Malé lži „o velikém mrtvém“

Údaje o textu
Titulek:	Malé lži „o velikém mrtvém“
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Národní listy, roč. 64, č. 29. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	29. 01. 1924
Licence:	PD old 70

Obě vydání „Rudého Práva“, ranní i večerní, ode dne vyhlášení smrti Leninovy přesně dodržuji šestidenní dvorní smutek, předepsaný rudým Kremlem. Vycházejí v černém rámování. Ale dělají ještě víc, než je předepsáno: neúnavně ráno i večer spílají všem! všem!, všem! — a každému, kdo o „velikém mrtvém“ nepíšou dosti uctivě a patolízalsky.

Spílají i těm, kdo se opovážili nad hrobem Leninovým dělati jakous takous bilanci jeho vlády, uvědomujíce si správně, že fysická smrt tohoto „silného jedince“ znamená jakýsi mezník. Ten mezník konečně nepopírají, sami uznávají, že to byl „veliký ničitel“, ale mají za to, že to je právě příčina, velebit „velikého mrtvého“. Več. „Rudého Práva“ v sobotu 26. ledna vypočítal dokonce, co všecko zničil, a budiž to loyálně ověřeno u nás, a očíslováno pro dobrou paměť:

„Je toho věru dost, co zničil, bohudík, tento náš veliký mrtvý s ruským proletariátem: 1. Odstranil carismus, 2. vládu feudální nad ruským mužikem, 3. duševní tmu negramotnosti, propagované absolutismem, 4. odstranil sochy tyranů, 5. živé mumie násilné reakce, 6. frivolnost ruské buržoasie, a hlavně — 7. sebevědomí evropského kapitalismu. Jednou provždy ukázal dělnictvu cestu, po níž bude se mu bráti, aby získalo k vykonání svého dějinného úkolu. Věru, že velikým ničitelem byl Lenin.“

Citát je přesný, jen to očíslování jsem přidal k lepší přehlednosti, aby bylo lze podrobněji si všimnouti těch jednotlivých položek a ukázat, v čem a jak lže komunistický orgán o svém „velikém mrtvém“.

Ad 1. jest ovšem očividná lež, že Lenin odstranil carismus. Ten odstranila již první ruská revoluce z r. 1917, únorová revoluce, provedená vedoucími osobnostmi Hosudarstvenné Dumy. Lenin jen dodatečně, prostřednictvím svých špinavých pochopů, dal zbaběle a docela zbytečné utlouci a vyvraždit neškodného, slabého cara a jeho rodinu, ani nedospělých dětí neušetřiv.

Ad 2. je zase lež, že by byl odstranil feudální vládu nad ruským mužikem. Bylo přece proti programu komunistickému, rozdělit mužikům půdu. Jeden z prvních dekretů sovětské vlády (hned z 8. listop. 1917) prohlásil slavnostně na vždy zrušení osobního práva na půdu, tedy i zrušení „obščiny“, onoho starobylého prvku komunismu, který na Rusi existoval, a neosvědčil se arci! Tu půdu si vzali mužici sami, svémocně, a ruští komunisté chtěj nechtěj dělali sladkokyselé obličeje nad dokonaným činem, když se přesvědčili, že z ruských mužiků jakživi nenadělají komunistů. K dobru lze tu připsat Leninovi nanejvýš, že byl první, kdo to uznal, a svým pověstným dekretem z r. 1921 výslovně vyloučil mužika z komunistického programu.

Ad 3. — o té duševní tmě negramotnosti! Tato lež se obzvlášť povedla. Za carského poloabsolutismu bylo, pravda, o vzdělání lidové postaráno nedostatečně. Ale stačí připomenouti, co prozradil ministr Jeho rudého Veličenstva, komisař lidové osvěty Lunačarskij loni na podzim, na začátku školního roku: celý Svaz Sovětských Republik má jen asi 45.000 národních škol, tedy asi pro 40 % dětí u porovnání s carským režimem. Se školami středními a odbornými je teprve zle, na vysoké školství není prostředků. A víme odjinud, že se na ně přijímá jen z protekce, že přednost mají „proletáři“ a „organisovaní komunisté“, a t. zv. buržujům, pokud nekalými prostředky nezbohatli, jsou vůbec nepřístupny pro drahotu. To všecko je nám známo ze sovětského tisku, ten však redaktoři „Rudého Práva“ nečtou, či aspoň nesmějí poctivě citovat.

Ad 4. — odstranil sochy tyranů! Dejme tomu. Co všecko odstranil, dovíme se později. Zatím víme, že odstranil mnohé umělecké dílo, ale zato, abychom byli spravedliví, nastavěl sochy tyranů jiných, ale většinou hanebné, ze sádry, které byly pro postrach a posměch, jak nám sytě vylíčili věrohodní svědkové, na př. A. V. Amfitěatrov a jiní. Bohudíky byl to materiál tak ubohý, že jej většinou doba sama zase „odstranila“.

ad 5.: Živé mumie násilné reakce? Snad. Nikdo nikdy netvrdil, že by nebylo bývalo reakce v Rusku před bolševiky. Ale víme, že bolševický režim s reakčníky „odstraňoval“ statečné, po stech a po tisících i lidi nereakční, svobodomyslné, výkvět inteligence, vědy, literatury, všecky, kdo nešli s ním, buržuje i socialisty, ale zato pilně nasazoval nové „mumie reakce“, reakce daleko horší než byla reakce stará.

ad 6.: Frivolnost ruské buržoazie? Starou buršoasií odstranil a vyhladil úplně, to je pravda. Že měla snad svoje chyby, připusťme. Byla-li zrovna „frivolní“, je věc názoru. Ale jisto je, že ta „nová buržoasle“, kterou „veliký mrtvý“ svým dekretem o „nové obchodní politice“ vyvolal k životu a rozplemenil, je děsná, že jest opravdu z velké části frivolní, mravně zkažená, bezzásadní, jinak by přece neobstála v prostředí sovětského režimu. Ostatně o jejích nelákavých vlastnostech čtli jsme a čteme denně tolik v sovětském tisku, že je to vlastně — mimo diskuse!

A konečně ad 7. přijde hlavní! Sám mudrc z „Rudého Práva“ praví: „a hlavně — sebevědomí evropského kapitalismu prý odstranil Lenin! Tady jíž doopravdy nelze se nesmáti. Ten Lenin, který tak makavě ukázal nemožnost svojí socialistické a socialisující, vyvlastňujicí, znárodňující a bůh ví co všecko utopie, a tím zdiskreditoval a zpola zabil socialistické hnutí v celé Západní Evropě, hodil je na padesát let dozadu, ten že odstranil sebevědomí kapitalismu? Ne, ten je posílil! Přímo kapitálně posílil ten kapitalismus, u něhož stále žebral o peníze, lákal do Ruska, volal, nabízel koncese, sliboval hory doly! Ostatně čteme přece v samotném „Rudém Právu“ takřka denně, jak prý „hydra kapitalismu“ roste, jak zpupně zvedá hlavu, jak se nestydatě roztahuje… což jste na tom, holoubkové, vskutku už tak zle, že zapomínáte dnes, co jste psali včera? Ten kapitalismus, onen pravý evropský kapitalismus, o němž my v Čechách zaplať pámbu zrovna mnoho nevíme, ten že by byl nějak ztratil sebevědomí, když jej továryši z Ruska pořád k sobě zvou, aby jen přijel vydělávat, všecko zkoupit a zotročit? Jaký naivní omyl, nebo — jaká třípatrová lež!

Závěr tedy má zníti správně: Jednou pro vždy ukázal dělnictvu cestu, po níž nelze se mu bráti, která je neschůdná, po níž se nedojde k sociálním reformám, ke blahu všech! Je-li nějaká zásluha Leninova v životě a v dějinách, je právě v tom, že to ukázal celemu světu jasně a v barvách tak křiklavých, a ovšem i hrůzných. Vždyť ostatně ten Lenin sám byl první, jenž začal obracet a slevovat ze svých utopií, přiznejme, že nesených velkou ideou. A kdyby ho byla před půldruhým rokem nestihla strašná choroba, lidské neštěstí, pro něž ho možno a slušno jen litovat, kdož ví, kde byl by stál dnes. Ale měl kolem sebe jen menší a docela malé žáky, kteří bez něho bylí bezradní, a proto i ty ústupky a kompromisy většinou zfušovali. Je přece notoricky známo, jak ten „veliký mrtvý“ dovedl pohrdati svým malým, chamtivým, příživnickým okolím!

Proč je vůbec zapotřebí uctívati „velikého mrtvého“ tak maličkými nepravdami?

* * *

Na konec několik slov k vyrovnání účtu čistě osobního. Loni na jaře ocitoval jsem v úvodníku N. L. několik příšerných dokumentů, k nimž mi dal látku soukromý dopis ruského učence, líčící scény z petrohradských a moskevských klinik pro nejděsnější z lidských nemocí, nemoci duševní. Dopis byl mi důvěrně doručen učencem, který je profesorem na naší vysoké škole. Příšerná fakta vzbudila otřes a hrůzu. Chápal jsem, že se jim v první chvíli leckde ani věřit nechtělo. Bylo by naopak až nepochopitelno, kdyby tomu bylo jinak. Ale přejal jsem plnou odpovědnost za ně, poněvadž jde právě o nesporná fakta, sdělená očitým svědkem, jehož pravdomluvnost je povýšena nad všechny pochyby, Řekl jsem již tenkrát, proč nelze informátora a zprostředkovatele jmenovat. První působil a působí dosud v Rusku, druhý má tam příbuzné. Nelze dva lidi evropského jména a jejich rodiny vydávat do rukou mstivých a krvelačných lidí. Slušným lidem musí to stačit — až do doby, kdy bude lze mluviti otevřeně.

Mezi oněmi příšernými dokumenty vypravovalo se o jistém zřízenci krvavé „Čeky“, kterého denní střílení a mučení lidí, které prováděl s chorobnou zálibou, po několikaměsíčním tomto děsném řemesle, přivedlo na kliniku jako šílence: dal si upéci zabité dítě a na míse postavit pokaždé na stůl, kde obědval, a tvrdil zcela vážně lékařům ho vyšetřujícím, že tím pohledem dráždil svou chuť k jídlu (ovšem jiných věcí). Tedy případ zřejmě pathologický a ovšem ojedinělý. Ale příšerný dokument, do čeho zaváděl výkonné orgány Čeky bolševický režim. Ten je vinen, nikoli ubohý, degenerovaný šílenec!

„Rudé Právo“ mi tenkrát arci pustě vyspílálo, anonymně, a brzy na to pokusilo se vykládat jakési legendy, že prý kdesi kdosi podobnou věc vyprávěl někde ve vlaku, a od něho že i já ji mám. Neodpovídal jsem anonymům; „Rudé Právo“ dostalo kuráž, a od té doby častěji si zavtipkovalo, jak si prý vymýšlím „pečené děti, pojídané bolševickými komisary“. Stalo se to na konec, v tomto listě sloužícím oddaně Moskvě, běžným vtipem, kdykoli bylo potřebí bulíkovat vlastní čtenářstvo a dělat dojem, jakoby buržoasní tisk proti komunistům sbiral kde jaký klep. Já mlčel, neboť mám užitečnější práci, než starati se o anonymní kavalíry z „R. Práva“, nyní však, 26. ledna, s touž věcí přišel v podepsaném členku, který mi věnoval, feuilletoniata a šprýmař „Rudého Práva“ pan Karel Vaněk, a jeho tedy třeba upozornit, že snad ani v „Rudém Právu“ nelze překrucovat a lhát, dělá-li někdo nárok na jméno poctivého novinaře. Apostrofuje-li mne pan Karel Vaněk přímo, rád bych měl dřív tuto věc vyřízenou, než s ním mohu mluvit. Ostatně nechápu, proč vvkládá tak dlouze a široce, že Lenin r. 1917 Ludendorffa vlastně napálil. To je přece celému světu dávno již jasno. Bylo to jasno již Bernsteinovi i Ludenddoffovi samotnému, a proto Leninovi tak trpce vyčítali, že vzal 70 nebo kolik milionů, a pak jim tohle provedl. Nechápu jen, proč zrovna komunistický šprýmař a milovník silných slov, ohřívá tuto nejšpinavější aféru Leninovu nad jeho otevřeným hrobem?