Martínkův nový oblek

Údaje o textu
Titulek:	Martínkův nový oblek
Podtitulek:	Obrázek z píseckého jarmarku
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 147–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Že jest svrchovaný čas, aby měl Martínek slušný nový sváteční oblek, v tom jeho rodiče úplně souhlasili. Dokavad se Martínek probíhal jen okolo jejich chalupy, ležící na samotě v lesích, anebo docházel do Radotic do školy anebo honil dvě strakaté krávy, kozu a houf hus na pastvu, dostačoval mu úplně oblek z hrubého, domácího plátna, — kazajka, kalhoty a košile, drsná jako struhadlo. Ale osmiletý kluk musil přece také v neděli do kostela, aby se učil znáti pána boha, a k tomu potřeboval nevyhnutelně slušného svátečního obleku: před pánem bohem a veškerou osadou se nemohl přece objeviti v usmolené plátěné kazajce a v otřepených, záplatovaných kalhotách. A také ne bos. Potřebuje tedy také pár bot. Až dosud nosil v zimě pouze hrubé vlněné punčochy a dřevěnky, — z jara, v létě a na podzim až do zámrazu chodil v obuvi z kůže, která se v rodině Plívů od nepamětných dob dědila s otce na syna.

Tatík Plíva a matka Marie, rozená Karafiátová z Bud, se usnesli, že koupí svému usmolenému druhorozenečkovi polovlněný oblek, boty a čepici.

Když sdělili rodiče své rozhodnutí ježatému a žlutovlasému Martínkovi (jehož do ruda osmahlý, lesklý obličej se barvou výborně podobal dobře vypečenému podsvinčeti), zajásal synek a hulákal radostí nějakou písničku; vždyť konečně mělo býti vyplněno jeho dávné přání: míti sváteční oblek a boty. Radostí zmámen popadl na dvorku psa Hektora za přední nohy a tancoval s ním tak zběsile kol studny, až se konečně oba závratí zmotáni svalili na hromadu lesní hrabanky.

Plíva se smluvil se svou ženou, že půjdou do Písku na jarmark (měli tam jen asi tři hodiny cesty) a že tam koupí oblek, boty a čepici pro Martínka, pak 5 liber mýdla, aby byla na celý rok zásoba; potom kosu na sekání trávy a řetízek na krávu.

„Na jarmarce se dostane přece jen všecko nejlepší a lacino,“ dokládal Plíva.

A Martínek, divoch z lesů, měl u této příležitosti po prvé spatřiti město Písek, které podle všeho, co o něm slyšel, jest největším městem na světě.

V den jarmarku časně ráno o čtvrté hodině se vypravila celá rodina Plívovic na cestu. Ačkoli to bylo v červnu, oblekl Plíva koženky a kožich; na hlavu, ježatou jako strniště, si nasadil nízký, černý chlupatý klobouk. V mozolovitou pravici vzal trnovou hůl se zobákem, — v levé ruce si nesl boty; z pouhé šetrnosti, aby neubylo podešvů, šel raději bos. Plívovi bylo asi čtyřicet let; byl malý, zavalitý, svalnatý a ramenatý.

Jeho žena, asi pětatřicetiletá, byla postavou vyšší než Plíva; byla hranatá, černovlasá a okatá. Měla na hlavě bílý šátek, který jí visel cípem až přes tmavozelenou kazajku s nabíranými rukávy při ramenech, kteráž španělská móda ženských kazajek ze sedmnáctého století se udržela v selském lidu českém místy až do let sedmdesátých, ano místy jistě až podnes. Pod kazajkou byla stažena šněrovačkou, tuhou jako ocelový pancíř. A tvrdím-li, že měla na sobě jedenáct sukní, nebudou mi to naše dámy jistě věřiti, — ale je to pravda. Ba znal jsem v letech šedesátých ženské, které měly na sobě až osmnáct sukní! Prosím, aby mi nebylo vykládáno za frivolnost, když ujišťuji, že krátkost těchto jedenácti sukní, z nichž svrchní byla červená „štráfovaná kanafaska“, poskytovala všem současníkům znamenitou příležitost se obdivovati jadrnosti lýtek panímámy Plívovic. Tím vděčnější příležitost, protože šla bosa také ona. V košíku si nesla půl bochníka chleba s vyříznutou dutinou, v níž bylo čerstvé máslo, — k bochníku se tulil pár střevíců a pěkné bílé punčochy. Aby byla chráněna před měnivými rozmary povětrnosti, nesla si ohromný červený deštník s mosazným kováním. Vedle ní klusal její synek Martínek v plátěnkách zpředu popsaných: obličej jeho byl zastíněn střechou starého špinavého klobouku, který ve formě zvonu schlíple visel klukovi až přes nos, — dvěma děrami klobouku všetečně vyčnívaly Martínkovy žluté vlasy.

Při odchodu z chalupy nařizovali Plíva a jeho žena horlivě a úzkostlivě svému staršímu synovi Kubíčkovi a děvečce, aby o šesté a dvanácté hodině řádně krávy nakrmili, dobře je vydojili a řezanky drobné nařezali. Děvečce zvlášť nařídili, aby uvařila k obědu polévku z chleba a brambory s mlékem. A aby chleba pravidelně ukrajovali, neboť kdo prý se dobře srovná s chlebem, také se dobře srovná s lidmi. Aby nehodili psu žádnou horkou bramboru, aby se nezkazil. Aby dohnali husy k rybníku a ovce a kozu na pastvinu, ale především aby dali největší pozor na oheň.

Potom se rozloučili nejen se svým starším synkem a s děvečkou, ale také s kravkami, ovcemi, husami, slepicemi a s kozou; ano loučili se také s obytným stavením, se stodolou a chlévem a kůlnicí, načež požehnali oba svoji chalupnickou živnůstku trojím znamením svatého kříže a poručili ji v ochranu Všemohoucího.

Pěšinkou lesní se pustili k Písku. Pocit tesknoty je tísnil, když chalupa jejich mizela za stěnou lesa z jejich dohledu.

Po tříhodinném putování spatřili v jasném svitu ranního slunka město Písek. Martínek přímo zkoprněl úžasem, když spatřil vysokou a štíhlou věž hlavního kostela píseckého.

Když došli k prvním domům Pražského předměstí, posadili se do strouhy u silnice; Plíva si obul své ohromné, zkornatělé boty, přezouvačky, a jeho žena punčochy a střevíce. — —

V městě bylo již velmi živo…‚ všude plno cizích lidí a krám vedle krámu.

Naivní, vyjevený Martínek nevěděl, čemu se má více obdivovati: zda těm (po jeho názoru) skvostně oděným lidem, či těm kočárům nebo těm krámům anebo těm dvou- a třípatrovým domům, o nichž v první chvíli zvolal s podivením: „Koukejte, pajmámo, tuhle jsou tři chalupy na sobě a je na nich jedna střecha!“

Ale svrchovaný obdiv a úžas v něm vzbudil kaprál od jedenáctého pluku prince Alberta Saského…‚ jeho bílý kabát, modré kalhoty a bodák v pochvě omráčily Martínka tak, že se k němu uctivě přiblížil a políbil mu poníženě ruku, poněvadž — jakž později vykládal — ho považoval za jednoho z oněch králů, o nichž si povídali v rodné jeho jizbě za dlouhých zimních večerů při louči hořící v krbu a při bručících přeslicích.

Sumou a ouhrnem byl Martínek divoch z lesů převedený rázem v střed civilisace.

Plívovic přešli starobylý kamenný most, — Martínek trnul podivem, jak mohli lidé ten most postaviti zrovna doprostřed té vody, a octli se ve středu jarmarečního života a víru. Martínek zrovna polykal vytřeštěným zrakem lidi i krámy. —

Starý Plíva koupil nejprve kosu na sekání sena, pak řetěz na uvazování krávy ke žlabu; řetěz zavěsil Martínkovi kol krku. Martínkovi slušel tak pěkně, že nějaký vtipný studentík v čamaře čiperně řekl starému Plívovi:

„Teď byste mu měl, tatíku, koupit k tomu řetízku ještě zlaté cylindrovky.“

Potom se zastavili Plívovic asi u třech mydlářských krámů a prohlíželi mýdlo, ale nekoupili hned: zdálo se jim příliš vodnaté. Konečně — jako všude i zde — po dlouhém smlouvání — koupili pět liber mýdla. Naposled se zastavili u krámku, kde prodávají hotové obleky.

Vyzáblý krejčík, ozbrojený špičatým nosem, krajan Plívův (byl z farní obce Radotic), se připlichtil k našemu pantátovi a k pajmámě a nabídl se jim za znalce při výběru obleku.

Toť se rozumí, že se Martínkovi nejvíc líbily obleky hodně strakaté. Starý Plíva se ptal vždy nejprve po ceně, potom dal látku prozkoumati krejčímu. Ten ubezpečoval, že ho nenapálí nikdo na světě, poněvadž „zrázoval“ mnoho světa a zvlášť že pracoval v roce šestašedesátém v Praze, když tam byli „Prajzové“, což považoval za zvláštní doklad svých velkých zkušeností.

Světlošedá, černě do kostek pruhovaná látka, k níž si tovární kreslič patrně vzal vzorek z velkoměstské kanálové mříže, zvlášť okouzlila Martínka, — a poněvadž byl oblek ten tak volný, že by se byli do něho pohodlně vešli dva takoví Martínkové, zalíbil se také moudrým rodičům, kteří dobře počítali, že Martínek roste a že jest tudíž potřeba koupiti mu oblek volný.

Vyzáblého krejčíka znalecký zrak, zbystřený šňupcem tabáku, prozkoumal látku a úsudek byl tento:

„V roku šestašedesátém, když byli Prajzové v Praze, zhotovil jsem tam z takovéhle látky oblek pro jednoho španělského jenerála, kterého jsem vícekrát neviděl, a mohu vám říci na nejlepší svědomí, že ten oblek jistě posud nosí.“

Toto doporučení s tak velkolepým historickým pozadím přimělo Plívu, aby se tázal po ceně, a po půlhodinném tvrdošíjném smlouvání a zarputilém zápasu o každý krejcar (Plívovic třikrát odešli od krámu a dvakrát vynadali prodavači zlodějů) koupili ten oblek.

Martínek hořel radostí, když mu prodavač odevzdal oblek v papíru zabalený… Šťastný synek protrhl prstem papírový obal a všecek blažen se díval tou dírkou na své nové sváteční roucho.

Z jarmarečního území krejčíků se odebrali Plívovic v území zalidněné ševci.

Týmiž zásadami, jakými se řídil Plíva při kupování šatů, spravoval se též při výběru bot, — totiž, aby za málo peněz dostal co možná ohromné kožené nádoby na synkovy ušpiněné nohy.

Po dlouhém přebírání, měření a zkoumání bot nalezl konečně Plíva pár, který se shodoval s ideálem, jejž si jeho moudrá hlava vytvořila o budoucí obuvi jeho syna, — byly aspoň ještě jednou tak velké jako Martínkovy umouněné nohy.

Když si Martínek boty obul na zkoušku, přikročil k němu zezadu nějaký obrovsky vzrostlý hranatý chlap s tlustýma červenýma tvářema, který byl dosud tichým svědkem smlouvání, vzal Martínka pod rameny, vyzdvihl jej na dobrý půlsáh od země a zatřásl udiveným klukem tak pěkně, že mu ihned obě boty spadly s nohou. Zároveň řekl posměšně Plívovi:

„Nu, jářku, hrome, tatíku, jsou mu ty boty akorát, co? Ty mu kupte!“ A postaviv udiveného kluka bosýma nohama na dlažbu, zmizel v tlačenici za hromového smíchu okolostojících. Také Plívovic se zasmáli tomu žertu ze srdce. Neurazilo je to ani dost málo.

Smlouvání o cenu bot trvalo zase dobrou půl hodiny; švec byl houževnatý jako holeně jeho bot, ale Plíva byl ještě houževnatější než ten švec i se svými holeněmi. Konečně se shodli a máma dala boty do košíku k nakoupenému mýdlu.

V blízkém území kožešníků koupili staří klukovi čepici, kterou si směl hned naraziti na svoji štětinatou hlavu. — Starý klobouk uložila máma do koše mezi mýdlo a boty.

Ale v té chvíli se udál příběh velice osudný. Ulicí přijel elegantní kočár, tažený dvěma bujnými a ohnivými koňmi, — pestrá a bzučící směsice lidí poplašila koně, že se divoce vzpínali. Za divého výkřiku se rozběhli a tlačili lidé na všechny strany — Plíva se ženou napravo — Martínek však nalevo.

Kočí sice zkrotil záhy bujné koně, ale Martínek byl se svým balíkem odnesen proudem lidí daleko od svých rodičů do říše hrnčířů, — stál tu nenadále mezi stohy krajáčů, ucháčů, rendlíků a pekáčů, nevěda kudy kam.

Leknutím a strachem zmaten se tlačil davem lidí a pyramidami hrnčířského zboží právě v opačnou stranu, než kam prchli jeho rodiče.

Za každými pěti kroky se ptal někoho, viděl-li jeho tatínka nebo maminku; oslovení se mu vždycky jen vysmáli.

Ale najednou zůstal Martínek státi jako přimražen.

Zraku jeho se objevil nový svět, plný divů a zázraků. Obličej jeho se roztáhl do délky i do šířky. V té chvíli bylo těžko rozhodnouti, otevíral-li více oči nebo ústa. Zjev těch zázraků způsobil rázem, že Martínek jako na smrt zapomněl, že zabloudil a že ztratil tatíka i mámu!

Stál totiž před ohromnou boudou, sroubenou z dřevěných sloupků a povlečenou plátnem.

V průčelí boudy, ozdobené pestrými praporečky, visely ohromné, na plátně křiklavě malované obrazy, představující nahé černé lidi a ohromná huňatá zvířata s vyceněnými zuby.

Martínek měl ta zvířata za ohromné kočky a psy a ty černé lidi prostě za kominíky. Vždyť člověk vždycky posuzuje a měří nové zjevy v životě podle představ a názorů z vlastní minulosti.

Na první straně před boudou poskakovalo na sloupu hbitě a mrštně malé zvířátko, podobné kočce, jehož hlava připomínala Martínkovi osmahlý obličej malých dětí.

Na levé straně seděl krásný zelený pták. Nade vchodem do boudy viděl udivený synek Plívův ohromného malovaného hada a ohromnou ještěrku. Vchod do boudy byl zastřen červenou látkou a střežen pestře oděnou mužskou figurou, o níž Martínek nemohl rozhodnouti, je-li živá či ne.

Když se nenadále vzpřímila a rozevřela široce hubu, zkoprněl Martínek leknutím.

„Prosím, panstvo, rrračte vstoupit!“ zařvala figura hlasem chraptivým: „Za deset krejcarů uhlídáte v našem světoznámém museum, které už sedm monarchů svou vysokou návštěvou poctilo a vyznamenalo, živé medvědy, vlky, obrovské hady z Indie a také opice a krokodily! — V druhém oddělení se spatřují proslulý a znamenitý raubrhauptman Róza Šandor se svým adjutantem a dvanácti raubíři, samé krvežíznivé bestie, všechny z vosku čistě vypracované, které v zemi uherské buď zvěšeny nebo postříleny byly! — V třetím oddělení spatřuje se Napoleon, císař země francouzské, v rakvi a ke konci si náš živý černoch neboližto négr, syn krále Jatapakatapaty ze země mouřenínské, vlastní rukou za živa hlavu uřízne! Prrrosím, pánové, rrračte vstoupit!… Rrračte vstoupit!…“

Tohle vše učinilo na Martínka jistě dojem přímo ohromující, — rázem zapomněl na všecko, co se s ním dělo do té chvíle, a téměř polou blbě se díval na všechny tyto zázraky. Zároveň vzniklo v jeho duši vážné podezření, že jsou na světě přece jenom ještě jiní lidé a jiná zvířata, než jaká dosud viděl v nejbližším okolí doškové chalupy svých rodičů v Radoticích.

Ach, ó, třikrát ach, jak šťasten by byl, kdyby mohl vejíti do té tajemné boudy.

Ale chudáček Martínek neměl v kapse než dva krejcary, které mu dal strýček, když se vrátil z vojny, za to, že mu políbil ruku.

A přece mu bylo souzeno, — ale bohužel k jeho neštěstí, — že měl vejíti do té zázračné boudy a poznati tajemství, jež zahalují její plátěné stěny. —

Nějaký obstárlý pán, slušně po městsku oděný, jehož celý zevnějšek byl blahobytem zaokrouhlen v pěkně oblé formy, již dlouhou dobu s úsměvem na lesklé červené tváři pozoroval Martínka. Nyní přistoupil k němu a řekl mu tónem měkkým, milým a srdečným:

„Viď, chlapečku, že by ses rád podíval do té boudy?“

Martínek ostýchavě přisvědčil:

„Ó jé — a jak rád!“

„Odkud jsi?“

„Z lesa u Radotic, ze samoty Parezí, — můj tatínek tam má chalupu.“

„A jak ti říkají?“

„Martin.“

„A jak se jmenuješ?“

„Plíva. Martin Plíva.“

„A co to máš v tom balíčku.“

„To mi koupil tatínek sváteční šaty.“

„Ukaž.“

Martínek uposlechl.

Cizí pán si prohlédl dírkou v obalu Martínkův sváteční oblek, načež řekl:

„Tu máš desetník, podívej se do té boudy.“ A dodal: „Ten balíček ti zatím podržím, — až se vrátíš, vezmeš si jej.“

„Ale což, jestli já potom nenajdu tatínka a maminku?“ ptal se bázlivě chlapec. „Jen jdi, — budeme je potom hledati spolu a jistěže je najdeme,“ upokojil obstárlý pán hocha.

Martínek, který nepocítil ani nejmenšího podezření k cizímu pánovi, odevzdal mu balíček, vzal z jeho ruky desetník, zaplatil vstupné a zmizel za červenou záclonou v boudě.

Divy a zázraky, které viděl Martínek v průčelí boudy, byly ovšem pouze matným pableskem toho, co viděl v boudě samé. Udiveným zrakem hltal huňatého medvěda, Napoleona Bonaparta, opice, hady i Rózu Šandora a krev mu stydla v žilách, když si mouřenín uřízl svoji černou kudrnatou hlavu.

Ale divil se ohromně, že mu neodpadla ode trupu a nespadla na zem, jakož najisto očekával. Také mu bylo velice divné, že při tom uříznutí hlavy netekla žádná krev.

Vyjevený Martínek zapomněl na všechen ostatní svět a zůstal celé dvě hodiny v boudě a byl by jistě zůstal ještě déle, — ale majitel všech těchto zázraků vzal kluka konečně za límec a vystrčil jej dosti šetrně ven.

Teprve před boudou si vzpomněl Martínek, že na něj čeká obstárlý pán s balíčkem. Rozhlížel se po něm, ale tento dobrodineček chudého hocha z lesů zatím zmizel.

Martínek byl přliš naivní jehně, aby ho bylo napadlo, že ho nějaký prohnaný šibal ošálil o sváteční oblek. Ba naopak, — byl pevně přesvědčen, že to byl jistě nějaký tuze hodný a dobrotivý pán, a jenom nemohl pochopiti, proč nečeká před boudou. — —

Po celou tu dobu se pídili Plívovic po ztraceném synovi, — starost jejich vzrůstala každým okamžikem.

Dobře hodinu hledali již Martínka; tatík mu sliboval za každým krokem řádný výprask, kdežto matka hořce plakala. Když bylo všechno hledání a doptávání marné, viděli Plívovic, že nezbývá než poslední prostředek, jak nalézti ztraceného syna: dát kluka vybubnovat!

Odebrali se tudíž na radnici.

Když se starý půl hodiny marně namáhal smluviti taxu za vybubnování se čtyřiceti krejcarů na dvacet, zaplatil je, načež oba manželé drastickými slovy popisovali známý nám zevnějšek svého synka.

„A levé ucho má odzpoda trochu natržené; to má z pranice,“ končila plačící matka popis a tatík doložil: „A okolo krku má řetěz na krávu.“

Starý vyzáblý policajt Cvach sebral potom svůj buben, otřel si smetákové kníry a nastoupil svoji uměleckou pouť po jarmarce. Na velkém náměstí hned před radnicí spustil svůj nejskvělejší koncertní kousek na buben, jehož čarovné zvuky přivábily ihned několik set párů zvědavých uší v jeden chumáč. Potom huhňavým hlasem vyvolával:

„Ve známost se uvááádí, že na jarmarce (obrácen k jihu) zabloudil osmiletý kluuuk! (Obrácen k severu.) Zabloudil osmiletý kluuuk! — Měl plátěný oblek, novou černou čepici s kokardou, kravský řetízek okolo krku a jmenuje se (k jihu) Martin Plíváááá! (k severu) Martin Pliváááá. — Kdo by chlapce nalezl, ať ho přivede do rrradnice! Do rrradnice!…“

Po této vzletné řeči následovala závěrečná arie na buben, provedená s úžasnou bravurou.

Tento skvělý řečnicko-muzikální výkon opětoval Cvach na malém náměstí, na floriánském plácku, pak na pražském a budějovickém předměstí.

Po malé chvíli se již vypravovalo v celém městě, že prý splašení koňově na kaši rozšlapali nějakého chlapce, jinde zase, že cikáni ukradli nějakému hraběti synáčka, jinde dokonce, že Židé nějakého výrostka podřezali a vypili jeho krev.

A ubohý Martínek, který s chrastícím řetízkem kol krku stále pobíhal okolo boudy, hledaje svého dobrodince, ani netušil, jakou se stal zatím znamenitostí, o níž mluví celý Písek.

Nevěda úzkostí kudykam, dal se do pláče. Ihned se ho tázali mimojdoucí, co je mu. Jakmile řekl, že ztratil tatínka a maminku, hned prohodili někteří:

„I, to je jistě Martínek Plívovic.“

Zase nový úžas se zmocnil Martínka: Jak jen můžou věděti tihle všichni lidé, jež jsem jaktěživ neviděl, že jsem já Martínek Plívovic? pomyslil si.

První objevitel zmizelého Martínka se stal také rázem znamenitostí, jistým druhem výtečníka, jemuž mnozí záviděli, zvláště ti, kteří si myslili, že dostane štědrou odměnu za přivedení zabloudilého.

A skutečně si křivonohý pekař, který první nalezl Plívovic vybubnovaný klenot, velice zakládal na svém činu a nabídl se, že dovede Martínka do radnice. Ale ku podivu — Martínek se nechtěl hnouti s místa; tvrdil, že tu musí čekati na toho pána, co mu drží balíček s novým oblekem.

Rozšafní lidé vysvětlili Martínkovi, že ho nějaký prohnaný taškář o šaty opálil, — ubohý synek dostal z toho závrať; tušil ihned, že mu první setkání s tatíkem vynese ohromný výprask.

Zástupem lidí a houfem hulákajících uličníků provázen, vedl objevitel Martínka Plívy vítězně svoji kořist do radnice, kdež odevzdal ztrápeným rodičům jejich klenot i s řetízkem na krku. A když se tázal starý Plíva pekaře:

„Tak prosím, co jsem jim dlužen,“ odbyl jej šlechetný jinoch hrdě:

„I nic.“

A Martínkovi dal nádavkem dobrou radu:

„A ty nebuď po druhé takové trdlo!“

Manželé Plívovic v duchu děkovali pánu bohu, že to odbyli pouhým: Zaplať pán bůh.

Když Martínek za hořkého pláče a štkání po kouskách ze sebe vykoktal vypsání svých radostí i žalostí, chtěl mu tatík za ztrátu nového obleku ihned ještě na radnici vypráskati kůži, z čehož však prozatím sešlo na domlouvání několika přítomných filantropů. Zvlášť důrazně se vyslovil proti výprasku šlechetný pekař, který byl přesvědčen, že si svým nezištným jednáním zjednal právo mluviti do soukromých záležitostí rodiny Plívovic.

Manželé se pak odebrali s hochem do hospody, pojídali tam chleba, který si přinesli s sebou, a vypili dvě sklenice piva, při čemž neustále vytýkali Martínkovi jeho nerozumné jednání. Ale hoch v dětinské své důvěře stále opakoval:

„Jak vy uhlídáte, že mi ten pán přinese ty šaty; vždyť jsem mu pověděl, odkud jsem.“

„Šest zlatek pro tvou hloupost jako by do vody hodil,“ bručel zatvrzele starý Plíva.

Matčino srdce však změklo dříve, — domlouvala tatíkovi:

„Nu, ještě štěstí, že mu taky nevzal ten řetízek a že jsem mu nedala nést ty boty a to mejdlo, — sice by to bylo jistě všecko pryč!“

Načež Plíva hned vypočítal, mnoholi by byla v tom případu škoda obnášela. — —

Cestu k domovu měl ubohý Martínek smutnou, — neboť sotvaže vešli pěšinkou do lesa, nemohl se starý Plíva více přemoci; uřízl svižný lískový prut a ve stínu staletého dubu vypráskal synkovi dokonale.

Žalostně se rozléhalo Martínkovo kvílení večerním tichem šerého lesa a tajemná ozvěna mezi mohutnými kmeny starých dubů a borovic opakovala jeho nářek, jako by se mu posmívala. — — — —

Druhého dne odpoledne ke čtvrté hodině vyšel po pěšince z lesa, jímž jest obklíčena Plívovic chalupa, obstárlý, obtloustlý, městsky oděný pán. Svlečený kabát měl přehozený přes rameno. Klobouk si nesl v levici a pravicí si stíral nesčetné krůpěje se své ohromné a potem přímo zářící pleše. Kráčel zrovna k chalupě. Věrný Hektor uvědomil včas své panstvo rázným štěkotem o jeho příchodu.

Martínek první spatřil příchozího, — několik skoků přes zahradu a přes brambořiště a už stál před ním, políbil mu obě ruce a jásal prostoduše a srdečně:

„O milostpane, vždyť jsem já to pořád říkal, že nejste žádný taškář ani nějaký zloděj anebo filuta a že mně mé šaty jistě přinesete! Já věděl, že jste hodný pán, který jistě neublíží chudému chlapci.“

A dobrému hochovi vytryskly radostí slzy z očí.

Obstárlý pán se srdečně smál prostým slovům hochovým a zároveň mu odevzdal balíček, který měl na šňůrce zavěšen přes rameno.

Martínek jásaje radostí zavedl pána do chalupy. Pán vysvětlil žasnoucím manželům, že čekal včera déle než hodinu před boudou na chlapce. Ale náhle jel kolem kočár, v němž přijížděl k němu na návštěvu starý jeho přítel, jehož neviděl déle než deset let. Rozumí se, že musil hostě zavésti do svého bytu, vždyť ostatně věděl, odkud a čí je hoch, a mohl mu balíček snadno dodati. Ale že přichází raději sám, aby se omluvil a všecko vysvětlil. Skončil těmito slovy:

„Jsem sice starý mládenec, ale mám děti nesmírně rád. Viděl jsem, že by se byl hoch rád podíval do boudy, tušil jsem, že nemá peněz, a proto jsem mu chtěl udělati radost, která se, jak vidím, později zvrhla v mrzutost. Na štěstí je nyní zase všecko napraveno.“

Staří Plívovic prosili poníženě, aby milostpán odpustil, ze si jeho dobrotivé jednání vykládali tak špatně. Plíva v duchu srdečně litoval, že hocha včera vypráskal tak jadrně, svědomí mu činilo výčitky, ale Martínkovi už to čerta prospělo; včerejší tatíkův rukopis se nedal žádnými výčitkami svědomí vyhladiti z kůže.

Plívovic svědomitě pohostili dobrého starého pána, — hospodyně naplnila výbornou smetanou nejlepší svůj parádní „porcunálový“ hrneček s obrazem svatého Václava, nakrájela černého chleba, host se pustil bez váhání do smetany a pochutnal si znamenitě. Aniž řekl, kdo a čím je, rozloučil se se všemi a doprovázen kus cesty Martínkem odešel pěšinkou k Písku.

Když se Martínek vrátil, překvapila jej matka novinou, že nalezla v kapse nového jeho kabátu pětku. Tento dar starého pána vypudil z Martínkovy paměti poslední hořkou vzpomínku na včerejší výprask.

Příští neděli oblekl Martínek po prvé nové šaty a po prvé v svém životě vyšel mezi lidi v — botách, do nichž si musil nasypati trochu řezanky, aby mu lépe držely na nohách. Zářil radostí a nebyl ani k poznání. Sám udivený Hektor si ho musil několikrát dobře očmuchati, aby nabyl jistoty, že je to jeho nejmilejší kamarád.

V Radoticích způsobil Martínek pravou sensaci, nikoli však svým novým oblekem, nýbrž svou historkou, již znalo už celé okolí.

V kostele se Martínek zbožně pomodlil za tatínka a maminku z vděčnosti, že mu koupili nové šaty, a za milého starého pána za to, že mu je neukradl.