Měl jsem psa a kočku/Minda čili O chovu psů
Měl jsem psa a kočku Karel Čapek | ||
Minda čili O chovu psů | Iris |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Minda čili O chovu psů |
Autor: | Karel Čapek |
Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983 |
Licence: | PD old 70 |
Pořídí-li si člověk psa, činí to:
1. buď pro světskou okázalost,
2. nebo “kvůli hlídání”,
3. nebo aby se necítil tak osamělý,
4. nebo z kynologického sportu,
5. nebo konečně z přebytku energie, aby byl pánem a velitelem svého psa.
Co mne se týče, pořídil jsem si psa hlavně z přebytku energie; přál jsem si patrně, aby mne v tomto světě nějaký živý tvor poslouchal. Zkrátka, jednoho rána u mne zazvonil člověk vlekoucí na šňůře cosi zrzavého, chundelatého a zřejmě rozhodnutého nikdy nevkročit do mých vrat; načež ten člověk řekl, že tohle je ten airdale, přenesl tu ježatou, špinavou věc v náručí přes práh a pravil: “Jdi, Mindo!” (Ona ta fenka sice má v psí matrice jakési čistokrevnější jméno, ale říká se jí – neznámo proč – jenom Minda.) Tu tedy se ukázaly čtyři dlouhé nohy, které se s neobyčejnou rychlostí vsoukaly pod stůl, a bylo slyšet, jak se tam dole pod stolem něco usedavě chvěje. “To je, panečku, rasa,” pravil ten člověk znalecky a odešel nápadně rychle, ponechávaje nás dva našemu osudu.
Ještě nikdy jsem neuvažoval o tom, jak se má dostat pes zpod stolu. Myslím, že se to obyčejně dělá tak, že si člověk sedne na zem a vykládá zvířeti všemi rozumovými i citovými důvody, aby vylezlo. Zkusil jsem to hlasem šlechetným i velitelským; prosil jsem a podplácel jsem Mindu kostkami cukru; pokusil jsem se dělat ze sebe pejska, abych ji vylákal. Když všecko selhalo, vrhl jsem se pod stůl a vytáhl jsem ji za nohy na světlo. Bylo to brutální a nečekané násilí. Minda zůstala stát, zhroucená a třesoucí se jako pohaněná panna, a vycedila ze sebe první vyčítavou loužičku.
Téhož dne večer už ležela Minda v mé posteli a šilhala na mne svýma pěknýma, přívětivýma očima: “Můžeš si, člověče, lehnout pod postel; tebe snesu.”
Ráno nato mi ovšem utekla oknem: naštěstí ji chytili dlaždiči.
Nyní ji tedy vodím na řemínku, aby se vyvenčila, a přitom prožívám světskou okázalost, jež je spojena s chovem čistokrevného psa.
“Koukej,” povídá maminka svému dítěti, “vidíš, to je pejsánek!”
Obrátím se poněkud uraženě a pravím: “To je airdale.”
Nejvíc mne ovšem dožerou lidé, kteří mi řeknou: “To máte pěkného chrta; ale proč je tak chlupatý?”
Vleče mne, kam se jí zachce; má ukrutnou sílu a nejpodivuhodnější zájmy; smýká mnou přes hromady hlíny a předměstská rumiště. Potkávají nás dobráci penzisti, jak se zmítáme každý na jiném konci šňůry, mnohonásob otočené kolem našich nohou. “Proč toho psa tak násilně vlečete?” řeknou mi káravě.
“To já ho jen tak cvičím,” pravím honem, jsa odvlékán k jiné hromadě.
Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl. Zachce-li se jí jít na procházku, jdu; chce-li spát, sedím a píši stříhaje ušima, aby mi neunikl nejslabší zvuk. Blíží-li se k nám cizí pes, naježím hřbet, vycením zuby a strašně vrčím. Tu se Minda na mne ohlédne, zavrtí zbytkem svého ocásku a zřejmě praví: “Já vím, že jsi tady, abys mne chránil.”
I na tom, že člověk si opatří psa, aby nebyl sám, je mnoho pravdy. Pes opravdu nechce být sám. Jen jednou jsem nechal Mindu o samotě v předsíni; na znamení protestu sežrala všechno, co našla, a bylo jí pak poněkud nedobře. Podruhé jsem ji zavřel do sklepa s tím výsledkem, že rozkousala dveře. Od té doby nezůstala sama ani po jedinou minutu. Když píši, chce, abych si s ní hrál. Když si lehnu, považuje to za znamení, že si mně smí lehnout na prsa a kousat mě do nosu. Přesně o půlnoci s ní musím provádět Velikou Hru, při níž se s velikým hlukem honíme, koušeme a kutálíme po zemi. Když se uřítí, jde si lehnout; pak si smím lehnout i já, ovšem s tou podmínkou, že nechám dveře do ložnice otevřené, aby se Mindě nestýskalo.
Potvrzuji tímto co nejslavnostněji, že chov psa není jenom zábava nebo luxus, nýbrž pravý, ušlechtilý a vysoký sport. Když se vám na první procházce se psem přetrhne obojek, jako se to stalo mně, shledáte, že chov psa je vlastně lehká atletika, žádající na vás běh na tisíc yardů s překážkami, sprintérské závody cross-country, kličkování, různé skoky a chytání psa nádherným finišem. Pak následuje cvičení v těžké atletice, neboť musíte psa bez obojku odnést v náručí domů; což není jenom vzpírání břemene, nýbrž vzpírání vzpírajícího se břemene – sport velmi napínavý a dosti těžký. Chvílemi jsem měl dojem, že Minda váží aspoň cent, a chvílemi, že má šestnáct nohou. Když je psí postroj v pořádku, tu cvičíte vodění psa tahem nebo trhem levo-, pravo- i obouruč, přetahování, alpinismus na hromadách štěrku, poklus i běh, přičemž velmi záleží na sportovní formě; musíte se totiž tvářit, že všechny tyto cviky provádíte ze své vůle.
Účel nebo záminka, proč se pes vodí ven, je ten, aby vykonal své potřeby. Minda mne překvapila svým obzvláštním, přímo dívčím útlocitem: pokud to vůbec fyzicky vydrží, neudělá venku nic; je zřejmo, že se stydí projevovat své slabosti. Je v ní kus anglické diskrétnosti. Co se doma uvaří, to se doma sní. Velmi ji zaráží, že my lidé nemáme dosti pochopení pro tuto stránku její povahy.
A tak už v prvních dnech jsem zjistil, že chov psa splňuje velmi mnohé účely až na jeden; chtěl jsem být pánem a velitelem svého psa, a zdá se mi nyní, že se spíše Minda stává mou paní a velitelkou. Někdy jí to říkám otevřeně a slovy, kterým nechce rozumět; neboť zatímco jí dokazuji, že je tyran, trapička a rozmarná, svéhlavá a paličatá kreatura, zneužívající mé trpělivosti a ochoty, dívá se mi srdečně do očí, vrtí kusým ocáskem a chechtá, chechtá se bezhlase na celé kolo svou růžovou a ježatou tlamou, nastavujíc čupřinatou hlavu, abych ji za to vše ještě pohladil. Cože, ty mi dokonce položíš tlapy do klína? Jdi, jdi, Mindo, má ošklivá fenko, a nech mne dopsat můj článek. Nech mne ještě říci –
Nu dobře, Mindo, tedy to dopíšeme jindy.
Každý pes má zvyky: a) obecně psí, b) své zvláštní.
K obecně psím zvykům například náleží, že každý pravý pes se třikrát zatočí dokolečka, nežli si lehne, nebo že se olízne, když ho pohladíte po hlavě; ale prosím vás, nezkoušejte to u cizích psů. Co se týče zvyků zvláštních, tedy jiné zvyklosti má jezevčík čili dakl, obyčejně zvaný Valdík, jiné dobrman, špic, buldog, pinč, teriér a tak dále. Airdalka Minda má zvláštní a neodolatelný zvyk, že jakmile si lehnu, skočí na pohovku a postaví se mi předníma nohama na prsa, pokoušejíc se mi olíznout nos nebo oko; z kteréžto pozice se nedá zahnat křikem ani prosbami. Dlouho jsem nemohl pochopit, proč to dělá a co na tom má; až mi padla do rukou kynologická příručka, kde byl odstavec: “Airdale, zvaný též válečný pes (Kriegshund); užívá se ho ve válce k vyhledávání raněných.” K tomu je obrázek, na němž Minda, chci říci airdale, stojí v dešti kulí předníma nohama na prsou raněného vojína a štěká. Teď tedy vím, že Minda na mně ukájí svůj válečný pud; jelikož nemá po ruce raněného vojína, postaví se na prsa mně, když čtu na pohovce noviny, nedbajíc za mák vážnosti politické situace ani nejprudší novinářské palby. Ty má válečná čubičko! Můj samaritánský pejsku! Neměli bychom spolu jet někam do Číny nebo Nicaraguy, abys užila skutečných raněných? Nebo bych měl vypovědět válku Vršovicům nebo ateistům nebo jednomu klubu poslanců a senátorů, když už jsem majitelem válečného psa? Jářku, nepřátelé, nezahrávejte si se mnou! Něco vám provedu, a až budete ležet na bojišti rozstříleni a posekáni, zavolám Mindu, aby vás vyhledala a postavila se vám předníma nohama na prsa. Neboť tak jí káže zděděný pud.
Každý, i nejvyšším rozumem nadaný tvor má své koníčky a nenávisti. Arne Novák by za nic na světě nevzal do ruky telefon; Ferdinand Peroutka chová živelný odpor k prozódii a František Langer k mystice; jiní lidé nemohou snést skřípání nože na talíři a jiní moderní hudbu; slečna Hásková nesnáší Hilara a jedna paní by se ani za svět nepřiblížila k obyčejné krávě. Minda cítí elementární a tajemnou hrůzu z motocyklů. Jiné hluky nese se zřejmou nelibostí, ale hrčení motocyklu v ní budí šílenou paniku, jakou cítí kostelník z živého ďábla. Má čubička není moderních názorů; nemá ráda ty zatracené mašiny a vynálezy, jež masa a kostí nemají a ženou si to jako splašené, pekelně a nejedle páchnouce. Má-li nějaké psí náboženství, hraje v něm motocykl roli satana. Každý z nás má na duši své citlivé místo, na kterém mu jaksi nenarostla kůže a chlupy: místečko obnažené a bolestně se třesoucí, které bychom chtěli ukrýti před světem. A vidíš, Mindo, každého dne nám někdo nebo něco sáhne zrovna na toto místo věčně zjitřené. Každého dne obchází za rohem motocykl jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil. I zalezme střemhlav pod pohovku do nejhlubšího stínu a s očima zavřenýma, třesouce se na celém těle čekejme, až se ta bestiální věc přežene. A pak, když je dlouho ticho a jen péro a papír šustí obvyklým skřípěním, vysouká se Minda s rozpačitým úsměvem ze svého kouta a drobet vrtí ocáskem, jako by se styděla za svou slabost: “To… to já jen tak, to nic není; člověče, pohlaď mě po hlavě.”
Sedni si, Mindo, a slyš: JE TRÉ PŘIKÁZÁNÍ:
1. Poslouchati budeš.
2. Čistotu zachovávati budeš doma i na schodech.
3. Sežereš, co ti dám.
Tato tři přikázání mají původ božský a dána jsou psímu rodu, aby byl vyznamenán nad ostatní hovada polní. Kdo jich nedbá, bude zatracen a uvržen do pekla, kde není žádných pohovek a kde ďáblové na motocyklech po celý den pronásledují hříšné psí duše.
Krom těchto těžkých hříchů jsou dále hříchy všední, k nimž náleží:
Sežrati šle svého pána.
Skákat na svého pána, když máš tlapičky zablácené.
Štěkat, když tvůj pán píše.
Bryndat svou polévku po podlaze.
Vyběhnout na ulici.
Honit kočku po posteli.
Čuchat k mému talíři.
Kousat koberce.
Kácet různé předměty.
Nosit domů staré kosti.
Olíznout nos svého pána.
Hrabat v květinových záhonech.
Odnášet punčochy svého pána.
Pes, který plní i tyto zákony a předpisy, nabývá zvláštní důstojnosti a je velmi ctěn; proto také bývá tlustý jako děkan nebo jako ředitel banky, a nikoliv vychrtlý jako lidé, kteří své síly vymrhávají v prostopášnostech, marném usilování, ctižádosti a nekázni.
Avšak je jedno nenapsané psí přikázání, které praví: Milovati budeš pána svého. – Někteří velmi vážní lidé, jako Otokar Březina, spatřují v psí oddanosti známku nízké a otrocké povahy. I namítám proti tomu, že pod otrockou povahou si nemůžeme představit něco tak překypujícího a entuziastického, jako je povaha psí. Neměl jsem nikdy otroka, ale myslím, že je nebo má to být tvor velmi ukázněný, tichošlápský a rezervovaný, jenž nevyráží ze sebe výkřiky radosti, když spatří svého pána, nekouše ho do rukou, neobjímá ho, neskáče po něm a vůbec neprojevuje nezkrotné nadšení a frenetickou radost, když se jeho pán vrací z redakce nebo odjinud. Nade všecka zvířata i nad lidi je pes nadán zvláštní silou radosti i žalu. Nedovedu si představit, že by se třeba konceptní praktikant vrhl s hlučnou radostí na krk sekčnímu šéfovi nebo že by se farář radostí svíjel na zemi, hrabaje všemi čtyřmi do vzduchu, když na něho promluví biskup. Pravím, lidé mají k svým pánům poměr služebný a zachmuřený, kdežto pes má k svému pánu vztah náruživé a bezohledné lásky. Snad je v tom prastarý duch smečky, vášnivá družnost tvora, ve kterém žije pud tovaryšství. Člověče, povídá takový psí pohled, já nemám nic než tebe; ale koukej, my dva jsme báječná psí smečka, viď?
Opovržení: ano, to je to slovo. Nikoliv s nepřátelstvím, ale s distingvovaným opovržením pohlíží kočka na psa, tvora hřmotného a jaksi plebejského; jedná s ním s povýšenou a ironickou převahou; je to převaha bytosti samotářské nad duchem smečky. Toto veliké, ježaté a hlučné zvíře kvílí jako miminko, je-li necháno o samotě, a může se přetrhnout radostí, pustí-li je pán k sobě. Jaká slabost, myslí si kočka, zvedajíc obočí; já, co se mne týče, stačím sobě sama a dělám, co chci; a hlavně nedávám tak najevo své city, neboť to se nesluší.
Načež vstane a dá Mindě pár sametových ťafek přes její lesklý a vlhký čenich.
Jsouc ještě bezmála štěnětem, neví Minda, co si počít s gumovou ohebností své páteře a délkou svých tlap; někdy ji tento nadbytek pružnosti dělá neobratnou a uvádí ji do rozpaků jako dívku v pubertě. Ale jsou chvíle – zejména za měsíčních večerů a když se na ni dívá plotem sousedův Astor –, kdy do ní vjede opojení pohybu. Tu počne skákat a točit se, křepčit a kroužit s hlavou k nebi, unášena jakýmsi úchvatným rytmem. Je to strašně podobno Dalcrozově škole nebo čarování rusalek. Minda tančí.
Chovatel psů, stejně jako zahradník, státník, otec rodiny a ještě někteří jiní lidé, musí myslet na budoucnost. Když jsem počal pěstovat svou čubičku, myslel jsem samozřejmě na její budoucnost; nejdřív jsem se ptal všech přátel a známých, nechtějí-li dostat krásné a čistokrevné airdalské štěně. Skutečně asi čtrnáct lidí rázem zatoužilo po huňatém štěněti bezvadné rasy a chtělo si pro ně hned přijít; řekl jsem jim, že to bude až asi za rok, až má fenka dospěje. I vysmáli se mi řkouce, že za rok, to je jako nikdy.
Za druhé jsem se rozhlížel v okolí po statném, inteligentním a čistokrevném otci svých příštích štěňat. Zjistil jsem asi čtyři pěkné airdaly a hleděl jsem si získat jejich důvěry. Mimoto jsem trochu studoval otázku křížení, pokrevních svazků a podobných věcí; ale jelikož to jsou vědecké problémy, rozcházejí se v nich všechny autority přímo diametrálně. I rozhodl jsem se, že se vyhnu všem sporným otázkám odborné plemenitby a ožením za rok Mindu s tím airdalem, co tam v té žluté vile tak pěkně a vesele vyplazuje jazyk. Zatímco jsem takto přemítal, drbala si Minda blechy, zívala a vrtěla ocáskem, nijak nezatížena problémy svého příštího mateřství.
Říkám vám, správná plemenitba je nejzajímavější stránka v chovu psů; je o tom spousta subtilní a učené literatury, a chcete-li se jen trochu teoreticky připravit, ocitáte se na prahu tajemných a velikých věcí, kterým se říká Eugenika. Proč bychom nezkusili řídit běh přírody a uložit jí vyšší úkoly? Proč nepřipravit zrození Nadpsa? Můžeme získat zkušeností, které jednou přeneseme na chov člověka; beztoho se nám vytýká nedostatek důvěry v lepší příští lidského rodu. Dobrá; pamatuj si, Mindo, že jsi určena k velikým věcem.
Nuže, chcete-li pěstovat čistý chov psů a máte-li vhodnou fenku, dbejte především toho, aby se vám nezaběhla na ulici; střezte ji pečlivě, jako jsem činil já, nepouštějte ji z řemínku, dávejte jí lehkou dietu, rozptylujte ji, poučujte ji, hlídejte ji jako oko v hlavě; toť vše. Budete na svých procházkách obtěžováni všemi psy, které potkáte; někdy jich půjde za vámi celý průvod, i budete je zahánět holí a pokřikem, zatímco vaše fenka poběží podle vás jako hodné děvčátko, za nikým se neohlížejíc, nevědomá a líbezná. Jdeš, starý světáku! Táhneš, ničemo foxteriére! Kliď se, cynický vlčáku! Fuj, ratlíku tenkonohý a třasořitný! Pryč, zrzavé psisko hlídačovo! Hybaj, nestydo! Mindo, to jsou sprostí chlapi, viď? Počkej, budu ti vypravovat o pěkném airdalovi, co vyplazuje za plotem jazyk; je ti ježatý jako bůh, zrzavý jako slunce, na hřbetě černý jako havran, a oči, oči má jako trnky. Zatracená bando! Jedeš, ty hanebníku! Mindo, doufám, že si vážíš sama sebe; máš dobře, že ty dareby ignoruješ; víš, jsi ještě příliš mladá, a pak tahle holota není vůbec pro tebe. Pojď raději domů.
Nu co, co bys chtěla? Pohladit po hlavě? Poplácat po zádech?Jít ven? Cože, žrát? Upozorňuji tě, Mindo, že žereš příliš mnoho. Koukej, jaký už máš široký hřbet; a dostáváš břicho. Hej, domácí lidé, nepřekrmujte mi tak to ubohé zvířátko! Copak nevidíte, že ztrácí figuru? Kdepak jsou ty propadlé boky a vysoký břich, kdepak je ten úzký a kostnatý zadek? Fuj, Mindo, fuj! To máš z toho, že jsi takový lenoch; jdi, jdi do zahrádky, tanči, hoň si třapec svého ocásku, dělej víc pohybu, cvič! Poslechni, nesmíš mi ztloustnout; budeš pak dýchavičná a sentimentální; odedneška ti budu odměřovat jídlo sám.
“Poslouchejte,” řekl mi jeden člověk, který si myslí, že všemu rozumí, “vždyť vaše fenka bude mít štěňata. Koukejte, už skoro vláčí břicho po zemi.”
“Kdepak,” bránil jsem ji. “To je jen sádlo. Nemáte ponětí, co toho ta bestie sežere. A pak se válí celý den na pohovce. To je od toho.”
“Hm,” řekl ten člověk. “A copak ty struky?”
Vysmál jsem se mu. Věc je prostě absurdní. Minda nikdy nebyla sama než pár minut na zahrádce, a to ještě za naprosté opatrnosti.
Až po čase mi to řekl soused. Prý to viděl na vlastní oči. Prý to byl čistokrevný stájový pinč z nejbližšího sousedství.
Jakživ nepochopím, jak a .kdy se to mohlo stát; avšak nutno se sklonit před fakty. Darebná, lehkomyslná fenko, tedy s německým pinčem ses zahodila, ty, anglická airdalka? S pinčem bílým a strakatým, o polovičku menším, než jsi ty? Fuj, styď se! Cože, ty ještě vrtíš ocáskem a nastavuješ střapatou hlavu? Nechci tě ani vidět! Zalez, ty svedená, neposlušná, pošetilá samičko? Není ti ještě ani rok, a ty takhle! Koukej, jak vypadáš: prohnutá v bedrech, s páteří vyčnělou jako koza, nemotorná a rozviklaná; už se nemůžeš stočit dokolečka a vzdychajíc, těžce, unaveně sedáš na zadek; díváš se na mne, jako bych ti mohl pomoci. Co, je ti nějak divně a tuze vážně? Nu, nic si z toho nedělej; příroda je mocná a těžko se stavět proti ní. Ostatně víš, stájový pinč a airdale jsou z jednoho rodu pinčů; oba jsou ježatí a vousatí – kdož ví, snad zrodíš bílé airdaly nebo zrzavé stájové pinče s černou dečkou na zádech. Bude to třeba nový druh; stvoříš novou rasu airpinčů nebo pinčdalů. Nu, pojď sem, ty hloupá; můžeš mi položit hlavu do klína.
Jednoho rána to z Mindiny boudy začalo pištět a kvikat. Mindo, Mindo, co je to? Co se to pod tebou hemží? Minda dává najevo krajní zdrcenost a zkroušenost. Člověče, odpusť mi, že jsem udělala tak velkou hromádku! Po čtyřiadvacet hodin ji nelze dostat z boudy ven; jen nějaké krysí ocásky jí čouhají zpod břicha – jsou čtyři nebo jich je pět? Minda nepřipustí, aby je někdo spočítal; chňapá po ruce, která sahá do boudy, a spíš bys ji uškrtil, než bys ji vytáhl za obojek z boudy.
Teprve nazítří vyšla dobrovolně ven.
Bylo jich osm, těch štěňat. A byli to samí čistokrevní, hladcí, černí dobrmani.
Když jich je osm, musíme nějaké utratit. Hej, páni zedníci, kdo z vás by mohl utopit pár slepých štěňat?
Zedník trochu zbledl a řekl: “Kdepak, to jsem já nikdy nedělal.”
Páni betonáři, vy jste takoví chlapíci; mohl by některý z vás utopit pár štěňat?
“To já nemožu,” řekl betonář. “Já na to nemám to srdce.”
Nakonec je utopil mladý zahradník s dívčíma očima.
Nyní tedy Minda kojí své dva zbylé dobrmánky; je na ně pyšná jak náleží a líže jejich pitomé, černé, lesklé hlavičky se žlutými tečkami nad očima. Mindo, propána, kdes je vzala?
Minda vrtí ocáskem se zvláštní a hrdou radostí.