Máj (almanach 1862)/Roháč z Dubé

Máj (almanach 1862)
Drahé vlasti	Roháč z Dubé	Matce

Údaje o textu
Titulek:	Roháč z Dubé
Autor:	Josef Václav Frič (jako Martin Brodský)
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 246–252. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Padnul Tabor u Lipan,
opustil ho světů pán,
ještě však co bůh na tróně
sedí Roháč na Sióně.

Oj! Sióne, sloupe náš,
či ty vrahům odoláš!
Roháč na cimbuří sedí,
tiše v klín té bouřky hledí.

„Aj, můj vlastní vzácný strýc,
Hynek Ptáček z Pirkštejnic,
přitáh’ na mne s antikristy —
no, bude to útok čistý!

Toť pak svolal celou zem
na mne ubožáka sem. —
Děti, dobrý boj tu máme,
dokažme, že bít se známe.

Bratře Výšku, v předhradí
ať se střelci seřadí;
Jelínku, hleď pravo k boku
mají-li chuť do útoku.

Ty Jeníku v pravo hleď;
je tam sic dost příkrá zeď,
ale s strany té se může
dobře zrádcům vyprat kůže.

A ty, Čapku, jdi rač spát,
chceš-li zase utíkat;
chceš-li však svou česť zachránit,
můžeš zadní fortnu bránit.

Já sám, jak se schýlí den,
podívám se na ně ven;
pana strýce vyhledám,
cepem mu tam salve dám.

Lide, teď se k dílu měj,
každý boží píseň pěj.
Mistře, podej nám krev páně,
ať se posilníme na ně.“

V tom pozavzněl celý sbor,
až zasténal vrchol hor.
Zbraně zvuk nebe proráží,
z dálky vrahy už poráží.

„Vzhůru každý věrný syn!
s nebe stoupí Hospodin,
horu Sión bude chránit
a své dobré vojsko bránit.“

První útok zkusil vrah;
jakby házel k stěnám hrách,
jako hnilky dolů letí
antikrista slabé děti.

Hasnoucího slunce zář
Roháčovu líbá tvář,
dlouho Sión ozařuje,
těžko s ním se rozlučuje.

Roháč vstane. „Teď je čas,
chudino má, mečů tas!
Utichly už dole hlasy,
snad tam pozorujou časy.

Za mnou, ať se otužím,
pozdravím je oružím!
Pane Ptáčku, mnoho štěstí,
už si Roháč cestu klestí.“

Před Roháčem kráčí strach,
kam jen hledne — padá vrah;
noc již přešla, jitro svítá,
Roháč ještě cepem vítá.

V tom naň zvolá známý hlas:
„Ustaň, což tě bere ďas?
Odpočiň si, lve Roháči,
už jsi zlapen v kleci ptačí.“

Roháč spočne na chvíli,
hlavu k němu nachýlí.
„Hrom tě zapal, tys to, Janku?
tak mi chráníš zadní branku?

Nač tu děláš křik a hluk?
co mi statný mateš pluk?
Věru nevím, vzteklý Čapku,
rozumu-li máš jen kapku.“

„Zticha, pane Rohatý,
my už nejsme ty a ty —
pohleď jen k své dračí díře,
jak tam oheň psů tvých žíře!“

Roháč zvedl zraků svých —
spatřil Sión svůj a — ztich’:
horu Sión požár sžírá,
pod rumem mu lid umírá.

„Ještě pěješ, lide můj?
s tebou skončím život svůj,
s tebou umru, lide stálý,
ať se hrad i na mne svalí!“

V tom se strhl divý smích,
lev se cítil v okovích —
hrůzou, žalem překvapený
sklesl smyslů pozbavený.

 * * * 

K Praze hne se Ptáček pán
a s nim zrádný Čapek Jan,
na voze pak spoutaného
vezou zbraně zbaveného.

Již jest vězeň dostaven,
a než druhý vzejde den,
leží Roháč nehrozený
na mučíři natažený.

„Pověz, pane Dube, nám,
jak pomáhal ďábel vám?
moc-li duší ste mu dali,
kde se druzí pochovali?

Co v kalichu dal si pít,
že se tě tak držel lid?
Čím ste lůzu čarovali,
že vždy pro vás bojovali?

Připalte mu trochu bok,
pak nám sdělí každý krok!“ —
Bok mu pálí — lámou ruku,
Roháč mlče snáší muku.

Radní pány pojme vztek,
z kata prací pot už tek’;
darmo vtip a namáhání,
samých pánů pomáhání.

Dub je tichý jako hrob,
těší se jen z panských zlob.
„Dost! — nač se tu namáháme,
vždyť ho viset uhlídáme!

Sejměte ho z mučíře,
přeslavného rytíře;
do rána ho opatrujte,
k houpačce ho připravujte.“

A než třetí vzejde den,
Roháč již je vyveden —
Sigmund král se z okna dívá,
Roháč — spal sic dobře — zívá.

„Mistře kate, pozor dej,
o mne malou starost měj;
ale o tebe mám strachu,
že s té výše slítneš, brachu!“

Slunce vzešlo — první zář
odsouzence líbá v tvář,
tomu vstříc teď smutně kyne,
pozdraví ho a pak — zhyne.

Zhynul statný Čechův syn,
usoudil tak Hospodin.
Sión, chudých útočiště,
obrácen jest v spáleniště.

Dávno shnil ten statný rek,
ještě však po mnohý věk
chudý lid se dal do pláče,
když si vzpoměl na Roháče.