Anemonky/Matčina rakev

Anemonky
U kaple	Matčina rakev	Je láska pouto sladinké

Údaje o textu
Titulek:	Matčina rakev
Podtitulek:	Ballada
Autor:	Jan Dunovský
Zdroj:	Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 26–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Umřela matka, umřela,
to štědrém o večeru,
i zanechala syna tu
a nedospělou dceru.

Dceruška pláče, naříká,
syn zasmušené čelo —
u matky hoří hromnice
a venku neveselo.

Sníh chumelí se před oknem,
a meluzina kvílí,
a vichřice se opírá
do dveří každou chvíli.

„Pojď, sestro, vezmi svítilnu,
půjdeme na mlat spolu,
jest čas, bych prken nařezal
na rakev pro mrtvolu.

Vše hrůza venku ovládá,
strach jímá ctnosť i vinu —
syn prkno chápe na mlatě
a má se chutě k činu.

Jak pilu k dřevu nasadil,
zastenalo to silně,
že děvčátko se zachvělo
jak plamen ve svítilně.

„Ha!“ šepce bratr polekán,
„neslyšíš toho zvuku?“
A nesměle ku práci své
přikládá znova ruku.

A opět dřevo zastená.
V tom vichr zaburácí,
a s hrůzyplným šramotem
se vrata dolů skácí.

Svítilna sestře vypadla,
a uhasnula svíce —
syn zděšen ruku přikládá
ku práci do třetice.

Zas prkno zvučí pod pilou,
než běda, běda sluchu!
Tak žádné dřevo neznělo
lidskému ještě uchu:

„Neřež mně prken na truhlu,
v ní nemohla bych spáti;
ta ruka, jež mi dala jed,
nemůže míru dáti.“

„Slyšela’s, sestro, slyšela’s?
To hlas je naší máti!
Ten, kdo jí jedu namíchal,
nemůže míru dáti.“

A pilu s prknem odhodiv
vyskočí náhle z mlatu,
a v noci pusté utíká,
šílenec, v divém chvatu.

Sníh chumelí se před oknem,
a meluzina kvílí,
a vichřice se opírá
do dveří každou chvíli.

U matky hoří hromnice
a venku neveselo —
tam za chýší se na stromě
synovo houpá tělo! —