Meteorologická pozorování

Údaje o textu
Titulek:	Meteorologická pozorování
Podtitulek:	Povídka
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 341–360. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Zora 1882
Licence:	PD old 70

Před několika desítiletími žil v jistém krajském městě naší milé vlasti vážný a učený fysikus krajský, pan Dr. Timotěj Kníže.

Lidé mého věku zajisté pamatují se ještě na malého, tlustého pána s tváří trochu chudou, vysokým čelem, mohutnou oholenou bradou, který hluboce jsa zamyšlen ubírával se zdlouhavým a vážným krokem přes náměstí do úřadu pokaždé v touže hodinu, poněvadž neustále v myšlénkách zabrán chodíval, stávalo se častěji, že nepoznávaje mimojdoucích, nevšímal si jich pozdravení a tudíž za ně neděkoval. Někteří citlivější lidé si na to stěžovali, a mnozí ho považovali za pyšného; jiní zase nevšímavosť jeho vykládali si tím spůsobem, že byl horlivým přítelem všelikého pozorování meteorologického a že za tou příčinou zvyknuv si často k obloze vzhůru hleděti a pátrati po každém zašelestění vánku, chodíval obyčejně s hlavou nazdvihnutou, do týle položenou a proto prý také nosíval žlutou bambusku se zlatým knoflíkem v levé ruce ku předu natažené, aby žáden do něho nevrazil, když bloudil snivým zrakem ve výšinách étherem naplněných.

Nechť bylo jak bylo, ale toť jisto, že raději se zaměstnával pozorováním povětrnosti, než vykonáváním lékařské pomoci u lůžek nemocných, zvláště pak za doby epidemií. Arcižeť — chvála Bohu — již po delší dobu nic takového, metle boží podobného nezastrašovalo krajský okršlek, a ona cholera r. 1841. jen tak poněkud v kraji se porozhledla, že pan fysikus mohl u psacího stolku obšírně referovati a lékaři venkovskými udávané mu případy nemoci a smrti svědomitě zaznamenávati. Když jednou do krajského města hlavnička byla zavítala, zlá, utrhačná ústa počala roztrušovati, že pan fysikus vkročiv do jistého domu na malý dvorek, aby se o stavu zdravotním sám přesvědčil, otevřeným oknem v přízemí nemocnému zkoumal puls „laťkou“. Pravdomluvní lidé však uskrovnili zprávu onu pravou měrou, totiž že pan fysikus poručil lůžko k otevřenému oknu tak přistrčiti, aby pohodlně mohl zkoumati puls „hůlečkou“, kterouž nemocnému o tepnu opíral a která jeho ruce každé udeření pravidelně odrážela; tak všechna pomluva rázem umlkla.

Tenkráte nebylo ani pomyšlení o zřizování meteorologických stanic, ani nebyla ještě známa důležitosť jejich ve prospěch rolnictví, plavby mořské a j.; jen od jakéhos učeného pána bylo vysloveno přání v kterémsi časopise, aby se občas taková pozorování jednotlivci konaná veřejně ohlašovala v časopisech pro zajímavá přirovnání.

Pana fysika to velmi zajímalo, neboť největší jeho radostí bývalo, mohl-li určiti budoucí počasí, zvláště pak před nějakým výletem všeobecným. Neuhodl-li, tu pokaždé jal se obšírně vykládati, jak v poslední chvíli větřík „přeskočil“ a všechno zmařil; uhodl-li však náhodou, jaké počasí nastane, pak se radostí ani nepoznával, ale za to znal již i některého známého, zastavil ho na náměstí, ba promluvil s ním, a řeč jeho pokaždé počínala:

„Neřekl jsem, příteli, že atd.?“

Jak by si tedy pan fysikus nepřál, aby mohl i širšímu obecenstvu předkládati v důkladných referátech toto: „Neřekl jsem —?“

Kromě nutných zápiskův, odkud toho a toho dne vítr vál, bylo dlužno též nižší neb vyšší vlhkosť vzduchovou dopodrobna vyzkoumati. Pan fysikus chápal se tudíž nejjednoduššího, za to však nejneklamnějšího prostředku: kázal zhotoviti několik plechových skřínek a s velkou rozvážlivostí vyhledal několik střech městských, na kterýchž je dal připevniti. Občas vyzval některého vzácného přítele, který prací právě přetížen nebyl, a spolu konali pouť po tmavých, zaprášených trámech měšťanských půd, kochali se mnohdy krásnou vyhlídkou z vikýřů za jasného slunečního svitu a prozkoumávali a pilně do tobolky zapisovali poznámky o obsahu nepokrytých oněch skřínek na místech nepřístupných upevněných. Pana fysikusa zvláště těšívalo, když mohl navštíviti dům v jednom z nejvyšších oddělení města. Bydlil v něm totiž ve přízemku starý úředník ve výslužbě, jenž s nevšední napjatostí sledoval všechny výsledky páně fysikusovy a třeba že stěží zdvihával oteklé nohy, přece pokaždé vyškrabal se přes troje patro až na půdu, aby jen té „kommisse“ účasten mohl býti a výsledek její zaznamenati si do kalendáře. Pan fysikus obyčejně sedal na trámě a míval důkladné přednášky o meteorologii před vděčnými posluchači.

Jednou, když pan fysikus opět přednášel nade patry onoho domu, nemýlím-li se v čísle 120. ve Skalné ulici, zastavila se chudobná chalupnice s nůší na zádech u překupnického krámku a pěkné pozdravila.

Překupnice, statná žena dobrosrdečného vzezření, vlídně poděkovala a zeptala se vesničanky, co by chtěla.

„Milá panímámo, měla bych k vám prosbu, jestli se horšiti nebudete. Již po několik let nosívám tu okolo vašeho krámku všelijaké potraviny na trh, a ještě jsem nikdy nespatřila, že byste byla kdy někoho hrubě odbyla. Proto si tedy smělosti dodávám, bych se vás optala, na jaké řemeslo bych měla dáti našeho nejstaršího synka, nebo bych mu od srdce ráda zaopatřila nějaké lehčí živobytí, než to dření u nás na venkově přináší. Nemějte za zlé!“

„I kdepak! Kolik pak je hošíkovi let?“

„Bylo mu o pouti jedenáct.“

„Je silný, či slabý?“

„Tak prostřední nátury.“

„To by se k namahavějšímu řemeslu nehodil. Krejčího z něho nechcete?“

„Nerada bych, zkřiví se jim lehce nohy, když musí ustavičně seděti ohnuti jako v kolečku. Povídám si, když mu Pán Bůh popřál zdravých, rovných údů, že bychom mu je měli zachovati.“

„O tu trochu zkřivení není tak zle, hůře by však bylo, kdyby byl chycen na plících; to se krejčím stává. — Ale víte co, již mě napadá něco vhodného; mohl by se státi — je-li dovedný — čalouníkem. To je řemeslo pěkné, úhledné, výnosné a není příliš namahavé. Co tomu říkáte?“

„Pán Bůh zaplať za tu dobrou radu, to by se mi líbilo. A prosím, panímámo zlaťoučká, nepověděla byste mi o nějakém hodném mistru?“

„S radostí. Hned tu na ulici, tamhle v čísle 55. zůstává čalouník Brousek; je to rozšafný a poctivý člověk, ten by se chlapce věrně ujal a spravedlivě postaral o dobré chování. Mistrová je právě tak řádná osoba a dobrého srdce; neublíží ani kuřeti.“

„Inu, toť mi spadl kámen zrovna se srdce. Ani nevíte, jak jsem se bála toho hocha s očí pustiti, neb je tuze měkký, všecko si moc bere k srdci; když se k dobrým lidem dostane, nebude tak teskliti. Zaplať vám to ještě jednou Pán Bůh sám! O příštím trhu výročním ho sem zavedu. Brousek, milá panímámo, povídáte, že se ten mistr jmenuje?“

„Ano, Martin Brousek, čalounický mistr v čísle 55.“

„Zůstávejte tedy ve zdraví, s Pánem Bohem!“

„A vy také, sprovázej Pán Bůh!“

* * *

O příštím trhu za několik neděl po oné rozprávce ubírala se chalupnice Krupková provázena synkem Jakoubkem od vesničky domácí k městu.

Chlapec vzlykal, a matka, pod těžkou nůší všecka shrbena, pěkně mu domlouvala:

„Již, Jakoubku, již přestaň plakati; přitižuješ mně i sobě. Jen Pána Boha se nespouštěj, mistra a mistrové ve všem uposlechni a ostatek pusť mimo sebe. Na vždycky doma zůstati nemůžeš, co pak by z tebe bylo? Světa zkušený člověk bývá všude vítán. A potom, vždyť máme jen míli cesty k tobě, také tě někdy navštívíme. Tu buchtu můžeš raděj po kousku celou snísť; nesu paní mistrové ještě kousek másla a půl kopy vajec, aby se o tebe lépe ujímala.“

Jakoubek po chvíli přestal tak usedavě štkáti, utřel oči dlaní a jal se hleděti po vysokých věžích městských kostelů. Co to bylo ve městě vozů, lidstva, lomozu a hluku! Chlapci v hlavě až vířilo.

Nevěděl chudák, kam se obrátiti, kam se podívati, kudy vyhýbati, až konečně chytl se matky za sukni, jako dělával za dřívějších let. Protlačili, prokřičeli se až do příkré Skalné ulice. Dům od domu Krupková pátrala po čísle 55.; konečně je našla, ale malovaného štítu mistra Brouska tam neviděla. I Bože, snad zatím nezemřel, nebo se nevystěhoval? Koho se má zeptati? Překupnice tam dnes nesedí, má o výročním trhu místo na náměstí společně s jinými. Krupková váhá, má-li do domu vkročiti — ale v tom otevře se okno, a stará paní jakás vyhledne a volá: „Co pak chcete, tetičko?“

„Uctivě prosím, hledám mistra Brouska.“

„Ten se vystěhoval, ale zůstal v naší ulici. Jděte jen do čísla 120., bývá nyní v přízemí.“

Žena děkuje a prodírá se s chlapcem dále. Hle, již se zablyskl černý štít s červenou pohovkou a modrými záclonami, již jej Krupková poznává, neb si jej tenkráte byla dobře zapamatovala, když jí překupnice o mistru Brouskovi byla poradila. Hodnou chvilku postála si před tím štítem a pomýšlela, jak to bude pěkné, až někdy Jakoubek s boží pomocí sám vyvěsí takový štít na ulici.

Pan mistr ji pěkně přivítal a Jakoubka si dobře prohledl, když mu Krupková svou žádosť byla vyslovila.

„Překupnice Bartáková již mi řekla, že byste ráda dala chlapce ke mně do učení; neznala vás sice, ale podle úsoby a řeči vaší soudila prý by, že jste chlapce vedla k dobrému. Říkává se „ptáka poznáš po peří a lidi po líci“, neb „oko do duše okno“.

„Tak se ta dobrá panímáma za mne přimlouvala? Nechť jí to Pán Bůh vynahradí; jsou přece jen dobří lidé na světě.“

„Bartáková věděla, že náš učedník dostal ondy za vyučenou, a proto že bych zase nějakého hocha potřeboval. Váš hošík by se mi dosti líbil, jen že se mně zdá trochu nesmělým; aby nám tu pak tuze netesknil.“

Jakoubek počal zase natahovati moldánky. Matka jala se ho hájiti: „I to to, teskliti nebude, vždyť může býti povděčen, že se dostal k tak hodným pánům.“ A obrátivši se k chlapci pravila: „To bys byl někdy statným vojákem! — Ve světě se nesmíš ostýchať a na vojně musíš bojovať, to jinak nejde. — Pane mistře, odevzdávám vám ho zcela do vaší vůle a ve vaši poslušnosť, trestejte ho a pokárejte, bude-li třeba, jako své vlastní dítě, vydobudete si za to zásluh před Pánem Bohem. Tady přináším paní mistrové kousek pomazánky. Chlapce tu nechám a nyní doběhnu ještě na trh; až všechno pochodím, opět se tu zastavím. Zatím opatruj Pán Bůh!“

Večer se matka se synkem rozloučila. Podali si ruce, zaplakali, a Jakoubek ponejprv uložil hlavu k odpočinku pod cizím krovem.

Konečně se chlapec uplakal do tvrdého spánku, a matička jeho v tu dobu doma nejeden otčenášek za něho obětovala.

Ráno když byl posnídal a novou zástěru modrou si opásal, mistr nařídil mu všelicos. Jakoubek ochotně plnil rozkazy. Potom vzal mistr klíče od půdy, že tam chlapce povede, aby rozčechrával žíní; mistrová však napřed ukrojila krajíc chleba, pomazala máslem od maminky a pravila: „Tu máš, aby tebe hladový nepotkal; do poledne je dlouho.“

Jakoubek poděkoval a nemálo se divil, když stoupal pořád výš a výše: schody, jak se mu zdálo, neměly ani konce. Aby pak jenom nezbloudil, až půjde dolů, vždyť obcházeli tolikerými oklikami na chodbách! Konečně stanuli před silnými dveřmi železem pobitými. Pan mistr otevíral a ptal se chlapce: „Snad se nebojíš?“

Chlapec klopil hlavu a nesměle pravil: „Nebojím“; ale malá dušička v něm přece byla.

„Však by to byla hanba, kdyby se měl hoch na dvanáctý rok ještě strašidel báti, viď! Vždyť dobře víš, že není žádných strašidel, a že lidé bojácní sami sebe lekají. — Tak, a tady rozčechrávej to žíní, až uslyšíš s věže poledne zvoniti; já zas půjdu dolů po práci.“

Mistr odešel, dvéře u půdy přivřel a nechal Jakoubka samotného. Oko chlapcovo pomalu zvykalo temnotě, těkalo od bedny k bedně, od harampátí k harampátí. Nikde nebylo nic nápadného, ale hoch přece zanesl si stoličku až po samou střechu, o niž se zády tak opíral, aby mohl hleděti přes celou půdu.

Sotva že usedl a práci započal, již se naň se všech stran vzpomínky hrnuly; bylo mu tam tak úzko, tak pusto, že zaplakal nahlas.

U mistrů neměli dětí; jak si tu jen zvykne? Jak bývalo doma veselo, když se matka vracela s pole chystat k obědu! Co se těch malých ruček natahovalo, když pražila zásmažku, aby z ní dala ochutnati, nebo vytáhla ze železňáku uvařené jablouško se slupkou. A jak bylo dobré! Jak se ta malá cháska valívala do zahrádky pod hrušku, nosíc bílého, černonohého králíčká! Všichni výskali, div že se chalupa neotřásala — a on sedí tu opuštěn na stoličce.

„Ale což,“ dodává si chlapec mysli, „však bys nyní také doma nebyl. Ještě bys pásl.“ A v tom vidí se již chlapec na pokraji lesa, slyší ptactvo prozpěvati, vidí plápolající ohník, spatřuje měkká hnízdečka v hustém křoví uschovaná, malinké hlavěnky nad pokrajem vyčnívající, otevřené žluté zobáčky, slyší pískot mláďat a znova dává se do vzlykání a rukama zakrývá si oči. Jak tam bývá na pažitě krásně, když slunečko zasvitne po zarosených stráních a po lukách, když se lesy kolem zamodrají, a tu osada, tam kostelíček shlíží s těch kopců dalekých!

Mocná touha pojme chlapce, rád by spatřil ty vrchy zeleňoučké. Rychle vstává, odnáší stoličku pod vikýř a pátrá, zdali by odtud neuzřel oněch lesův. Ani pomyšlení! Šedá střecha sousedního domu pne se před vikýřem a mezi ní a střechou domu, ve kterém nyní bydlí, není viděti než koryto plechem pobité, aby nepráchnivělo; toť vše. Ale chlapec přec ještě vystrkuje hlavu vikýřem a rozhlíží se na všechny strany po střeše. V tom za ním něco pronikavé pískne. Dolekán krčí se Jakoubek na stoličku, oči strachem rozevřené těkají po půdě, jakoby po něčem pátraly, dech se mu v prsou tají, a hle! skok, druhý — a juž myška z úkrytu vyběhnuvší vesele prohání se okolo žíní; za ní druhá, třetí.

Chlapec si oddechl, úkradkou sáhl po chlebě a pomalu házel drobty myškám. Myšky sice uskočily, ukryly se, ale po malé chvilce juž si pochutnávaly na neočekávaném snídaní.

A chlapci opět slzy stoupají do očí; doma také házíval drobty, když chleb jídal, ale ne myším, nýbrž svým drahým holoubkům. Sotva však si na ně vzpomněl, juž bylo slyšeti na střeše: Vrrkuu, ava vrrkuu! Rovnýma nohama hoch skočil se stoličky, pádil k vikýři, házel drobty do koryta a jásavě i toužebně volal: „Holus! holus!“ Holubi na střeše seděvši náhle odletěli, ale s Jakoubka jak by tesknosť byla spadla. Jen když ví, že sem dolétají holoubci; však si je časem ochočí!

* * *

V hostinci „U bílého lva“ hráli tři páni preferans, totiž pan fysikus, jakýsi úředník a setník na výslužbě.

Setník rozdával karty, a pan fysikus právě pronášel cosi velezajímavého: „Pánové,“ pravil, „je vám věc divná a důkladného prozkoumání hodná, že nyní, k podzimu, na nejvyšších místech našeho města, na příklad ve Skalné ulici, vlhkosť ve vzduchu obsažená náhle a měrou neobyčejně hojnou se sráží. Napsal jsem již o tomto zajímavém zjevu přírodním důkladné pojednání, v němž uvádím příčiny mnou najisto postavené. Zítra vyjde číslo časopisu, v němž se veškerá meteorologická pozorování oznamují; můžete si tam přečísti mé výzkumy.“

„Aj, aj!“ divil se důstojník, „toť věc podivuhodná!“

„A jak pak, velectěný příteli,“ mínil úředník, „nemohlo by snad přibývati vody ve skřínce nějakým jiným spůsobem, jako na příklad stékáním se střechy nebo podobně?“

„Což pak si myslíte, milý pane referendáři,“ durdil se fysikus, „že jsem nějaký člověk v hlavu obražený, pytlem uhozený? Nevypátral jsem nejpříhodnějších míst pro tyto výzkumy? Právě tam, ve Skalné ulici musíme vikýřem vylézti až na střechu; skříňka spočívá na bidélkách pevně do střechy zaražených a nikde k ničemu jinému nepřiléhajících. A pak, řekněte sám, kdo by tam lezl na střechu a proč? Vždyť právě tam není pražádné vyhlídky, poněvadž odevšad střechy sbíhají se v úhel. Půda, ze které vikýř na střechu vede, patřívala k bytu nebožtíka vrchního Kramáře; nyní se tam přesídlil jistý čalouník Brousek a ten přece nebude sousední střechy čalouny ověšovati ani pohovek na střechách rozestavovati. He, he, he! Ostatně jsem jemu i naporučil, že skřínky té žáden dotýkati se nesmí, a on, trochu drsný člověk, ještě mi na to odsekl, že není kocourem, aby se po střechách plazil. Libo-li, přijďte zítra ráno na náměstí, projdeme se vespolek, a já vás přesvědčím.“

Páni slíbili, že přijdou, a bavili se dále až do noci hrou a přátelským hovorem.

* * *

Ráno před desátou hodinou sešed se s přátely, jak bylo umluveno, pak fysikus zaklepal zlatým knoflíkem své bambusky na dvéře mistra Brouska a volal hřmotným hlasem :

„Pane mistře, klíče, klíče od půdy!“

„Hned, jemnostpane,“ na to mistr Brousek a chtěl je sundati se hřebu na stěně; klíčů však tam nebylo.

„Panímámo,“ volal, „jsi tu? Kde jsou klíče od půdy?“

Panímámy však nebylo v kuchyni; zámek visel na dveřích.

„Nejspíše šla něco kupovat,“ pravil mistr. „A učedník tu také není, možná, že on tam pro něco zaběhl; půjdu sám nahoru s pány, snad tam někdo bude.“

Přišli nahoru; půda byla otevřena, ale o nikom ani slechu dechu.

„Tohle je nedbalosť,“ zlobil se mistr; „darebák odběhne si a nechá půdu otevřenu; však já mu za to vyplatím! Jak pak, jemnostpane, polezete sám na střechu?“

„Ovšem, ovšem, a ti druzí páni také. Máme tam pilné zkoumání,“ dodával pan fysikus.

„Tak posečkejte; přistrčím bednu pod vikýř a k ní tuto stoličku, abyste se nemusil příliš namáhati. Snad abych sám dříve vyskočil na střechu, vždyť vám to jest bezpochyby obtížno tak tlustému pánu: podám vám potom ruky se střechy.“

Mistr Brousek sešel dnes asi pravou nohou napřed s lože, tak úslužným ještě nebyl.

Pan fysikus jen blahosklonně se usmíval.

Sotva však mistr na střechu vyskočil, zvolal:

„Co pak ty tu děláš?“

„Kdo?… Co?…“ úzkostlivě koktal pan fysikus. „Snad není někdo na střeše?“ a náhle pohlednuv na střechu vikýřem, zočil Jakoubka s plechovým cimentem v ruce.

„Ty darebáku! Ty lotře!“ syptěl pan fysikus. „Cos tam dělal? Pověz pravdu pravdivou, sice tě odtud dolů shodím!“

Jakoubek strachem se třásl a jektal zuby: „Vždyť já — já jsem — já jsem neudělal nic zlého, já jenom —“

„Co jsi dělal? Co!?“ zuřivě ptal se pan fysikus.

„Já jsem jen z cimentu přiléval holubům vody, aby se mohli napiti.“

„A kam’s lil vodu, pravím, kam?“

„Do té pánvičky na střeše.“

Pan fysikus zapotácel se od vikýře, že ho páni sotva zachytili. —

Mlčky ubírala se kommisse nazpět.

Cestou pan fysikus těžce oddychoval, a ponejprv v živobytí hlava klesla mu trochu kupředu. Jsa všecek zaražen a velmi zemdlen silně opíral se o bambusku se zlatým knoflíkem, jda podle přátel svých, již byli jako opařeni.

Opodál na náměstí stojí hlouček pánův a pilně o čemsi rokují, z jakéhosi časopisu předčítajíce. Jakmile zočili pana fysikusa s přátely, hned se k němu hrnuli a štěstí přáli k převýborné, duchaplné, sensační a nepřekonatelné práci svědčící o nadobyčejném důvtipu v meteorologických pozorováních.

Pan fysikus zašeptal jen cosi nesouvislého, nesrozumitelného a vymknuv se přátelům, zmizel za vraty úředního domu.

Na střeše domu čísla 120. ve Skalné ulici po mnohá a mnohá léta koupávali se holubi v „pánvičce“ páně fysikusově; ještě i tenkráte, když se vrátil Jakoubek Krupkův ze zkušené ze světa a vyvěsil černý čalounický štít se zelenou pohovkou a červenými záclonami v postranní uličce. Pan fysikus Kníže po dlouhou dobu nezaslal už nižádných meteorologických pozorování do časopisův.