Masarykovy prázdniny

Údaje o textu
Titulek:	Masarykovy prázdniny
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 46, č. 462. str. 5 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	14. 09. 1938
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Tomáš Garrigue Masaryk

Každého roku se těšil na léto, neboť miloval zralý sluneční žár. Proto měl ze všech míst nejraději Topolčianky s jejich zlatým, suchým podletím, s jejich otevřenými výhledy dolů na jih, do modrých rovin, s jejich těžkými hrozny a kukuřičnými palicemi; tady byly jeho pravé prázdniny. Tady měl svá zamilovaná místa, zříceniny Hrušova, Na pieskách, Karlovu dolinu, Na kruhu, U železné boudy, kam si zajížděl na svém Hektorovi nebo kočárem, taženým lipicánskými bělouši; tady měl své pikniky v přírodě, své vatry a jalovcové dýmníky, své vyhlídky do širého kraje, své podzimní slunko v besídce, obrostlé pnoucími růžemi, své siesty pod starými kaštany, své oblíbené, slunné pěšiny v parku a svou cestu mezi vinicemi; jak často se tu zastavil a ukazoval do kraje dlouhou rukou, — bože, jaká krása! Mimo to v hloubi srdce zůstal víc než na půl Slovákem; tady v slovenském kraji se cítil nejvíc doma v dobrém a přímo fysickém smyslu slova.

Tož tady se víc než kdekoliv jinde oddával dobrým věcem života: rodině, knihám, hovoru, přírodě a pohybu; bral sice s sebou svou kancelář i svou literární práci, ale občas se rád nechal příležitostí přinutit k pohovu a hloubavému lenošení. Jeho pobyt v Topolčiankách platil i oficiálně za presidentské prázdniny; všichni premierové i ministři učinili jaksi zvykem o té době neobtěžovat starého pána žádnými úředními a politickými záležitostmi krom běžné, více méně formální agendy. Bylo na něm pokaždé vidět, jak si oddychl procul negotiis: byl zase čtenářem, byl zase zamyšleným filosofem, žasnoucím nad krásou světa a tajemností životních projevů, byl zase prostým věřícím oddaně spočívajícím ve veliké dlani boží.

Ale tato pohoda trvala jenom dvě nebo tři neděle; pak jím začal šít jakýsi neklid; vracel se intensivněji k svým literárním pracím a víc než kdy jindy kul plány do budoucnosti: hovořil nebo čítal déle do noci a začal hůř spát. Brzo bylo na něm pozorovat cosi jako skleslost: byl nemluvný a téměř smutný. Skoro vůbec nespal, leda že bral prášky: ráno pak vycházel ven s kolmou vráskou mezi očima a unaveným obličejem.

»Zase jste nespal, že?«

Mávnul rukou a šel dlouhými kroky svou obvyklou pěšinou.

Nezabral na žádný hovor; usedl ve své besídce a zamyšleně si hladil kníry nebo se mlčky díval na své kostnaté ruce.

»Četl jsem právě v novinách to a to,« navazoval váhavě Pisatel. »Co o tom soudíte?«

Zvedl oči a pokrčil rameny. »Nevím. Nedostal jsem o tom zprávu.«

Nedostal zprávu: to byla ta bída. Nedali mu zprávu, protože šetřili jeho prázdnin a chtěli mu popřát plnost odpočinku; ale jakmile starý pán dopodrobna nevěděl, co se děje, začal si dělat starosti. Nebo se snad mrzel, že ho už považují za starce a chodí kolem jeho odpočinku jako po špičkách. Nedostal nic konkrétního a naléhavého, o čem by myslel a na čem by pracoval; měl asi pocit, že je kolem něho nějaká prázdnotu, když tu nejsou žádné úkoly. Docela zřejmě se cítil nesvůj, jaksi vyřazený a opuštěný. Proto se tak roztržitě díval na své kostnaté ruce, jako starý, šikovný dělník, kterému přímo tělesně chybí jeho nástroje a jeho práce. A špatně spal; měl starosti o všechno a nemohl do ničeho zasáhnout. Nechtěl se nikoho ptát, nikoho nežádal o zprávy; byl na to příliš zdrženlivý a jemný. Jenom zesmutněl a skoro zestaral: to bylo o každých prázdninách.

Ale pak s podzimkem se začala politická sezona: to víte, obyčejně se nějak situace zadrhla, urodily se svízele, neklapalo to mezi partajemi; z Prahy přicházely raporty, přijel ten onen ministr, dojel premiér probrat s hlavou státu politické trampoty. Byly dlouhé porady v rohovém pokoji, a sotva položil lžíci, šlo to dál. »Tak na to myslím, Švehlo, že by se mělo udělat to a to.« Švehla obrátil oči ke stropu; nu a ti ostatní se vytratili do jiného pokoje. Teprve někdy k půlnoci vyšli ti dva, ještě ve dveřích se zastavili — »Tato, už je pozdě,« řekl někdo z rodiny; a starý pán se skoro darebně smál všemi dlouhými zuby.

Ráno se objevil na své obvyklé pěšině, růžový a skoro bujný: přeskakoval příkopy a už z daleka zvedal prst k čepici.

»Jak jste se dnes vyspal?«

»Gracias, dobře.«

Tak to chodilo o každých jeho prázdninách.