M. Jan Hus (Novotný)/II.

M. Jan Hus Václav Novotný
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	NOVOTNÝ, Václav. M. Jan Hus. Praha : J. Otto, [1903]. s. 12–21. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Trojí proud zejména to byl, jímž razily si cestu nové myšlenky, které tuto změnu měly provésti: učená opposice universitní, lidové sektářství a hnutí humanistické. Jest zajímavo pozorovati, jak tyto tři proudy, sobě ve mnohém nepodobné, z příčin jenom z části stejných vznikající, i také svými konsekvencemi v detailech leckdy se rozcházející, přece — třeba mimoděk a více instinktivně, — směřují k jednomu cíli, jímž jest uplatnění individua. Cíl tento leží ovšem v daleké budoucnosti, a o žádném z těchto tří proudů, které často se sblíživše, hned zase tím více se rozešly, nelze říci, že by od počátku vědomě za tímto cílem se byl bral. Všecky zůstávají, zvláště v této době ještě, středověkými, a provésti to bylo úkolem věku nového — ostatně ani ten neprovedl svého úkolu hned, ani úplně. Nicméně každé sblížení těchto proudů značí také krok na této dráze k cílům daleké budoucnosti. Náboženské hnutí české znamená první takové sblížení těchto tří proudů, ač ne všech rovnou měrou.

Snad by slova „osamostatnění individua“ lépe se hodila, nicméně také svrchu udané označení jest správné, posuzujeme-li vše, jak jest nezbytno, se stanoviska středověkého. První popud ke sblížení těchto tří proudů jest rázu negativního. Sblížilo je to, co je vlastně povolalo v život, odpor proti danému stavu církve. Formalismus a zevnějškovost církve neuspokojovala lidí opravdových, nutila hledati nové cesty. To jest onen zjev, jímž husitství, a tedy i vlastní činnost Husova, zůstávajíce vždy středověkými, vstupují na onu dráhu, jež prolamuje si cestu hradbami středověku, a jejíž cíl leží v daleké budoucnosti věku nového. Prohloubiti, povznésti a mravně obroditi život křesťana a tedy (dle středověkého pojmu) vůbec člověka, nahraditi prázdné formy ušlechtilým obsahem, dáti životu lidskému nový, opravdový účel, odpovídající jeho důstojnosti — to jsou ony vůdčí idee, jimiž v husitství určitě se vyjadřuje třeba nevyslovená snaha po emancipaci individua. Toto opravdové mravní úsilí zůstává pružinou celého hnutí, z něho lze pochopiti a vysvětliti veškerou činnost Husovu i vývoj celého husitství.

Náboženské hnutí české jest součástkou celého širokého myšlenkového hnutí světového, a jen tak musí býti posuzováno, má-li se mu dobře rozuměti. Nechci tím ovšem říci, že by k nám bylo uměle vneseno, že nevyplynulo z celé podstaty tehdejšího života našeho. Jestliže se Čechy musily octnouti úplně ve sféře duchovních zájmů západoevropských, aby to, co jinde působilo tíživě, stalo se nesnesitelným také u nás, musily přece přistoupiti také podmínky domácí, aby daly celému hnutí určitý směr, jakého vývoj jinde nedosáhl. V tom pronikání živlů světových podmínkami domácími založen jest národní i světový význam vystoupení Husova i celého hnutí husitského. A v tom smyslu lze také mluviti o splývání onoho trojího proudu.

Dějiny české nevyvíjely se nikdy neodvisle od svého okolí, a třeba na př. v organisaci církevní vývoj bral se volněji a snad i poněkud jinou cestou, přece nevyvíjely se neodvisle od Římské církve a od Římské říše, jejímž předním členem království České bylo. Styky dostavily se přirozeně, jaksi samy sebou, nevolány, nehledány. Širšími, uvědomělejšími staly se za Karla IV. Karel to byl, který nás sblížil s celým světem západním. A již jen za to zasloužil by si názvu otce vlasti. Čechy dostaly se tím do kruhu myšlenkového proudění západního, novým proudům otevřeny brány dokořán. Na dvoře Karlově vstoupilo na Českou půdu také po prvé hnutí humanistické. Přední rádcové Karla IV., Jan ze Středy, Jan Očko, později Jan z Jenštejna, markrabí Jošt a j. byli jeho nadšenými přívrženci, a jest jistě více než zajímavé, že přítel Husův M. Jan Kardinál z Rejnštejna objevuje se nám, ne-li přímo jako přívrženec humanismu, tedy aspoň jako ctitel Petrarcův. Ovšem byl humanismus tehdejší toliko dítě, které, jak pěkně bylo řečeno, „ústy Petrarcovými teprve žvatlalo“. Nebyl si dosud vědom svých konečných cílů, nicméně přinášel do Čech kus myšlenkového cítění moderního, obrodil literární vkus, přispíval k změně duchovního ovzduší, jíž mimovolně podléhali lidé, přesvědčení jinak naprosto různého. Přinášel nový druh zbožnosti, vnitřnější, třeba dosud ne hluboko pod povrch vnikající. V první řadě stojí tu pozornost, již obrátil k sv. Augustinovi a spisovatelům jeho okolí. Není radno význam tohoto obnoveného augustinianismu pro nás přeceňovati. Zůstával u nás jen na povrchu, vábilo více jméno než věc, co se vydávalo za dílo Augustinovo, bylo přijímáno, aniž kdo dbal, zda je to tím, zač se vydává. Ale že způsobil u nás přece jistou zálibu v Augustinovi, lze říci jistou náladu augustinskou, jest jeho zásluha, neboť ta působila dále, a zde prvky humanistické setkaly se s vlivy uriversitními. Nálada augustinská, třeba nekritická, připravuje budoucí změnu, připravuje návrat přes Augustina k Platonovi, obrození filosofického realismu, jemuž v budoucnosti při užším sblížení university s lidem náleží tak důležité místo.

Již samo založení university bylo činem dalekosáhlého významu. Vliv středověké učenosti, třeba někdy zkostnatělé a malicherné, nesmí býti podceňován, tím méně, ze na universitě Pražské od počátku vládne duch moderní. V tu chvíli učenému světu udávala tón universita Pařížská, stojící ve znamení filosofického nominalismu. Nás dnes rozdíly těchto dvou směrů zůstavují chladnými, nedovedeme téměř chápati, proč tak příkře rozdvojovaly tehdejší učený svět. Ale třeba snad malicherné, ve vývoji myšlenkovém zaujímají oba směry důležité místo. Obnovitelem nominalismu byl známý nám Vilém Occam a třeba jeho církevně politických názorů nebylo lze stotožňovati s jeho filosofickým přesvědčením, nelze také obojího oddělovati; učená opposice universitní, která se potom ozývá, stojí v jeho znamení. Z Paříže moderní nominalismus přišel do Prahy, a s ním také zárodky učené opposice universitní.

Třetí z oněch proudů je lidové sektářství. Sotva lze pochybovati, že také tento živel na vývoj náboženského hnutí českého spolupůsobil, zejména Valdenství, které již dlouho před tím vstoupilo na českou půdu. Ale právě jeho vlivy, jež bývají tak přeceňovány, nebyly tak veliké a dostavily se mnohem později. Smíme-li přece tomuto třetímu proudu přičítati značnou důležitost, jest to proto, že tímto jménem kryje se pojem širší, náboženské cítění lidové, jemuž právě užším splynutím se nápadem dostalo se mocnějších negativních podnětů.

Církevní vývoj český do té chvíle byl, jak zmíněno, poněkud opožděn, úplné přimknutí k organisaci západní nebylo v detailech dosud zcela provedeno z příčin, o nichž zde nelze se šířiti. Úplné jeho provedení přináší činnost prvního arcibiskupa Pražského Arnošta z Pardubic, jednoho z nejctihodnějších rádců Karlových, jehož význam není, bohužel, dosud náležitě oceněn. Není pochybnosti, že mnoho z toho, co Arnošt provedl, bylo dobré a nezbytné, že přispělo k utužení náboženského života v Čechách; ale v tehdejším ovzduší mnohé instituce samy sebou dobré musily se státi jen nástroji tlaku církevnického ducha. Svéprávnost a tedy vlastně nadpráví duchovenstva teprve za Arnošta dosažena v plném rozsahu, a třeba Arnošt přísně hleděl zameziti její zneužívání, její provedení samo znamenalo zárodky nebezpečí v budoucnosti.

Opravdová zbožnost Karlova i jeho snaha povznésti Prahu tu spolupůsobily. Karel snesl si do Prahy hojnost drahých a vzácných relikvií z celého světa, rozmnožil, aby služba boží neustávala, neobyčejným způsobem počet kněžstva, opatřil je znamenitými důchody, a tím mimovolně posiloval zdroje jeho úpadku. Jest jistě karakteristické, že Karel, sám tak štědrý podporovatel duchovenstva, musil později vydati rozkaz, aby každé darování nějakého statku nějakému ústavu duchovnímu musilo míti schválení královské, bez něhož statek měl spadnouti na komoru. Již to jest reakcí, kterou další vývoj nezbytně stupňovati musil.

Ale, co nejhoršího, tím vším posílen zevnějškový formalismus, prázdná ceremoniálnost, jež v lidu samém musila reakci buditi. Arcibiskup Arnošt dobře to poznával a hleděl pomoci. Cítil, že stav církve neuspokojuje, že forma nemůže nahraditi lidu, po čem toužil, věděl také, že horlivost upokojiti touhu lidu, třeba se mohla zdáti někomu podezřelou, není ještě kacířskou, a může působiti blahodárně. I zde Karel IV. s porozuměním podporoval jeho snahy. Praze i celým Čechám nastává doba slavných kazatelů, jejichž činnost, z uvedených důvodů hledajíc novou, vnitřní zbožnost, působila hlouběji, než povrchní a často na zisk vypočítaná činnost kazatelů dosavadních, zvláště mnichů.

Známa jsou jména Waldhauser, Milíč, bych jen nejzvučnějších se dotkl. Oni činnost tuto zahajují, ale jimi nepřestává. Ve znamení této nálady stojí veškerá vzdělavatelská činnost Tomáše ze Štítného, nálada tato udržuje se až do Husa a přes Husa dále. Činnost Husova s činností těchto mužů jest nerozlučně organicky spojena, jest, jak ještě uvidíme, jejím bezprostředním a nutným pokračováním, kdyby ani jinak nebyla jim příbuzna, a třeba Hus přirozeným vývojem pokročil dále.

Bylo by lze uvésti dlouhou řadu jmen znamenitých kazatelů, jimiž se tato souvislost prozrazuje. Již nyní připravuje se sblížení hnutí universitního s náboženským cítěním lidovým, jež za Husa mění se v úplné splynutí. Z oné řady znamenitých kazatelů veliká většina jsou mistři a professoři učení Pražského, nejen původu českého, nýbrž — a na začátku převahou — také původu cizího jmen nejzvučnějších (Matouš z Krakova, Mikuláš Magni z Javora, Engelšalk, Isnerův a četní jiní). Činnosti jejich v dějinách náboženského hnutí českého připadá důležité místo — rozdíly národní v době jejich pobytu v Praze nebyly se ještě plně dostavily, — a stopy jejich vlivu ukazují také zřetelně, že hnutí náboženské jimi pokročilo již dále.

V této době mysli všech zbožných lidí v Praze zaměstknávala otázka, je-li laikovi dovoleno a prospěšno přijímati často svátost oltářní, otázka svrchované důležitosti v celém vývoji, neboť od ní přímá cesta dalšího vývoje vede k otázce přijímání kalicha, což také na příčinách, jimiž vzbuzena, lze pozorovati. Mezi nimi důležité místo zaujímá vřelá úcta a neomezená vážnost k svátosti samé, touha po přijímání těla Páně. Než přece také hlásí se příčina jiná, ta, že zdůrazňování řádného života jednotlivcova vzbuzovalo již kritiku, z níž vyrůstá požadavek subjektivní kvalifikace, osobní způsobilosti k nějakému úřadu, a v jejímž světle tím ostřeji vystupovala neshoda života většiny kněží s předpisy božími. Odtud přirozeně vyvíjí se touha zjednati zbožným laikům část těch duchovních výhod, jimž těšili se nehodní kněží. A podobně také na jiných místech lze pozorovati vývoj z praktického úsilí po nové zbožnosti k otázkám zásadním, jak to vše před Husem nejlépe a nejvýznačněji repraesentuje slavný spisovatel a kazatel Matěj z Janova, Pařížský mistr, nejslavnější z předchůdců Husových.

Rozvoj tento není ovšem nepřirozený, neboť všeobecné příčiny, jako formalism, znemravnělost, podezřívání z kacířství, pociťovaly se u nás stále více, zvláště od té doby, co od arcibiskupského dvora vymizel duch Arnoštův, a co schisma stupňovalo sebevědomí moci světské a uvolnilo kritiku. Tísnivý tlak stával se stále dusnějším, celé ovzduší věštilo nutnou bouři, doba tato musila svého Husa dostati. Není v tomto pokusu o vysvětlení historických podmínek vývojových podceňování významu Husova. Jeho význam tkví v tom, že právě on to byl, kdo se stal mluvčím doby.