Marnosti/XXXVI
| Marnosti Viktor Dyk | ||
| XXXV | XXXVI | XXXVII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Marnosti |
| Podtitulek: | XXXVI |
| Autor: | Viktor Dyk |
| Zdroj: | DYK, Viktor. Marnosti. Praha: Moderní revue, 1900. s. 57–58. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V tu krajinu jsem také zabloudil.
Rašelinatá, bořící se půda.
Z nedávných bitev tábor koster zbyl,
a slunce plála před západem rudá.
— — Leč potom rozstřel soumrak křídla zlá.
Lze se jen modlit, nelze něco říci.
Příroda sama jaksi zamlklá.
Zamlklá a moralisující — —
Jsou monotonní, šedé krajiny
a perspektivy, bezútěšné vždycky.
I v dětských očích leží doktríny,
bizzarní traktát theologický.
A jak jdu, úzkost roste v duši mé
před někým, kdo je příliš Spravedlivý.
Zvuk slova láska, o němž mluvíme,
má akcent chladný, sofistický, lstivý.
Do nebe hledím, pouhý přísný sen,
jediná touha, intensivní, čistá.
Ve slávu světa ďábel zosobněn,
v oblacích slunce je však oko Krista.
To oko Krista hypnotisuje.
Evangelia sen sním velkolepý.
Passivní duše za vše děkuje,
plod zakrnělý děkuje těch stepí.
To oko Krista hypnotisuje.
Rybářů vidím Galilejských sbory.
A dobře zřím-li, kdes se rýsuje
netrpělivý stín… stín Bílé hory.