Měl jsem psa a kočku/Výstava psů
| Měl jsem psa a kočku Karel Čapek | ||
| O lidech | Výstava psů | Kousek šovinismu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Výstava psů |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983 |
| Licence: |  PD old 70 |
Výstava psů, tak jako každá jiná výstava, slouží jednak obecnému poučení, jednak jiným účelům, jako je rozdílení cen. My ovšem se budeme držet jenom toho poučení. Tak především na výstavě psů poznáte čistokrevné psy. Čistokrevní psi se poznají předně podle toho, že je výstavní výbor na výstavu připustí, a za druhé podle toho, že každý pán čistokrevného pejska se ipso facto považuje za odborného pěstitele a kynologického sportsmana, což se zevně projevuje tím, že se stane členem příslušného spolku nebo klubu. Co se týče psích plemen, rozeznáváme (aspoň u nás): Klub chovatelů boxerů v Praze, Klub pěstitelů chrtů. Klub pro hrubosrsté teriéry, Spolek pěstitelů psů trpasličích plemen, Čs. dogový klub, Klub pinčů kníráčů, Spolek pro německé ovčáky, Svatobernardský klub v Čs. republice, Ústřední spolek pro chov loveckých psů a Klub policejních a ušlechtilých psů; další plemena jsou pudlové, čoklové, špiclové, voříšci, eskymáčtí psi a ještě někteří jiní neseskupení ve vlastních spolcích a klubech. Dalším pokrokem kynologie dojde jistě k ustavení Vzájemně se podporujícího spolku pěstitelů daklů, Arimatejského spolku chovatelů pinčů, Společnosti přátel chovatelů cenou nepoctěných boxerů, Žíhaného dogového klubu, Modrého dogového klubu s bílými odznaky, Skvrnitého dogového klubu, Nezávislé skupiny tříbarevných foxlů, Ligy pro zrušení vázaných plemenných knih, Křesťanského a dobročinného sdružení chovatelek maltézských pinčů, Společenského klubu barzojů a tak dále. Možnosti kynologie jsou právě nedozírné. Čistokrevného chovatele poznáte prostě podle toho, jak pohlíží na jiné vystavené psy, říkaje, že tohohle čokla by nechtěl ani zadarmo a že tamten pes by byl dobrý, kdyby nesl líp slechy. Při výstavě psů jsou psi uvázáni, kdežto jejich chovatelé mohou volně pobíhat; budiž k jejich cti řečeno, že následkem pečlivé drezúry se většinou ani nehnou od kotců svých pejsků a jen zřídka se vzdálí, aby se poštěkali a pokousali s chovateli konkurenčních psů. Pokud jsem mohl pozorovat, čistokrevný chovatel boxera si na takové výstavě ani nečuchne k chovateli dejme tomu anglického chrta, kdežto jejich pejsci to tak přísně neberou; ale jak známo otázky rasy, konfese a národnosti hrají u nás lidí mimořádně velikou roli.
Odborná a sportovní kynologie má několik stránek. Předně se užívá jiných slov než v obyčejném životě. Například neříká se oči nebo kukadla, nýbrž světla; neříká se ocásek, nýbrž prut; neříká se nohy, ani tlapky, ani pacinky, nýbrž běhy; neříká se šedivá barva, nýbrž modrá barva. Jiná taková sportovní slova jsou slechy, maska, grupa, plášť, sedlo, odznaky a mnohé jiné. Pročež, máte-li čistokrevného pejska, neříkejte, že vrtí ocasem, nýbrž že pohybuje prutem.
Hlavní výkon kynologického sportu je však jiný, a to připouštění. V té věci nepřipadá nejdůležitější role pejskům, nýbrž jejich chovatelům. Jste-li majitelem čubičky, dá vám mnoho starostí, aby do této záležitosti nezasáhla neodborně příroda se svou notorickou lehkomyslností a lajdáckým laisser faire. Jste-li však držitelem čistokrevného pejska, nemáte s tím jiných starostí, nežli že ho přivedete k nevěstě, za kterýžto sportovní výkon ještě dostanete honorář. Štěňata vzešlá z této kynologické kopulace dostanou potom honosný titul, který vypadá asi takto:
“Armageddon Gipsy. Cato Harkoway of Bennachie von der Rosenburg, roz. 30. If. 1930, zaps. v I T St Bd. XX. 19.871, G. m. b. H. 1930, Č. S. D. 8945, Sb. z. a nař. § 327 lit. b. Otec: Satan of Uhřiněves, zaps. ve Výn. min. pošt. č. 1663, I. O. U. 485 L., R. S. V. P. 601. Matka: Tylda van Houtten de la Adelsburg, zaps. v tr. zák. §§ 221-222, kat. č. XXIV, W. C. 27, Pat. No 97. 817, šek. úč. č. 200.939. M. N. O. č. p. 462.”
To by v tom byl čert, abyste řečené štěně Armageddona (čili v důvěrné zkratce Armičku) neprodal při takovém rodokmenu aspoň za tisíc kaček.
Sám chov čistokrevného štěněte nepatří, myslím, do kategorie sportu, a sice pro svou význačně spornou povahu. Tak například každá autorita vám udává jinak, čím se má takové štěně krmit a má-li se vychovávat plesknutím po zadečku nebo zásadně bez takového plesknutí. Každý řádný sport má svá pevná a nepochybná pravidla; není-li takových pravidel, nýbrž jenom diametrálně se lišící názory, pak to ovšem není sport, nýbrž samozřejmě věda. Protože tedy chov psů je otázkou vědeckou, zůstává trvale nejisto, má-li se štěně krmit houskami (když je nechce žrát) nebo syrovým masem, vitamíny nebo rukavicemi. Do těchto vědeckých sporů se raději nepouštějme.
Zato čistě sportovní a kynologický výkon je účast na psí výstavě. Sportovní charakter je tu dán soutěží s ctižádostivým úsilím o dosažení nejvyšší mety, totiž první ceny; a ovšem i kategorickým popíráním soudcovy kompetence a spravedlnosti, když se první cena nedostane. V tomto ušlechtilém závodění zachovávají psi víceméně stísněnou rezervu, kdežto jejich páni jsou horečně rozčileni, potí se trémou a mluví z cesty, cloumají svými pejsky, aby pěkně stáli, a vůbec mají o celou věc daleko vášnivější zájem, než kdyby jejich prvorozený syn skládal maturitu. Nedostane-li jejich pes první cenu, považují to za osobní pohanu a jakési zhroucení své nejvyšší ctižádosti; od té doby se straní světa, cítí se odstrčeni a podceněni a zanevrou na vládnoucí režim kynologický, politický a vůbec světový. Pokud výstava trvá, nastěhuje se chovatel s celou rodinou do kotce svého psa, “aby tam Fifince nebylo smutno”. Hleděl jsem zjistit, je-li pravda, že pes bývá podoben svému pánu a vice versa. Je to pouhý tlach; páni mají docela jiné běhy a slechy, masku i odznaky, ba liší se od svých psů i pohlavím. Po dobu výstavy se vystavení pejsci většinou oddávají spánku, stočeni dokolečka, zatímco jejich páni bdí u jejich nohou, výstražně vrčíce na každého, kdo by se chtěl přiblížit.
Nejpracnější v kynologickém sportu je ovšem drezúra. Viděl jsem řadu dokonale vycvičených pánů a dám, kteří na povel cvičitele chodili pochodem, běhali poklusem, dělali zastavit stát a čelem vzad, vedouce na šňůře své vlčáky a dobrmany. Myslím, že by také skákali přes překážky a vrhali se na fingovaného banditu, kdyby to na nich cvičitel žádal; ale některé cviky drezúry jsou spíš pro psy. Celkem ti páni a dámy poslouchali cvičitele bezvadněji nežli jejich pejsci; asi to dělá jejich vrozená inteligence nebo snad touha po pochvale, jež je příznačná pro psy, ale ještě víc pro jejich pány.
Pokud jsem z příslušné literatury (tj. z katalogu) mohl zjistit, rekrutují se kynologové z nejširších vrstev, zejména z hrabat, hajných, ředitelů, zřízenců a soukromnic; nicméně jsou tu jisté stavovské a nacionální rozdíly: barzoje chovají skoro bez výjimky vznešené dámy, kníráče Němci, sealyhamy a jiné balíky chlupů aristokracie, kdežto dobrmani a vlčáci se těší naprosté sociální promiskuitě; naproti tomu jsem nenašel mezi kynology žádného faráře, poslance, univerzitního profesora nebo sekčního šéfa; já nevím, buď ti lidé nemají dost kázně pro drezúru, nebo jejich ctižádost nesahá tak vysoko, jako je první cena a šampionát ve třídě pinčů.
Chovatelé jsou ovšem jen jedna část kynologie; druhá část jsou psi.
Pokud psích ras se týče, věnujme předem melancholickou vzpomínku vymřelým generacím psů. Prvá z nich je:
Voříšek, pes našeho venkova, rasa s veselýma očima a veselým, bujně zakrouceným ocasem, barvy žluté nebo až vypečené do hněda; byl to nejspíš kříženec hladkého mopsa a špiclíka, psů vysloveně městských, po kterých zdědil dílem barvu, dílem mazanost a nezávislost. Vyskytoval se v největší slávě jakožto pes formanský: trůníval vedle kočího na kozlíku a tvářil se, jako by řídil koně. Když vůz vjížděl do vsi, skočil Voříšek valachovi na zadek a pobíhaje po jeho mohutných bedrech od hlavy k ohonu a vice versa štěkal mistrně vpravo a vlevo, aby ohlásil Triumfální Vjezd. Dnes už není formanských psů a venkovský Voříšek byl zatlačen ohavnými bastardy vlčáků křížených s krysami nebo čím; jsou to většinou zlí a zbabělí psi, zpitomělí otroctvím a degenerací. Není již Voříška; nebyla to čistá rasa, ale byl to pravý pes, jakých už je pomálu.
Ale není už ani mopsů, pěkně hnědých pejsků s černě očazenou, mrzutou čumou, kteří se kdysi těšili veliké vážnosti jakožto psi salónní a dámští, ač prý byli hloupí a nevrlí. Rovněž špiclík nebo pumrlík, druhdy pečlivě pročesávaný a zdobený pentlí na krku, s honosně vytočenou oháňkou a ironickým nosánkem, pes chytrý, staropanenský a poněkud vrtošivý, neodvratně vymírá. Vymřel by i pudl, kdyby nebylo na světě moudré město Appold, jež vložilo svou ctižádost a své dějinné poslání do chovu co nejkudrnatějších černých nebo bílých pudlů s plandavýma ušima, kučeravými kníry a vlnou hustou jako rouno astrachánských beranů. Bylo by možno vytyčit vědeckou teorii, že špiclíci a pudlové vyšli z oběhu současně se spodničkami, kanýry, volány, flanelem a ostatním příliš teplým a složitým oblékáním; ale proč by potom vymizel mops? Proč se už nevyskytuje hladký a třasořitný italský chrteček? Příčiny jsou patrně hlubší; s mopsem a špiclíkem vymřelo staré městské patricijství; rodinný a pokojový pes ustupuje psu sportovnímu. Už skoro nevidíte škotského collie, který byl původně ovčákem, ale kterému hasnoucí stará buržoazie přiřkla roli výhradně dekorativní. Vymizel ježatý a učelivý puli dříve, než dnešní teriéři znovu uvedli do módy svou střapatou čupřinatost. Fueramus Pergama. Evropa, tento hřbitov kultur, je i hřbitovem kultur psích.
Ze starodávných psů se dosud, byť pořídku, vyskytuje bernardýn, nadlidsky vážný a okázale šlechetný, líně se plouhající ve své příliš volné a příliš rousnaté kůži; nejlíp mu svědčí, sedí-li před renesanční vilou, přemýšleje o nějakém psím tajemství (například co bude po smrti nebo proč jsou lidé tak hluční a potrhlí); občas skane vážná slina z visuté mordy zřasené jako drapérie, občas zamžourají moudré a krhavé oči, a bernardýn, příliš veliký, než aby si přichvátl, se měkce a důstojně plouhá o kus dál, aby zas vyhříval na slunci svou samotářskou dumu.
Ze starých rodů se ovšem udržují lovečtí psi všech figur a chlupů, tedy ohaři hnědí nebo strakatí jako fazole, pointeři, setři a hedvábní křepeláci; o těchto psech mnoho nevím, neboť neovládám k příslušnému studiu mysliveckou latinu; ale na pohled jsou to pěkní a jadrní, trochu hranatí psi mocných hrudí a hnátů a hrbolaté hlavy, na kterou se příjemně klade pochvalná ruka. A ještě se drží při životě směšný a udatný jezevčík, řečený též dakl nebo valdík; stojí dosud pevně na svých křivých nožkách, vrtí dlouhým prutem a myslí si své, neboť je to psisko potměšilé a taškářské, podšité svéhlavou chytrostí, sobectvím a zdravým opovržením ke každé kázni.
Svou starou tradici mají dva psi stojící na obou okrajích psí tabule hodnot; dánská nebo německá doga, zvíře zbytečně veliké a ukrutánské, které by se snad hodilo k tomu, aby hlídalo syrakuského tyrana nebo brazilského plantážníka, ale v našem světě vypadá drobet z formátu; majitel dogy dává tak trochu najevo, že nemá s ostatními lidmi nic společného. A proti tomu nejmenší psí záprtek, pinč zakrslý, zvaný též srnčí, nevrlý, domýšlivý a hloupý skřet s vyboulenýma očima, sekající nožkami, řinčící rolničkami a štěkající přeskakujícím a podrážděným hláskem. Nic naplat, i psí bůh se ve svém tvoření ubíral nejraději zlatou střední cestou; příliš velcí a příliš malí psi už nemají tu pravou a veselou psí srdečnost, ani psího filipa, ani psí družnost; zkrátka nejsou to ti praví psi.
Ze starších psů pomalu mizí hladký chrt, ať italsky, nebo anglický; býval to pes budižkničemu, aristokratický a omezený, sobecký a ješitný, s kostnatým ocáskem zimomřivě staženým mezi nohy. Tu a tam přežil svou dobu, totiž secesi, ruský chrt čili barzoj, okázalý a dočista hloupý, podobný pleréze, který by se snad mohl nosit kolem krku místo boa; ale boa se už nenosí. Hodil se zejména pro chudokrevné a dekadentně zajímavé dívky, jakož i pro světáky poněkud unavené, unyle se vlekoucí po podzimním parku.
Zato, žel, se poměrně málo pěstuje jiný starší psík, kníráč čili pinč stájový, pěkně fousatý, střapatý, ježatý a chlupatý, v barvě sůl a pepř, chlapík čilý a mužsky veselý, velký rváč a hlídač před Hospodinem: správný a důmyslný pes, který by měl zlidovět. Buď vzdána čest Horšovu Týnci za to, že z nedostatku jiné světské slávy se věnoval chovu kníráčů s nejveselejšíma očima na světě.
A nyní přicházíme k psům soudobým, kteří se rozmohli teprve v dějinném údobí poválečném, takže dnes jich je, abych tak řekl, jako psů. Časné tresty na vás všechny, kteří jste zaplavili naše domy a ulice policejními psy, jako jsou dobrmani a vlčáci, psi příliš velcí pro naše malé byty a příliš silní pro městský život; kteří patří k četníkovi, jenž prosmejčí za den šedesát kilometrů, a ne k panu radovi, který se jde vyvenčit kolem bloku domů. Dobrman, pinč degenerovaný nahoru, do nadměrné velikosti, značně nafoukaný na svou právně-policejní inteligenci, ale jinak téměř junkersky hloupý; německý ovčák, krásný vlk, chovaný ve městě jako pardál v kleci. Máte-li raději psy než pomíjivou světskou okázalost, volte psiska domácí, jež se vyrejdí mezi kuchyní a pokojem; vyberte si kníráče nebo teriéra nebo bonzíka; vylovte ze zapomenutí špiclíka nebo pudla nebo opičího pinče, ale netrapte ta nohatá hovada, stvořená k životu cross-country, domácím vězením, ve kterém se zvrhají ve zlé a nemocné psy.
Pak jsou pejsánci dámští čili polštářoví, jako hedvábní čínově, rozmazlení a choulostiví, s přísně vyvalenýma očima, kteří se nosí většinou pod paží; dále pekínci a griffoni a titěrní maltezáci bíle kudrnatí, a pak zejména francouzští buldočkové, bulíčkové čili bonzové s malým zadečkem a velkou kulatou hlavou a netopýříma ušima a vyjevenými kukadly, dobrovolně komičtí a dětsky připitomělí, podobní hračkám, nemluvňatům nebo svrasklým Hotentotkám. Zato vysloveně mužský pes je boxer, náhrada za bývalého buldoga, silák s býčí šíjí a starostlivě varhánkovitou maskou, z níž jde hrůza, byť trochu neprávem; neboť je to většinou nevinná duše a dobrácké funidlo, pes naivní a měkkého srdce.
Dobří moderní hafánci jsou teriéři z velikého rodu krysařů. Starý hladký foxteriér, statečný a překypující psík, je dnes zatlačen menším foxteriérem hrubosrstým, který tak pěkně a taškářsky mrká ze svých ježatých vousisek; jsou to velicí lotři, daviči slepic a koček, prohnaní a šprýmovní, nezkrotného temperamentu a jiných znamenitých nectností; já to znám, chovaje (dílem na klíně, dílem kynologicky) teriérku Iris. Jak ukazuje obrázek, má špatně uťatý ocásek a srst nosí, jak ji pánbůh stvořil, a ne jak ji škubají pěstitelé.
Hodně větší je airdaleteriér, dobře vousatý, hnědý, s černou dečkou na hřbetě, nejrozšafnější z teriérů, zvaný též pes válečný, neboť se prý osvědčil v hledání raněných na bojišti. Pokud je znám, jsou to vážní a cituplní hafani, dbalí své cti, a ne takoví vrtiví šmejdilové a čuchalové jako foxteriéři; hodí se nejen k hledání raněných, nýbrž i do průvodu solidních lidí.
Trochu šaškovsky vypadá, ale zato drsné a neposlušné srdce má skotský teriér, podobny černé chlupaté housence, paličatý a zlomyslný jako dakl, řvoucí mohutným a hrubým hlasem řeznického hafana. Biologicky patří mezi rošťáky. Jemu podobný, ale bílý a něžný je sealyhamský teriér. Pak ještě je irsky teriér, waleský teriér, westhighlandsky teriér a skyeteriér, což jsou různá jména pro různé balíky chlupů několikerých barev a konzistencí, od krátce trčících štětin po hrubé a kosmaté kozí čupřiny.
Ale když vězíme v těch psích chlupech, nezapomínejme na skotského bobtaila, který se podobá běhající otýpce chlupů ze lví, velbloudí a jiné hřívy. Jelikož nemá ani ocasu, který by sloužil k orientaci, nevím dobře, kde má hlavu a zadek a zejména jakým způsobem najde mezi tolika chlupy patřičný vchod a východ ze svého těla. Nicméně to je jeho věc, nejspíš ponechaná jeho vrozené inteligenci.
Ono je těch psů ještě víc; jsou springeři a whippeti, dalmatinci a komondoři; je (nevymřel-li už) fatransky čuvaš a je starodávný tarač čili vlkodav. Nejde o to, aby se u nás chovala veškerá psí plemena, co jich na světě je, ale abychom pro rozmar módy nebo dočasný snobismus nenechali vymírat pejsky šlechetné krve a pěkných vlastností. A jde i o to, aby každý slušný majitel uchoval rasu svého psa nezbastarděnou a nedegenerovanou. Není zrovna nutno kupovat za stovky nebo tisícovky štěňata výstavních šampiónů; každé veselé a zdravé psisko je ochotno postarat se o štěňata pro celou ves. Řekl bych, že vyšší biologický typ společnosti a národa se projevuje i ve vyšší biologické úrovni jeho domácích zvířat. Trocha té péče o chov vašeho pejska se vám vyplatí: bude s vámi žít a o kousek vašeho života se sdílet tvor fyzicky i duševně cennější, než je otrocky a tělesně zpaskuděný bastard.