Marnosti/Písně z Montblancu/I

Marnosti – Písně z Montblancu Viktor Dyk
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Marnosti
Podtitulek:	Písně z Montblancu I
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Marnosti. Praha: Moderní revue, 1900. s. 64–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Měli jsme, mívali hříšné své chvíle:
zrádné a mučivé, chorobně bílé!

Řekli jsme: (tenkráte!) Jen malá lhůta!
A lhůta minula. A láska žlutá.

Teď mužem’ hovořit: nestraší vrásky.
Všechno to stalo se pro hříchy lásky!

Že mrazil vášně žár, kterým jsme pláli,
že velkým mudrcům zle jsme se smáli.

Že pěkných principů nemělo mládí.
Že svojich bližních jsme neměli rádi.

Rouhání řekli jsme v slabosti mnohá.
A za den sedmkrát nectili Boha!

Měli jsme, mívali zrádné své chvíle,
bolestné, zoufalé, chorobné, bílé.

Na Montblanc stoupli jsme. A to šlo stěží.
Však cnostné principy v propastech leží.

 * 

Na Montblanc stoupli jsme. Teď je nám krásně.
Na chladném Montblancu píšeme básně.

Na chladném Montblancu, na čele rýhy,
moudře se díváme v koketní knihy.

Ideje rodí se, ideje zrají
na chladném Montblancu při punči, čaji.

Ideje tancují divoký kvapík.
Ideje říkají: Nu, ty jsi chlapík!

Ale tak časem to šeredně volá
nevkusné poznámky… z propasti… z dola!

Ze sněhu pojednou postavy hrozí:
To svůdné ženy jsou, důstojní bozi.

A my tu sedíme. Montblanc je tichý.
My tu tak glossujem’ hořké své hříchy.

Hledíme v propasti, na srázy holé.
Šeredně, posměšně volají dole.

 * 

Ne. My se nebáli, když přišel mrak.
Řekli jsme: Chceme! — A přišlo to tak!

Kdykoliv bouře vše rozmete nová,
vůle vše stvoří zas: myšlénky; slova.

— Teď bouře netáhne. Bezvětří.
Už všechno mlčí po dny tři.

Nestoupá na hory cizí host,
nemluví slova má minulost.

        Sousední hory pod sněhem
        s chladným se dívají úsměvem.

        Ne. My se nebáli. Až ty dny tři.
        Zlomyslného bezvětří.