Marsyas čili na okraj literatury/Říkadla čili o prozódii

Marsyas čili na okraj literatury Karel Čapek
Písně lidu pražského	Říkadla čili o prozódii	K teorii pohádky

Údaje o textu
Titulek:	Marsyas čili na okraj literatury
Podtitulek:	Říkadla čili o prozódii
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá, Praha, Československý spisovatel 1984/n Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	Aventinum, 1931
Licence:	PD old 70

Není pochyby: národní zvyky upadají v zapomenutí. Pokud je mi známo, nepostaví se při každoročním vylosování členů správní rady řečený ctihodný sbor do kolečka a jeho předseda nezačne počítat slovy:

Stojí javor u potoka,
říkají mu klíč,
na koho to slovo padne,
ten musí jít pryč.

Načež by se přikročilo k vylosování dalšího člena památnými slovy:

Angrle bangrle
bokací len
na novy kaštany
furiant ven.

Neděje se to, neboť obecně upadá víra v čarování a magii slova; místo toho se tahají z klobouku papírky s napsanými jmény, a dětské říkánky, zvané počítadla, zůstávají krom užší dětské veřejnosti omezeny jenom na sběratele folklóru.

Ale kdyby mimo nadání chtěla některá správní rada zavést vylosování podle starodávného obyčeje dětských říkadel, doporučuji jim některá počítadla zvláště mocná, jako například:

Jedna dvanda
třinda čtrnda
pádě ladě.
souká louka
do klobouka
cinky linky
bác!

Nebo toto počítadlo:

Enyky benyky Kutná Hora
oberštajne rozmarýna
alec palec
bumbrlíčku ven!

Mimochodem řečeno, nadělá se tolik řeči o poetismu, o poezii osvobozené, odpoutané od tíživé koherence jakéhokoliv sdělování a mínění, volně těkající od slova k slovu podle jejich tajemných vztahů obrazových a zvukových. Přiznávám se, že mám odjakživa pochopení pro tajemné vztahy slov; popírám jenom, že to je něco nového. Dětská říkadla oplývají poetickými a nepředvídanými vztahy a jsou radikálně odpoutána od jakéhokoliv tíživého a malicherného obsahu. Vyslovíte-li říkadlo

Anton dykyton
karafiát karfiól
aka paka
via via
cink – z řady ven,

pohybujete se v oblasti představ dokonale autonomních, sdružených jen lehýnkými pouty akustických hodnot. Nebo:

Ene bene sláva z nebe
andělíčky dva špalíčky
kapitola verš.

A někdy to už ani nejsou slova, nýbrž čiré, osvobozené zvuky:

En ten týny
a vraka dýny
a vraka tyky taky
boja baja buf.

Ale jinde se slova skoro proti své vůli složí v souvislý děj; naštěstí i dějové fikci se otevírá neomezená iracionální volnost, jako v tomto říkadle:

An cvan tráje,
stavěli jsme máje,
na svatýho Františka
přiletěla jeptiška,
jeptišku my prodáme,
koupíme si korále.

A to ještě jsem v pokušení citovat, kterak “běžela rejna okolo mlejna” nebo kterak “evandůle v jednom důle sehnali se ptáci”, ale musím toho nechat; neboť nemíním jednat o různých tajemstvích poezie, nýbrž jenom o prozódii.

Ve skutečnosti dětská říkadla jsou ve zvláště význačném smyslu útvarem rytmickým, neboť jejich rytmus je počítání; na koho padne ta jistá přízvučná slabika, musí z kola ven, ať chce nebo nechce; jeho vůle se musí sklonit před čarováním Čísla a Rytmu. V dětském říkadle není rytmus příkrasou, nýbrž samotnou podstatou věci. Slyšte, jak děti svá říkadla pronášejí; je to rytmický zpěv se silně značeným hudebním přízvukem. Ukazuje se, že přízvuk, dbalý sebe sama, nabývá v naší řeči nejenom mohutné dynamiky, ale i zpěvnosti. Učili nás na školách, že při deklamaci veršů se nemá přízvuk vyrážet. Lituji, že to tak musím říci; ale lidé, kteří nás takto učili, by nebyli s to ani si hrát na peška nebo na slepou bábu, natož rozumět poezii. Ve své nejčistší formě, jakou nacházíme v dětských říkadlech, se rytmus projevuje mocným a triumfálním skandováním.

Ukazuje se dále v dětských říkadlech, že v českém přízvučném rytmu je utajena slušná dávka časomíry. Dlouhá slabika mívá vrozenou ctižádost posadit si na hlavu korunu přízvuku.

Až bude máje,
pudem do ráje,

skanduje dítě se silným přízvukem na tom rá-, proti všem pravidlům gramatiky, ale ve shodě se zákony poezie. Nebo:

na koho to slovo padne,
ten musí jít pryč.

Přízvuk je zcela autonomně na druhé, dlouhé slabice slova “musí”. Nebo:

hospodář poprdář
a ty, Janku, di vod nás.

V tomto případě nechť vám neujde fonetické kouzlo širokých á, připomínající slavný začátek Máchova Máje.

Já nechci Němce,
já chci mládence,

pravila rejna, běžící okolo mlejna, s přepěkným přízvukem na druhé slabice mládencově.

Zvláštní přízvučnost dlouhých slabik se ukazuje i tím, že velmi často vydá dlouhá nebo rytmicky zdloužená slabika za celou stopu. V českém rytmu se opravdu vyskytují stopy jednoslabičné, jako například:

a tak dále. Nebo:

Dětský rytmus totiž nepočítá slabiky, jako činí Kollár nebo Vrchlický, nýbrž takty, jako činí Erben. Verš prostě pozůstává z určitého počtu taktů (ze tří nebo ze čtyř) bez valného ohledu na počet slabik; každý takt nastupuje mohutným dynamickým i zpěvným dvihem, a sice buď na slabice přízvučné, nebo velmi často na nepřízvučné slabice dlouhé. Každý takt může mít tři slabiky nebo dvě nebo jen jednu; může vypadat jako daktyl, jako trochej nebo jako půlka trocheje s němou pauzou: metricky platí jen ty rytmické důrazy, kladené s jistou gramatickou libovůlí, ale zato s grácií přímo taneční. Rozčleňte si dětské počítadlo v jednotlivé takty; uvidíte, co volného pohybu je v jejich pevných rytmických krocích.

Nejnázorněji to vidíte na této romanci:

a tak dále. Nenamluvíte žádnému normálnímu dítěti, že na této prozódii není něco v pořádku, že dejme tomu slovo “doma” nebo “věnce” nemůže mít dva hlavní přízvuky. Dotyčné dítě by vám totiž mohlo právem odpovědět, že, jak figura ukazuje, každé slovo může mít tolik přízvuků, kolik jich nutně potřebuje. Mohlo by vám namítnout, že v poezii nejde o přízvuk jednotlivých, izolovaných slov, nýbrž o rytmický proud celého verše, čímž právě se poezie liší od prózy. Mohlo by například poukázat na to, že trocheje

hupky hupky do polívky
a z polívky ven

jsou rytmicky dokonale správné a samozřejmé, ač je to v rozporu se školskou naukou o slovním přízvuku. Načež by mohlo skončit debatu slovy:

Enyke denyke
bóna knaka
zimene pimene
bum!

Děti mají ve svých říkadlech pravdu. Český básnicky rytmus skutečně není tak mechanicky závislý na přízvuku slovním, jak se věří a učí; má schopnost i skrytou potřebu orientovat se na dlouhých, to jest zvukově mocných a zpěvných slabikách; nadto, je-li opravdu rytmicky cítěn, má dost vnitřní síly, aby unášel a časem i dislokoval slovní přízvuk. Nikoli slovo, nýbrž celý verš určuje přízvuk s plnou rytmickou platností. Česky verš se musí zbavit mechanických pravidel, aby mohl naplnit své vlastní zákony. A kdo nemá smyslu pro tuto divnou moc rytmu, ten, ten nebo ten, musí z kola ven.