Marnosti/XXVIII

Marnosti Viktor Dyk
XXVII	XXVIII	XXIX

Údaje o textu
Titulek:	Marnosti
Podtitulek:	XXVIII
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Marnosti. Praha: Moderní revue, 1900. s. 44–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Oblomov

A stromy měly zlato na korunce,
vzduch lichotnost měl horkou lásky slov —
Dnes víc než jindy jat byl září slunce
slovanský člověk, přítel Oblomov —

Den slunečný, den bělavý, den žhavý
nad zpráhlým krajem náhle vzplapolal.
Do malátné a příliš měkké hlavy
minulost celou zavolal —

A viděl — jak tak dumy hlavou chodí —
nějakou slavnost kdys o Boží hod.
O závod hnaly ku předu se lodi
za smíchu, žertu nad hladinou vod.

A viděl: v modrém, bezoblačném nebi
— úlisnou něhu měl i tehdy vzduch —
nad bídou lidstva lhostejně se šklebí
šestnáctiletý jeho Bůh.

A viděl v dálce mizet modré šaty,
a balvan padat z výše na duši.
Nepohne sebou: ruce jeho spjaty.
Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.

A viděl listy chorobné a žluté
— tak připadal mu náhle zlým ten lesk! —
po lásce dobré — a kdys zakřiknuté
mu prosák’ duši zimomřivý stesk.

A viděl: soumrak odvěký a starý
se v Babylonu snáší ulicích.
A k objetím svým svádí zase páry
do ulic temných odevěký hřích.

Pohledy viděl zoufalé a lačné,
zbloudilé, marně hledající cíl,
na nebi slunce: pak zas nebe mračné.
Však noc vždy zas… Nad tím se zamyslil.

A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal,
jenž časné vrásky ryje na čela.
Jej smutný osud milionů dojal
a vlastní bolest v něm se ztrácela.