Matka (Čapek)/Dějství druhé

Matka Karel Čapek
Dějství první	Dějství druhé	Dějství třetí

Údaje o textu
Titulek:	Matka
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o třech dějstvích
Zdroj:	mlp.cz
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Matka (divadelní hra)

Týž pokoj, ale přibyla rozhlasová skřínka.

(Toni klečí u rozhlasové skřínky a točí knoflíkem. Ozve se vojenský pochod. Toni s grimasou nechuti točí dál. Ozve se Hlasatel.)

HLAS V AMPLIÓNU: Pozor, pozor, pozor!
TONI: Ty máš hlas jako náš Kornel.
HLAS V AMPLIÓNU: Vyzýváme všechny občany, aby zachovali klid a pořádek. Varujeme je důtklivě, aby se nehromadili na ulicích; jinak zakročí policejní i vojenské orgány s největší přísností…
TONI: Brrr! (Točí knoflíkem dál; ozve se jemná, daleká hudba. Toni klečí a poslouchá, dávaje rukama takt.)

(Vejde Kornel v polovojenské uniformě: vysoké boty, breeches a kabát s odznaky.)

KORNEL: Nech toho, Toni. Víš, že to maminka nevidí ráda, když si s tím někdo hraje. Je to památka po našem Jirkovi –
TONI: – – Slyšíš, Kornele, to je krása!
KORNEL: Ano, ale teď není čas na nějakou krásu. Zavři to, Toni! Já to nemohu poslouchat.
TONI (vypne rozhlas a zůstane klečet): Škoda. Byla to cizina, ani nevím odkud. Já si představuju, že to hráli… někde na severu. Víš, znělo to tak sněživě –
KORNEL: Ty si pořád něco představuješ. (Zapaluje si cigaretu a přechází neklidně po pokoji.) Hloupé, že musím být doma – (Dívá se na náramkové hodinky.) Teď půjdou dělníci z práce. Mohlo by se venku něco semlít – Krucifix, kdybych tam mohl být! (Zastaví se u okna a poslouchá.)
TONI: – – Kornele?
KORNEL: Co?
TONI: Co je s Petrem?
KORNEL: Nevím. Někde je zavřený. Neměl se do toho plést.
TONI: Ty se taky do toho pleteš, Kornele.
KORNEL: Ano, ale na druhé straně. To je rozdíl.
TONI: Jaký rozdíl?
KORNEL: My jsme pro pořádek – a blaho národa. Tomu ty ještě nerozumíš, Toni. A buď rád.
TONI: Petr byl taky pro blaho lidu. A přece jste ho zatkli.
KORNEL: Protože si to blaho představoval jinak. Myslel si, že nám může vládnout ta špinavá luza – Pěkně děkuju, to by to vypadalo! Už nám ukázali, co dovedou: drancovat a mstít se – (Zamačkává cigaretu.) To by byla zkáza vlasti, Toni.
TONI: Ale Petr přece vystoupil proti tomu, aby se plenilo!
KORNEL: Tím hůř! Petr by chtěl, aby se z té bandy udělala vláda. To my teprve nemůžeme připustit.
TONI: Kdo my?
KORNEL: Naše strana. My, národ. Kdyby ti nám měli vládnout s těmi jejich utopiemi… s jejich pacifismem a rovností,… to by byl mazec, chlapče! Brr! Vždyť je to přímo zrada na národě, co ti chlapi chtějí! Armádu rozpustit – úřady převzít – továrny vyvlastnit – to tak! To by byl konec kultury a všeho. Ne, ne, Petře, my svůj národ nenecháme takhle zhuntovat! – Nejvyšší čas, člověče, že se s těmi žvanily a zrádci zatočí – Ale já tě nebudu pořád poučovat, Toni.
TONI (vstane): Kornele –
KORNEL: Nu?
TONI: Co se stane s Petrem?
KORNEL (krčí rameny): Nedá se nic dělat. Musíme čekat. Naši ho zatkli a – zatím je ve vazbě.
TONI: Jako zločinec?
KORNEL: Jako rukojmí. Neboj se, tam se mu nic nestane. Ale kdyby ta černá banda začala znova na ulicích střílet, pak – nevím.
TONI: Pak Petra… zastřelíte?
KORNEL: Já ne, Toni; ale to víš, boj je boj. Neměl si Petr s tím hnutím nic začínat. To si můžeš myslet, mně by bylo strašně líto, kdyby… kdyby se mu něco stalo. Ale to už není v naší moci – Ať ti holomci složí zbraně, a pak naši pustí Petra – i ty druhé rukojmí. Tak je to.
TONI (s vyjevenýma očima): Představ si, Kornele,… představ si, jak musí Petrovi být! Jak se dívá na dveře a čeká, pořád čeká,… kdy se otevrou… Půjdete s námi! – Kam? – Marš, to uvidíte!
KORNEL: Počkej. (Poslouchá.) Ticho. Naštěstí se tam nestřílí. Kdyby někde padla rána, tak je zle, Toni. Pak naši půjdou bezohledně – Ale já myslím, že už ta holota zalezla. Zbabělci jsou to. Aspoň Petr vidí, s jakými lidmi šel! Postav proti nim strojní pušku, a rozběhnou se jako slepice. – Slyšíš? Je tam ticho. Asi se vyjednává. Ačkoliv nechápu, jak může někdo s takovými gangstery vyjednávat.
TONI: Kornele, to má člověk svázané ruce?
KORNEL: Kdo? Kdy?
TONI: Když ho vedou na popravu.
KORNEL: Ovšem. Samozřejmě musí být svázán. Proč se ptáš?
TONI (sepne ruce na zádech, jako by je měl svázané): Víš, já si to dovedu tak hrozně živě představit,… jak je člověku, když takhle stojí… proti vojákům s puškami. Víš, jak se jim dívá… někam přes hlavu… a cítí ve vlasech takový chladný vítr. Ještě ne… ještě okamžik… K líci zbraň! – Ježíši Kriste!
KORNEL: Přestaň!
TONI (řve): Vy psi! Krvaví psi!
KORNEL: Toni!
TONI: Palte! (Zakolísá a padá na kolena.)
KORNEL (chytí ho za rameno a třese jím): A už dost! Toni, ty máš chorobnou fantazii!
TONI (zakrývá si oči a vstává): Kornele, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
KORNEL: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
TONI: V co věřit?
KORNEL: Ve svou pravdu. Nikdy by člověk neudělal za sebe, co dělá za svůj prapor. Nesmíš být tak přecitlivělý, Toni. Naše maminka tě jenom kazí.
TONI: Čím?
KORNEL: Jak tě vychovává. Takhle z tebe nikdy nebude muž, který bude za něco bojovat. Mír, láska, soucit – já vím, to je moc hezké, ale… dnes na to není čas, Toni. Dnes jsou na to příliš vážné… a velké doby. Tomu maminka nerozumí. My musíme být připraveni… na všechno. Kdyby se něco Petrovi stalo – Toni, maminka nesmí vědět, jak to s ním je. Musíme jí říkat, že je jen ve vazbě, víš? A třeba už je opravdu odtroubeno; snad se ta černá holota už vzdala, že je tam tak… divně ticho. – Nesmíš ven, Toni.
TONI: A ty?
KORNEL (krčí rameny): Měl bych být u našich, tam venku. Bože, jen nechybět, kdyby se něco semlelo! To je tak blbé, že musím trčet doma, u maminky! Ale to víš, kdyby se tu sebemíň stalo… Maminka má tak slabé srdce – Člověk s tou chátrou neví. Jak se jednou začne rabovat – Někdo vás tady musí hlídat. (Zády k Tonimu vyjme ze zásuvky revolver a nabíjí jej; pak jej dá zpátky.) Já vím, kde je mé místo. Ale maminka nesmí vědět, že je to tak vážné, Toni. Já tedy… zůstanu doma. Kvůli mamince… a tobě.

(Vejde Matka.)

MATKA: Kornele, kde je Petr? Proč se ještě nevrátil? Ráno jsi říkal, že to je jistě jen nějaké nedorozumění… že ho na noc pustí… Slyšíš, Kornele?
KORNEL: Ano, maminko, ale… ono to nejde tak rychle. Víš, oni asi pozatýkali sta a sta lidí, a než se to všechno vyšetří – To může trvat… třeba i týden.
MATKA: Celý týden? Kornele, je to možné, že by našeho Petra tak trápili? Ne, ne. To já tak nenechám. Já tam za nimi půjdu a řeknu jim –
KORNEL: To nemůžeš, mami. Ani by tě tam nepustili.
MATKA: To by bylo, aby tam nepustili matku! Já tam donesu Petrovi prádlo a něco jíst – Nikdo přece nemůže bránit matce, chlapečku. Matka má na to právo.
KORNEL: Musíš s tím počkat, mami. Podívej se, vždyť jsou i ulice zavřeny vojskem – nikdo nesmí do středu města –
MATKA: Ale matku pustí! Já jim řeknu, že nesu něco synovi – Já musím vidět Petra, Kornele. Já musím vědět, co s ním je. Petr přece není žádný zločinec, aby ho směli zavřít. Ale já jim to řeknu, nemysli si. Já jim řeknu, že nemají právo věznit mého syna!
KORNEL: Těžká věc, mami. To právo mají.
MATKA: Copak je Petr nějaký zločinec? Udělal někomu něco?
KORNEL: Zločinec… není, mami. To nikdo netvrdí.
MATKA: Tak vidíš! Ale pak nemají právo ho pro nic za nic zatknout!
KORNEL: Maminko, ty tomu snad dost dobře nerozumíš –
MATKA: Já vím. – Jdi, Toni, jdi. To pro tebe není. Nemusíš slyšet, jak je tvá matka hloupá.

(Toni se nerad šourá ven.)

MATKA: Já se snažím rozumět všemu, Kornele. Ale nemohu, nu. Jak může někdo zavřít mého syna, když nikomu neublížil, tomu asi budu těžko rozumět.
KORNEL: Promiň, mami. Ty pořád nechceš pochopit, že vlastně máme… občanskou válku.
MATKA: Nu a? Musíme ji snad mít?
KORNEL: Musíme. Protože jsou lidé rozděleni na dvě strany, a vládnout může jen jedna, víš? A tak se musí rozhodnout bojem, maminko, kdo bude u nás vládnout.
MATKA: A kvůli tomu se střílí?
KORNEL: Ano. To jinak nejde.
MATKA: Prosím tě, to jim tak hrozně záleží na tom, aby vládli? Copak nemají své rodiny? Ať se každý stará o svou rodinu!
KORNEL: Jenže rodina není všecko.
MATKA: Je, Kornele. Pro mne je. A neříkej, že by Petr chtěl někomu vládnout. Já ho přece znám; ani psíka neuměl uhodit – To spíš ty, Kornele, ale Petr ne. Ten nemá tu povahu, aby někomu poroučel.
KORNEL: To je jedno, mami; ale jeho strana by chtěla poroučet všem; chtěla by všechno převracet po svém – To by bylo neštěstí pro celý národ, rozumíš?
Vždyť je to banda zločinců a zrádců, maminko! Všecko by rozvrátili a rozkradli –
MATKA: To ne, Kornele. To zase neříkej! Já přece Petra znám… Petr by nešel s takovými lidmi. Ty bys taky nešel se žádnými zločinci a zrádci, Kornele.
KORNEL: Bohužel, Petr lidem tak slepě důvěřuje –
MATKA: Vždyť je mladý! Tys nebyl nikdy tak mladý a družný, Kornele. Ty ses tak nekamarádil kde s kým, býval jsi spíš trochu pyšný – Ale s něčím špatným by náš Petr nedržel.
KORNEL: Tak potom bych musel já držet s něčím špatným, maminko. Buď má pravdu jeho strana, nebo… my. Jeden z nás musí jet zatraceně špatně.
MATKA: Ty ne, Kornele. Ty máš něco panského a vznešeného v povaze. Ty bys taky nemohl dělat nic špinavého… a nečestného.
KORNEL: Tak vidíš. A když ti tedy řeknu na svou čest, že náš Petr byl na… nedobré straně a že se ta smečka musí odklidit, aby byl na světě pořádek –
MATKA: Počkej, chlapče. Museli zavřít našeho Petra, aby byl na světě pořádek?
KORNEL: – – Museli, maminko. Když už se jednou do toho připletl –
MATKA: Pak je to hanba, Kornele! Nemohou mít pravdu, když zavřeli našeho Petra!
KORNEL: Mami, kdyby to šlo, tak by Petr nechal… zatknout mne.
MATKA: Petr?
KORNEL: Já myslím jeho lidé. Jeho strana, víš?
MATKA: Ledaže by to byli hlupáci… a ničemové! Ty přece nemyslíš nic zlého, Kornele! Jak by mohli tebe zatknout? To by bylo stejné bezpráví jako to, že zavřeli našeho Petra. Jsou to zlí lidé, Kornele. Zlí, suroví, hloupí lidé. Bože, kdybych je mohla touhle pěstí udeřit do tváře –
KORNEL: Prosím tě, mami!
MATKA: My ho tam nesmíme nechat, Kornele! Musíš mi nějak pomoci – Říkáš, že ho tam mohou držet ještě několik dní?
KORNEL: Snad, mami; ale pak ho jistě pustí na svobodu. Už je venku klid; uvidíš, že do zítřka bude po všem –
MATKA: A pak se mnou půjdeš pro Petra?
KORNEL: Ano, maminko.
MATKA: A nemohla bych mu už dnes něco donést?
KORNEL: Dnes ne, maminko.

(Několik výstřelů v dáli. Stmívá se.)

MATKA: Co je to?
KORNEL (nervózně): Nic. To někde na ulici… Prosím tě, mami, nikdo nesmí ven.
MATKA: Ale když Petr jistě čeká –
KORNEL: Pořád s tím Petrem! Nejde jen o Petra, maminko.
MATKA: Myslíš, že by se něco mohlo stát Tonimu – nebo tobě?
KORNEL: Odpusť, mami, já myslím na náš národ.

(Pár dalekých výstřelů.)

MATKA: Jen aby se nic nestalo Petrovi!
KORNEL (poslouchá u okna): Jen aby se nic nestalo našemu národu, maminko. – Tam někde venku stojí připravená četa; kdybys věděla, jací to jsou skvělí hoši – elitní četa se jim říká. Vybraní střelci, kteří půjdou první. Čekají, kdy to bude, a dívají se na sebe: Kde je Kornel? – Tady jsem, kamarádi. Já nemohu. Já… musím zůstat doma. Někdo tu musí být, kdyby se cokoli stalo. Chlapci, držte se; ale já… mne můžete škrtnout.
MATKA: Kornele, co je ti?
KORNEL: Nic, maminko. Neboj se, já… zůstanu u tebe… a Toniho. To víš, když jsou na ulicích nepokoje, tak se mohou vynořit všelijací lidé – Nemusíš se ničeho bát, mami. Já budu doma. (Jde ke stojanu s puškami.)
MATKA: Co tam hledáš?
KORNEL: Tatínkovu karabinu, co měl v Africe. Měla by se zas jednou vyčistit. (Vyjímá pušku ze stojanu.)
MATKA: Vždyť na ní denně utírám prach!
KORNEL: Tomu ty nerozumíš, maminko. Puška si žádá víc. Někdy se z ní musí taky vystřelit, víš? (Položí matce ruku na rameno.) Žádná starost, mami. Všecko bude v pořádku, uvidíš.
MATKA: A Petr se vrátí?
KORNEL: Vrátí, maminko, vrátí.

(Odchází s puškou. Soumrak houstne.)

MATKA (dívá se za ním): Já vím, že mi neříkáš pravdu, Kornele. (Přechází po pokoji a tu a tam rovná věci.)

(V dáli několik výstřelů.)

MATKA: Bože, co on, Petr! (Usedne do lenošky a sepne ruce.) Kriste panebože, opatruj mého Petra. Marie, Matko milosrdenství, smiluj se nade mnou a ochraňuj mé děti. Kriste Ježíši, vrať mi mého Petra. Marie, Matko boží, oroduj za mé děti. Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad mými dětmi.

(Petr se tiše objeví ve dveřích, má na sobě jen kalhoty a rozhalenou košili. Je už skoro tma.)

PETR: Nazdar, mami!
MATKA (vyskočí): Petře! Už tě pustili?
PETR: Kdepak! Ale já už s nimi nemám co mluvit, maminko.
MATKA (jde k němu): Já měla o tebe takový strach – Pojď ke mně, Petříčku!
PETR (uhýbá): To ne, mami. Prosím tě, zůstaň tam!
MATKA (sahá po něm): Co je s tebou, synáčku? Kdes nechal kabát?
PETR (uhýbá): Tam. Tam. Oni ti jej asi pošlou, mami. Kabát a všechno. Oni jsou ukrutně pořádní.
MATKA: Kdo?
PETR: Oni. Ti bílí, víš? Nerozsvěcuj ještě, maminko. Mně je hrozně líto, ale já bych ti měl něco říci. Totiž proto jsem za tebou přišel. Snad bude líp, když ti to řeknu sám.
MATKA: Petře, co se stalo? (Hmatá po něm.) Tak pojď sem!
PETR (uniká): Nesmíš se na mne zlobit, ale já za to opravdu nemohu, mami. Kornel za to taky nemůže.
MATKA: Zač?
PETR: Bože maminko, ty jsi nechápavá! To se přece dalo čekat. Kornel to taky předem věděl. Tak už je to odbyto, víš?
MATKA (s rostoucí úzkostí): Co je odbyto, Petříčku?
PETR: Ale to už je děsně dávno, mami. To bylo už před půl hodinou.
MATKA: Co bylo?
PETR: No přece, zastřelili mě, maminko!
MATKA: Petře! (Zakolísá a zhroutí se na zem.)
PETR: Ale mami! Bože co já – Pojďte mi někdo pomoci! Ondro!

(Ze tmy vyběhne Ondra v bílém plášti.)

ONDRA: Co se stalo?
PETR: Podívej se, maminka –
ONDRA (kleká k ní a sahá jí na puls): Nu ukaž, mamino –

(Ze tmy vystoupí Otec v uniformě.)

OTEC: Je jí něco?
PETR: Já nevím, najednou se skácela na zem –
OTEC: Proč nedáš pozor! (Kleká k Matce.) Dušinko, co ti je?

(Ze tmy se vynoří Jiří v leteckém overalu.)

JIŘÍ: Nazdar, Petře. Mamince není dobře? (Rozsvítí lampu na psacím stole.)
ONDRA (klečí u ní): Srdce. Kdybyste věděli, jak jí vysazuje tep – Chudák mami!
OTEC: Kdybychom mohli někoho přivolat!
ONDRA: Nač? Vždyť jsme tady my. Teď nebude chvíli o sobě vědět. Nervový otřes, víš? Nejlíp nechat ji v klidu. – Dejte sem nějaké polštáře!
PETR (shání polštáře): Tady jsou.
JIŘÍ (nese plnou náruč polštářů): Tumáš.
ONDRA: Nadzvedni jí hlavu, tati. (Podkládá ji polštáři.) Tak, a teď hezky tiše lež, mami. (Vstane.) Jděte od ní, ať má pokoj.
OTEC (vstává): Cos ji tak poděsil, Petře? A prosím tě, kde ty se tu vůbec bereš?
ONDRA: Okamžik, tati. (Obrátí Petra k světlu a dívá se mu na čelo.) A jej! Jedna a druhá. (Rozhalí mu na prsou košili a ťuká prstem.) Jedna, dvě, tři. Tahle ti šla rovnou srdcem, člověče.
OTEC: Ukaž? Pěkná trefa! – Zvláštní, to vypadá skoro jako – Jednou jsme totiž popravili olovem nějakého Araba – Chlapče, jaks k tomu přišel?
PETR: Poprava olovem, tati.
OTEC: Hochu, hochu, to tě popravili vojáci?
PETR: Vojáci, tatínku.
OTEC: Petře, snad jsi se nedopustil zrady?
PETR: Ne, tati. Já jsem šel s velkou… a poctivou věcí.
OTEC: Proti vojákům? To se mi nezdá, mládenče.
PETR: Na naší straně jsou taky vojáci, tatínku.
OTEC: Na obou stranách vojáci?
PETR: Ano.
OTEC: Naši proti našim?
PETR: Ano, tati.
OTEC: To se mi nelíbí, Petře. Naši proti našim – máte to nějak popletené, mládenci. – Tak tys dělal vyzvědače, Petříčku?
PETR: Ne, tati. Já jsem jenom psal do novin.
OTEC: Nelži, Petře. Za to by tě vojáci nezastřelili. My jsme popravovali jenom špióny nebo zrádce.
JIŘÍ: Dnes jsou jiné časy, tatínku.
OTEC: Zdá se. Máte asi nějaká nová pravidla hry, hoši. (Obrací se k Matce.) Nu, jak je jí?
ONDRA (sedí, skloněn nad ní): Nic, je v bezvědomí; člověk by řekl, že spí.
OTEC: To je dobře. Ona jediná nás může slyšet –
ONDRA: – a s námi mluvit. Jen maminka nás ještě může vidět. Ta s námi kontakt neztratila.
PETR (roztáčí bezcílně glóbus na psacím stole): Mládenci, to byla tak trapná chvíle, když jsem jí to musel říci –
JIŘÍ: To já znám, kamaráde. Člověk má při tom hrozně hloupý pocit, jako by se přiznával k nějakému uličnictví. (Otvírá u psacího stolu zásuvku a přehrabává se v ní.) Kluci, víte, že maminka má schované i naše dýmky? To je dobrák, ta mami! Zaživa říkala: Jdeš s tím ven! (Dává si do úst prázdnou lulku s automatickými pohyby kuřáka.) M. Mm. Člověk se tu přece jen cítí jako doma.

(Venku výstřely.)

OTEC (jde k oknu): Jako by se někde střílelo. Pum! Pum! Vojenské pušky. (Poslouchá.)
PETR (bezcílně přenáší popelníčky a těžítka): To jsou naši. To střílejí naši.
JIŘÍ: A mé sešity tu jsou taky! Ne, co ta mami všechno schovává! (Listuje v sešitě.) Aha, tady jsem si kreslil – To je legrace! Tuhle jsem zkoušel nový profil křídel.
PETR (staví na psací stůl černošskou sošku, která byla na skříni): Dovol!
JIŘÍ: Proč to sem nosíš?
PETR: Jen tak – Já vlastně nevím. Abych něco dělal, ne?
OTEC (obrací se od okna): Jen ho nech, Jirko! To je jenom neklid mrtvých. Chtějí na sebe upozornit, že tu byli, víš? To ho jednou přejde – Poslouchej, Petře, držel jsi se aspoň… jako muž?
PETR (staví někam dózu s tabákem): Držel, tati. Ani jsem nemrknul.
OTEC: Tak je dobře. Nesmíš nám dělat hanbu, víš?
ONDRA (sedí u Matky): – – Musí to být… zatraceně nepříjemný pocit, taková vlastní poprava.
PETR: Ani se neptej! Když tak člověk stojí se svázanýma rukama, a proti němu těch šest venkovských vojáčků – Mně ti jich bylo líto, člověče. Já bych nemohl někoho popravit –
OTEC: Tys neměl zavázané oči?
PETR: Ne, tati. Já jsem nechtěl.
OTEC: Chlapík. Kdo při tom velel?
PETR: Takový mrňavý, pisklavý lajtnant, tati. Děsně se naparoval, aby nebylo vidět, že mu je z toho špatně. Ještě si přede mnou nabíjel revolver… jako že mě dorazí, kdyby snad ti vojáci špatně trefili.
ONDRA: Sakra!
OTEC: To se musí, Ondro. To jinak nejde.
PETR: Krucifix, ten mi šel na nervy, ten ferda! Tak jsem mu řekl, jdi pryč, ty mrťafo, já budu velet sám –
OTEC: Tos neměl, Petře. Poprava… je vážná věc. Já při tom jednou byl a – nu jaképak řeči!
PETR: Tati, něčím si člověk musí dodat kuráže. To ti je tak všivá situace – Vojáci se smáli, a já taky. Nějak nám to všem ulevilo, víš? Tak on zrudnul, vytasil šavli a vřísknul: Pozor! K líci zbraň! – Já vám řeknu, mládenci –
JIŘÍ: Co?
PETR: – já měl co dělat, abych nepadl na kolena nebo co. To vám je najednou takový ohavný pocit slabosti v nohách… a v žaludku… brr! Jako hadr jsem si připadal. Zvláštní, ani se nepamatuju, že ten nácek zařval Palte. Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr.
ONDRA: To byl strach.
PETR: Možná. (Znovu neklidně přemisťuje věci.) Ale řeknu vám… je to hrozný pocit. Hrozný.
JIŘÍ (vzhlédne od svého sešitu): Mně nemusíš povídat.
PETR: Ne, to ty si nemůžeš představit, Jirko. A nikdo.
JIŘÍ: Já to znám, holenku. Víš, když jsem padal se svým letadlem.
PETR: Copak, to byl jen okamžik.
JIŘÍ: Si nemysli. Z dvanácti tisíc metrů to nějakou chvíli trvá. To člověk vůbec nemůže odhadnout, jak dlouho padá. Připadá mu to… jako věčnost. A pořád, pořád se mu zdá, že se proti němu řítí celá země.
ONDRA: Co sis při tom myslel?
JIŘÍ: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne. Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy; ale tady na tom poli by to snad bylo lepší –
PETR: Tak tos měl ještě dobré, Jirko.
JIŘÍ: Nemysli si. Ta lhostejnost, to ti je horší a… odpornější než nevímjaká bolest. Jako by v tobě něco zaživa tuhlo, a ty se už nemůžeš hnout – Brr!
ONDRA: To nebyla lhostejnost, Jirko. Spíš hrůza.
JIŘÍ: Já nevím; ale podruhé bych nechtěl – Hu! Příšerný pocit!

(Pauza.)

PETR: A… jak to bylo u tebe, Ondro?
ONDRA: Já měl dost času, člověče. U mne to trvalo… pár dní a nocí.
PETR: To umírání?
ONDRA: Ano. Tři dny jsem věděl,… že musím natáhnout. To se člověk něco namyslí… a navzpomíná, o jej! A přitom… přitom jsem se pořád pozoroval: tak teď jsem u těch a těch příznaků. Játra jsou pryč, Ondroušku. Tak to jsme tak a tak daleko –
OTEC: – – Prosím tě, Ondro, jaks tu žlutou zimnici chytil?
ONDRA: To byl pokus, tati. My jsme chtěli zkusit, přenáší-li ji ten mizerný komár, ta Stegomyia, taky z nemocných, kteří překonali první stadium nákazy. Víš, to se s jistotou nevědělo. Tak jsem se nechal poštípat od pokusných komárů –
OTEC: – a dostals ji.
ONDRA: Dostal, a pořádnou. Ale bylo to vlastně proti předpokladu.
OTEC: Ty, má takový pokus nějakou cenu?
ONDRA (krčí rameny): Má, aspoň vědeckou. My jsme chtěli poznat, jak se ten bacil v komárovi vyvíjí. To je dost důležité, tati.
JIŘÍ: A umírá se na tu zimnici těžko?
ONDRA: Těžko, chlapče; ležíš jako Lazar, horečky a žloutenka a – nu ledacos ještě. Všivá nemoc, kamaráde. Brr! Já bych ji nikomu nepřál.
PETR: – – Tak vlastně jenom náš tatínek měl krásnou smrt.
OTEC: Já? Proč myslíš?
PETR: Inu padnout v boji, to aspoň má člověk na to tata odbyto; a může se přitom bránit –
OTEC: Ale vždyť já jsem nepadl, synáčku!
PETR: Ne? Jak to? My jsme vždycky mysleli –
OTEC: – že jsem padl při posledním výpadu, já vím. To bylo kvůli mamince, děti. Jí se přece nemohlo říci, jak to bylo.
JIŘÍ: Jak jsi tedy –
OTEC: Já jsem nepadl, kdepak. Jenom jsem tam zůstal ležet, hoši.
ONDRA: Raněn?
OTEC: Ano. A tam mě našli domorodci.
PETR: A pak –?
OTEC: Nu, pak mě umučili. (Mávne rukou.) A dost o tom, ne? – Ondro, jak je mamince?
ONDRA: Puls je lepší.
OTEC: Děti, rozumí se, maminka to nikdy nesmí vědět –

(Pauza.)

JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne… umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom –
ONDRA: – tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se… snad… míň oháněli tím, jak je krásné… za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.

(Venku v dáli pár výstřelů.)

OTEC: Inu vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím,… kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na penzi a žil tady s vámi a s maminkou, – psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě… Nebylo by to špatné, hoši. Nechte to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr – zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR (staví figurky na šachovnici): Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenomže… víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám – nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného… nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci. Mohli jsme být naživu.
ONDRA (vstává a protahuje se): Je to otrava, viď? Jenom přikukovat, co dělají jiní – My mrtví se jen tak vezeme s sebou. (Přechází ke knihovně.) Lidi, kdybych teď byl živ, já bych pracoval jako divý. Spavá nemoc, to by mne bavilo!
JIŘÍ (nad svým sešitem): To jsem blázen!
OTEC: Co máš?
JIŘÍ: Ale tady ten konstruktivní nápad. Docela možná věc, tati. Sakra, že jsem to nedodělal dřív! Počkat, to by muselo být takhle – (Kreslí, sedě u psacího stolu.) To by šlo.
ONDRA (otvírá knihovnu): Ne, ta naše mami je ohromná!
PETR (nad šachovnicí): Proč?
ONDRA: Pořád ještě odebírá mé medicínské časopisy! Tady je nový sešit Bulletinu pro tropické nemoci – Do toho jsem taky psával.
PETR: On tam byl kdysi o tobě pěkný nekrolog, víš?
ONDRA (vytahuje jeden sešit): Vlastně bych se měl na něco podívat. (Uvelebí se na pohovce a prohlíží nerozřezaný sešit.)
OTEC (stojí nad Matkou): Tak vidíš, dušinko, máš jich tu zas plno. Jsou tu jako doma. Pro tebe, maminko, jsme pořád jako živí, viď?
PETR (nad šachovnicí): Ne, to nepůjde. Kruci, to je těžké!
JIŘÍ (nad výkresem): Šlo by to, ale těžiště by se muselo dostat doleji.
OTEC (otvírá přenosný gramofon): Ten gramofon jsem vozil s sebou, děti. I na vojnu. (Mechanicky jej natáčí.) Tohle byla má nejmilejší deska. Chudák maminka ji tam nechává na památku – (Spustí gramofon.)
(Gramofon tiše hraje. Otec poslouchá. Ostatní zabráni ve své.)
ONDRA (nad svým sešitem): Tak vida, už našli něco proti lepře. To se mi zas líbí.

(Venku střelba.)

JIŘÍ (nad svým výkresem): A pořád se tam střílí.
PETR (nad šachovnicí): Počkejte, to se teprve začne. Tati, ta tvá úloha kouká na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý, ani bílý. Škoda.

(Střelby přibývá. Gramofon dohrává.)

OTEC: To byla má nejmilejší – (Obrátí se a poslouchá.) Slyšíte? Ratata. To jsou strojní pušky, Petře.
PETR: Tak to je začátek! (Vyskočí.) Škoda, chtěl bych být při tom. Tak teď se, kamarádi, držte!
ONDRA (vstává a odhazuje sešit): To zas bude hrdinů, co? – Lidi, tohle já nerad slyším!
PETR: Člověče, vždyť je to hudba! Teď to naši roztáčejí. Už je to tady, mládenci. Teď ženou útokem. Teď před sebou zametají ulice strojními puškami a běží, běží dopředu – To je nádhera! Hoši, přece jsem nezemřel nadarmo!
(Střelba houstne a mohutní.)
OTEC: Tohle je rychlopalné dělo. Pam – pam – pam – pam. Vzdálenost tři kilometry, směr – tam.
JIŘÍ (vstává): Střed města, tati.
PETR (zimničně): To jsou naše děla! Tak teď máme vyhráno!
OTEC: Aby to nepoděsilo maminku.
ONDRA: Ta o ničem neví. (Mechanicky svíjí a rozvíjí v rukou kus obvazového fáče, který vyňal z kapsy.) Blázni, v ulicích střílet! To bude masakr!
PETR: Ať je! Musí se udělat místo pro nový svět. Ondro, Jiří, to přece stojí za to! I kdyby to tisíce a tisíce životů stálo – Slyšíte tu střelbu? To je krása! Lidi, kdybych tam mohl být –
OTEC: Teď se střílí taky tam a tam – Mně se to nelíbí. To už není bitva, chlapče. To zní jako vraždění.
PETR: Aťsi! To jinak nejde. Jednou lid musí se zrádci zúčtovat – Jen ať je postřílí, ty bílé bandity! Slyšíte, jak se to šíří? Naši se nedají! S námi jde pěchota. S námi jdou námořníci. S námi je lid. Oni mají jen důstojníky. Oni mají letce a děla, ale ve městě z nich nemohou střílet. Vždyť by si rozbili město, že tati?
OTEC: Já nevím, Petře. Vy teď máte jiná pravidla.
JIŘÍ (u rozhlasové skřínky): A kdo má v rukou vysílačku?
PETR: Samozřejmě naši. Zkus to, Jirko, ať je slyšíme –
JIŘÍ: Dobrá. (Otočí knoflíkem rádia.) Tak pozor.
HLAS Z AMPLIÓNU (připomínající hlas Kornelův): Halo, zde velitelství bílých.
PETR (ustrne): To není možné!
HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých vyzývá naposledy černé bandy, aby zastavily řež ve městských ulicích. Složte zbraně! Nestane-li se tak do pěti minut, dá velitel rozkaz, aby jeho dělostřelectvo pálilo na město.
PETR (křičí): To přece nemohou udělat! Tati, Ondro, že to nemohou udělat? Ti chlapi se zbláznili!
HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých nařizuje občanům, aby se ihned uchýlili do sklepů. Neopustí-li černí své pozice, bude do čtyř minut zahájena palba z děl na střed města. Podle potřeby budou nasazeny i síly letecké.
PETR: Barbaři! Barbaři! To přece neuděláte! Vy byste nám chtěli nahnat strachu, vy bílé bestie –
HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Odpovědnost za zničení města a lidské životy padne na vedení černých. Varovali jsme včas. Vyjednávali jsme do poslední chvíle, zatímco černí začali zákeřně vraždit naše rukojmí, naše důstojníky a občany –
PETR: To je lež! To vy jste začali, vy psi, vy krvaví psi! (Rozhaluje si prsa.) Co bylo tohle?
HLAS Z AMPLIÓNU: Odmítáme další vyjednávání. Kdo bude přistižen se zbraní v ruce, bude na místě zastřelen. Kdokoli stál na straně černých, bude postaven před válečný soud. Halo halo! Za dvě minuty bude zahájena palba z děl na střed města. Vyzýváme naposledy černé, aby se vzdali. Jen tak můžete uchránit naše město před nedozírnou pohromou.
PETR: Ne, ne, ne, neposlouchejte to! Kamarádi venku, nesmíte se vzdát! Ať si tedy rozbijí město! Ať se děje co chce!
ONDRA: Ať je zač umírat, viď? Zavři to, Jiří!

(Jiří otočí knoflíkem rádia.)

PETR: Ano, ať je zač umírat! Černí, do boje! Za naši svobodu! Za naše vítězství! Za nový svět! Kamarádi, kamarádi, nedejte se! Ať na to zajde celé město, ať se podřeže národ, ať na to svět praskne: jen když to vyhraje naše věc! Raději všichni pojít, než aby měli vrch ti bílí psi –

(V dáli dělová salva.)

OTEC: Tak to jsou děla. Patnáctky. Vidíte, drželi slovo.
JIŘÍ: Víte, lidi, teď jsem skoro rád –
OTEC: – že jsi mrtev, ne? To ti věřím. Bum! Tohle byla čtyřiadvacítka, hoši.
PETR: Vrazi! Mizerní vrazi!
ONDRA: Počkejte – Tiše. Maminka přichází k sobě.
JIŘÍ: Chudák mami, zrovna teď –
OTEC: Zhaste!

(Tma. Dunění děl a rachot pušek.)

HLAS ONDRŮV: Tak sbohem, mamino.
HLAS OTCŮV: Neboj se, miláčku. My jsme pořád s tebou.
HLAS JIŘÍHO: To je jen bouřka, mami, to přejde.
HLAS PETRŮV: Vrazi! Vrazi!
(Dunění děla střelba. V okně roste rudá záplava dalekého požáru.)
MATKA (zvedá se): Petře! – Kornele! – Toni! – Kornele, co se to děje? Kde je Petr? – Toni, kde je Kornel?– Kornele, slyšíš?

(Ve dveřích Toni.)

TONI: Mami, maminko, ty jsi tady? (Rozsvítí.) Já tě hledám –
MATKA (zakrývá si oči): Toni, kde je Petr? Ještě nepřišel?
TONI: Ne, mami. Prosím tě –
MATKA: Co se tam děje, Toni?
TONI: Střílí se, maminko, ale hrozně daleko, víš? Nemusíš se bát. Já budu stejně u tebe – (Otvírá ve stole zásuvku a chce vyjmout revolver, jejž Kornel nabil.) Nic se neboj!
MATKA: Co to bereš, Toni! – Necháš tam ten revolver! Neber to do rukou, to není pro tebe!
TONI: Víš, mami,… já jsem jenom myslel, kdyby něco… On Kornel říkal…
MATKA: Kde je Kornel? Zavolej Kornela!
TONI: Nesmíš se zlobit, mami –
MATKA: Toni, kde je náš Kornel?
TONI: Šel tam, mami. Vzal pušku a řekl: Toni,… řekni mamince, ať se nezlobí, že ji tu musím nechat…, ale já musím jít!

(Za dunění děl) Opona