Marie/2.

Marie Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 352–355. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve středu na druhý týden probudilo se to nejkrásnější jitro. Zlatě lesklo se již dávno slunce na blankytném klenutí, když bylo v Milově po ranní mši.

U kostelních dveří potkaly se paní kancelistka Čermáková a vdova Plavenská. Obě šly skoro touž cestou domů.

„Ah, ponížená služebnice, drahá paní doktorko!“ pozdravila kancelistka vdovu po městském ranhojiči jazykem obratným. „To jsem ráda, že paní doktorku nacházím.“

„Těším se nápodobně,“ odpověděla Plavenská vážněji, „že vzácná paní kancelistka dobrého zdraví požívá.“

„Projde to, projde,“ řekla zase první. „A jakž je u paní doktorky? Bezpochyby dobře? No, to mne těší. Ale co jsem chtěla říci? — Neměla paní doktorka tyhle dny žádnou mrzutost? Já nevím, co to panu synovi, vzácnému panu doktorovi, napadá!“

„Co pak vzácná paní kancelistka myslí?“

„Nu, vždyť je dnes přece ta posada — nebo jak se to zvíře jmenuje? Má prý to být nějaké české kasino — ale vzácná paní doktorka uváží sama nejlépe, co může z toho vypadnout? Mezi námi řečeno — já byla včera u paní protokolistky Brožkové na vizitě — napadla jsem tam také paní starou a paní apatykářku, a všecky byly toho mínění, že z toho jen samý smích povstane. Kam pak by se také dělo! České kasino! Ty můj Bože — toť aby si byli děvečky pozvali a ne honorace. Vzácná paní doktorka mi nebude mít za zlé — ale pan syn, vážený pan doktor, mohl něco jiného začít, nežli našeho Beránka pobláznit a sám sebe po celém městě do lidských úst dát. Chtějí nám arci dokazovat, že prý je to nyní móda, a že takové posady také v Praze bývají; ale ty můj Bože! člověk by nemusel mít pár zdravých očí, aby neviděl… ah, paní doktorka dovolí! tamhle jde paní pojezdná. Musím s ní promluvit, co dnes na to české kasino obleče. Budu se těšit, vzácná paní doktorko — dnes na střelnici — ponížená služebnice!“

Po těch slovech rejdila jako štěbetavá husa po rybníce přes ulici za paní pojezdnou. Vdova Plavenská vracela se domů. Byla zarmoucena, neboť musela celý týden podobné řeči poslouchat. Mělať starosti o syna.

Ten ale seděl mezi tím doma a dopisoval deklamaci, kterou chtěl dnes v posadě Milovských paniček držeti. Potom přeslýchal ještě jedenkráte svou kvetoucí sestru, kteráž měla národní písně zpívati.

V tom vešla matka do pokoje. Temné mračno leželo ještě na tváři její.

„Dobré jitro, matinko!“ zvolal Plavenský. „Pamatovala jsi také na mne ve svých modlitbách?“

„Ba, nešťastný člověče!“ potřásala matrona hlavou. „Dnes bych se měla bez ustání modlit, aby se ti žádná hanba nestala.“

„Mně? — jaká hanba?“

„Nu, což není dnes ta nešťastná beseda?“

Plavenský se dal do smíchu. — „Ale nebuď pak bláhová, zlatá matinko! Což nevím, co počínám? Dej pozor, že se budou právě ty mluvky nejlépe vyrážet, které ti pořád jako bodavé vosy okolo uší bzučejí. Na mou víru, jestli se ti Milovští copáči se svými velemoudrými kvočnami a s celou drůbeží dnes nerozehřejí, tedy nestojí celé to pokolení za šňupec tabáku a já se nebudu do nejdelší smrti k nim hlásiti. Ale však oni budou oči a ústa otvírat a všemi končetinami radost polykat — na to se, matinko, spolehni — a nenakaz mi svým smutkem naši Márinku. Já se musím teď na střelnici podívat.“

Šel a zastavil se pro Beránka. Ten byl ale již dávno v plné práci.

Střelnice stála za městem v pěkných sadech. Při ní byl úhledný letní sál a v tomto sále měla se dnes beseda držeti. Pořadatelé její dávali všecko čistit a uklízet. Po stěnách a mezi okna věšely se pletence z květin a lupení.

Pak bylo ještě ledaco s několika přáteli umlouvat, kteří se byli z okolí sešli, aby dnešní besedu oslaviti pomohli. Jeden z nich byl znamenitý diletant na houslích a slíbil hráti koncert; druhý chtěl pěkným basovým hlasem „Kde domov můj“ zpívati a přivedl s sebou sestru, kteráž pěkně deklamovala. V samém Milově sehnal Beránek dva řádnější zpěváky, s nimiž nyní Plavenský a přítel basista několik kvartet zkoušeli.

Nežli se kdo nadál, bylo tu poledne a byly tu čtyry hodiny. Okolo páté měla se beseda počíti. A Milovští nenechali v skutku toho dne na sebe čekati. Vždyť se byli celý týden o té věci dost namluvili a naprorokovali, těšili a chystali se — jakž by tedy byli chtěli něco promeškati?

Zde onde v dlouhé řadě, tam ve strakaté kupce, jinde po dvou i po jednom putovali k střelnici. Na cestě měli kdy ještě jednou všechno protřepati, co jim bylo minulé dny příležitosti k broušení vtipu poskytovalo.

„Víte co nového?“ prohodila paní apatykářka, hubená panička v červených hedbávných šatech, „dnešní Eintrittskarty budou přej —“

„Vstupní lístky, milostpaní, vstupní lístky!“ opravoval ji, cukrově se usmívaje, městský výběrčí v modrém fráčku a v nankinových pantalonech, „tak to stojí tištěno — a dnes musíme bejt lautrovaní Čechové; sic přijdem do černé knihy.“

„Tedy vstupující lístky,“ přijímala panička opravu s milostným usmáním. „Že přej se budou po kasině maličkým dětem místo českých slabikářů rozdávat?“

„Ha, ha, ha!“ nutila se paní protokolistka do smíchu vtipnému nápadu paní apatykářky, u nížto dobrou kávu pívala. „A pan Beránek prej dal k tomu schválně šaty dělati — jakési bundy a široké šaryváry. Všickni antnprenrové budou přej vypadat —“

„Antnprenrové — to není české!“ zvolala paní apatykářka. „Honem, pane Ježku! dejte paní protokolistce trumf. Jak se má říkat?“

Ale pan Ježek pokrčil ramena. Byl sice městský výběrčí v modrém fráčku a nankinových pantalonech, to ale nevěděl.

„Abych řekl: kachnopal,“ prohodil konečně, „to si netroufám; ale za hodinku milostpaní apatykářce posloužím. Já mám tuhle více podobných oříšků a dám je pauu Plavenskému rozlousknout!“

„Totě jsem žádostiva!“ ozvala se nyní na jiné straně paní sekretářka, „zdali to pravda, že také vrchní Pekárek přijede?“

„Proč by nepřijel?“ opáčil pan sekretář, zavalitý mužíček, velmi lhostejně. „Bude se chtít také na českou švandu podívat. Nám lidem od pera je časem trochu smíchu velmi prospěšné. A ostatně je to všecko jedno, mám-li pít sklenici piva tam nebo zde. Tu bude dnes alespoň kus juksu.“

„Juksu — to může bejt!“ prohodila zase panička, a kývala pohrdavě hlavou, na nížto se jí celý záhon květin houpal. „Něco řádného bez toho neočekávám. České kasino! Vždyť je to bláznovství! Pro Boha tě prosím, kde pak zůstane rozdíl mezi honorací a obyčejným člověkem, když to má všecko česky mluvit!“

„Já bych už jen ráda věděla, jak to řeknu, když se bude chtít někdo ankažírovat!“ šeptala sládkovic Poldinka k své přítelkyni, koželuhovic a spolu representantovic Mucince.

Jedna z nich byla cosi zaslechla, že si Pražské krásotinky o bálech v národních barvách libují, a uzavřela se svou přítelkyní něco podobného učinit. Obě se leskly tedy v bílých šatech s červeným okolkem, boky měly ovinuty červenou, na tři prsty širokou pentlí a na každém náramku vlála jim veliká červená mašle jako náhle přirostlá peroutka.