře jsi slyšel. Ale snad jsi přeslechl, že nemusím již vrátiti se do Čech. Kníže minulého pátku mimo nadání všech, kdož znali jeho tělesný stav, zemřel. Před smrtí napsal mi list, jímž zbavuje mne všech závazkův, a kázal mi odevzdati akta procesu otcova, po nichž tolik jsem toužila. Důstojník z jeho družiny, plně jeho vůli poslední, bez meškání vydal se na cestu a vše mi doručil dnes, po tvém odchodu. Však zde na stole,“ pokračovala Polyxena, nechtíc bližší zmínkou o záměrech dona Albana kaliti Janovi tento radostný okamžik, jako jí samotné zkalen byl, „ta akta vidíš rozložena. Nuže, dopuštěním božím nevyzpytatelným zničena všechna moje pouta, a já jsem vrácena všemu, čeho jsem se musila prve odřeknouti — víře, otci svému, bratru i — tobě…“

V modrém oku mladého muže šlehl zásvit největšího štěstí, jakého kdy zakusil v životě svém.

„Ó, Bože, smím tobě děkovati a smím se domnívati, že hleděl jsi na utrpení i víru naši a že takto odměňuješ mne, bídného, nehodného svého tvora, posledního z posledních, kdož pro tebe trpěli a v tebe doufali?“ A zmlknuv na chvíli, dodal: „Jest to tedy pravda, Polyxeno, že nyní, kdy Bůh tebe vrátil víře i lásce, budeš náležeti nejen rodině své, ale i mně, který jsem pro tebe tolik trpěl?…“

„Dle vůle boží…“ děla Polyxena hlasem se chvějícím a v té chvíli sklonila hlava svou na prsa Janova, jenž horoucně v objetí ji sevřel…

„A otec?“ sjelo jí se rtů po chvíli, když mírně z objetí Janova se vyvinula.

„Ještě dnes musí zvěděti všecku nevinu tvou a poznati dceru svoji,“ odvětil Jan. „Svěř mi všecka tato akta, ještě nyní půjdu k otci tvému a předložím mu je i s listy, jež druhdy vlastní rukou psal, na dotvrzenou svých slov. Dnes jsou tam po třetí shromážděni přátelé otcovi. Vím, že včera byli svědky slov, která tebe pohaněla, nechať dnes všichni uslyší pravdu, která tebe očistí. Bratr tvůj, bude-li tam, zajásá, že může přisvědčiti k slovům mým, že nemusí skrývati déle své tajemství…“

„Ne, Jene, snad by bylo lépe, vyčkati nějaký čas a otce mého zvolna na vše připraviti. Příliš krátký to čas od té chvíle, kdy ne bez důvodu tváří v tvář musil mne pohaněti jako dceru nezdárnou, které navždy se odřekl. A nyní, několikamecítma hodin po tom, má se dočkati tak velikého překvapení — on, stařec scházející věkem i utrpením…“

„Marny jsou tyto obavy o jeho zdraví, Polyxeno,“ děl pevně a určitě Ledecký. „Znám dobře zdravý kořen šlechetného poručníka svého. Ani takovéto náhlé a převeliké překvapení jim neotřese. Snesl-li onu hroznou novinu pro jeho srdce otcovské, když Jáchym přijel a řekl mu, že dcera jeho v Čechách počtena jest za bezectnou, snese i tuto, která mu radostnou pravdu vyjeví…“

Za malou chvíli Ledecký vycházel průjezdem Huškovy hospody kvapně k České bráně. Vysoká její věž černala se již před ním s několikamecítma kroků, když dusot koňský zastavil jeho kroky. Ohlednuv se, spatřil jezdce, jehož pro vzdálenosť i husté šero večerní nemohl rozeznati. Ale — jezdec již ho dojel, a jak se Ledecký zaradoval, když poznal v něm Jáchyma. Také tento vzkřikl radostně, poznávaje Ledeckého.

„Zůstala tu sestra?“ zvolal, zastaviv koně a kvapně s něho ssedaje.

„Zůstala,“ Ledecký odpověděl, „ale probůh, kde jsi nechal bratra mého?! Vždyť jste přece ze Zhořelce vyjeli společně! Snad se…“

„Nic se nestalo,“ s největším kvapem přerušil ho Jáchym. „Jenom kůň Vácslavův padl a zlomil nohu, s dvě míle za Zhořelcem. Vácslav zůstal v blízké vsi. Slíbil jsem mu, že zejtra najisto zde v Žitavě jiného koně opatřím a pro něho dojedu. Nemohl jsem mu svého koně zapůjčiti a sám zůstati. Vždyť víš, že mne budou dnes očekávati — otec můj i přátelé jeho. Musím stůj co stůj tam býti před zahájením schůzky a obávám se, že přijdu pozdě. Tys tu jak na zavolanou — vezmi toho koně, abych nemusil zajíždět na hospodu — prosím tebe, opatř — Polyxeně řekni, že prosím, by mne vyčkala — pak přijď za mnou…“

Dořeknuv poslední slovo dal se do běhu.

„Jáchyme, sečkej!“ volal za ním Ledecký, nemoha si dobře vysvětliti tento přílišný kvap a úzkostlivosť Jáchymovu, by nepřišel do schůzky přátel otcových později, než bude obvyklou modlitbou a zpěvem zahájena. Ale Jáchym ani se nezastaviv, kvapil dále úprkem k České bráně. Vzpomínka na Benignu Ctibořskou a vědomí, že bude mu lze snáze s ní promluviti před započetím schůzky než po něm, hnalo ho v před…

Dostihnuv domku otcova, náhle se zastavil a nelibě jsa překvapen, zíral v zamrzlá, zářící okénka, odkudž vážný, velebný zpěv zazníval.

„…K němu v nebe patříce
a mysl svú obrátíce,
žádosti své zdvihněme,
u víře se nadějme
ve jménu pana Krista samého,
jednomyslně prosmež takto jeho —“

znělo v jímavém souladu v mrtvou večerní hluš, daleko posněženou, širou plání, nad níž tichá, nesmírná klenba jasného, prošeřelého nebe nekonečnými skupinami hvězd se třpytila.

Jáchym postřehl slova té písně, znal ji z mladosti a věděl, že to teprve její počátek. Viděl, že přes všechen kvap svůj přišel pozdě. Nebude, nemůže je rušiti, musí tu, venku, v tom sněhu a mraze třeskutém vyčkati, až dozpívají… Lahodná vznešenosť zpěvu posvátného, jejž bezděky musil poslouchati, dojímala nitro jeho a plnila je pocity, jakých nikdy za svého pobytu v nádheře a slávě vítězů nepocítil. Cítil cosi nebeského ve zpěvu tom, co ho povznášelo bezděky výš a výše, aby tím lépe shlížeti mohl na nízkosť té stezky růžemi rozkoší a moci pokryté, kterou až do rozmluvy se sestrou svou se byl ubíral… A jen jedno dovedlo nyní tyto pocity v nitru jeho utlumiti; byl to hlas lásky k Benigně, plným mocným plamenem v nitru jeho zaplápolavší. Obraz její nespouštěl s mysli od té chvíle, co jej ona sama, zajisté s hořkostí v duši, byla opustila a on na cestu do Zhořelce se byl vydal. Ó, zajisté nad ním se pohoršila — a on nemůže se již dočkati okamžiku, kdy pro Bůh i pro lásku svou prositi ji bude, aby mu odpustila, že tehdy vyzvání jejího neuposlechl… Ale jak jí vysvětlí toto neuposlechnutí a spokojí-li se ona s tím, co jemu bude lze říci bez ujmy Polyxenina tajemství? Spokojí-li se s tím i otec jeho? Tyto otázky dosud sám sobě nezodpověděl; nitro jeho, překypující láskou, nedovolilo o tom přemítati. Vzpomenul-li, že i její hlas mísí se v tento velebný zpěv, srdce rychleji mu zabušilo a pociťoval horečnou touhu, aby již již, nebude-li v četné společnosti jinak lze, aspoň pohledem nebo ruky stiskem mohl prositi ji za odpuštění a dáti výraz své horoucí lásce, jemuž mladé srdce tak lehko porozumí… Proto, ač nábožný zpěv mocně jím hnul, přece s netrpělivostí očekával jeho ukončení… Netrpělivosť a s ní i touha jeho, popatřiti Benigně v tvář, vzrůstaly, čím více blížil se poslední verš nábožné písně… Nevšiml si ani, že po cestě od brány kvapí sem tmavá postava muže, patrně Ledeckého. Srdce mocněji mu zabušilo, když „Amen“ konečně doznělo. Kročil ke dveřím domku, poznal, že jsou otevřeny — a v několika okamžicích ocitl se na prahu jizby, jasně ozářené a přeplněné hostmi kolem stolu se kupícími.

Na všech tvářích zjevil se úžas, když do jizby vkročil a křesťanským obyčejem pozdravil. Ale Jáchym si ho nepovšiml; pohled jeho přelétnuv mezi shromážděnými, utkvěl konečně na přibledlé, vážné tváři Benignině. Hruď jeho zachvěla se nevypsatelným blahem, zdálo se mu, jakoby ji viděl po dlouhých letech strádání a muk lásky nevyplněné. Zrak jeho vpíjel v zanícenou, žíznící duši jen ty drahé tahy tváře dívčiny a v té chvíli jakoby zapomněl všeho ostatního i všech přítomných…

„Čeho tu chceš?!“

Tento mocný a hněvivý hlas náhle vyrušil ho z okamžitého opojení. Náležel otci jeho, jenž Jáchymovi vstříc vykročil. Mladý muž, překvapen hněvným výrazem tváře otcovy, nechápal ještě v tomto okamžiku smysl slov páně Tobiášových. Než mohl odpovědi se dobrati, zvolal pan Tobiáš:

„Přišel jsi mne znova klamat lichou nadějí, že aspoň srdce tvého nedotkl se rez a nákaza, a že aspoň v tobě stáří mé najde oporu v bídě a vyhnanství? Ó, již mne neoklameš, již jsem i tebe prohlédl od té chvíle, co vím, že jsi mluvil s ní — s tou bezectnou. Upři to,“ rozkřikl se, jakoby podrážděn vlastním svým hlasem, „můžeš li podlou lží klamati mne tváří v tvář!“

Ohromen slovy otcovými stál tu Jáchym, bledna a zase se červenaje, podoben, jak se panu Tobiáši zdálo, provinilci v hříchu přistiženému.

„Ano, já s ní mluvil, nezapírám…“

„Sám sebe jsi odsoudil!“ zakřikl ho pan Tobiáš. „Nač jsi ještě přišel? Viď, zželelo se ti přece bez rozloučení starého otce navždy opustiti a vrátil jsi se z cesty, abys lichometnými slovy mně vyložil, že pro česť a slávu boží lépe jest píti víno vítězů než jísti okoralou kůrku vyhnancův, a tím chceš poslední jiskru svědomí svého uhasiti! Nebylo toho potřebí. Jsem kliden od té chvíle, co jsem zvěděl, že jsi mluvil s tou bezectnou, aniž bys jí byl plivl v drzou tvář, že jsi s ní rozprávěl a uvažoval, aniž bysi sobě připomněl, že jsi synem Javorovského, muže cti a šlechtice. Poznal jsem, že nejsi hoden mne, mého jména a mé lásky. Jsi roven té přeběhlici, proto jsem se odřekl tebe jako jí. Jdi si, jdi jen svou cestou, mezi vítěze, s tou podlou, bídnou…“

„Otče!“ přerušil ho Jáchym hlasem úpěnlivým. Tvář jeho zbledla. Přiblížil se k panu Tobiáši, chtěje ho objati.

„Nenazývej mne tím jménem!“ prudce vzkřikl pan Tobiáš, odstrkuje Jáchyma od sebe a ani si nepovšimnuv, že venku zazněly hlučné kroky. „Nejsem otcem, poněvadž nemám ani syna ani dcery.“

„Máš oba dva, pane poručníku!“

Slova tato jasným, zvučným hlasem pronesl Jan Ledecký z Granova, jenž stanuv ve dveřích, zaslechl pobouřenou řeč páně Tobiášovu. —

Zatím Polyxena netrpělivě očekávala příchod Janův. Hodina, nekonečně dlouhá, byla již minula — Jan za tu dobu jistě mohl vše vypověděti a vrátiti se s odpovědí otcovou. Ale marně napínala sluch, marně co chvíli popocházela ke dveřím, aby uslyšela, jak staré, dřevěné schody, ze dvora na pavlač vedoucí, pod těžkými kroky Janovými zaskřípou… Celá druhá hodina byla již prošla plíživým chodem v tomto napjatém a netrpělivém očekávání, a Jan dosud nepřicházel! Nejistota a netrpělivosť její počaly se měniti ve trapnou obavu a velikou úzkosť… Kdyby bylo poslání Janovo se zdařilo tak, jak on i Polyxena si přála, zdaliž by úprkem nebyl spěchal s radostnou zprávou, zdaliž by tu dávno nebyl, aby ukončil její očekávání?

Usednuvši ke stolu a teskný pohled nepohnutě před sebe v zatmělý, prázdný kout jizbice upírajíc, Polyxena rozjímala o všech možných příčinách, proč Jan tak dlouho nepřichází. Zdrželi ho snad přátelé otcovi ve svém kruhu? Jistě, vyřídiv se zdarem své poslání, nedal by se tentokráte zdržeti. Či by ho po zavření brány do města vpustiti nechtěli? Toť teprve nemožno, neboť slyšela od Huška, že lakomý fortnýř v české bráně, dychtiv jsa grošíku jako prý čert hříšné duše, na svůj vrub, ale za dobrý peníz vpouští do města postranní brankou třeba po půl noci. Tak na konec zbývala neodbytná domněnka, která úzkostí prochvívala její nitro: otec vyslyšev Jana a přesvědčiv se na předložených aktech o pravdivosti jeho slov, přece i tentokráte odepřel s dcerou svou se smířiti. Slyšelť zajisté, že Polyxena, aby zachránila otce, hotova byla odříci se i víry své a přijati pod jednou. Znala přísnosť jeho zásad, neúprosnou zvláště pokud o víru šlo, a proto chvěla se nyní nevýslovně trapnou obavou, že otec její asi takto Janovi odpověděl: „Ona se chtěla odříci víry své, a toho neučiní nižádná ctná dívka Bratrská. Měla spíše ztratiti mne než víru svou.“ Marně asi vykládal Jan svému poručníku, že by sotva která dívka se srdcem něžným a citlivým, otce svého ze vší duše své milující, podle jeho mysli učinila, nadarmo líčil asi mukyplný boj lásky dětenčí s hlasem víry v oněch okamžicích, kdy této měla se odříci — přísnosť otcova zůstala nezměněna… Ano uznávala správnosť tohoto otcova soudu, ale cítila zároveň, ačkoliv byla si vědoma, že stejně vroucně lne k rodné víře své jako všichni ostatní její vyznavači, kteří tu ve vyhnanství tráví, kdyby měl ještě jednou nastati v nitru jejím podobný okamžik boje, ve kterém utkaly by se láska k víře s láskou k otci, že by z těchto obou mocných hlasů zvítězil přece jen mocnější z nich a že by to byla zase znova láska k otci. Je-li to provinou před Bohem, nuže, nyní bude za ni trpěti, nemohouc, nesmějíc objati roditele svého, k vůli němuž tolik utrpení byla podstoupila… Ach, a ona by byla hotova ještě jednou podstoupiti všecka ta muka, která do dneška duši její zrývala, za jediný pocel na tu drahou, šedivou hlavu otce svého, jehož tím vášnivěji milovala, čím sladší byly pro ni vzpomínky na jeho lásku otcovskou, kterou jí, děvčátkem útlounkým, na nohou pohrával, čím větší bylo neštěstí jeho, jež stíhalo ho rána za ranou po smrti manželčině, a čím hlubší byla propasť, jež v časech posledních mezi ním a vlastní dcerkou se byla prohloubila!

Hrobové ticho v jizbici přerušil náhle zvuk nedalekého orloje zvenčí sem zaznívajícího a pozdní hodinu hlásajícího. Nitrem Polyxeniným zachvěl ten kovový, odměřený a neuprosný zvuk… Hle, tak pozdě již, a Jan nepřichází, nepřichází!… Je tedy pravda, že ani nyní, aniž kdy více smí předstoupiti před otcovu tvář!… Ó, Bože spravedlivý! — a horká, palčivá slza prudce tryskla na její řasy.

Ale v tom okamžiku rázem se vzchopila — zaznělyť venku několikeré kroky — a než mohla bílým facalitem slzy své setříti, stál na prahu Jan po boku vážného starce ve vlčaté župici. Poznala ho ovšem. Vzkřikla překvapením.

„Dcero má!“ pan Tobiáš zvolal hlasem, jenž zachvíval se vzrušením, které otřásalo hlubinami jeho nitra. Více nedomluvil, neboť rozepjav náruč svou, tiskl dcerku svou na pobouřená prsa, pokrývaje polibky svými čelo její i tvář, na níž mísily se radostné slzy jeho se slzami Polyxeninými.

Jan stál tu mlčky, ale i on, pohlížeje zářícím okem na starého pána i na Polyxenu, šťasten byl nad jejich štěstím v tomto velikém pro ně okamžiku, kdy otec poznal svou dceru a dcera nabyla otce těžce želaného.

Teprve za hodnou chvíli propustil pan Tobiáš dcerku ze svého objetí. Ale stanuv těsně naproti ní, zíral upjatě v její tvář, obestřenou tichým výrazem nevýslovného štěstí, jakoby přesvědčiti se chtěl, co pozměnily v tazích jejích časy poslední, těžké pro něho, ale ještě těžší pro ni…

„Tys tedy, otče můj,“ děla Polyxena hlasem se chvějícím, „nepohoršil se nad tím, že jsem, když jinak nebylo lze, chtěla se odříci…“

„Vím již, co říci chceš, dítě mé,“ přerušil ji pan Tobiáš, a lehký stín přeletěl jeho tvář i vysoké, lysé čelo. „Jak raduji se, že první tvoje otázka víry svaté se týče! Ano, pohoršil bych se nad tebou, kdybych byl jen Bratrem — ale jsem také otcem, dítě mé, a ten věčně milosrdný, který jednorozeného syna svého na svět poslal, aby nás hříšné vykoupil, odpustí tobě jako odpustil jsem tobě já — neboť jenom pro jeho přikázání, které na hoře Sinai všem dětem lidským byl dal, chtěla jsi přestoupiti. Ale seber již věci své a pojď s námi pod nízkou střechu otcovskou, kde v chudobě své bohatším jsem učiněn než světa králové. Přátelé moji netrpělivě tebe očekávají. Když tuto Jan odhalil nám nedověrným tajemství své a dovolal se Jáchyma, musil tento vše do slova po druhé opakovati, jak byl od tebe slyšel, a ač čas valně pokročil, nikomu nezdálo se dlouhým toto vypravování. Ty musíš vyprávěti do třetice, a byť do hlubé noci trvalo, přátelé moji budou se mnou naslouchati jako slovům písma. Oni slyšeli včera tvoji pohanu, nechť uslyší dnes prosbu mou, abys mi odpustila, neboť kromě ní nemám, žel Bohu, ničeho, čím bych tebe odměnil…“

„Nemám, čeho bych mohla odpouštěti,“ Polyxena odvětila s pohledem plným dětinné oddanosti, „a odměna má větší jest zásluhy mé, neboť vidím tebe blaženého…“

A za malou chvíli kráčela Polyxena po boku pana Tobiáše Javorovského a Jana Ledeckého pustými a ztmělými ulicemi žitavskými k České bráně. Ó, by byla včera, k domku otcovu míříc, pomyslila, že cestu tuto ještě jednou a takto vážiti bude! Čím byla by jí cesta ve zlatém voze po boku knížete neb dona Albana uprostřed schýlených, uctivě obnažených hlav lidu, závistivých pohledův a poklon bohatých paní i pánův, hlučného provolávání najatých služebníků, byť ji vedla do samého hradu královského, v moc, bohatství a slávu: proti této cestě, vedoucí ji do nízkého domku na předměstské samotě, mezi opuštěné, chudobné vyhnance, ale s těmi, kterým patří její láska, a k těm, s kterými společnou má víru i naději!…


  1. Karlových.