Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu/M. Jan Hus a jeho význam v českých dějinách do Bílé Hory

Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu
	M. Jan Hus a jeho význam v českých dějinách do Bílé Hory	M. Jan Hus a husitství za pobělohorské protireformace

Údaje o textu
Titulek:	M. Jan Hus a jeho význam v českých dějinách do Bílé Hory
Autor:	Kamil Krofta
Zdroj:	Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu. Red. Augustin Žalud. Praha : Český čtenář, 1915. S. 9–27. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Je málo příkladů v dějinách lidstva, aby jediný muž byl měl tak mocný vliv na osudy svého národa jako Mistr Jan Hus. Podnítiv národ svůj k velikolepému zápasu s nejvyšší mocí církevní i s předními světskými mocnostmi tehdejšího západního křesťanstva, způsobil hluboký převrat ve všem jeho životě, určil na dlouhou dobu směr jeho dějin. Po dvě století uctíval jej český národ jako svého světce, spatřuje v něm takřka zosobnění svých nejvyšších snah, v jeho odkaze svůj nejdražší poklad, a teprve násilný převrat bělohorský vypudil z jeho mysli úctu k památce Husově, odcizil jej Husovu odkazu. Hus a hnutí jím vzbuzené uvedli také národ český na jeviště dějin světových, učinili jej důležitým činitelem obecného pokroku, jímž přestal býti teprve, když mu bělohorský vítěz násilím vyrval duchovní dědictví po Husovi. K plnému objasnění Husova významu v českých dějinách do Bílé Hory bylo by tudíž potřebí předvésti valný kus těchto dějin. V tomto náčrtku možno toliko zhruba naznačiti, jakými směry Hus působil na vývoj českého národa v té době, jak odkaz jeho národem byl chován a vzděláván. Předem však třeba věnovati trochu pozornosti Husově osobě a jeho životním osudům.

* * *

Narodiv se okolo r. 1370 z nezámožných rodičů v jihočeském městečku Husinci, od něhož je odvozeno pozdější jeho jméno, Jan Hus záhy se odebral na studie do Prahy s úmyslem domoci se výhodného postavení životního ve stavu kněžském. Žil v Praze po způsobu chudých studentů, vydělávaje si na živobytí ministrováním po kostelích, ale účastnil se také veselých i bujných zábav svých soudruhů. R. 1393 dosáhl prvního stupně akademického na universitě, stal se bakalářem svobodných umění. Byv o tři léta později, r. 1396, povýšen na mistra těchto umění, oddal se studiu theologie. Domohl se po čase také v theologii stupně bakalářského, ale mistrem neb doktorem theologie se nestal nikdy. Na universitě požíval brzy veliké vážnosti; již r. 1401 byl děkanem fakulty svobodných umění, r. 1402 rektorem veškeré university.

Nedlouho před tím, buď r. 1400 nebo 1401, Hus dal se vysvětiti na kněžství. Spatřoval-li původně ve stavu kněžském toliko prostředek k svému zaopatření, když se stal knězem, zcela jinak pojímal význam svého nového úřadu. Vzdaluje se všech světských zábav a radostí, jimž do té doby nijak se nevyhýbal, oddal se plně povolání duchovnímu. Od počátku horlivě a s úspěchem kázával a záhy se domohl jako kazatel obliby i dobrého jména. Tak se stalo, že již r. 1402 byl ustanoven správcem kaple betlémské, jež byla r. 1391 založena s výslovným ustanovením, aby v ní hlásáno bylo slovo boží jazykem českým. Tím byl Hus ještě utvrzen ve své horlivosti kazatelské. Po příkladě a v duchu slavných kazatelů doby Karlovy, jmenovitě Konráda Waldhausera a Miliče z Kroměříže, Hus neustával slovem svým nabádati své posluchače k životu cnostnému a opravdové zbožnosti, potírati všeliké mravní nedostatky a zlořády. Jeho vroucí opravdovost a jemné porozumění pro duchovní potřeby lidu učinily jej záhy miláčkem a duchovním vůdcem jeho posluchačů. Svým zbožným působením zjednal si Hus také mezi předními měšťany, ve šlechtě a mezi dvořanstvem krále Václava mnoho oddaných přátel a ctitelů a sama královna Žofie tak si jej oblíbila, že jej jmenovala svým kaplanem a snad i svým zpovědníkem. Ačkoli Hus ostře káral zvláště mravní vady duchovenstva, požíval úcty a obliby mnohých kněží a sám pražský arcibiskup Zbyněk, který r. 1403 jako mladý muž nevalného vzdělání theologického, ale dobré vůle dosedl na stolec arcibiskupský, byl mu nakloněn. Hned po svém nastoupení jej vybídl, kdekoli by shledal nějaký nedostatek v církevní správě, aby mu jej oznámil, a do r. 1407 několikráte jej ustanovil kazatelem na pravidelných synodách pražského duchovenstva, nijak se nepohoršuje tím, že tu Hus nemilosrdně tepal mnohé zlořády v tehdejší církvi a kněžstvu.

Toto Husovo horlení proti zlořádům v duchovenstvu jistě popuzovalo k hněvu proti němu mnohé kněží, jichž se dotýkalo, ale přece jeho činnost mravokárná sotva byla by způsobila jeho roztržku s církví, kdyby jiné podněty nebyly ho přivedly k odporu proti církevním vrchnostem. Jejich hlavním zdrojem bylo učení anglického theologa Jana Viklefa, zemřelého r. 1384, které ještě za života svého původce a znova po jeho smrti bylo odsouzeno synodami londýnského kněžstva a v krátkém čase působením duchovních úřadů v Anglii úplně vypleněno. Dostavši se záhy do Čech, vzbudilo tu učení Viklefovo mocný ohlas a našlo horlivé stoupence zvláště mezi českými mistry na universitě. Hus se s ním seznámil okolo r. 1400 a některé jeho stránky získaly asi brzy jeho souhlas, ale hlavními jeho šiřiteli a zastanci byli zprvu mužové jiní, zejména Husův učitel mistr Stanislav ze Znojma, vedle něho pak Husův přítel Štěpán z Pálče. To se zřejmě projevilo na památné schůzi pražské university z 28. května 1403, kde byla svedena u nás první veřejná potyčka o Viklefa. Podnět k této schůzi dala kapitula pražského kostela, jež byla tehdy, poněvadž stolec arcibiskupský právě byl uprázdněn, nejvyšším duchovním úřadem v zemi. Předložila totiž universitě 45 článků ze spisů Viklefových, z nichž 24 články byly odsouzeny synodou londýnskou, ostatních 21 však bylo nově vyňato ze spisů Viklefových jedním z mistrů universitních, a žádala, aby se universita o nich vyslovila. Ve schůzi universitní Hus s jinými českými mistry ujímal se článků Viklefových, nejrozhodněji však hájili jich mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Ale většina složená z mistrů ostatních národů vyslovila se proti předloženým článkům; odhlasovala, že nikdo nemá ani veřejně ani soukromě hájiti a vyznávati kterýkoli z nich.

Čeští mistři nedali se tím odvrátiti od studia spisů Viklefových a jeho učení, spíše se jím odtud ještě více zabývali. Nejhorlivějším stoupencem a hlasatelem nauk Viklefových byl i potom Stanislav ze Znojma. Brzy po dotčené schůzi universitní napsal traktát o svátosti oltářní, jímž se úplně přidal k Viklefovu učení, že podstata chleba trvá ve svátosti oltářní i po posvěcení (remanence). Byl však udán u arcibiskupa a donucen r. 1406 svá tvrzení odvolati. Arcibiskup dal pak na synodě konané téhož roku výslovně odsouditi Viklefovo učení o svátosti oltářní a za potomních měsíců úřad arcibiskupský rázně zakročil proti některým osobám obviněným z bludů Viklefových. Poněvadž přes to učení Viklefovo stále mělo stoupence mezi českými mistry universitními, byl český národ na universitě r. 1408 znova svolán k poradě o 45 článcích Viklefových. Šlo zjevně o to, aby čeští mistři byli donuceni vysloviti se proti Viklefovu učení. To se však podařilo jen z části. Ve shromáždění konaném 20. května 1408 v domě u černé růže na Příkopě někteří mistři, mezi nimi také Hus, vzpírali se prostému odsouzení článků Viklefových, tvrdíce, že mnohé z nich jsou pravdivé, dobře-li se jim rozumí. Konečně pak učiněno usnesení vyhýbavé, aby žádný člen českého národa článků Viklefových neuznával a nehájil „v jich smyslích kacířských nebo bludných nebo pohoršlivých“.

Ujímal-li se Hus Viklefa, neznamená to, že souhlasil se všemi jeho názory, zvláště s těmi, jež se týkaly otázek věroučných. Naopak zdá se, že si zprvu obliboval Viklefa hlavně jen pro jeho horlení proti zlořádům v církvi a snahu o jich napravení. Patrně vlivem spisů Viklefových jeho vlastní činnost mravokárná stávala se ostřejší a útočnější. Obracela se již přímo jak proti některým tehdejším řádům a zvyklostem, jež Hus po příkladu Viklefově prohlašoval za svatokupecké, tak proti kněžím, kteří se dopouštěli takového svatokupectví hromadíce církevní obročí, vymáhajíce peníze za udílení svátostí a pod. Žaloby kněží dotčených opravnými snahami Husovými i jeho odpor proti naprostému zavržení článků Viklefových popudily proti Husovi arcibiskupa, který mu byl dříve přízniv. Ještě v říjnu 1407 byl Hus kazatelem na synodě pražského duchovenstva, ale na červnové synodě r. 1408 již nekázal. Naopak byla tu učiněna usnesení namířená zjevně především proti jeho působení v Betlémě. Byloť tu výslovně zakázáno mluviti potupně o stavu kněžském na kázáních k obecnému lidu a také zapověděno zpívati nové písničky v kostelích, což se dělo právě v kapli betlémské působením Husovým. Zároveň obnoveno usnesení synody z r. 1406 proti Viklefovu učení o svátosti oltářní a nařízeno, aby každý, kdo by měl opis některého spisu Viklefova, odevzdal jej do sv. Prokopa úřadu arcibiskupskému. Jako jiní mistři odevzdal také Hus v udaný čas své opisy knih Viklefových úřadu arcibiskupskému, ale pět studentů universitních odepřelo je vydati a odvolalo se nepochybně se souhlasem Husovým i jeho přátel z usnesení učiněných na synodě proti Viklefovu učení a spisům k papeži. Hus sám vystoupil proti synodnímu nařízení o svátosti oltářní zvláštním spisem, kde se sice nepřiznával k učení Viklefovu o trvání podstaty chleba ve svátosti, ale ostře odsuzoval předpis arcibiskupův stanovící, co slušelo věřiti o věci té. Také proti zákazu kárati na kázáních k obecnému lidu zlořády v kněžstvu napsal zvláštní spis latinský a pokládaje zákaz ten za neoprávněný, kázal proti kněžím jako dříve.

Napětí, jež z toho ze všeho vznikalo mezi Husem a arcibiskupem Zbyňkem, ještě vzrostlo jejich rozdílným stanoviskem v otázce, jež tehdy nejvíce zaměstnávala mysli západního křesťanstva. Právě r. 1408 se stal vážný pokus o sjednocení západní církve rozdvojené od třiceti let. Jednoty mělo býti docíleno vypověděním poslušnosti oběma papežům, neutralitou. Podle přání krále Václava, získaného docela pro tento plán, Hus a ostatní čeští mistři prohlásili se pro neutralitu, kdežto arcibiskup Zbyněk se svými preláty zachoval věrnost římskému papeži Řehořovi XII. Spatřuje ve stanovisku Husově a jeho přátel porušení povinné poslušnosti papežské stolice, arcibiskup Zbyněk zakázal jim veřejnými listy všechno vykonávání úřadu kněžského a tedy také kázání slova božího. Ale zastancům neutrality dostalo se mocné podpory královy. Protože také většina university složená z cizích mistrů vzpírala se neutralitě, zastávané mistry českými a zvláště Husem, král Václav, chtěje v universitě zjednati vrch přívržencům neutrality, ustanovil dekretem kutnohorským vydaným 18. ledna 1409, aby budoucně čeští mistři ve všech jednáních universitních měli tři hlasy místo dosavadního hlasu jediného, mistrům tří národů cizích pak ponechal dohromady hlas jediný. Tím Čechové na universitě nabyli převahy nad mistry cizími, většinou Němci, zároveň však byl tu valně posilněn opravný směr Husův. Hned potom jiným nařízením královským zakázáno všem poddaným krále Václava a zvláště kněžím poslouchati papeže Řehoře XII., přijímati od něho jakékoli rozkazy a milosti a odváděti mu platy. Poněvadž králova nařízení poslechli sice Hus a jeho přátelé, nikoli však arcibiskup se svými preláty a většinou duchovenstva, dřívější napětí mezi oběma stranami přešlo v zjevnou roztržku. V postě 1409 arcibiskup vydal klatbu na Husa a jeho přátele jakožto stoupence bludů Viklefových a když klatbou stižení nepřestávali vykonávati úřad kněžský a zvláště kázati, zapověděl arcibiskup obecným interdiktem konati služby boží. Ale král, popuzený odporem arcibiskupovým, dal přísně stíhati všechny, kdo podle zápovědi arcibiskupovy nechtěli konati služby boží, a když někteří preláti a farářové pražští s arcibiskupem odjeli z Prahy, dal zabaviti jejich statky a důchody.

Pokud se arcibiskup hlásil k papeži, jehož neuznávali ani Hus se svými přáteli ani král Václav, byl proti Husovi takřka bez moci. To se změnilo, když počátkem září r. 1409 arcibiskup s veškerým duchovenstvem, odřeknuv se papeže Řehoře XII., přistoupil ku poslušenství Alexandra V., jejž byl zvolil koncil v Pise, sesadiv oba papeže dřívější. Protože tohoto papeže uznávali také král a strana Husova, nemohli mu odtud upírati úřední moc a vážnost. Naopak arcibiskup mohl účinněji zakročiti proti Husovi. Hned na podzim 1409 vypravil poselství do Říma k papeži Alexandrovi a dosáhl toho, že ještě před koncem roku bylo mu od papeže nařízeno, aby jeho jménem zakázal hlásání bludů, zapověděl všeliké kázání mimo kostely kathedrální, kollegiátní, farní a klášterní a všechny, kdo by měli knihy Viklefovy, přinutil k jich vydání, aby mohly býti zničeny. Podle tohoto rozkazu papežského zakázal arcibiskup Zbyněk na červnové synodě r. 1410 hlásati a hájiti bludy Viklefovy, zvláště o svátosti oltářní, zapověděl kázati mimo kostely naznačeného způsobu a nařídil, aby všechny knihy Viklefovy jemu odevzdané byly spáleny.

Poněvadž kaple betlémská nepatřila ke kostelům vyňatým ze zápovědi kázání, byl by měl Hus ustati v činnosti kazatelské. Hus však se zápovědi té nepodrobil, nýbrž se s některými jinými členy odvolal k papeži Janu XXIII., jenž zatím byl dosazen na místo zemřelého Alexandra, jak ze zápovědi kázání, tak z nařízeného spálení knih Viklefových. Ale arcibiskup, nedbaje protestů university ani přímluvy královy, dal 16. července 1410 knihy Viklefovy odevzdané jeho úřadu spáliti ve dvoře domu arcibiskupského na Malé Straně a třetí den potom, odebrav se z Prahy do Roudnice, vydal odtud klatbu na Husa a všechny, kdo se spolu s ním odvolali k papeži. Hus ani toho nedbal; se svými přáteli veřejně obhajoval knihy Viklefovy a zápovědi kázání nezachovával. Proto arcibiskup koncem září vyhlásil stížení klatby na Husa (aggravaci). Zatím již také z Říma proti němu zakročeno. Bylo mu nařízeno, aby se do určité lhůty postavil před soud papežský. Marně Hus písemnou žádostí domáhal se u papeže osvobození od povinnosti dostaviti se osobně ke dvoru papežskému. Po projití ustanovené lhůty byla naň v únoru 1411 vydána z Říma klatba pro nestání, jež v březnu toho roku vyhlášena skoro ve všech kostelích pražských. Když pak král arcibiskupa a preláty, kteří se zdráhali dáti náhradu vlastníkům spálených knih Viklefových, stihal zabavováním jejich statků, vyhlásil arcibiskup znova interdikt na Prahu. Král však přísnými tresty nutil duchovenstvo, aby konalo služby boží proti zápovědi arcibiskupově, jíž Hus a jeho strana, prohlašujíce ji za nezákonnou, vůbec nezachovávali, a posléze samého arcibiskupa přiměl k ústupu. Podav se počátkem července ve svém sporu s Husem na výpověď královu a jeho rad, zrušil podle této výpovědi interdikt, ale, zdráhaje se splniti jiná její ustanovení, odešel z Prahy k bratru krále Václava Zikmundovi, králi uherskému a tehdy již také římskému, a zemřel cestou koncem září 1411.

Smrtí arcibiskupa Zbyňka byl sice ukončen jeho spor s Husem, nikoli však Husova pře u dvora papežského. I v ní však nastal brzy potom vážný obrat. Po všechnu dobu svého zápasu s arcibiskupem Hus nepřestával uznávati vrchní moc papežovu, nestavěl se zásadně proti jeho rozkazům. Ještě krátce před smrtí arcibiskupa Zbyňka žádal písemně papeže, aby byl zproštěn povinnosti postaviti se osobně před soud jeho dvora, poněvadž jeho pře s arcibiskupem výpovědí krále Václava a jeho rad úplně byla vyrovnána. Znenáhla však počal se, hlavně zajisté vlivem studia spisů Viklefových, kloniti k názoru, že církvi není nezbytně třeba papeže a že není povinností křesťanovou ve všem ho poslouchati. A tento názor strhl jej ke skutku, jímž se zjevně postavil na odpor moci papežské.

V květnu 1412 byla do Čech přinesena bulla papeže Jana XXIII. hlásající kříž proti jeho nepříteli králi Ladislavu Neapolskému a udílející odpustky každému, kdo by se války proti králi Ladislavu účastnil nebo na ni přispěl. Když papežští vyslancové počali v Praze docela po kupecku prodávati odpustky, Hus veřejným kázáním na universitě 7. června 1412 vystoupil proti bulle papežské a také ve svých spisech a kázáních ostře se vyslovoval proti odpustkům. Tu povstala proti němu sama theologická fakulta pražské university vedená mistry Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče, kteří zřeknuvše se názorů dříve tak horlivě zastávaných, z přátel Husových stali se jeho nejrozhodnějšími odpůrci. Z jejich podnětu dal král Václav v červenci 1412 na valném shromáždění university vyhlásiti zákaz 45 článků Viklefových a šesti dalšími články sestavenými od doktorů theologie odsouditi mimo jiné bludy též zavrhování odpustků. Tento zákaz neměl však valného účinku; Hus a jeho přátelé ani potom nepřestávali hájiti veřejně některé z článků Viklefových.

Leč také papežský dvůr nyní důrazně zakročil proti Husovi. Někdy v červenci vydána na Husa z Říma nová mnohem těžší klatba a brzy potom odtud nařízeno, aby Hus byl zajat, podle církevních zákonů odsouzen i upálen a kaple betlémská aby jako hnízdo kacířů byla pobořena. Husovo odvolání od papeže ke Kristu nezadrželo účinků klatby. Podle ustanovení klatební bully zastaveno někdy v září po celé Praze konání služeb božích, kněží odpírali křtíti dítky a pochovávati mrtvé, a 1. října někteří Němci pražští Husovi nepřízniví podnikli útok na kapli betlémskou, aby vyplnili rozkaz papežský. Nechtěje býti příčinou dalších zmatků, Hus někdy v říjnu odešel z Prahy, kam sice v potomní době ještě několikráte zavítal, ale vždy jen na krátko. Jeho pravidelným sídlem byla po odchodu z Prahy tvrz Kozí u Tábora, kde mu poskytl útulek jeho stoupenec pan Jan z Oustí. Zůstávaje tu s některými přestávkami do jara r. 1414, oddával se Hus s velikou horlivostí činnosti spisovatelské a kazatelské. V tu dobu vznikly jak největší Husovy spisy české, veliký Výklad víry, desatera a modlitby Páně, česká Postilla, t. j. sbírka výkladů na nedělní evangelia, i bojovný traktát O svatokupectví, tak jeho nejdůležitější spisy latinské, traktát O církvi a polemické traktáty proti Stanislavu ze Znojma a Štěpánovi z Pálče. Vedle toho Hus neúnavně kázal nejen na Kozím, kam za ním přicházely zástupy lidu z okolí, nýbrž i na vzdálenějších hradech, v městečkách i po vsích.

Zatím král Václav k naléhání některých pánů českých znova se pokusil o urovnání sporů v českém duchovenstvu. Z jeho rozkazu byla za tím účelem v únoru 1413 konána mimořádná synoda, tu však k dohodě nedošlo, naopak hluboké zásadní rozdíly mezi stranou Husovou a jeho odpůrci projevily se ještě zřetelněji. Zřídil tedy král koncem dubna zvláštní komisi k ujednání smíru, a když před komisí tou strana Husova jevila více povolnosti k přáním královým než její protivníci, vypověděl ve hněvu přední z nich, mezi nimi také Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče, ze země, dav je vyloučiti z university a zbaviti hodností i důchodů církevních.

Kdežto v Čechách strana Husova počátkem r. 1413 dobyla takto velikého úspěchu, stalo se touž dobou v Římě nové rozhodnutí nepříznivé jejím snahám. Na obecném koncilu, svolaném do Říma papežem Janem XXIII., ale jen nepatrně obeslaném, odsouzeny byly přísně všechny knihy Viklefovy, zakázáno jich čtení a užívání a nařízeno, aby byly páleny. Hus a jeho přátelé se ovšem ani tímto výrokem papeže a koncilu nedali odvrátiti ani od užívání knih Viklefových ani od zastávání některých článků jeho učení. Hus byl tou dobou již pevně odhodlán nepostaviti se dobrovolně před soud papežův a nepodříditi se jeho rozhodnutí, neboť se v něm ustálilo přesvědčení, že papeži nepřísluší nejvyšší rozhodčí moc ve věcech víry, že ho netřeba poslouchati, protiví-li se jeho rozkazy zákonu božímu, a že papež ani nemůže býti soudcem ve sporu, v němž sám je stranou.

V postavení Husově nastala vážná změna, když se podařilo uherskému a římskému králi Zikmundovi přiměti papeže Jana XXIII. k svolání nového obecného koncilu do říšského města Kostnice a bylo patrno, že tento koncil nebude závislý na papeži jako nedávný koncil římský, nýbrž bude samostatně řešiti životní otázky tehdejší církve, jmenovitě otázku jejího sjednocení a reformy, že bude státi i nad papežem. Protože král Zikmund, jemuž záleželo na tom, aby království české, jehož byl dědicem, očištěno bylo od pohany kacířství, pojal myšlenku pohnouti Husa, který odpíral jíti do Říma, aby se pokusil o své ospravedlnění před koncilem, a dal také s Husem o to jednati, octl se Hus před otázkou, má-li koncilu přiznati ve sporu svém rozhodčí moc, kterou upíral papeži. Důvěřuje slibu Zikmundovu, že mu zajistí nejen bezpečnou cestu do Kostnice a veřejné slyšení před koncilem, nýbrž také svobodný a bezpečný návrat do vlasti, kdyby se nechtěl podrobiti soudu koncilu, Hus rozhodl se jíti pod glejtem neb bezpečným listem Zikmundovým do Kostnice. Doufal zajisté, že se mu podaří přesvědčiti koncil o spravedlivosti své věci, ale byl také hotov podstoupiti třeba smrt za své přesvědčení.

V době, kdy v Husovi uzrávalo rozhodnutí odebrati se na koncil, nepřebýval již na hradě Kozím, který na jaře 1414 smrtí p. Jana z Oustí přešel ve správu pána jemu nepříznivého. Pobyv krátce v blízkém městečku Ústí, odebral se, užívaje pozvání p. Jindřicha Lefla z Lažan, na jeho hrad Krakovec u Rakovníka, kde působil podobně jako před tím na českém jihu. Na cestu do Kostnice vydal se Hus 11. října v průvodu pánů Václava z Dubé a Jana i Jindřicha z Chlumu, ustanovených k tomu od krále Václava, a cestou přes Norimberk dorazil 3. listopadu do Kostnice. První dny byl tu živ zcela svobodně, nejsa papežem ani koncilem nijak omezován. Teprve žaloby jeho českých protivníků na koncilu, mezi nimiž byl také Páleč, způsobily, že koncem listopadu uvržen byl do temného a nečistého vězení v dominikánském klášteře při jezeře bodamském. Tu se Hus po krátkém čase vážně roznemohl, tak že se pochybovalo o jeho uzdravení. Král Zikmund, který Husovi svým glejtem byl zaručil osobní bezpečnost, naléhal sice na jeho propuštění, ale upustil od toho, když mu bylo vyhrožováno, že by se koncil raději rozešel, než by se takto dal omezovati ve svém právu. Ani útěk papeže Jana XXIII., který, byv u koncilu obžalován z nejhorších zločinů, pokusil se tak 20. března 1415 ujíti jeho soudu, nepřinesl Husovi svobodu. Klíče Husova žaláře byly sice odevzdány králi Zikmundovi, ten však neužil této příležitosti k splnění slibu daného Husovi, nýbrž Husa vydal biskupovi kostnickému, který dal jej ještě koncem března odvézti lodí dolů po Rýně na svou tvrz Gottlieben. Tam byl Hus déle než dva měsíce vězněn ve věži, jsa spoután okovy a jen nedostatečně opatřován potravou a nápojem, tak že zase brzy byl stižen rozličnými chorobami. Počátkem června byl však zase převezen do Kostnice a vsazen do žaláře v klášteře Františkánském, v jehož refektáři koncil míval svá zasedání.

Byv již dříve ve vězení rozličně vyslýchán, Hus brzy po svém převezení do Kostnice dostal veřejné slyšení před koncilem, jež mu k naléhání českých pánů vymohl král Zikmund. Ve trojím zasedání koncilu, 5., 7. a 8. června, Hus odpovídal na žaloby proti němu přednášené, jež byly založeny jak na svědeckých výpovědech jeho protivníků, tak na jeho vlastních spisech. Některé ze žalobných článků byly zjevně nesprávné neb aspoň nepřesné a Hus se proti nim rozhodně ohražoval, k jiným však sám se přiznával, snaže se přesvědčiti koncil o správnosti toho, co mu bylo jako blud vytýkáno. To se mu arci nepodařilo, naopak po skončeném slyšení byl koncilem vyzván, aby všechny bludy, z nichž byl viněn, prostě odpřisáhl, veřejně odvolal a slíbil, že jich nikdy již nebude tvrditi a šířiti. Tomuto vyzvání Hus nevyhověl. Žádal, aby mu nebylo ukládáno odvolávati články lživě proti němu vymyšlené, jichž nikdy netvrdil, ostatní pak byl ochoten odvolati jen tehdy, bude-li koncilem poučen o jich nesprávnosti. Koncil však trval na odvolání prostém a bezvýminečném a tak slyšení nemělo výsledku očekávaného Husem. A také všechny pozdější pokusy jak rozličných členů koncilu tak i Husových přátel pohnouti jej k odvolání byly marny. Na všechny domluvy Hus odpovídal, že jen tenkráte mohl by odvolati, kdyby byl přesvědčen lepšími a mocnějšími důvody z Písma.

Tak po delším marném vyjednávání s Husem koncil přikročil k vynesení rozsudku nad ním. Dříve však učinil rozhodnutí o věci těsně souvisící s jeho pří. Týden po Husově slyšení slavnostně odsoudil novotu, jež byla po odchodu Husově do Kostnice v Čechách zaváděna hlavně působením Jakoubka ze Stříbra s Husovým souhlasem a jež později v dějinách českých nabyla tak velikého významu, rozdávání svátosti oltářní pod obojí způsobou. O tři neděle později, v slavnostním zasedání koncilu ze 6. července 1415, vyhlášeno nejprve odsouzení 260 článků Viklefových a potom přečten rozsudek, jimž Husovy spisy odsouzeny ke spálení, on pak jako zatvrzelý kacíř k ztrátě úřadu kněžského a ku potrestání mocí světskou. Hned potom Hus obvyklým obřadem zbaven kněžského svěcení a jako kacíř vydán v moc římského krále Zikmunda. Na jeho rozkaz byl Hus ihned vyveden za město na popraviště a vsazen na připravenou hranici. V jejích plamenech za zpěvu zbožných písní podlehl smrti.

* * *

Chtějíce si uvědomiti dějinný význam Husův, vzpomeneme nejprve těch jeho činů, jimiž přímo zasáhl v rozličné obory českého vývoje kulturního. Z nich nejznámější je Husova oprava českého pravopisu. Již před Husem děly se pokusy o to, aby složitý, těžkopádný, nepřesný a nepraktický pravopis, jehož bylo užíváno v počátcích českého písemnictví, byl přizpůsoben praktické potřebě. Ale teprve Husovu důmyslu se podařilo stanoviti na základě důkladných studií jednoduché a jednotné zásady českého psaní, jimiž se v úpravě Bratří českých dosud řídí nejen novočeský pravopis, nýbrž i pravopis jiných Slovanů píšících latinkou.

S opravou pravopisu souvisí Husova zásluha o vytvoření jednotné české řeči spisovné. Před Husem nebylo jednotného českého jazyka spisovného. Každý psal takřka nářečím vlastním a nejlepší české spisy z doby před Husem byly psány řečí zastaralou, od živé mluvy lidové již valně rozdílnou, těžkou a tvrdou. Hus ve svých spisech upouští od většiny zastaralých tvarů, píše živou řečí svého pražského okolí a toto pokročilejší, lehčí a pružnější nářečí pražské povyšuje na společnou spisovnou řeč národní. Při tom však se rozhodně staví proti porušování čistoty jazykové zaváděním cizích slov, zejména německých, do obecné mluvy, což se dělo zvláště v Praze, kde styk s živlem německým byl nejživější. Jsou známa jeho slova proti Pražanům a jiným Čechům, mluvícím „odpoly česky a odpoly německy“, o nichž Hus praví, že hodni by byli mrskání po příkladu proroka Neemiáše, který slyše, jak dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil. Horle proti zavádění cizích slov do češtiny, Hus ve svých četných a objemných spisech českých byl nucen sám si tvořiti vhodná slova česká, aby mohl českou řečí čistě, prostě a srozumitelně vyjádřiti pojmy a myšlenky namnoze velmi nesnadné a složité. Tak Hus může býti nazván předním tvůrcem naší řeči spisovné. Hnutí Husem vzbuzené působilo však i na její další rozvoj a obohacování tím, že dalo podnět ke vzniku velikého počtu významných památek literárních psaných ryzí češtinou. Slohové umění našich nejlepších spisovatelů z doby před naším úpadkem, jako byli Blahoslav a Komenský, podivuhodné bohatství výrazové i tvarové, jímž oplývá český jazyk v jejich dílech, zakládaly se nejen na studiích humanistických, nýbrž i na vlastních vymoženostech domácího vývoje slovesného, oplodněného hnutím husitským.

Také věcně přispěl Hus k obohacení českého písemnictví. Kráčeje šlépějemi Tomáše ze Štítného, který v době, kdy se o těžkých otázkách náboženských a filosofických psalo jen latinsky, jal se přes odpor učených kruhův universitních psáti o nich po česku, Hus dal českému písemnictví značný počet rozsáhlých spisů pojednávajících česky o podobných otázkách. Jako většina středověké literatury, tyto spisy Husovy nevynikají původnosti myšlenkovou, ba ani formální. Naopak víme dnes, že tyto české spisy Husovy stejně jako jeho spisy latinské jsou z největší části pouhým zpracováním cizích předloh, zejména spisů Viklefových, přece však je v nich tolik duševního majetku Husova, tolik míst ryze husovských a proto také ryze českých, že mají velikou a samostatnou cenu slovesnou. Svým obsahem i duchem náležejí ovšem i latinské spisy Husovy české literatuře, jsouce její velmi význačnou součástí. Hus však nejen svými spisy obohatil české písemnictví, nýbrž také dal svou činností podnět ke vzniku rozsáhlé a věcně nadmíru významné náboženské literatury české, kterou zplodilo hnutí husitské. Ač nebyl první, kdo u nás psal o náboženských otázkách, přece můžeme jej právem nazvati vlastním zakladatelem této české literatury náboženské, v níž je uloženo tolik vážné duševní práce našich předků.

Významně zasáhl Hus v kulturní vývoj českého národa také tím, že první vědomě a programaticky uvedl do kostela lidový zpěv. V době předhusitské nebylo téměř českých písní kostelních, vyjímaje dvě tři, jež bývaly zpívány jen za příležitostí mimořádných. Zpravidla lid při bohoslužbách nezpíval, nýbrž byl jen trpným divákem. Proto ani nemohly vznikati nové lidové písně kostelní. V tom nastal obrat působením Husovým, jímž lidovému zpěvu zjednán přístup do chrámu. Lid přestal býti pouhým divákem při bohoslužbách a sám se jich účastnil zpěvem své písně. Tím teprve vznikla potřeba lidových písní kostelních a z této potřeby, jíž Hus sám snažil se vyhověti vytvořením některých písní a po jeho příkladu mnozí jiní, vzešly všechny zbožné zpěvy husitské, které patří k nejkrásnějším květům českého ducha. Odtud vývoj vede přímo k slavným bratrským kancionálům XVI. století a jimi také vrcholí.

Veliká zásluha náleží Husovi o povznesení českého národního vědomí a zmohutnění českého živlu v Čechách i na Moravě. Tu sluší vzpomenouti zvláště jeho zásluhy o znárodnění pražské university. Tato universita, založená císařem Karlem IV. nejen pro Čechy, nýbrž také pro celou říši římskoněmeckou, v prvé době po svém založení nebyla ústavem národním ani zemským, nýbrž ústavem mezinárodním, po případě říšským. Mezinárodní byla řeč, jíž se tu užívalo — byla to latina, mezinárodní byl duch, jenž tu vládl a mezinárodní bylo členstvo university, profesoři a studenti. Ohromnou většinou byli to příslušníci říše římskoněmecké, mezi nimiž profesoři i studenti české národnosti byli jen nepatrnou menšinou. S tím se shodovalo, že universita pražská byla rozdělena na čtyři národy, z nichž tři skládaly se vesměs z cizinců, velikou většinou Němců, ke čtvrtému pak vedle Čechů náleželi ještě ti, kdo do Prahy přicházeli z Uher a Sedmihradska, a ovšem též Němci z království českého a z Moravy. Jestliže přes to aspoň v národě českém na universitě Čechové byli živlem skutečně vládnoucím a po čase téměř jedině rozhodujícím, v celku universitním byli zatlačováni docela do pozadí ostatními třemi národy, složenými většinou z Němců. Z této veliké číselné převahy Němců nad Čechy na universitě pražské plynula přirozeně i rozhodná jejich převaha ve správě university, v universitních úřadech. Jí bylo dáno vůdčí postavení Němců na universitě také ve vědách, jež bylo podporováno i tím, že byli mezi nimi mužové přišlí z krajů starší kultury.

Tyto poměry na universitě netrvaly však dlouho. Kdežto zakládáním nových universit v sousedství Čech ubývalo německých profesorův i studentů na pražské universitě, čeští mistři rozmnožili se tu po čase tak, že jich bylo poměrně mnohem více než mistrů německých, kteří universitu ovládali. A také svou vědeckou činností domáhali se na universitě stále většího významu. Ačkoli ještě počátkem století XV. mezi veškerým členstvem pražské university český národ byl jen nepatrnou menšinou, ačkoli rozdělením university na čtyři národy, z nichž tři národy německé požívaly při volbách universitních a při rozhodování společných záležitostí celé university tří hlasů proti jednomu hlasu českému, udržován byl v područí Němců, mezi těmi, kdo na universitě působili jako učitelé a na nichž závisel její vědecký význam, Čechové počtem i zdatností vynikali tak, že vtiskovali universitě, jazykem latinské a většinou svého studentstva německé, silně český ráz. Bylo tudíž přirozeno, že vznikla mezi českými mistry myšlenka, aby se obrátil dosavadní poměr mezi národy na universitě, aby rozhodující moc byla odňata národům cizím a přiznána národu českému. Není známo, kdo první byl původcem této myšlenky, ale jisto jest, že se Hus velmi horlivě přičiňoval o její uskutečnění, že pro ni působil jak mezi mistry universitními, tak mezi svými přáteli u dvora králova, tak že zásluha o její konečný úspěch náleží předem jemu. Úspěchu toho bylo dosaženo slavným dekretem kutnohorským z 18. ledna r. 1409, jímž národu českému na universitě přiznány tři hlasy, ostatním národům dohromady ponechán hlas jediný. Národ český měl se státi na universitě pánem a tři národové němečtí měli mu býti poddáni. Vítězství českého živlu na universitě bylo dovršeno ještě tím, že mnoho německých studentů a profesorů odešlo po vydání dekretu kutnohorského z Prahy. Tak teprve stala se pražská universita národním ústavem českým a mohla stanouti v čele českého života duševního. Skutečně jeví se universita v potomních letech, zvláště první dobu po smrti Husově, kdy plně stojí ve službách myšlenek, za něž Hus byl obětoval život, pravým duchovním vůdcem svého národa a teprve bouřlivé události doby potomní ji zbavují tohoto vůdčího postavení.

Zlomení německé nadvlády na universitě a její dobytí pro český národ je však významné také tím, že přineslo mocnou posilu českému živlu v Praze i v celé zemi v jeho boji s němectvím a přispělo k povznesení národního sebevědomí Čechů. Svědčí o tom jasně nadšená Obrana dekretu kutnohorského, přičítaná někdy Husovi, spíše však od jeho přítele M. Jana z Jesenice sepsaná. Všechny důvody, jimiž se tu hájí správnost královského nařízení o třech hlasech, opírají se o názor, že v Čechách má vládnouti národ český, protože pouze on je pánem a dědicem této země. Hus, třeba nebyl původcem oné Obrany, jistě s tímto názorem souhlasil. Dokazuje to nejen jeho úsilí o vydání dekretu kutnohorského, nýbrž i vlastní jeho výrok učiněný o několik let dříve, jímž Hus vyslovil zásadu, že podle zákonů, ano podle Zákona božího a podle přirozeného pudu v království českém měli by Čechové býti první v úřadech tak jako Francouzové ve Francii a Němci ve svých zemích. Zásadě té, jež dekretem kutnohorským dobyla vítězství na universitě, hnutí vzplanulé po smrti Husově v národě českém zjednalo platnost také jinde. Většina českých měst ovládaných do té doby Němci, již před tím namnoze jen stěží odolávajícími stálému přílivu domácího živlu českého, počeštila se za bouří husitských úplně a jejich správa přešla do rukou českých. Po válkách husitských, zvláště ve stol. XVI., novým stěhováním Němců do Čech vzmáhal se zase v některých českých městech německý živel měrou povážlivou, přece však v ohromné většině měst českých Čechové až do Bílé Hory zachovali si jak číselnou převahu tak skutečnou vládu

Ke vzrůstu a posilnění národního vědomí Čechů přispěli Hus a hnutí jím vzbuzené ještě jiným způsobem. Z přesvědčení, že Husem národu českému byla zjevena pravda boží skrytá jiným národům, vyvinul se u jeho stoupenců záhy názor, že Čechové jsou národ od Boha vyvolený k tomu, aby jeho pravdě dopomohli k vítězství, že jsou „boží bojovníci“. Tím český nacionalismus vyrostlý z odporu proti němectví tísnícímu Čechy v jejich rodné zemi nabyl nejen mystického zbarvení, nýbrž i úchvatné síly. Po čase dostavilo se přirozeně ochabnutí a když reformací Lutherovou vyrovnán byl hluboký rozpor náboženský mezi národem českým a německým, ochladl valně odpor Čechů proti němectví. Ale přesvědčení, že Čechové před jinými národy poznali pravdu boží, udržovalo se v národě českém až do převratu bělohorského, posilňujíc jeho národní sebevědomí.

Nejmocněji však zasáhl Hus ve vývoj českého národa svým působením na poli náboženském a církevním. Možno v něm rozlišovati několikerou stránku. Je to především jeho úsilí o nápravu mravů, jež Husa nejvíce spojuje s jeho „předchůdci“, zvláště Waldhauserem, Milíčem, Matějem z Janova i Tomášem ze Štítného. Podle názoru téměř obecného byla činnost těchto mužů podnícena všeobecným úpadkem mravů a především mravní zkažeností duchovenstva, které nastaly u nás, a ovšem také jinde, ve stol. XIV. Skutečně jak předchůdcové Husovi tak Hus sám vyličují tehdejší mravní stav duchovenstva barvami nejčernějšími, a také úřední dokumenty dosvědčují, že v českém duchovenstvu, hlavně v Praze, byly rozšířeny neuvěřitelné zlořády mravní. Nicméně je sotva správné domnívati se, že by zkaženost duchovenstva byla v té době bývala tak hrozná a jmenovitě tak všeobecná, jak se tvrdívá, zvláště pak, že právě v době, jež předcházela hnutí husitské, nastalo v té věci nápadné a náhlé zhoršení. Nářky do mravních nedostatků duchovenstva a zkaženosti církve ozývají se po celý středověk, a to stejně ostře, ne-li ostřeji než ve století XIV. Není tudíž možno hledati příčinu těchto nářků toliko v dočasném úpadku mravní kázně v církvi. Jejich základ tkví jinde, hlouběji, v samé podstatě křesťanské mravouky a v jejím poměru ke skutečnému životu.

Prvotní křesťanství vytvořilo si totiž v duchu učení Kristova, ale zároveň pod silným vlivem pozdní filosofie antické vysoký mravní ideál. Pravý křesťan měl nejen milovati Boha a bližního, nýbrž také odříkati se světa a jeho rozkoší, pohrdati statky pozemskými, přemáhati světské náklonnosti, potlačovati všechny tělesné žádosti, snášeti trpělivě všeliké příkoří, býti chudý, zdrželivý, mírný, pokorný a prostý. Tento mravní ideál, jehož dokonalé uskutečnění spatřováno v osobě Kristově a nejplnější výraz v jeho Zákoně, t. j. v Písmě svatém, přirozeně zůstal toliko ideálem, jemuž nebylo možno zjednati obecnou platnost. Církev, duchovenstvo i lid, odcizovali se mu tím více, čím více se křesťanství šířilo, čím větší a mocnější stávala se církev. Církev středověká nebyla chudá a pokorná, jak měla být podle zásad prvotního křesťanství, které nepřestávala hlásat; duchovenstvo a lid neodříkali se světa, nezhrdali pozemskými statky, nepotlačovali svých tělesných žádostí, nepřestali býti lidmi s lidskými vášněmi a slabostmi. Církev sama valně slevovala s přísných mravních zásad z doby prvního křesťanství, činíc povážlivé ústupky skutečnosti a životu, smiřujíc se příliš ochotně se světem, který měla potírati. Ale mravní ideál starokřesťanský, jejž aspoň v theorii církev sama nepřestávala uznávati, neupadl nikdy dokonale v zapomenutí a znova a znova vyskytovali se mužové, kteří ve jménu toho ideálu horlili proti skutečným poměrům církve a usilovali o jich napravení, o vyrovnání hlubokého rozporu mezi oním ideálem a skutečností. Ale všechny takové snahy, jež ostatně nesměřovaly vždy proti církvi a proti papežství, naopak někdy od papežů samých byly podporovány, nedomohly se nikdy trvalého úspěchu. Naopak církev, dostupujíc znenáhla vrcholu svého vnějšího rozkvětu, ideálu tomu vždy více se odcizuje. Moc a bohatství církve roste, duchovenstvo nabývá nezávislosti, moci i statků pozemských, ale tím patrnější se stává také rozpor mezi jeho skutečným životem a ideálem apoštolské chudoby a prostoty.

Je přirozeno, že zvláště v Praze bohaté, plné kostelů a duchovenstva, naplněné studenty, jež sem ze všech končin Evropy přiváděla universita založená Karlem IV., zavládla koncem XIV. století větší volnost mravů v duchovenstvu i lidu, že tu byla úrodná půda pro všeliké neřesti mravní, o jejichž existenci nedovolují pochybovati neklamná svědectví úřední. Je také přirozeno, že se právě zde živěji než jinde pociťuje naznačený rozpor, a že právě zde je tolik porozumění pro hlasy vytýkající církvi, že se odcizila svému prvotnímu ideálu, horlící proti obecné zkaženosti mravní, zvláště pak proti znemravnělosti duchovenstva, a doporučující návrat k přísným zásadám církve prvotní, apoštolské, k čistým předpisům Zákona Kristova. To je hlubší smysl mravokárné činnosti jmenovaných předchůdců Husových i Husa samého. Kdežto však činnost Husových předchůdců, zasáhnuvši jen malou část národa českého, byla by nepochybně zanikla bez trvalého účinku, Hus svým působením dosáhl toho, že úsilí o napravení mravů, o mravní obrodu lidí v duchu starokřesťanského ideálu a Kristova Zákona stalo se základním bodem programu, o nějž český národ dal se v zápas s celým téměř světem křesťanským. Známé artykule pražské, které jsou výrazem toho, oč všichni stoupenci Husovi svorně usilovali, hlásají, aby „všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové Zákonu božímu odporní“ v každém stavu byli staveni a kaženi, a dále, aby kněžím nad všelikým zbožím tělesným „neřádné panování odjato a staveno bylo, a aby podle evangelia nám příkladně živi byli a navedeni byli k stavu Kristovu a apoštolskému“. Těmito články husité, následujíce příkladu Husova, přiblížili se k přísným zásadám prvotní mravouky křesťanské, k povrženému mravnímu ideálu církve apoštolské, k předpisům Zákona božího, jehož bojovníky se hrdě nazývali. A o zachování těchto zásad dbáno s neúprosnou horlivostí. Je známo, že husité, kdykoli dobyli některého města, ihned zrušili veřejná místa, sloužící volné lásce, ano, že zrušení jich ukládali nepřátelům za podmínku příměří. A nejen cizoložství, nýbrž i tanec patřil ke smrtelným hříchům, jež bez milosti měly býti trestány. Rovněž zásada, že kněží nemají světsky panovati, že mají býti chudí, od husitů přísně byla zachovávána. V pozdější době slevili ovšem husité mnoho z těchto přísných puritánských zásad, horlivost mravní mezi nimi ochabla a zlořády, proti nimž se tak neúprosně obracelo hnutí husitské ve svých počátcích, pronikly i do jejich řad. Ale vysoký mravní ideál, jejž husitství přejalo od Husa, nezanikl ani mezi pozdějšími jeho stoupenci nikdy docela. Naopak v Jednotě bratrské ožil v plné síle a ryzosti. Jednota bratrská v prvém období je zajisté nejdokonalejším uskutečněním mravního ideálu starokřesťanského, ideálu křesťana chudého, pokorného a prostého, křesťana, jenž vytrvale potlačuje všechny náklonnosti tělesné, jemuž svět je jen místem utrpení a přípravou pro lepší život, křesťana, jenž se odříká světa a žije takřka mimo svět, jemuž nejvyšším vzorem a pravidlem života je Kristus a jeho Zákon jediným zákonem. V tom Jednota znamená dovršení mravně reformního úsilí Husova, ovšem dovršení, jemuž sice nelze odepříti uznání a úcty, o němž však dlužno vyznati, že v něm bylo skryto vážné nebezpečí pro kulturní i politický vývoj našeho národa, jemuž jistě nebylo by bývalo na prospěch, kdyby asketické zásady zakladatelů a prvních členů Jednoty byly trvale ovládly nejušlechtilejší jeho část. Na štěstí ani Jednota nedovedla trvale vzpírati se skutečnému životu. Dříve než dospělo ku konci slavné století, které zrodilo husitství i Jednotu bratrskou, Jednota se smířila se světem. Vzdala se vědomě příkrých zásad, jejichž zachovávání bránilo jí zasahovati činně do veřejných poměrů národa, a zjednala si tak možnost zúčastniti se jeho života kulturního i politického a státi se v něm činitelem nad jiné významným. Leč ani potom Jednota nepřestala se vyznačovati přísností a opravdovostí mravní, uchovávajíc po té stránce až do svého zaniknutí nejvěrněji dědictví Husovo. Ostatní náboženské strany české, vzešlé z hnutí husitského, nedovedly zachovati dědictví to stejně ryzí, přece však ani ony nezpronevěřily se mu docela. I mimo Jednotu bratrskou setkáváme se po všechnu dobu potomní mezi Čechy pod obojí se stopami mravní přísnosti a opravdovosti, jíž se nepřestávají vyznačovati ani tenkráte, kdy na ně nejvíce působí vliv cizích směrů náboženských. Není pochyby, že to bylo na prospěch celkové mravní úrovně národa ještě v době, kdy národ většinou byl již odcizen mravním ideálům starého husitství.

S úsilím o reformu církve v duchu původní mravouky křesťanské a Zákona Kristova pojí se u Husa jako poněkud také již u jeho předchůdců snaha o reformu tehdejšího církevního zřízení vytvořeného historickým vývojem předešlých století, ale nesrovnávajícího se s představou církve apoštolské a se Zákonem božím, snaha o změnu celého způsobu papežské vlády nad církví. Toto církevní zřízení, tato vládní soustava papežská nebyly dávného původu. Jejich počátky spadají do století XIII. a teprve v stol. XIV. plně se rozvinuly. V starší době jednotlivé části církve, zvláště vzdálenější Říma, požívaly téměř úplné samosprávy a moc papežské stolice nad nimi projevovala se jen zřídka ve věcech většího významu nebo zásadní důležitosti. Papežové nevměšovali se v jejich vnitřní správu obsazováním církevních úřadů a obročí, rozsuzováním drobných sporů mezi duchovenstvem neb o věci duchovní, vymáháním daní na duchovenstvu nebo vykonáváním jakýchkoli práv příslušejících biskupovi a jiným místním úřadům církevním. Vše to začalo se větší měrou teprve ve XIII. a zvláště XIV. stol. Tak bylo i u nás. Ve starší době biskupové čeští bývali dosazováni takřka pouhou vůlí knížete, od počátku XIII. st. pak bývali voleni kapitulami svých kostelů, ve století XIV. však se stává pravidlem dosazování českých biskupů od papeže. Ve starší době nebývalo zvykem, aby papež zasahoval do voleb opatů v českých klášteřích, ale za doby Husovy celá řada bohatých klášterů v Čechách dostávala zcela pravidelně opaty jmenováním papežským. Ale také nižším církevním úřadům a obročím v našich zemích věnovali papežové XIV. století podivuhodnou péči. Kdežto ještě v XIII. stol. papežové jen výjimečně a z mimořádných příčin svým vlivem zasahovali v obsazování církevních beneficií v Čechách, od polovice stol. XIV. až do doby husitské na př. všechna skoro kanovnictví, prebendy a hodnosti pražského kostela arcibiskupského byly zadávány přímo papežem. Podobné poměry byly také při jiných kostelech kapitulních a kollegiátních, třeba vliv papežův nenabyl všude takových rozměrů. Dokonce také obyčejným kostelům farním, zvláště na statcích klášterních, dostávalo se někdy cti, že jejich duchovní správcové byli ustanoveni přímo papežem.

Všechno toto zasahování papežské stolice do voleb biskupských a opatských, jakož i obsazování nižších beneficií z moci papežské vyplynulo původně z pohnutek ideálních, jsouc určováno vyššími zájmy církevními a politickými. Ale ve stol. XIV. bylo již zcela běžným prostředkem k získání příjmů, jichž papežové potřebovali na vydržování svého skvělého dvora a svou světovou politiku. Každý biskup neb opat dosazený z moci papežské platil za své jmenování papežské komoře veliké poplatky a ti, kdo dosáhli některého nižšího beneficia milostí papežskou, byli povinni odvésti do papežské komory polovinu ročního jeho důchodu. Podobně platilo se za všeliké jiné milosti (odpustky, dispensy, tituly atd.) rozdávané tehdy velmi štědře papežskou stolicí. Takovými způsoby plynul koncem XIV. stol. z Čech velmi značný důchod do papežské komory. Ale papežové opatřovali si tu ještě jiné příjmy. Jmenovitě dávali tu jako také v jiných zemích vybírati desátek ze všech důchodů duchovenských, což v letech Husova mládí dělo se tak často, že skoro každý rok desetina všech důchodů českého duchovenstva měla býti odváděna do komory papežské.

Papežská správní soustava XIV. století vyznačovala se, jak viděti, jednak přílišnou centralisací, jednak nezřízeným fiskalismem. Obě tyto její vlastnosti nemohly působiti prospěšně na poměry v církvi. Podlamovala se jimi vážnost domácích úřadů církevních a pravidelná církevní správa uváděla se ve zmatek, zároveň pak se ukazovalo, jak daleko se papežství a s ním církev uchýlily od svého původního poslání. Protože také nižší úřady církevní příkladem papežské stolice byly sváděny k finančnímu těžení ze svých duchovních práv, ke kupčení věcmi, které měly býti svaté, všechna církevní správa nabývala rázu svatokupeckého.

Proti tomuto způsobu církevní správy vznikal časem odpor jak v kněžstvu, zvláště nižším, jemuž způsobovala újmu hmotnou, neposkytujíc mu naopak výhod, jakých se dostávalo vyvolencům papežské stolice, tak vůbec u lidí hlubšího cítění náboženského, kteří těžce nesli, že se církev odcizila ideálním zásadám křesťanské nauky, pečujíc hlavně jen o hmotné své zájmy. A tento odpor i plynoucí z něho snaha o reformu církevní správy splývaly namnoze s úsilím o nápravu mravů, o němž dříve byla řeč. To možno pozorovati také na Husových předchůdcích, z nichž zejména Matěj z Janova ve svém velikém díle obracel se ostře proti tehdejšímu způsobu papežské vlády nad církví. Mnohem zřetelněji a rozhodněji však odpor proti němu vystupuje u Husa. Jako v mnohých jiných věcech byl mu v tom učitelem Viklef. Ve shodě s odporem, který se tou dobou velmi ostře projevoval jak v anglickém parlamentě tak u tamní vlády proti nemírnému zasahování papežské stolice do vnitřních poměrů anglické církve a jejímu finančnímu vykořisťováni ve prospěch papežské komory, Viklef hlásal, že církvi nepřísluší světské panství, že ve věcech světských stojí král nad papežem, že vymáhání platů za udělená beneficia a odpustky je svatokupectví, že by církev neměla míti statky, nýbrž býti chudá jako za časů apoštolských a péči o výživu duchovních že by měl převzíti stát. Později zašel Viklef ještě dále, uče, že papež není hlavou církve, že ke spasení není třeba křesťanu poslouchati papeže.

Toto učení Viklefovo, směřující proti vládě papežově nad světem a proti svatokupecké soustavě církevní správy, nikde v celé církvi nenašlo tolik porozumění a ohlasu jako v Čechách. Je to snadno pochopitelno. Kdežto jiné země, na př. Viklefova vlast Anglie, ve století XIV. vždy více se vymaňovaly z područí papežské stolice a setřásaly se sebe břímě jejího centralismu a fiskalismu, břímě to stále více doléhalo na říši římskoněmeckou. Na konci XIV. století byly země náležející k této říši finanční soustavou papežské stolice nejvíce vykořisťovány a měly z ní nejméně užitku. Zvláště v Čechách, které byly tehdy politickým a kulturním střediskem této říše, které vynikaly bohatstvím svého duchovenstva a byly nuceny přinášeti zvláště veliké finanční oběti svému příslušenství k církvi římské, pociťovaly se velmi živě všechny její nepříjemné stránky. Jestliže již Matěj z Janova obracel se proti tomu, jak papežové tehdy užívali své moci nad církví, není divu, že protipapežské učení Viklefovo padlo v Čechách na půdu tak úrodnou.

Vedle jiných názorů Viklefových přijal Hus též jeho odpor proti přílišné moci papežově nad církví, proti svatokupecké soustavě církevní správy a posléze i proti samému papežství. Nejostřeji a nejsoustavněji odpor Husův proti tehdejší vládní soustavě papežské je vyjádřen v jeho spise O svatokupectví, zpracovaném podle stejnojmenného spisu Viklefova. Následuje Viklefa Hus přímo nazývá svatokupectvím, že papež vydává mnohá ustanovení pro zisk tělesný proti Zákonu božímu, že své služebníky dosazuje k církevním obročím a důstojenstvím v zemích, jejichž řeči neznají, že nikomu neudělí beneficia, pokud nezaplatil předepsaných poplatků, že biskupy a faráře ustanovuje pro peníze, a opět a opět obrací se proti papežským provisím na církevní beneficia, proti udílení rozličných milostí papežem za peníze. Jestliže tu Hus horlí toliko proti způsobu papežské vlády nad církví, jinde dospívá až k tvrzením, dotýkajícím se samé podstaty moci papežské. Věře s Viklefem, že církev je neviditelná společnost všech věřících předurčených k spasení (praedestinovaných), i zemřelých i žijících i budoucích, Hus učil, že hlavou této církve jest sám Kristus, že jí tudíž nemůže býti papež, o němž nikdo nemůže věděti, je-li předurčen k spasení. Příklady z dějin i z doby přítomné dokazoval, že papeže není třeba k zachování církve. Nezamítal docela papežství, ale věřil, že papež jen tenkráte je náměstkem Kristovým, jehož dlužno poslouchati, spravuje-li se Kristovými předpisy obsaženými v Písmě, Zákonem božím.

Husovo horlení proti svatokupecké soustavě církevní a zvláště toto jeho učení o církvi a papeži vedly na konec k roztržce českého národa s Římem. Po smrti Husově skoro celý národ postavil se proti Římu, vypověděl poslušnost papeži. Tak rázem skoro docela pominul dosavadní mnohostranný vliv papežské stolice na vnitřní poměry církevní v Čechách, rázem přestala tu působiti finanční soustava papežské vlády. V poslušenství stolice papežské zůstávala toliko nepatrná část národa a ani ta nemohla udržovati s Římem styky tak těsné a živé jako v době předchozí, kdy česká církev byla prostě článkem obecného ústrojí církevního. Ohromná většina národa, pobouřená Husovou smrtí, přerušila všechno spojení s církví římskou a stanula skutkem mimo její ústrojí. Ačkoli ani Hus sám ani jeho stoupenci nezamýšleli odtrhnouti se trvale od církve římské a založiti si církev vlastní, skutečným vývojem věcí byli k tomu takřka dohnáni. Protože požadavky směřující k reformě církve, jejichž splnění činili husité podmínkou svého návratu v jednotu s církví a v poslušenství papežovo, byly zavrženy, stoupencům Husovým nezbývalo, než setrvati v odporu proti Římu a zříditi si vlastní správu církevní bez ohledu na Řím. Tak došlo ke zřízení husitských správců církevních, administrátorů, a husitské konsistoře. Poněvadž tito husitští administrátoři a konsistoř nebyli uznáváni Římem, nemohli na něm býti závislí, neřídili se jeho rozkazy, nýbrž vedli církevní správu strany husitské zcela samostatně. Husité vytvořili si tak skoro bezděky zvláštní církev, jejíž zřízení se celkem shodovalo se zřízením církve obecné, jež však nebyla závislá na Římu, nebyla poddána moci papežské; v tom církev husitská byla církví skutečně národní.

S tímto stavem nebyla spokojena většina národa, jmenovitě mírnější stoupenci směru Husova, jejichž smýšlení a cítění se příčila myšlenka, že by roztržka českého národa s Římem měla se státi trvalou. Jednotná všeobecná církev nepřestala těmto husitům býti ideálem, jehož se nehodlali zříci. Proto neustávali vyjednávati o návrat do církve, od níž se sami byli odloučili. Tím však se husitská církev octla v nerozhodném, polovičatém postavení, které nemohlo míti příznivý vliv na její vnitřní rozvoj. Snaha zachovati si možnost opětného sjednocení s církví římskou ochromovala samostatný vývoj husitské církve a jejích církevních řádů.

Byla však přece mezi stoupenci Husovými strana, která nevyhýbajíc se důsledkům svého vystoupení proti Římu, odhodlala se učiniti brzy po smrti Husově rozhodný krok, jehož se neodvážila většina husitů. Byla to radikální strana Táborů. Kdežto husité i ve své odloučenosti od církve obecné zachovávali celkem její církevní řády, Táboři uznávali z nich jen ty, jež bylo možno dokázati již za doby apoštolské, zavrhujíce vše, co vzniklo v církvi pozdějším vývojem. S podivuhodnou důsledností prováděli návrat k řádům prvotní církve. Pro vývoj jejich církevního zřízení bylo zvláště důležité, že, upustivše od zásady apoštolské posloupnosti, zvolili si r. 1420 prostě vlastního biskupa, aby světil a vykonával, co slušelo úřadu biskupskému v duchu prvotní církve. Moc táborského biskupa nebyla ovšem tak veliká jako biskupů katolických, měl však přece významné postavení jako nejvyšší církevní úřad své strany, nemaje nad sebou ani papeže ani jiného hodnostáře církevního. Jiných stupňů hierarchických, ani papeže nevyjímaje, Táboři vůbec neuznávali. Tím bylo ovšem nadobro přerváno spojení Táborů s církví obecnou, s papežstvím. Odboj proti Římu, proti vládě papežské nad českou církví, proti církevnímu zřízení, jak se vytvořilo za posledních století, odboj podnícený vystoupením Husovým a jeho smrtí a provedený vlastními husity jen nedokonale, došel v Táborech důsledného a rázného vyvrcholení. Strana táborská ovšem brzy zanikla. Její moc byla zlomena již bitvou u Lipan r. 1434 a o několik let později byli Táboři úplně potřeni od spojených stran českých pod jednou i pod obojí.

Tou dobou však se již počala tvořiti v národě českém nová strana náboženská, v mnohých podstatných věcech od Táborů rozdílná, ale svým poměrem k církvi římské jim se podobající. Byla to Jednota bratří českých. Bratří stejně jako Táboři přetrhli všechno spojení s církví římskou. Dospěvše přesvědčení, že nelze doufati ve spasení tomu, kdo trvá ve spolku s touto církví, odhodlali se po delším váhání založiti si vlastni řád kněžský, zvoliti si vlastního biskupa (1467). Tím se oddělili úplně od církve obecné i od strany pod obojí a stali se církví samostatnou. A tuto samostatnost si Jednota bratrská zachovala po všechnu dobu potomní beze všeho kolísání a nerozhodnosti. Jako Táboři měli také Bratří církev skutečně národní, nepodřízenou v ničem mocnostem cizím, požívající úplné samosprávy. Jestliže v Táborech vyvrcholil český, Husem podnícený odboj proti Římu, Jednota bratrská toto dědictví zachovala neztenčené, jsouc církví zbudovanou na základech učení křesťanského, dokonale zorganisovanou a při tom naprosto samostatnou, úplně odloučenou od společenství s církvi římskou a s papežstvím.

Ale i v ostatní straně pod obojí, mezi vlastními husity, nekonečné a stále marné vyjednávání o úplný smír s církví římskou živilo touhu učiniti konec veškeré nerozhodnosti a polovičatosti, odvrátiti se nadobro od Říma. Mocné posily dostalo se těmto snahám reformací Lutherovou, jejímž působením záhy také Čechy byly zasaženy. Vlivem a příkladem luterství vzmáhá se odtud ve straně pod obojí snaha vykročiti rázně z dosavadního nerozhodného stavu a zříditi si církevní organisaci zcela samostatnou, na Římu nezávislou. Pokusy o uskutečnění tohoto úmyslu se sice dlouho nedařily, jsouce mařeny energickým odporem českých králů z rodu habsburského, ale na konec přece domohly se plného úspěchu. Slavným majestátem cís. Rudolfa II. na svobodu náboženskou z r. 1609 zjednána byla možnost, aby všichni, kdo se v Čechách hlásili k památce Husově a přijímání pod obojí, počítaje v to i Bratří, tedy ohromná většina národa, volně a otevřeně sestoupili se v církevní společenství řádně zorganisované, zcela samostatné a na Římu nezávislé. Tak skoro dvě stě let po smrti Husově většina českého národa v jeho duchu dospěla k vytvoření jednotné a samostatné církve národní, jež se hlásila k hlavním zásadám jeho učení, namnoze ovšem přetvořeným rozličnými vlivy jinými. Tato samostatná církev česká neměla však dlouhého trvání; byla smetena převratem bělohorským, jímž násilně obnovena dřívější jednota českého národa s církví římskou.

Úsilím mravně opravným a odporem proti svatokupecké soustavě papežské vlády a proti papežství vůbec není vyčerpán obsah Husova působení na poli náboženském. Má ještě složku jinou, která se dotýká více theoretické stránky života náboženského a vůbec duchovního a která zjednává Husovi význam nikoli nepatrný v obecném myšlenkovém vývoji lidstva. Je známo, že všechno myšlenkové úsilí středověku směřovalo k tomu, aby církevní nauky, které byly pokládány za nedotknutelné a svaté, byly uvedeny v souhlas s poznatky filosofickými, přejatými z antiky. V tom vykonala středověká školská filosofie, scholastika, ohromný kus duševní práce, ale na konec bylo jí přiznati, že vytčeného cíle nelze dosíci, že pravdivost dogmat nelze dokázati, že církevní učení nelze smířit s poznáním rozumovým. Z toho však nebylo odvozováno, že by se nemělo věřiti těm článkům, jež se nedají srovnati s rozumovým poznáním. Naopak hlásáno, že věřiti církevním dogmatům, ať je lze rozumově dokázati či ne, je prostě povinností křesťanovou. Dospěvši k tomuto stanovisku, školská filosofie středověká vždy více upadala, přecházejíc v plané spekulování, v pouhé pohrávání s pojmy bez skutečného významu. Zároveň stávala se překážkou myšlenkového pokroku, protože svým stanoviskem k církevním dogmatům stavěla se proti vážnému úsilí o poznání pravdy a posilňovala neomezenou moc církve v oboru myšlenkovém. Proti této neplodné filosofii školské dostavuje se časem odpor na rozličných stranách. Jejími odpůrci byli také nejznamenitější předchůdcové Husovi Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova i Tomáš ze Štítného. Povrhujíce prázdnými hříčkami tehdejší školské filosofie, tito mužové vroucím a hlubokým uvažováním snažili se dojíti pravdy o základních článcích učení křesťanského. Tím se již tito předchůdcové Husovi dostávali někdy v rozpor s církevními naukami tehdy obecně uznávanými, ale myšlenka, že by se proto měli vzepříti svrchované autoritě církevní, byla jich vzdálena. Sám myslitel v theorii tak odvážný jako byl Matěj z Janova ve svých spisech opět a opět prohlašoval, že jest ochoten podrobiti se rozhodnutí církevní vrchnosti, kdyby v jeho spisech bylo shledáno něco, co by odporovalo učení obecné církve. A tuto ochotu dokázal skutkem. Odvolal z nátlaku církevních úřadů veřejně některé části svého učení, ač jistě nenabyl přesvědčení o jejich nesprávnosti.

Teprve Hus se odhodlal podstoupiti za své odchylné názory zápas s nejvyšší mocí církevní a setrvati na nich přes všechen její nátlak. Tyto názory Husovy nebyly původní, nejdůležitější z nich, které byly příčinou jeho roztržky s církví, byly přejaty od Viklefa, jehož učení obracelo se netoliko proti rozličným řádům církevním, nýbrž i proti theoretickým základům papežské vlády nad světem, ohrožujíc tak samu podstatu katolického názoru světového, vůbec pak v pochybnost uvádělo některá základní dogmata církevní, Hus ovšem učení Viklefova nepřijímal slepě, nýbrž je svědomitě zkoumal, upravoval, měnil a zvláště zmírňoval. K některým příliš radikálním názorům Viklefovým Hus vůbec se nepřidal. Jmenovitě nepřijal Viklefova učení o svátosti oltářní, nýbrž se celkem přidržel obecného názoru církevního, nepřijal také všech důsledků Viklefovy nauky o církvi jakožto veškerenstvu předurčených k spasení, ač se jinak k nauce té, jak víme, přidával docela, nepřijal posléze ani zamítavého stanoviska Viklefova k církevnímu umění, nýbrž naopak, maje jemný cit umělecký, věnoval zvláště církevnímu zpěvu mnoho péče. Vše to i jiné odchylky Husovy od učení Viklefova dokazují nejen samostatnost Husova úsudku, nýbrž i nemalou rozdílnost povahy a smýšlení mezi ním a Viklefem, jistě však nestačí, aby Hus mohl býti nazván velikým a původním myslitelem. Nových myšlenek filosofických a theologických v jeho spisech nenajdeme. K učení Viklefovu, z něhož tolik přijal, Hus nepřičinil nic, co by znamenalo pokrok po stránce ideové, ano vracel se namnoze od Viklefa zpět k názorům starším, snaže se jeho učení smířiti s učením obecné církve.

Ale Husovi a jeho stoupencům náleží zásluha, že se ujali smělého a pokrokového učení Viklefova, které by jinak bylo zaniklo takřka beze stopy, a zjednali mu skutečnou platnost v myšlenkovém vývoji lidstva. Nelze-li popírati, že hnutí husitské je skoro nemyslitelno bez Viklefa, je naopak jisto, že teprve toto hnutí pojistilo Viklefovi jeho význam v dějinách světových. Již to je významné, že se skoro všechny spisy Viklefovy, jmenovitě jeho spisy základní, zachovaly toliko v rukopisech českého původu, psaných v Čechách a od Čechů, takže bez nich dokonalá znalost učení Viklefova nebyla by ani možná. Důležitější však je to, že zájem o Viklefa a jeho spisy nebyl by snad vůbec vznikl, kdyby nebylo Husa a hnutí husitského. Spisy Viklefovy, pokud nebyly zničeny, byly by nepochybně odpočívaly klidně v prachu knihoven, kdyby na české půdě nebyly našly nadšené ctitele, kteří neváhali za ně podstoupiti boj, jehož Viklef mocnou ochranou svých příznivců i časnou svou smrtí byl ušetřen, a jeho smělé theorie, které by bez nich byly zůstaly jen theoriemi, uváděti v život. A jestliže Hus celkem myšlenkově nepokročil za Viklefa, nelze to tvrditi o všech jeho stoupencích a následovnících. Zvláště Chelčický a Táboři dospěli ve svých názorech namnoze dále než Viklef a v jejich šlépějích Bratří vybudovali vlastní soustavu theologickou, která sice nebyla naprosto původní, ale také nebyla pouhou snůškou cizích myšlenek, nýbrž jich uvědomělým a namnoze samostatným zpracováním a prohloubením.

Ostatně význam Husův pro duchovní dějiny lidstva není tak v obsahu jeho učení, jako v tom, že za toto učení, které, ač bylo mírnější Viklefova, přece mělo v sobě prvky silně revoluční, podnikl boj s nejvyšší mocí církevní. Nezáleží tolik na tom, co bylo předmětem Husova sporu s církví, jako na sporu samém, na faktu, že se Hus odhodlal proti zásadě neomezené autority církevní hájit právo samostatně myslit a soudit. Ačkoliv i on ještě byl dalek toho, aby odhodil všechna pouta, jež tehdy svírala lidského ducha, znemožňujíce jeho volný rozvoj, ačkoli idea naprosté svobody myšlení byla i jemu cizí, ačkoli, zamítaje autoritu církve, nahrazoval ji hned zase autoritou jinou, autoritou Písma, přece jeho stanovisko bylo velikým pokrokem ve směru duchovní svobody. Plného významu historického však Husovo vystoupení proti neomezené autoritě církevní nabylo teprve tím, že Hus silou svého přesvědčení, nezlomnou pevností svého karakteru a posléze svou mučenickou smrtí dovedl strhnouti celý takřka národ český, aby za to, čemu on byl obětoval život, podnikl hrdinský zápas s ostatním světem křesťanským.

Tento zápas neskončil sice úplným vítězstvím ideí Husových, ale přece dosaženo jím velikého a významného úspěchu tím, že čeští husité, nedavše se pokořiti mocí, přinutili nejvyšší autoritu církevní, jež byla zvyklá žádati naprostou, bezvýminečnou poslušnost ve věcech víry, k vyjednávání. Ani smír Čechů s církví, jímž se skončilo toto vyjednávání a jehož formálním výrazem byla basilejská kompaktáta, nepřivedl celý národ český k dokonalému uznání církevní autority. Nejen Jednota bratrská, k níž hlásila se arci jen malá část národa, setrvala v rozhodném odporu proti této autoritě, ale také mezi ostatními Čechy pod obojí, nevyjímaje ani nejmírnějších, nepodařilo se zjednati plnou a neomezenou platnost této autoritě, nepodařilo se přivésti je zase k dřívější bezvýhradné poslušnosti. Zásada, že Boha více sluší poslouchati než lidí, z níž ovšem plyne, že autorita Zákona božího, Písma, je vyšší než autorita církve, papeže, přešla všem husitům českým, i nejmírněji smýšlejícím, takřka do krve a byla základní překážkou jejich úplného návratu do církve obecné. V tomto stanovisku byli ovšem ještě utvrzeni vystoupením Lutherovým. Spatřujíce v učení Lutherově jen dovršení toho, co o sto let dříve byl hlásal Hus, čeští pod obojí většinou ochotně poddávali se jeho vlivu. Neodolala mu ani Jednota bratrská, u níž některý čas silně vystupuje snaha přizpůsobiti své učení nauce Lutherově. Později se Jednota uzavírá vlivům luterským, snažíc se úzkostlivě zachovati si bývalou svéráznost, za to však od konce XVI. stol. vždy více podléhá mocnému vlivu reformace švýcarské, učení Kalvínova. Přes to Jednota nikdy docela neutonula v kalvínství, nikdy se nevzdala starých základů své vlastní církevní theorie i prakse.

Mnohem větší účinky měl vliv luterské reformace na ostatní stranu pod obojí. Jeho působením nastalo tu hluboké rozdvojení. Menší část někdejších husitů postavila se ne bez přičinění vlády, nepříznivé všem náboženským novotám, proti učení Lutherovu, a nejen odmítala vše, co se nesrovnávalo se starými řády husitskými, jen málo odlišnými od řádů katolických, nýbrž i těchto husitských zvláštností se znenáhla vzdávala, sbližujíc se vždy více s církví katolickou, až se jí posléze skoro docela poddala. Na rozdíl od těchto Starověrných pod obojí, staroutrakvistů, většina strany pod obojí nejen z vystoupení Lutherova čerpala podnět k úsilí o vytvoření samostatné, na Římu nezávislé organisace církevní, nýbrž ochotně přijímala i ty články jeho nauky, jichž husitství neznalo. Tito vlivem luterství přetvoření pod obojí, jež označujeme názvem novoutrakvistů, ač byli velmi blízcí vlastním luteránům, přece se nestali luterány úplnými, nikdy nepřestali se značně lišiti od pravých luteránů, jakými byli na př. také čeští Němci, protože na jejich názory náboženské, na jejich učení i církevní řády nepřestávaly působiti staré tradice husitské.

Naznačená svéráznost obou hlavních náboženských stran českých. Bratří a novoutrakvistů, jeví se snad nejpatrněji v jejich vzájemném poměru, srovnáme-li jej s poměrem, jaký byl mezi stranami jim příbuznými jinde, zvláště v Německu. Kdežto tam stáli proti sobě luteráni a kalvinisté v krajním nepřátelství, vzájemně se pronásledujíce a potírajíce, mezi českými novoutrakvisty a Bratřími přes četná, namnoze vnějšími vlivy způsobená nedorozumění takového hlubokého zásadního nepřátelství nikdy nebylo. Vědomí společné husitské minulosti sbližovalo obě strany, vedlo je k vzájemné snášelivosti v dobách vášnivých zápasů náboženských tak vzácné. Tím se vysvětluje, že právě v době, kdy v Německu napětí mezi luterány a kalvinisty dostupovalo nejvyššího vrcholu, mohlo v Čechách dojiti k dohodě novoutrakvistů a Bratří o společné vyznání víry, které r. 1575 jménem české konfese bylo předloženo cís. Maxmiliánu II. k schválení. A když se později společnému úsilí obou těchto stran podařilo dobýti si plné svobody náboženské slavným majestátem cís. Rudolfa II. z r. 1609, tato česká konfese, jež sice v podstatě je shodná s konfesí luterskou, přece však obsahuje některé význačné prvky bratrské i husitské, byla uznána za věroučnou normu české církve pod obojí, v níž byli zahrnuti také Bratří. Veliké vítězství, jehož majestátem Rudolfovým dobyly spojené české strany pod obojí, je tudíž významné nejen tím, že potomci starých husitů přinutili přísně katolickou vládu Rudolfovu k uznání svobody svého náboženství, nýbrž také z té příčiny, že jak v boji za tuto svobodu, tak později, když již užívali jejího ovoce, přese všechny neshody plynoucí nezbytně z theoretických a praktických rozdílů mezi hlavními jejich stranami, nepozbyli vědomí svého společného původu z domácí půdy. A národní ráz české církve, vytvořené na základě Rudolfova majestátu, jevil se nejen samostatným, na Římu a jakékoli cizí mocnosti nezávislým zřízením církevním, nýbrž i jistou svérazností jejího učení tkvějící v jeho prvcích husitských a bratrských, jejichž hlavním zdrojem byly myšlenky a zásady vštípené národu českému Husem. I po stránce ideové působil tedy vliv Husův mocně na většinu českého národa až do převratu bělohorského, jímž náboženský a vůbec duchovní jeho vývoj uveden byl na dráhy docela jiné.

S tím se srovnává, že památka Husova ohromnou většinou národa, všemi českými stranami pod obojí, svorně byla uctívána až do Bílé Hory a výroční den Husova upálení že našim předkům po všechnu tu dobu byl dnem svátečním. K Husovi se hlásili nejen ti, kdo pokročivše na dráze Husem nastoupené, přerušili všechno spojení s Římem, Táboři, Bratří a později novoutrakvisté, nýbrž i nejmírnější husité, kteří stále usilovali o smír s církví Husa zatrativši. Ano právě zbožná úcta k památce Husově zdržovala tyto nejmírnější starověrné Husity, kteří se v pozdější době od římské církve lišili skoro již jen přijímáním pod obojí, od církve ostatně připouštěným, od úplného splynutí s touto církví. Ještě koncem XVI. století všechny pokusy o sjednocení těchto staroutrakvistů s obecnou církví byly mařeny hlavně tím, že lid nechtěl se zříci památky muže, jenž církvi byl zlořečeným kacířem. Když na počátku vlády císaře Rudolfa II. byl z rozkazu královského svátek Husův vypuštěn z kalendáře, byl za to jeho povolný vydavatel stihán posměchem a opovržením, a kněží husitští, kteří o něco později (r. 1592) odpřisáhli bludy husitské, slibujíce spokojiti se pouhým kalichem, a prohlásili, že chtějí Husa pokládati za kacíře, za jakého jej má svatá církev římská, upadli podle svědectví jednoho z odpřisáhlých v takovou nenávist u lidu, jako by se byli dopustili nejhoršího zločinu. Teprve hrůzy pobělohorské protireformace vyrvaly na dlouho z myslí českého lidu úctu k památce Husově.