Marsyas čili na okraj literatury/Poeta

Marsyas čili na okraj literatury Karel Čapek
	Poeta	Chvála novin

Údaje o textu
Titulek:	Marsyas čili na okraj literatury
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá, Praha, Československý spisovatel 1984/n Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	Aventinum, 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Stanislav Mráz

Uvádím ho jen pod názvem “básník”, aby se neřeklo, že chci sloužiti jeho osobní slávě. Není slavný, třebaže sám Apollo denně v průvodu Pieridek, erótů, bakchantek a himerónů, mimů všech věků, firlipanzů, pierotů, nymf a silénů, silvánů, edónů a kakodémů, kněžek rozkoše i oživených květů a jambů sestupuje z Parnasu, aby ověnčil jeho hlavu božským laurem. Není slavný, ač živ je spíše nektarem a medem hymétským, vůní nardu a Kastalským pramenem než tím, čím žijeme my smrtelní. Není slavný; málokdo zná jeho tenké kvartové sešitky, jeho “poetické listy létací”, jeho “encyclopaedii ouvragí”, jeho “livraisony”, vycházející “nákladem dílny autorovy” a obracející se s ušlechtilým přezíráním knihkupeckého trhu přímo k čtenářům, k “maecenům”, s výzvou, aby vyrovnáním haléřového účtu nějakých 70–80 obolů zapodpořili autora, a tím přispěli k účelu lidumilnému. Ještě méně je těch, kteří by ho poznali mezi chodci velkého města. Viděl jsem ho jednou v podvečerní chvíli na mostě; byl oděn s evangelickou chudobou a nesl pod pažím stočený rukopis; ale i kdyby nebylo toho, kdyby nebylo zmačkaného širáku, vlající kravaty a šedých kštic spadajících až na záda, stačil by pohled na jeho tvář a oči, jak vzpřímen, s hlavou vrženou nazad, zíral na Hradčany, na zlatě třpytnou Vltavu a přímo do zapadajícího slunce, abyste poznali, že jste potkali básníka. Pravil jsem “slunce”, neboť jsem duše prozaická; on však neviděl slunce, nýbrž Sol či Phoeba, zářného boha na nebi; nikdy pouhé slovo “slunce” nepřejde přes jeho rty.

Už výčet jmen jeho spisů by vás zahrnul slovy podivnými a zčásti kouzelnými, ve kterých ožívá půl antiky a celý verbář cizích slov. Slyšte jen některé: “Eclogy pro stříbrnou paní”, “Čekání na štít Phoeba”, s podtitulem “Intermezzo z lyriky Era a srdce a romanzero z alba písní a pastelínu memoirů a cyklu evocace minstrela téhož”. Jiný titul “Nová reverie bethelská a palestýnská”; nebo opět “Legenda báby loutek”, “Ballada o srdci utrýzněném”, “Genius a dílo: Řetěz sonettů a pieç explicativních a compilativních v intermezzo pierské a chimerské”, “Codex austriaticus v sonettech: Řada pieç a inscripsí sonettových suprasociálních a pseudolegitimních”. A kdybych ještě uvedl názvy projektované “pleiony suplementární”, jako “Droby lampadodromie amba”, “Písně sběračky krásy”, “Bajky kvočny umění”, “Attitudy osy Dianiny”, nebo dokonce “Večeře Chróniona a Mnemosyny”, zahrnující “Droby a oboly v bric-brac a tric-trac suplementu komédie Clio-Uranie, Trochu krve bonza firlipanze, Póthos, Ceyx a halcyon” a tolik, tolik jiných věcí, užasnete patrně a domyslíte se už, na čem jste. Ano, nepopírám toho; jen prosím, abyste věřili, že se nezabývám věcí tak zvláštní a chorobnou proto, abych vás pobavil. Není také mým úkolem podati diagnózu případu; bylo by to ostatně jen o jedno cizí slovo více, a v tom ohledu nadužiji ještě vaší trpělivosti v několika dalších citátech.

Slyšte třeba tyto verše:

Lac libru hérům a mok narv v hold umu
ve mrvu vzácnou, v nouze kyn, však dobra
vrch v dar zlom oštěp, jest rada v smír obra.
Je recreace onyx majestát,
v sandálu Phryny-Lutetie spěj v spád!
Žij batramyomachie sol vznešené!
Leč veslo icarské kam nese až,
ať těká, třeští?… V zvěst proporci,
neb scoliasta sermón v apologii léna
by skor se šířil, dloužil, rost, jak klíčí!
…Lac altáru provocace v var vzplaň,
myst vztyč se v heliasta, v nemilost raň!
S Hevou v duo i credenc co víc dět
slušno i dlužno?

Ano, co více říci slušno i dlužno? Jen abyste ještě nahlédli do zásobárny těch rozpoutaných představ, cituji naposledy:

Zde zlato králů, tam bardálů trópy,
zde myrhy věž, tam manny v pych potopy
Haemejské liják, příval. Myrha solí
je tragickou, vulcánskou, hořkou v boly
Oel pomazání, posvěcení pram
má Alfeu, Menandru, Kaystru sám
jak Jordán, Phiale či Cedron žasny tam.
… Výš
k idólu stezi, Besançonu, Haemu!
Lev, tigr, laň, cicada, barbar, fant,
myš maeonská či žába tejská, sycophant,
bonz, l,astard, rouhač. mystik, compilant,
eucharist –

Již dosti na tom. Vidíte zhroucenou budovu slov a pojmů; každý věk, každá kultura dala něco pro toto truchlivé změtení; najdete tu vzývání Krista a Gyga, Danteho a Homéra, mytologii a gramatiku, hrst květů a trochu fyziky, slova lásky a slova filozofie, skoro vše, ale ach, je to hromada trosek, jíž nemožno se prodrati. Kdybyste se však odvážili slézti kousek toho rumiště, našli byste tu a tam proužek ornamentu ještě neroztříštěného, hlavici sloupu sličnou i přes své pukliny, našli byste, že není to vše jen hlína a popel, nýbrž i třísky pentelického mramoru. Dovolte mi vykonati dílo pietní; sebral a očistil jsem něco zlomků, jichž lom je třpytivě čistý a jež se mi zdají hodny uchování; nebudu chváliti své zboží, stačí mi, že jsem je nalezl na rumišti rozbitého chrámu. Nejsem tak učený, abych z těch úlomků rekonstruoval půdorys a nárys budovy, jež už budovou není; pravím jenom, že její materiál byl vzácný.

Zde jest ekloga mystická, nazvaná “Nová reverie bethelská a palestýnská”. Jste u jeslí Mílka-Mesiáše.

Za jeslí postav se…
kyň jiným, zvi je, lákej, zpívej:
Pojď, druhu, půjdeme s dívkami krásnými,
pletenců zlatitých, jak mandle kvetoucími,
s rukama v rukou, za hlaholu zvonů
kolejí sněžnou, hvězdně stříbrnou
v stín sloupů chrámových.
Tu přistoupí k tobě meditace “chodem křehké libelly”.
A vyznej: Vzácná, sladká abstraktnosti,
ty jsi to, která nardem plníš všechno,
vystýláš vůní.
Voják, myslitel, básník obětují Maličkému svůj nepokoj a neúkojnost. Konečně
jde Musa krůčkem k jeslím zticha, zticha,
a děcku kreslí v zlatě gobeliny,
podušky nejsladší, krajkové peří
nejjemnější.

Z veršů, jichž nemohu plně citovat, vynořuje se myšlenka tragického titanismu:

Jen Kristus královský, ten trpí v tmách,
však Ježíš lidský vždy je v jeslích blah.

Onen na kříži “zdvih dobu, lidstvo, ale též zved sebe… On výhradu má volat Eli!, slovo, jež v plásty tkaly Haemu včely, jež pták pěl v kouzlu nocí nejkrasších. To slovo neznačí mu: trpiteli. Neznačí: zlomený a uhozený. Apotheosy značí vzácný akt.” Výkřikem bolesti vzdal “sobě oslavení”, neboť i král, “caesar znavený”, volá své Eli, Eli, i triumfátor volá Eli, kříž i korouhev totéž jest, a kdo vztahuje ruku, aby si na skráň vložil zářící korónu, pozná, že “utrpení tresť je vrchu slávy!” – Tento tragický blesk meditace však zhasíná, zde dřímá lidský Ježíš, zahříván dechem “vlídné a spirituelní oslice Církve”.

Sen lidstva nejkrasší. Přítel běd, messiáš,
výkupce, vysvoboditel. Je kníže malých
a nízkých…
A chudí duchem uzří jeho říš!
Uprostřed mesiánských úvah náhle, bez přechodu, výkřik takovýto:
Pel na broskvi, pel křídel motýlích!
Sněhové tříště nad vše křehká běl!
A opět slova, jichž naivní lahodu jsem si zamiloval:
… Pozdrav přináším
těm, kdož mi dobře činí.
Hleďte, to jsou třísky ze sedmi stránek ztroskotaného chrámu.

Meditace jest jednou ze zálib poetových; druhou a nemenší je féerický balet. Skládá “výpravné fabule”, kde v podivuhodné směsi tančí Erós a Salome, Háfiz a Don Quijote, Sextus Empiricus a “bardálové”, hyacinty, iridy, jamby, otcové a výrobci loutek, obyvatelé Sodomy a Gomory, Diogenes, odalisky, bajadéry, oreády, auguři, fanti, matka Norma a bůhví co vše; v tom ohledu nezná básník mezí.

Radosti života, volám tě blíž,

volá v prologu jedné féerie, vzývaje po homérském způsobu napřed bohyni své básně, bakchickou radost, “velikou paniku žádání”.

Pohleďte, zrodilo se umění
nové!
Buď scéna nejvábnější, edénská,
žij rozkoš věčně jaré tvořivosti,
nové a hladké zmizte obzory, rozviň se měnivé střídání,
smyslné žádám celé přerození,
chci nové, neústupné, neblednoucí!

A vskutku, kde jen může, rozvíjí renesanční přepych choreografický; na jednom místě praví sám o sobě:

Jsem velmoc prosodická. Vždy jí volno
hlaholit zvony, křísit struny v hymnus…
… Nálada má
jest bez podmínky.

Pro něho, jako pro staré básníky, poezie je přepych, hojnost, bujná a hýřivá nádhera. “Řeč poezie,” vykládá kdesi, “musí býti nasycena barvou, šperkem i květem obraznosti. Vždy musíš hýřit oplývavě… Melodie je poslušná věc, podobná vosku.” Mnoho by se dalo říci o této poetice; taková smyslová radost a rozkoš z nadbytku není už rysem naší doby.

Trocheje, jamby, daktyly, spondeje,
v slavnosti, radosti mladého snění
zvedněte závoje tajemství svých!
Klusejte, křepčete, výskejte, tryskejte!
Grácie sama radí básníkovi:
Nemusíš přijít s bouří; zefýr opojí.
Neskonale jemný je jiný její pokyn:
Nauč se v echu milovat rým.

A tu, hleďte, jak celá tato poetika básníkovi oživuje; píšeť pod ni scénickou poznámku: “To vše se děje, tance a vložky choreografické. Tanec liter, nápisů, figur prosodie, dvanácti měsíců. Metonymie, metafory, aliterace, apokopie, tanec trochejů, jambů, daktylů, vzorných veršů a stróf. Alegorický tanec echa.” Jeho oko je opředeno věčným luzným tancem:

Na světě nad féerii není. V samu Pindu
a Elysiu se bozi scénou baví.

Představte si aspoň jeden z těch tanců: Blíží se Erós se svou družinou. Pečení ptáci poletují vzduchem, fontána tryská vínem, z lahví a sudů rodí se amoreti a himeróni. Za zvuku cymbálu tančí pafijský sbor “hodiny Amorovy”: co polibek, to vteřina.

… Kde pocel času mírou,
tam není třeba písku přesýpání:
sám Joviš sčítej rajské vteřiny!
… A okamžiky buďte nesmrtelné!
Již však blíží se Amor, aby trhal květiny.
Hle, emblem z květin! Květy sbírá,
žeň flóry Erós v luh kams zabloudiv,
a ježto jsou to květy oživené,
hned vstanou, rostou, dlouží se a bočí,
a Erós sbírá květy – krásné ženy
a v kytku váže si ty nejsličnější.
Hle, bledý jacinth, bílé iridy
a purpurové štěpy májové,
cytis a máta. Každou zulíbá,
každé to dítě flóry pomiluje,
pak za ruce se vezmou do kola…

Celá “Ballada o srdci utrýzněném” jest féerií lásky, kterou vykouzluje čarodějka před zraky milenců. Anakreón zápolí s Erótem a je přemožen, “můj štít i pancíř pukl”; ponoří Eróta do číše vína a vypije ho, než běda, teď právě v jeho srdci “zved křídla unyle”. Archilochus pláče: “Ó Neobule! Mrtva Neobule!” Krajané Sulamitky hovoří:

Ó Sulamit, pojď, my tě chceme zřít,
tvůj krůček půvabný v sandálech drobných,
tvůj tanec nebeský chcem mít, ó Sulamit!
Parcival v hávu bláznovském hovoří:
Cit slávy velký byl. Však nesloužit
mé celé velké rekovství jen za podnož
tobě, ó Conduiramur, nevím, proč
já zbroj měl věsit v plec a v boje jít…

O závod zpívají truvéři. Blondel, Fouquet a Richard Lví Srdce; a tu, hle, Don Quijote:

postavy smutné rytíř básníci.
Jak vážně schýlen stance počítá,
akrostichon na zbožňovanou píše,
ve dlani skráň jedné a skanduje
druhou.

Markéta třeští v náručí Faustově:

Ó nech mne žít! Jsem mlada, mlada tak!
Ó nelituj! Já krásna bývala
a půvab ten se stal mou záhubou.
Tu zvolá milující dívka:
Zřím z všeho, láska hrotem pyramidy jest,
jejížto básí bůh.
Láska, jen láska jest poesií žen,
praví prolog. Řekněte, zda tyto úlomky nestojí za zvednutí?

Nenazval jsem ho jiným jménem než “básník”: zčásti proto, že je tak typickým poetou, že jména nepotřebuje. Znám mnoho básníků, vypadají a mluví jako jiní lidé a nemají ani mnoho směšného. Celkem se zmodernizovali, nenesou v rukou lýru a vavřín na skráni; jen u klasicistů najdete stopy těchto božských věcí, a proto jsou klasicisté typickými poety, ať o nich jinak smýšlíte jakkoliv.

Poeta, o kterém mluvím, je poeta pravý, starého a dokonalého ražení, jenž neztratil laur a lýru; obcuje s Múzami, volá je na pomoc, touží “po dechu hájů olivových”, chtěl by s láskou svou žíti tam, kde žil Sofoklés a Homér, knížata poezie, hlavy nejsvětější, králové věčným nimbem ozáření. Pro něho žije cikáda, sladce bzučí včely na Hyble a Haemu, zurčení pramene Kastalského opájí jeho srdce. Nic nezhynulo a nezestárlo. Foibos svítí na jeho básnickou kštici, nikoliv země, nýbrž Gaia nese jeho kroky, a je-li na světě hora, tož je to Olymp nebo Parnas. Ty dva tři tisíce let jsou jen mlžný závoj před jeho očima. Věčný rej, který kol něho choreograficky víří, je nesmírná maškaráda bohů a mimů; vnikne-li do něho člověk dnešní, tu ustrnou bohové nad fraškovným, parodickým tvorem, který se opovažuje do jejich říše. Jeho svět není z tohoto světa; kdyby nebyl tak hrozně ztroskotán, podobal by se divadlu, kde míjí maska za maskou v kostýmech tajemně a veličensky zřasených. Avšak žel, tato podívaná je strašná; příval slov, nikoli vět, ba dokonce jen slovních třísek drkotá a žene se v bezoddyšné nesmyslnosti; duch opustil toto místo. Avšak náhle zableskne se věta plná krásy a moudrosti nejpodivnější; tu užasnete a tušíte, to nepromluvil on sám, nýbrž něco promluvilo z něho, jako se zčeří rybník Hebrónský, když do něho sestoupí Duch. Úžasná, úžasná věc je poezie, úžasná je krása básnic.tví a moudrosti, že nemůže býti zcela vyhlazena a ztroskotána pohromou ducha. Kdybyste roztříštili sochu na kousky, a pak, zvednuvše odštěpek, byste opět na něm nalezli krásu a božskou dokonalost sochy, tu padli byste v prach před velikostí a nezničitelností krásy. Zvedl jsem takové odštěpky a pravím: génius, Apollo, Múzy, Kastalský pramen a manaia poetů nejsou jen prázdná slova.

Tedy to, co chci říci o básníkovi, netýká se vás, pisálkové moderní. Klasický básník je miláček bohů, ověnčený, živeny ambrózií a vůní nebeskou; jeho zpěv je oslava a dekorace, jeho vlastí je Hellas, Múzy jsou sestry jeho; nezná času, miluje nádheru, je opilý slovy a ve svém opojení, nevěda o tom, pronáší někdy slova věčné krásy.

Přichází s loutnou na trh života
básník…,
s jemnou a sladkou loutnou nebo lyrou,
kterou mu Foibos vetkl do loktů.
Z hvězd fluida je ta loutna zrobena,
ze střepin meteorů, které uchopil
za kštici ohnivou sám patron básnictví.
Přátely hledá si hlas zanikající.
Ó rcete, čím ten překřičený hlas
v záplavě výkřiků na trhu módy?
… K nebi křičí,
pomněte, něžné loutny sladký trilek,
kvil ambrosijský snahy posvátné,
ten překřiknutý, umučený hlas!

Básník přichází:

Nemůže více než-li tíhnout blíž
a pět a skandovat. Vy dejte resonanci!

Pak básník dává se v pouť, když “nad lesy kouřilo kadidlo boha slávy”, aby hledal slavnou trojici dobra, pravdy a krásy.

Své osvobození jsme nalézt spěli v kraj,
samoty, výspy, houště proběhali
a prohledali tiše zapadlé.
Vše posud žité bylo málo, málo.
Bedra se pod tím ani neschýlila,
co radost přála a co dalo štěstí.
Na dlani unes jsi to.
Náhoda, Tyché, rozsela mu na cestu své dary, jen jiskry, jen ukázky blaživé látky, a přece
ořech věcí zachřestil,
slupka se rozevřela jako lůno panny
a jádro pozdravilo, sladká tresť
poznání…
A cestou zpět
jsme pochvalovali si, co pouť dala,
a blazi byli jsme i ve vzpomínce…

Místo poznání dary náhody; a přece poutník se spokojen navrací “o sandálech a bedrech přichýlených, o holi, o širáku putovním”, – nalézáte moudré jádro této pohádky o věcných hledatelích?

Tragičtější je jiná vize dramatu poznání. Tyčíme chimérickou budovu vědění, přeme se o směry, každý lepí a staví z jiné strany – jsme pod Bábelem poezie. Chce každý pravdu mít a nadýmá se, “plností obsahu se honosí jak stoka ústřední”, ni okamžik se nesmí opozdit. Jen výše, výš a “blíže k bohu! Jen o píď výše k poznání!” Po lebi šlape jeden druhému, po ramenou, a aby nezameškal o chvilku, na jiné shora kálí…

Věž Babelu. Pod ní a všude moře kalu.
Jak mouchy, ptáci, potřísní vše předem.
Ti, co jsou nejvýše, jsou zdola nejmenší.
Methody, systémy, ty obhlédnem až shora.
Jen nové patro výš,
jen krůček k poznání, avšak
na cimbuří když nelze lapit boha,
mu ‚Bon jour‘ vrci v jeho slunnou líc,
jej někam vléci v úřad popisný,
zda vskutku je to bůh, se legitimuj,
neb zbývá úkol hledat jiného,
vlastního života i divů původce,
dál musí mumraj, shon a vřava díla.
Z všech hesel zbude jedno: Zavrhovat.
Pod věží dole kohout Petrův pěje.
A dále roste kolos, obluda
o schod a stupeň nový, spleen by vzdychl:
Zas dále o milník v procesu etap,
v průběhu pokroků!

Byť moudrost klasického básníka byla hlasu sebesladšího, vždy tkví rezignující smutek v jejím vábném zřasení. Zde několik slov, jež překonávají biblické “marnost nad marnost”:

… Co je snaha?
Je nuda víc, a píle klamem jest
a bludem.

Básník, který tak rád oslavuje Foiba, nalézá slova podivné melancholie:

… Za neplodné stíny máte?
I ony tvoří!… Nelajte stínu!

Dlouhá, dosti zmatená báseň kreslí vzor mudrce, jenž přísné čelo měl a profil klasický, byl bezvousý, o vlasu rozpuštěném; měl uši souměrné, přejemné ve vnímání, a šířil chřípě svá pro vůně nejsladší a nejtajemnější. Byl cestou dojmů, jimi zalitý. Nad tůně křišťálem či studny okovem dumával: Také voda živí, staví, pomáhá. Doušek její žehnal uctivě. Však něčím víc je duší živina: Ideou život pravý počíná. Byl bezohledný, sobě cizí. Byl si látkou, jejížto mízy analyzoval. – V těchto několika rysech poznáváte současně tvář Epikura i Diogena, tvář navýsost antickou. Několik jeho výroků stojí za zaznamenání zlatým písmem:

… Říkával: V žití básníka
a myslitele vše je veliký
a stálý akt.
… Z jiného pásma radost je a jiné náce, totiž chimérské.
… A sebe pochvaloval: Měním se,
jsem Proteus’ jsem fénix, věčně mlád.
… Miluji člověka’ a ve dne v noci
jsem samaritský druh’ však pravím více:
kdo miluje i zvíře’ zlo naň moci
nemá.

Avšak nadevše miluji myšlenku jiné básně, nazvané “Revoluce”.

Je revoluce slovo, pouhé slovo.
V podstatě není žádné revolty.
Toť jako v daru vesny oplývavém:
kde roste květ, tam je též vůně dech,
však vůně-li zde, echo edenu,
jak radostně je možno žít! Jen chtít!
Chtít dobra, co tu kol je hojnosti!
A proto přirozené jesti oplývání
života, v jádře není revoluce.

Tolik jsem chtěl vyznačiti o poetické moudrosti, jíž učí jen Múzy; je líbezná, plna grácie a smutku; je to smutek naplnění, bez trhliny, bez otázky.

Sladká loutna, s níž básník přichází, rozezvučí se chvěním nejjemnějším: toť láska.
Podivuhodné dítě nožek štíhlých,
vlas světlý splývající v kadeřích.
čar přírody a lahodný počas vždy tě provází, ó přítelko, kouzelný květe mezi květy čarů!
… když jsem lilie. zřel,
vzpomněl jsem, přirovnal, i křehčí nad ně
a sněžnější jsi.
Pták, motýl, květina. Než ohlédnu
se po nich zas, na tebe vzpomínám,
šeptá básník s galantností nepřekonatelnou.
Chci s poesií tvou vlaze zacházeti,
jeť poesie to plných, sladkých ňader.

Nadra a klasicismus, toť vůbec celá kapitola pro sebe; vzpomeňte na tolik básní Vrchlického. I zde najdete blažená slova:

Na ňadrech tvých postavím snění chrám,
a hned rýsuje se chrám, jehož minarety sahají po hvězdy, div architektury o sličném sloupoví a vznosném architrávu.
Kéž láska má jest výkřik radosti,
bakchická evokace za stesk nytí,

volá básník; všechen děj a život jsou mu jen “acta sanctae sedis Amoris”, akta nejsvětější stolice Amorovy. Ne vždy však trvá tento růžový rozmar lásky; vděčíme mu nicméně aspoň za jednu píseň, nazvanou “Zlaté klíce”.

Mistr Dante, Beatrice
měli k ráji zlaté klíče.
Sami se milovali.
Klíče nám nenechali.
A přec podnes v díle mistra,
ve brevíři znělek zní mi,
blesknou v oči ony klíče.
V stanci šlehnou, zvučí s rýmy,
polibkem ve verši zvoní.
Ráj je v kořán, nardem voní.
Srdce bije v poplach ruče,
jak tě svírám do náruče.
Vábí květ, roj hvězd se nítí,
máj je, aidon hymmus tluče,
láska bdí a klíče svítí.

Tato píseň je zároveň zlatým klíčkem ztroskotaného chrámu. Tak nemluví milenec, nýbrž básník; pro něho není lásky bez lilií, hvězd, ráje, drahokamů a celé té klenotnice slov, jež se svou líbezností rýmují se slovem “láska”. Květ a motýl, žena a láska jsou předměty svaté, dotýkané poezií, posvěcené božskými mistry; vznešené básnictví vdechlo jim svou vlastní krásu, a básník, skláněje se k polibku, činí tím obřad múzický, plný nesmrtelnosti. Vy, lidé profánní, ve své lásce hrajete si se svým srdcem, se srdcem ženiným, někdy s osudem; poeta, dětštější a čistší než vy, opilý jinou vášní, hraje si se zlatými klíči neb jinými obrazy neméně krásnými, neméně neskutečnými. Čím by mu byla láska bez obraznosti, čím radost, jež nezazvoní rýmem? Láska je báseň, ale báseň už plná zdoby, vyšňořená metaforami, jambicky tančící a rýmovaná; láska je dílo poetické. Jsou představy, jež okamžitě poznáte jako básnické, nevím, zda proto, že jsou životu blízké nebo vzdálené; jsou básnické vůbec, bez výhrad, nemá jich nikdo než básník, nemají jiného smyslu než poetického. A nyní roztříštěte život básníka, nenechte kamene na kameni a zvedněte představu ležící v prachu: je to představa básnická, tříska Parnasu, něco pro sebe, na čem tkví odlesk poezie. Rád bych tu vystihl povahu poety, jaký už málem vymizel, básníka apollinského.

Snad bych vám měl spíše předvésti ducha neotřeseného, který stále sype z rukávu verše květnaté a jakžtakž rozumné; bolí mne, že chtěje pojednati o básnictví musím se postaviti na tyto trosky. Avšak případ, který jsem vyvolil, má zvláštní průkaznou sílu. Kdybych před vás postavil zdravého, čilého, souvislého chlapíka, který by vám počal deklamovati krásné věci o lásce, ráji a liliích, považovali byste ho třeba za pouhého žongléra slov. Předvedl jsem vám člověka, který si nemůže zahrávati se slovy, neboť je jim dán v plen; který nedělá fráze, neboť není s to udělati větu; který nemůže lháti, poněvadž stěží ještě mluví. Tu tedy mi připadá, že poezie je něco přímo nelidského, poněvadž přetrvává vše; kde věta a myšlenka neodolá rozrušení, krása ještě odolává, jeť trvalejší než sám duch, je přímo nezávislá na člověku.

Krása je energie, autor je bez myšlenky.
Ona tě oživí jak apoštola,
jen přijď…
Je všech a ve všech.

Tato poznámka mne trochu zavedla od vděčného předmětu, totiž od lásky. “Já blaho nedělil, já chtivě ssál je,” doznává básník; a přece s jakým zármutkem je předem už smířeno toto blaho, jakou hořkou chuť předtuch hledí si milenci slíbati se rtů!

… Něco jak hudba v duších doznělo.
Vždyť touha skojena, proč zvážnělo
vše kol, a proč jsme měli oči uplakány?
Mně bude smutno, až se setmí dol,
a tichý, němý bude obzor kol.
Přijď, přítelko! Přijď proto dřív a včas,
ať zvyknu na tvůj smích a hled a hlas,
přítelko, přijď!
Chop veslo vraku vlídně v dlaň a v před,
v před vesluj jen a hvězdou zař tvůj hled.
Plujeme kams, kde neslyšeti lkání,
kde není saison srdce kolísání.
Přítelko, vesluj!
Rajskýma očima mne řidiž v cíl,
o rámě opřen tvé svůj zapomenu kvil…
Cherube, zůstaň!

Byla to procházka “cestou orchidejí”. “Chci býti zhola nový,” toužil tehdy poeta, ale cítil už předem: Jen starou kolejí lze v lásce jít, jen starou cestou tíhnout…

A naše cesta změnila se v cestu blínů.
Tam kolej stočila se, nakřivila.
Ty vlas jsi s povzdechem si natřásla,
a mně co zbylo? Pokrčení ramen.
Já zapomněl se vždy zas vykupovat
radostí novou, vzpruhou exaltací!

Zbývá smutek. “Já vzpomínek chléb v drobno rozlomil a podal tobě.” Čím je láska srdci sebou samým zklamanému? “Je láska bludná, slepá ulička. Jí v přemítání bezděk tíhneš. Nevíš, zda ústí někam, či zda na návrat ti bude pomýšlet. A poutníky potkáváš nové. Nech je, ať jdou ošáleni v illusi zlatité. Jen čekáš, dvojice až zpět se navrátí. Až s větví vrátí se z potopy holoubků pár… Selene, Selene, Selene!” Láska se končí. “Sféru jinou, ale známou jsem znovu u Vás, paní, miloval”

Zcela moderní je tato hořkost klasicisty, neúkojnost člověka předčasně přesyceného. Nalezl jsem tu kousky románů krutě životních; pohlédněte aspoň na tento plně novodobý portrét ženy: Už předem hned se jemu vysmívala a její smích byl pošklebný a hrdý. Věděla, že mu bude paní. Věděla, že vítězstvím je ženě odevzdání. A prohlédla, že jeho něha nevykypí, nevykvasí, že je to látka věčně botnající, záhadná, měkká v dotek, poddajná, jež vzrůstá leda a se nezmenšuje. A hrála netečnou a střízlivou, však výsměch lásce nepatřil, leč jemu…

Ó, bez sklonu je lásky komedie,
jen scéna v dvou ve věčné variaci,
dva mimové, a přece věčné drama!

Promiňte básníkovi chvíli hořkosti; promiňte, že takto žaloval při loutně, jež “zrobena je původně, by ženě lichotila”. Zato odškodní vás láskou, jež nikdy se nezvrtne v bolest a zklamání, láskou k písmenu L, které radostně vzývá: “To nejslavnější ze všech písmen je, na nebi psáno hvězd je značkami, a v nebe průhledem je, v Eden pravý. Písmeno nikdy nepřekocené a nesložité, závora sňatá z nebe, klička vděku, háček nad pohlavnosti prvou představou; a měkké je a sladké nad nektar a ambru, hysop pro rty blednoucí, šaráda na rty děcku vložená, by uzel její snadno přeťalo, zlomek dortu, písmě z marcipánu, klíč zlatý, který k tanci svádí nás, plamének věčné lampy… A sama boha musí osvěžiti; jí žije, vzniká, počíná vše, botná, ta hláska úvodem je v pokušení, je litera, však počíná jí rozkoš. Jí v ráji nasytíme se, jí žehnat budeme. Žij tedy, slavné, měkké, zlaté písmě! Jsi perla, krystal v mluvy hranění! Blah, kdo byl otcem tvým kdy na Parnasse jazyka!”

Vidíte z toho, že básník byl stvořen, aby opěval a velebil hlasem nadšeným, plným a libým; věru dnes, kdy poezie zdá se býti mateřskou řečí bolesti, zní tento hlas, jako by přicházel z dávného věku. Nejsouť Múzy ženy bolestné, nýbrž bohyně nadšení, a jako kněz je povolán původně, aby oslavoval bohy, tak i poeta je ve své prvotní potenci chvalořečník. Nejen láska, nýbrž i poezie je zprvu výkřik radosti, a básník moderní, plačící Musset nebo rouhavý Byron, urvali tento božský jazyk, aby jím mluvili bolestné věci lidské. Vskutku jen chvalořečením lze stvořiti něco odpoutaného od života a neomezeného, přímo božského. Bůh je spokojen, avšak není to malodušná, pokorná spokojenost člověka, který slabým hláskem děkuje osudu za nějaký ten požitek šťastně ukradený. “Má nálada je bez podmínky,” může říci bůh slovy poetovými. Nezáleží na tom, opěváte-li boha či písmenu; hlavní je oslava.

Do cely poetovy vtrhl ohlas války, Áres řinčící zbraní, génius děsu, xenie, lamie, harpyje, Hekaté, děti Belloniny. Tu básník, nemoha pochopiti této zvrácenosti, táže se po smyslu boje a výboje.

Neb čí je kout ten, kraj či mez, se ptej :
toť vše jest táž zahrada boha jen,
… Jsou všichni ovce rovné
pastýře nezměrného, míru chlév
jen rozevřete!
Nesmírná žízeň míru zvedá se v jeho srdci:
Znám jediný jen laskající zpěv,
jen jeden lahodící, ševelící
nad každou divinaci jinou: Míru zpěv!
Ten medný, urovnaný, krásný jest,
to pravý polibek je požehnání
pro vlasti rozložité, neobsáhlé, širé
či pro skrýš, kde se srdci zalíbilo,
pro hnízdo ptáka neb kout útulný…
Přijď pohoda, v mou síňku vpusť ji blíž,
rozevři okna, dvéře komory,
srdce mi naplň jí a vystel!

Ó zjasní se posléz nebe zatížené, Job zbitý se vzpřímí, tryskne světlo veliké, a ti, kdo ke zmučení šli, thyrs zvednou zkrášlený a ovinutý nového rostění žní nejvzácnější; nastane mír, otec pohodlí, světlo samo.

Je sladký jeho dech, je děcko mírné
jak Favrinius, má vesla slídová
lehká, a v zápraží kdy zaťuká
libellou přivanulou, o níž sní
a po níž touhou vzdychá zefýr sám,
ó tu ji vítej, v růžnou síťku tuch
a snění zalov smavou duši z Haemu,
poselství holubice nad potopou!

Básník, jak vidíte, je muž mluvící krásnými slovy. V životě trochu se stydíme mluviti krásnými slovy; říkáme raději “krkavec” než “holubice”, “směšný” spíše než “smavý” a podobné. Básník však miluje krásná slova a říká je s takovou láskou, že se domnívá, že zpívá, byť jeho hlas byl sebevíce zkažen tabákem nebo nářkem. Věřte tomu, jakýsi verbalismus čili uctívání slov patří k samotným základům poezie. Nechcete-li však orficky zpívati, nemáte-li lásky ke krásným slovům, tu mluvte raději prózou jako pan Jourdain.

Uvedl jsem tolik citátů, a mnohé snad připadly čtenáři dosti slušné, že třeba zapomene, že jsou vzaty z rumiště. Nemohu vám slovy vylíčiti pustinu, kde jsem je nasbíral, a překvapení, se kterým jsem je odkryl tam, kde by mne ve snu nenapadlo čekati více než obraz ztroskotání.

Hledal jsem chaos a byl jsem zvědav nahlédnouti do divého automatismu rozpoutaných představ; i užasl jsem, když jsem tu a tam, pořídku, našel větu nebo verš, jež nejen dávaly smysl, nýbrž podle mého zdání krásný smysl.

Je teorie, stejně nechutná jako vědecká, která spíná v příbuzenský svazek génia a šílenství. Teorie ta dovolává se také faktu, že i duch chorý a pomatený bývá s to stvořiti něco uměleckého. Myslím však, že takový fakt dokazuje opak: že krása a umění mají více solidnosti, více prvotní soudržnosti než tak řečený rozum. A bývají-li, dejme tomu, i učenci a filozofové napolo blázni, epileptikové nebo zvrácenci, plyne z toho útěšně, že i geniální myšlení tkví v člověku hlouběji a podstatněji než vše to, co se rozmetává nějakou poruchou jakési šedé kůry.

Řekl jsem: ztroskotaný chrám, nyní rumiště. Nezůstal kámen na kameni. Ale udá se, že tato pustina se upamatuje na něco, na jakýsi velký vznosný sloup, který se týčil nebo mohl týčiti před zhroucením; je to nesmírně pyšný sen, který si zmateně hledá velikášský výraz:

Lidsky jsa zrozen,
směřuji k lidství,
jsem harmonický.
Jsem zenitista.
Přes oblouk vypětí
zpět pluji v harmonii.

Z výše tohoto zenitu měří pustina sebe samu: Vše to jest jen epizoda, lichá, zbytečná epizoda. Epizoda stala se celkem života. Nirvána je cíl všeho a úkoj… A tu vzpamatuje se ještě jednou ztroskotaný chrám, a zvedne se hlas veliký:

Musíš za stopou klassicismu!
Musíš vyhledávat klassičnost!
Byls jím, být opět musíš klassikem!
Úplnomyslnost a harmoničnost!
Každý vzdor proti tomu je bludná zbytečnost.
Básník tě pochopí.
Kdo se vyšvihne v tu výš, ten vše ví.
Tak promluvil hlas na poli rozvalin.

Básník, o kterém zde je řeč, byl Stanislav Mráz. Zemřel opuštěn a hladov v Košířích asi 15. října 1918, jak bylo zjištěno teprve po několika létech.