Máj (almanach 1859)/Přádelna

Máj (almanach 1859)
Společnice	Přádelna	Karel Jaromír Erben

Údaje o textu
Titulek:	Přádelna
Autor:	Jiljí Vratislav Jahn
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 65–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

„A co to za palác v tak nevlídné krajině?“ tázal se pocestný chlapce, po silnici běžícího, a v udivení se zastavil před rozsáhlým stavením.

„I vida, pán si ze mne chce dobrý den vystrojit, jakoby nevěděl, že je to přádelna. Však nejsme dnešní!“ zasmál se chlapec a chtěl zas běžeti dále.

„Což máš tak naspěch? Řekni mi ještě, jak se ta krajina jmenuje.“

„Inu, říkali jí dříve na pláči; před několika lety zde ale náš pán vystavěl přádelnu, chaloupky zde vyrůstaly jako houby po dešti, a teď zde stojí víska Plačická.“

„Ale co to za divná jmena? Samý pláč a naříkání!“

„Což, pánům je hej — ale nám chudým! To je divení, že umíme také zabědovat, třeba to nešlo podle not. Inu ovšem, když zjara řeky se rozvodňují, nevíte, mnoho-li slzí chuďas do nich vyplakal! Což vám do toho?“

„I ty zatrolený kluku, kde si se té moudrosti dopídil? Kluk jako diblík, a slova jako kniha.“

„A co pak my učedníci jsme jen proto na učení, abychom se ničemu neučili, leda šibalství? My máme v přádelně školu, a pan Jaroš nás tam ke všelijakým užitečným věcem navádí. Kdyby jen byla zas neděle!“

„A proč? snad že si odpočineš?“

„I to to, chyba lávky. V neděli máme školu, a pan Jaroš tak pěkně povídá, jakoby byl u babičky za vyučenou dostal.“

„Snad vám také řekl, proč zdejší krajina tak neobyčejné jmeno má?“

„Ovšem že, ale je to spletené. Něco o nějakém rytíři a nějaké urozené panně. Mně se to z hlavy vykouřilo; jen to vím, že ta panna si zde poustevnu vystavěla a v ní celé dni plakala, večír že si pak na vrch pahorku vyšla a tam ruce do dálky rozstírala — vidíte, právě jako ten větrní mlýn, co tam křídloma pohybuje. A k vůli té slečně se zde říkalo na pláči. Jí na památku ty povětrní mlýny vystavěli, aspoň to naše babička povídá. A tam, kde měla poustevnu, na samotě uprostřed lesa — teď je židova krčma, a v ní zůstává náš pan Jaroš. — Ale teď musím k práci, sice utržím! Šťastnou cestu přeji!“

Dovádivý kluk odběhl do přádelny. Pocestný ještě chvíli se na nádherné stavení díval a pak šel dále cestou k Trutnovu. Asi že se mu ta romantika o plačící slečně s židovnou a přádelnou tak snadno v hlavě nesrovnala! Tak je to v životě. Největší protivy se setkávají, nejprudší zápory spolu přátelsky obcují, a co jako pro sebe stvořeno, vespolnou nenávistí plane. — Ale to mne ten kluk filosof nakazil. Mohli by se mne ptáti, z kterých škol ta moudrosť pochází, a to bych si dal! Raději se trochu po Plačicích ohlídnu, to mne na zralejší myšlénky dovede. Je zde pravá samota, i ten jednotvárný hluk z přádelny ji příliš neruší. Je to asi tak, jakoby někde v lese obr spal — a notně chrápal. Vida, už jsem na lepší cestě; to je notná záplata na mou děravou filosofii! A je zde okolo samý les; těch několik chaloupek div že se v něm neutopí, a ty pahorky je ve svých loktech jako malé děti hejčkají — proto celá krajina tak ospale vypadá, až na mne spánek jde. A je mi jakobych spal a v tom spaní krásný sen měl, ale tak krásný, že sotva možná si něco pěknějšího pomyslit. Ležím pod starým dubem v mechu a dřímu. Tu se najednou začne v něm hýbat brouček a šeptá mi do ucha: „Dej pozor, naše paní přichází!“ A v skutku, již ji vidím; na černém koníku letí houštinami jako vtělená planá růže. Po ní splývají bílé šaty, a po těch šatech se zase vinou rusé kadeře, a z nich se lupeny usmívají, jež se stromů ke své paní se utekly. Ale tvář má a ústa a oči — kdyby svět jí do nich pohleděl, hned by zůstal státi a dal se do dřímání. Dobře že spím, neušel bych tomu opojnému zraku! — Letí, letí dále, koník se pod ní radostně vypíná a hřivou zatřásá. Tu klopýtne, přehodí se — Bože pomoz, ona padá, zabije se. — A což pak opravdu spím? vždyť ta spanilá jezdkyně právě vjela na dvůr přádelny, otěže hodila sluhovi a svižně, jako větřík nad květnatou loukou, ubíhala do stavení. Co mne to dnes stíhá, jsem jako pomatený — snad že mne její ohnivé černé oči očarovaly? Můj Bože, z celého světa bych si jen těch očí žádal — a ovšem, paní těch krásných očí také, toť patrno — vždyť ty oči a ty tváře a ta celá postava se k sobě tak hodí, jakoby se již byly od věků milovaly, než lidskou podobu na se vzaly.

II.

Přádelna je veliká, nádherně stavěná; kolem čtverhranného dvoru jsou sklady a jiné potřebné budovy rozstaveny. Mezi nimi, jako to v pohádkách čítáme, v šedivé zdi se nepatrná branka nachází a vede do rozkošné zahrady. Ta jde až daleko k lesu, je plna pěkných květin a pěknějších besídek. Je to zde asi jako v ráji. A ten ráj nemůže být pustý; či ty smíchy a písně, které se v něm rozléhají, snad se jen z květinek ozývají? Aj pošetilče, tvé oči jistě do svaté země putovaly, že se tak tážeš! V rozmilé myrtové besídce sedí tří dívky a z jejich úst se smích ani netratí. Na ty se musíme podívat! — I pěkně vítáme! Naše malá víla z lesa, co nás tak polekala! Pěšinkou právě přichází vážný, poněkud obstárlý muž; děvčata mu letí vstříc a hubičkami jej zrovna zasýpají — tatínku sem, tatínku tam. — Inu, někdy je to přece hezká věc, tatínkem být; nesmíte se ale tomu povzdechu smát! Teď se pěkně skryju a budu, jak se na počestného mladíka sluší, pořádně povídat. Nejdříve musím u dívek začít, to nejobyčejnější zákony zdvořilosti požadují.

Tři sestry — a každá z nich zvláštní krásou obdařena — Boží to požehnání! Nejstarší z nich, Olympie, je hrdá kráska; její oko jakoby velelo celému světu, aby ji velebil na kolenou. Nad vysokým, hladkým čelem se vlní černé kadeře jako koruna a rozpustile se loudí k něžným ňadrům. Svěží oudy ochvívá černý hedbávný šat a tulí se k nim těsně jako luzná píseň. — Druhá sestra, Luisa, je již mnohem skromnějšího vzezření, asi jako fialka, pod košatou růží se skrývající. Má světlé vlasy, divokrásné modré oči, ústa jako brány ráje a v nich zoubky jako perličky. Zdobí ji modré šaty; o šperky nezdá se že by mnoho dbala, a na jejích ústech spočívá jakýsi tajemný půvab — neuvoď nás Pane v pokušení; neboť kdožby si nepřál takové pokušitelky? — A nejmladší ze sester, Felicie — škoda, že jsem prvé mluvil o fialce. K čemu ji teď přirovnám? A ba právě, ona je tak rozmilá jako krůpěj rosy ve fialce, tím rozmilejší, že si svých cností ani povědoma není. Vždyť jsem ji už viděl v lese. Každým jejím hnutím vládne život, a to oko — to mi tolik spanilosti o její duši vypravuje, že bych se jako druhý Kolumbus chtěl do těch nových světů vydat — a chtěl najít větších klenotů než on! —

Jak mohla taková prostomyslnosť v hrdé půdě panského domu se rozvinouti? Starší sestry byly v Praxe vychovány a tam skoro každou zimu s otcem přebývaly. Velký svět, vzácná společnosť, pikantní rozmluvy, divadla a bály jim nade vše lahodily. Felicie ale z mládí velmi churavěla a jedině starostlivou péčí matky věku dosáhla. Pro její outlé zdraví ji také příliš učením netrmáceli, a nechali ji na venku, kde užívala svou mladosť v bezuzdné svobodě, v radosti a zpěvu. „Co by mé nebohé lesní kvítko v městě dělalo?“ říkávala matka, a měla pravdu. — Feliciin veselý rozmar uváděl do domu život a radosť; teď byla v zahradě otci pro květiny, teď zas laškovala po síních a rozmlouvala důvěrně se starým dělníkem, a teď se vyšvihla na bujarého vraníka a hurá! letěla do lesů jako sama Děvana. Ten jakýsi nádech divokosti jí slušel tak jako kvítku rosa a jako louce květiny. A nemohlo být nevinnějšího a zbožnějšího děvčete ve světě; sotva ten skřivánek se umí tak pěkně modlit a dovede tolik dobrého lidem vyprosit! —

Právě se zas posmívaly hrdé sestry divoké víle, jak přezdívaly Felicii, a ta se jim lahodným úsměvem za to odměnila. Tu vešel do zahrady mladík v dělnickém oděvu, příjemné tvářnosti a mužného vzrůstu. Pán továrny — a pravda, na to jsem zapomněl, jmenuje se Vojtěšinský a je velmi počestný, dobrý a správný — kupec, otec chtěl jsem říci — ten mu tedy jde vstříc a volá naň: „Což nového v dílnách, Jaroši?“

Oslovený se uctivě přiblížil a pozdraviv dovádivé slečny odpověděl: „Vše je v pořádku. Mne sem ale prosba přivádí.“

„Jaká? víte že vám rád vše splním.“

„Potkal jsem ráno na silnici opuštěného sirotka. Bylo mi ho líto, a vzal bych jej do učení, aby mohl vzděláváním sebe a věrným snažením kletbu své chudoby smířit a šťastným člověkem se stát. Čekám pouze na vaše svolení.“

„Máte mé slovo; jeho výživu si vezmu na starosť. Nesmím se vaší šlechetností nechat zahanbit. Přijdu hned za vámi, zatím s Bohem!“

Jaroš zase odešel a za chvíli jej pan Vojtěšinský následoval. Děvčata zůstala o samotě, a teď teprv začaly šveholit, jako když tři slavíčkové spolu závodí. Těm ovšem samou horlivostí někdy až srdce usedá a s poslední písní jim i poslední krev uplyne — ale slyšme radš!

„Felicie, to by byl muž pro tebe,“ zvolala pohrdlivě Olympie. „Ten boháč přestrojený do šatu dělnického, ten podivín s umouněnou tváří a zasmušilým duchem by se do tvých báchorek roztomile hodil. Mohla bysi z něho udělat zakleného králevice!“

Felicie vesele odpověděla: „Bláhové děvče, co ti to napadá? Jaroš je hezký muž, ano“ — a při tom se trochu zapýřila, jako mráčky před východem slunce — „je bohatý, rozumný — ale což mne máte za tak pošetilou? Ostatně nevím, proč se tak lopotí, když mu toho není třeba!“

A teď se ozvala Luisa: „Podivín je skrz na skrz, ale dobrý, učiněná dobrá hodina, jak naše víla říká. Máš ty pěkných průpovědí; kdes jich nasbírala?“

„S květinami na luze a v lese,“ odpověděla Felicie. „Tam myšlénky i písně mnohem lahodněji se daří než u vás. Pomyslete si mejtinu, na ni laňku se pasoucí, na stromě běhá veverka, jinde datel klove do kůry, jakoby chtěl lesu oznamovat čas, stromy šumí, snad se jim zdá o jaře — a do toho ticha najednou zazní píseň, ze srdce národa jako jasná krev se prýštící: tu by mi rozkoší ňadra pukla a srdce ven do světa vyletělo, aby se ptáčkem stalo a ještě pěknějších písní zazpívalo!“

V jejích očích nevýslovně jemná zář se rozlila, tváře se jí rděly. Tak tu stála jako věštkyně světa krásy. Náhle se ale zpamatovala: „A pravda, to se mi zas notně vysmějete! Nu budiž. Co se ale Jaroše týče, proč mne jím vždy škádlíte? Kdyby se o tom dozvěděl, já bych se studem a lítostí umořila. Vždyť se mi ani nelíbí — ale to bych lhala; vždyť — jsem ještě větší dětina než vy. Jen kdybych já chtěla začít, vás škádlit!“ A ubíhala vesele ze zahrady.

III.

Den zdřímnul sobě v náručí zlatých mráčků a poslední jeho paprsky rozsívaly tajemné ticho po zemi. Ptačátka náhle ve svém pění ustala, jakoby se boží přítomnosti lekla, a jen stromy zvolna své modlitby k nebi zašuměly.

Tichým lesem bloudila Felicie na svém černém koníku; ručka její si s uzdou jen maně zahrávala a očko se potápělo do bůhví jakých krásných světů. Koník uvyklý jejímu rozmaru tiše stoupal dále, jakoby se bál květinku kopytem ohnouti. A o čem přemýšlela naše víla? Její duše byla posud jako jezero uprostřed lesa, zrcadlící jen krásu nebeskou a blaženosť pozemskou. Žádný nádech žalu ještě tu čistou hladinu nezkalil, žádný dech vášně jako mrak tím zrcadlem ještě netěkal. Ale teď náhle oživlo; stromy se nevýslovným potěšením chvěly, vlnky se v divoké touze vzpínaly — za mladým mužem, nad nimi stojícím. Byla to vábná tvář, snědá, ostrým dechem života otužená a zpod vysokého čela snivým plamenem modrých očí ozářená. Kolem rtů jako lehká chmura se vznášelo pevné odhodlání a ve vousech se kryli žertovní duchové rozmaru. Ale oko všechny ty živly protivné smiřovalo a pojilo v tajeplný celek! Tu tvář líbaly vlny, té vstříc se stromy rozšuměly, jakoby nové jaro tušily; jen pro tu ptáčata ze sna zapěly a nejpěknějšími písněmi ji vítaly. — Felicie, Felicie! ten pěkný sen je pro život až příliš lahodný. Dejž Bůh, abysi se z něho probudila jen k blaženější skutečnosti! — Z nenadání jelen letí přes cestu, koník se lekne, zplaší se a pádí divokými skoky k strmé skalní stráni, pod níž v náramné hloubi vesnice leží jako dítko k prsoum matky přitulené. Každý příští krok záhubou oplývá. Vyděšená Felicie darmo se namáhala koníka zkrotit; její slabá ruka jím více nevládla, i ten hlas kouzla svého potratil, jemuž jindy tak rád slouchal — tu z houštiny vyskočil muž, koně za uzdu uchopil a nadpřirozenou takměř silou k stání přinutil. Pak přispěl chvějící se a bledé Felicii a složil ji na trávník. A Bože, ta tvář — víš, Felicie?

Felicii se pomalu s pamětí i zpomínka na příčinu jejího snění vrátila, a její bledé tváře se celičké ruměncem polily. Pak pravila: „Jak vám poděkovat, pane Jaroši, za tu službu, kterouž vám ze života svého povinnována jsem? Jmenujte, cožkoliv je mého neb otcovo, bude to jen malou náhradou za vaší obětovnosť.“

Jaroš se zachvěl a zpytavě na ni pohleděl; snad věděl, co si žádat? Pak se ale zasmušil: „Drahá slečno, prokázal-li jsem vám službu, nekalte ji zmínkou o vděčnosti a odměně; zrušila byste tím blaženosť, kterou mi spůsobila.“

„Nuže, jak chcete; znáte ale mé smýšlení. — Doprovoďte mne domů. Jsem ještě tuze slabá.“

„Prodlete chvilku, než si koník odpočine; ještě se chuďas celý třese. — A hleďte na ten krásný obraz pod námi!“

„Ba pravdu máte, chci prodlít. Ty chýže se tam tak útulně k sobe vinou, jakoby samé sestry byly, a doubrava je skrývá ve svém stínu jako rodná matka. A v těch chýžích tolik blaha, tolik bídy na malém prostranství skupeno — kdyby to mělo jedno srdce v sobě chovat, na místě by puknout musilo. Já bych tak ráda vše znala, jejich starosti a svízele ve své srdce pojala a zhojila — mne nesmírný soucit pro ně pojímá. — O Bože, že jsem toliko děvčetem!“

„A proč ten stesk?“

„Mužem být — a vznesla bych korouhev blaženosti nad celým světem, vyzvala bych bolesti a úkory lidstva do boje, a potřela je smrtícím mečem jako anděl Páně.“

„Já se vám kořím, slečno; to jste mi z duše vyňala. Jste věštkyní, že nejtajnější myšlénky pronikáte?“

„Pravila jsem toliko, co cítím, a netroufám si ani cizí duši porozuměti; k tomu jsem příliš nevzdělaná.“

„Nemluvte tak o sobě; každé vaše slovo zní mému sluchu jako podání nebeské.“

„Pak jen krásu vlastního smýšlení do mých slov kladete a jste sám sebou oklamán.“

„Vy mne zahanbujete, slečno!“

„A vy, hrdý muži, veškerou vděčnosť a chválu od sebe odmítáte.“

Jaroš po tichu řekl: „Jen lásku ne; kdo mi ji však poskytne?“ Pak doložil: „Prosím vás snažně, mluvme o něčem jiném; vždyť váš duch nejvyšší zájmy člověčenstva právě tak bystře proniká jako roušky lidských srdcí.“

„Věřte, miluji celý svět a lidi v něm a co lidského v nich. Mně posud nikdo neublížil; ale třeba měla nepřátel, i těch bych kouzly své lásky zahrnovala a kajícných k smíření přivedla.“

„Kýž jsem vaším nepřítelem!“

„Jak to zas mluvíte, jako byste nebyl mým — ochráncem. Ale nechte mne domluvit. Nade vše miluji tu krásnou přírodu, ten zamilovaný stan Boží, v němž bezděky se každá myšlénka na modlitbu mění a šumem lesů provázena tichounce k nebi vane. Jen toho mohu milovat, kdo se mnou ono nadšení sdílí. — Ale co to zas pravím!“

„Felicie, jak jste krásná! jako anděl Boží, kterýž světu novou víru lásky a smíření prohlašuje. O dovolte, bych se vám na kolenou kořil.“

„Co počínáte, Jaroši?“

„Již nelze, musím, bychť na místě zemřít musil! Felicie, anděli, já vás miluji!“

„Ustaňte, vy si ze mne bláhového děvčete strojíte žerty.“

„Buď mi nebe a země svědkem, že jsem ještě jakživ tak upřímně a srdečně nepromluvil!“

Felicie mu pohleděla do očí, kde se s nejsvětějším nadšením hlubokého citu setkala — — a dala se do usedavého pláče. Jaroš zaleknutý vyskočil: „Svatý Bože, Felicie, co je vám! Odpusťte, již nikdy více slova nehlesnu, když jsem vám tak ublížil.“

Felicie se usmála jako slunce deštěm vynikající: „Vy nemilosrdný člověče, tak mne trápit! Za to mne ale musíte celý dlouhý život i s veškerou věčností věrně milovat, chcete-li odpuštění svých hříchů dojít.“

„Jakže, Felicie, vy byste chtěla být mou?“

„A vy se ještě ptáte?“

A zakryla planoucí tváře na jeho prsou. Nevím, zdali to větřík křovinami zašuměl, nebo zda to bylo políbení. — A zas tak svaté ticho po vrcholích vane jako Boží požehnání, svět zapomíná na své stesky a posílá sem co posly nejvonnější dechy květin, aby se přiučily lásce a blaženosti, aby se přesvědčily, že na tom božím světě ještě šťastných lidí stává! —

IV.

Pozdní soumrak les odil šerým rouchem a zvonek kostelní prohlašoval světu dobu zapomnění — tu koník vesele zařičel a tím ržáním probudil milence z divokrásného snění. Felicie se rychle zpamatovala. „Můj Bože, kam se má paměť poděla? Již tak pozdě, a já zde sama — s vámi — co lidé řeknou?“

„Upokoj se jen, drahá Felicie, což nám do lidí? Vždyť nekonáme nic tajného či zlého a nejsme vyzvědači stíháni.“

„Ráda věřím tvým důvodům — ale odpusťte, jak vám to zas říkám — jsem tak pomatena.“

„O nech jen, drahá Felicie, by na věky rozkošný zvuk „ty“ z tvých rtů mému srdci štěstí přinášel!“

„Ale opravdu, teď se musíme navrátit — ty můj drahý a na věky ty!“

Vydali se na zpáteční cestu. Felicie se opírala o rámě Jarošovo a pohledy plnými blaženosti na jeho očích utkvěla. Koník za nimi klusal a vesele hlavou potřásal, jakoby chtěl říci: „Buďte blaženi, bdím za vás!“

Zdali spolu rozprávěli — což konečně na tom? Co si zamilovaní vypravují, bývají tak nepatrné věci, a přece je kouzelné zásvity lásky vším půvabem a nevídanou krásou odívají — a oči znají se ve mnohem výmluvnější řeči, která by po celou věčnosť zajímavosti a rozmanitosti nepozbyla. —

Přišli lesem na paseku, na které stála stará kovárna, zdi věkem a kouřem zčernalé, střecha schýlená, mechem porostlá, a nad ní se sklání mohutná lípa. U té se zastavili a Jaroš řekl: „Zde budeme spolu obývati. Považ, jaké to štěstí! Odřekneme se oba výhod svého postavení, pakli urozenosť a bohatství takovými slouti mohou, a zde budeme jen sobě žíti. Já tě budu jako anděl strážce opatrovat, budu ti cestu pod nohama urovnávat a kvítím zasýpat, a všecky hluky a zvuky světa odsud vypudím, jen lásku a zpěv do tvých tichých sidel vpustím. Mé ruce budou pro tebe pracovat, mé oko jen na tobě spočívat, můj duch jen pro tebe a v tobě nebe hledat!“

„Drahý muži — možno-li, že bys tak nepatrné děvče, takového divocha, jako já jsem, mohl milovati?“

„Nepochybuj více a následuj mne. Já tě kouzelnou perutí snů do rajské budoucnosti ponesu. Pomysli si, jak zde budeme žít. Já v rouše dělnickém, s koženou zástěrou, budu vesele do plamene dmýchat a železo kovat jen což; a ty, v pěkném domácím oděvu, bílý čepeček na hlavě — nu, jen se nečervenej, ani nevíš, jak pěkně ti bude slušet — ty budeš u mne sedět a časem mne hubičkou ku další práci posilníš.“

„Jen zdali ti namáhání neublíží!“

„Nemáš-li více starostí, tož plesej! Jsem zvyklý práci a miluju ji tím více, čím menší potřeba mne k ní dohání. — A pak, až večer nastane, sedneme si zde pod tou lípou, a slunce nám bude záviděti, že se na naši lásku již tolik let dívá — a stromy se rozplesají, jakoby si na první své květy vzpomněly!“

„Mně to vše se zdá být krásným snem, příliš krásným, tak že se obávám —“

Nevím co chtěla dále říci, neboť v políbení se veškeré ty pochybnosti rozplynuly. A zase se dále ubírali. Mezi tím se zouplna setmělo a jen z přádelny se sterá světla leskla. Dospěli až k vratům, tu se ale musili loučit. Jaroš se zastavil a s nevýslovnou touhou v oku, jakoby se tu o celý věk jednalo, pravil: „A teď se nespatříme až zejtra. Zejtra půjdu k otci a se vším se mu svěřím. Pak budeme mít svatbu a přestěhujeme se do kovárny. Dobrou noc a zpomeň si na mne, Felicie!“

Byli by se ještě dlouhý čas loučili, tu se ale ozvaly na blízku dívčí hlasy a Felicie musila sestrám vstříc.

Jaroš se ubíral zamyšleně po dvoře. — Posud stál sám v životě, bez člověka, jenž by jeho snahy sdílel a z jeho prospěchů se radoval.

V našem věku zdá se že vyhynulo ponětí pravého přátelství, obětovné vzájemnosti dvou srdcí až k hrobu a také za hrob. Přátel najde ovšem dosti, kdo jich hledá, ale ani jediného přítele. Ti se živí jeho potem, těží z jeho prací, berou podíl a užitek na jeho radosti — a když mine doba příznivá, zmizí jako listí se stromů v podzimní době. — Teď ale našel Jaroš srdce, o němž se mu po celý život zdálo, srdce jako moře soucitu, do něhož mohl veškeré své strasti ponořit a vyměnit si je za skvostné perly radosti. A čím vyšší bylo jeho blaho, tím vznešenější vzlet bral jeho duch, tím ohnivěji zatoužil po svých ideálech — jen ať mu nezmizí země pod nohama! —

An se tak procházel, stanul před ním vysoký muž; na hlavě měl malou čepičku, pod níž se dva vzdorné chumáče vlasů na čelo vydíraly. Oděn byl sprostě, v rukou měl hůl — byl to ponocný Kulich. — „A co tomu řekne Francouz?“ zahouknul a popadl Jaroše za kabát. Ten byl velmi nemile ze svých snů vyděšen a osopil se na Kulicha: „I co mi do tvé politiky, starý pošetilče, tou se ty můžeš obírat, člověk bez lásky a bez srdce; mne ale s ní ušetř!“

„Hm, ten pan Jaroš má dnes ňák svrchu; mluví, že mu žádný nerozumí, a on sám sobě nejmíň. Ten si asi přihnul! Nebo snad židova dcera — inu Estherka je hezká holka, až na tu zpropadenou židovskou krev — a on se pořád lesem potuluje — v lese je židovna — židé kouzlům lip rozumí než našinec jídlu — kdo ví? Ale to vše mi ještě neposlouží. Turek se chystá do boje, brambory hnijí, pálenka je drahá — co tomu řekne Francouz?“ A mumlaje ubíral se dále po dvoře, tu a tam zakopnul a pak notně na všechen svět zahuboval, že se mu ani vyhýbat nechce.

V.

Kdyby ráno vždy splnilo, co večer sliboval, a bylo dědicem jeho blaženosti! Ale ta noc, ta tajemným působením blaho v žel promění, a slzy rosné nejsou ty jediné, jež tma zakrývá.

V přádelně živo, hluk práce zas jednotvárně zní do světa jako apoštol trapného života, po síních se ty studené, příšerné stroje pohybují a tisícerými rameny po obětech svých sahají. Jaroš stojí v dílně kovářské a hledí do ohně, ruce má sepiaté a v oku mu těžká slza tkví — co se as přihodilo? Mnoho a málo, jak to kdo pojme. Jaroš hned ráno, dle slibu Felicii daného, šel k Vojtěšinskému a žádal jej o ruku Feliciinu. Vojtěšinský věděl, že je Jaroš syn bohatých rodičů, v hlavním městě vycvičený, že se stal dělníkem pouze z přepiaté náchylnosti a soustrasti k lidu, kromě toho pro Felicii nedoufal, že by jednou ve světě slavnou roli hráti mohla. Svolil tedy. Jak se ale podivil, když mu Jaroš své pěkné plány o kovárně a tak dále rozkládal! Tím najednou vše jiného tvaru nabylo. Jaroš žádal, by se Felicie jemu k vůli všeho pohodlí, všech výhod odřekla a pouze jeho láskou se spokojila. Vojtěšinský to ale nazýval nesmyslnými vrtochy — a tak se rozešli.

Jaroš hleděl do ohně, a jako tam ty jiskerky vyskakovaly a hasly, tak záměry v jeho duchu vznikaly a hynuly. „Pro lásku není zákonů kromě lásky a není světů pro ni a poměrů a blaha kromě lásky!“ tak říkával a na tom stál, snad příliš tvrdošíjně.

Nedalo mu to v dílně pokoje; musil ven, do zahrady, a tam zastihl Felicii samotnou, uplakanou, jako zarosenou květinku. Šla mu zvolna vstříc: „A stojíš na tom, cos otci pověděl?“

„Jakž ne? vždyť jednám s tvým svolením?“

„Ach, já jsem bláhové, nezkušené děvče; lidé mají vždy jiný rozum, než mé srdce — a jejich společenské zákony jsou jiné, než si myslím já. Aspoň z lásky ke mně ustup; já ti to tisícerou láskou a oddaností nahradím.“

„Nerozrývej mi srdce svými slovy a pohledy; nemohu jinak. A kdyby sám Bůh nebe opustil a u mne se přimlouval, já slova sobě samému daného nezruším!“

„Můj Bože, to tedy ta nesmírná láska! Pro jediné slovo veškerá naše budoucnosť se zboří!“

„Staň se mou, Felicie, otec se smíří, vida nezbytí.“

„Nesmím, nebo by se mi požehnání v kletbu obrátilo.“

„Tedy rozhodnuto. Budem tedy nešťastni; zřítí-li se život náš před časem do hrobu — tys tomu tak chtěla. S Bohem!“

A odkvapil. Popuzen nenadálým odporem, nenahlížel, jak soběcky jedná, jak svévolně své štěstí utracuje — toliko jedna myšlénka v něm žila: chtěl lásku bezohlednou, ne snad nalezti, vždyť ji našel již, ale chtěl ji chlubně před světem ukázati.

A Felicie? tu květinku příliš časně slunce žehne, ta kloní lístky a vadne. Ještě jednou se odvážila, šla k otci a chtěla jej prosbami obměkčiti, by svolil k sňatku, pak že se vše vyrovná, že se tu jen o okamžik, o myšlénku jedná. Ale Vojtěšinský, rozlícený nevčasnou urputností Jarošovou, zamítl její prosby.

Po týdnu Jaroš se opět ptal Felicie, chce-li se všeho odřeknouti a s ním uprchnouti. — Nesvolila. Minul měsíc — a Jaroš se zase dostavil; tenkráte jej ale Felicie více k sobě nepustila, nechtěla déle své něžné srdce na jeho neoblomné vůli rozdírati. Druhého dne odjela na návštěvu do sousedství a měla se až za čtvrt roku vrátit.

VI.

Byl to trapný život pro Jaroše! Dříve Felicii alespoň časem spatřil, mohl na ni pohledět, mohl tím slábnoucí své odhodlání utužit — ale nyní byl sám sobě ponechán, nevšímali si ho, ba povrhali jím.

Co mu dříve směrem života slulo, ztratilo proň ceny, v dílně se stal nedbalým; dělníků si nevšímal, o školu pro učedníky se nestaral, stal se lhostejným ke všemu — i k sobě. Kdysi chtěl se obětovat k zlepšení dělnického stavu, chtěl jim vzděláním k samostatnosti v životě pomoci, chtěl z nich jaré a nadějné jádro národu utvořiti a z něho bujné činy vypěstovat — na to vše více nezpomněl. Ve dne jako u vidění chodil a v noci mnil vidět Felicii, jak uplakána prosebně rukou spíná a jej k povolnosti vybízí. Pak ani nespal více, by těm trapným snům se vyhnul, za to jej však za bdění tím nelitostivěji stíhaly.

On bydlel — a o tom vás zpravit jsem zouplna zapomněl — v židově domku, kde měl v prvním patře velmi ouhledný pokojík. Ubíraje se domů potkal se s dívčinou mladou, děvčátko as dvouleté na rukou nesoucí. Zastavil se u ní. Její příběhy a osudy byly krátké a dlouhé, snadno vypravovat, ale nesnadno snášet se mohly. Bylať to jedna z četných obětí panské bujnosti a památku svého neštěstí měla na rukou.

„A kam tak pozdě ještě, Růženko?“

„Ach pane, chci odsud pryč. Posměch lidí mně zde více nedá pokoje. Jakobych jim byla ublížila!“

„Ha, ta proklatá sběř! Jen tupit zná a ranit, odpouštět nic.“

„Nelajte jim, pane, nevědí co činí. Já jim odpouštím; mému neštěstí tím nepřibyde, toť příliš velké.“

„A kam se chceš odebrati?“

„Nevím. Svět je veliký, snad v něm oklamané děvče někde najde místečka pro byt — aneb aspoň pro hrob!“

„To vše pravíš tak pokojně? A on, původce tvého neštěstí?“

„Ten na mne dávno zapomněl; bude se teď ženit, bere si dceru bohatého továrníka.“

„Ten zlosyn! Proklínej ho posledním svým dechem.“

„Nikoli, pane; láska hněvu nezná, ona vše trpí, vše snáší a se vším se smíří. Já mu žehnám za vše neštěstí, jež na mne svalil — mé dítě je mi náhradou.“

„Růženko, já se ti divím. Tak vznešená mysl v tak prostém oděvu — nabuď mysli, ty musíš být zase šťastna.“

„Neklamte se, pane, lichým soucitem. Štěstí neznám více.“

„A kdyby se ti vrátil tvůj milenec, odpustila bys mu?“

„Ano, vzdor všemu — mluvíte ale o nemožných věcech.“

„Slyš, Růženko, zůstaň zde; já učiním, seč vliv můj je, abych ti u lidí úctu zjednal, jaká ti přísluší, a postarám se, abys nouzi netrpěla.“

„Ach pane, vy jste tak laskav — jak se vám poděkovat? — Vyť házíte poklady svého soucitu na hrob — a ten musí mlčet.“ —

Rozmluva s nešťastným děvčetem náramný dojem na Jaroše učinila. Tvrdošíjnosť vůle jeho již slabě zápasila s touhou po smíření, přirozená hrdosť byla jí poslední záštitou.

Byla noc, tichá, tajemná noc, jakoby nový ráj vypátrat chtěla. Jaroš dlel u okna své komnaty a přemýšlel. Před krčmou seděl slepý stařec a hrál na housle. Z počátku si Jaroš těch zvuků nevšímal, poznenáhla jej ale kouzelnou sítí opředly. V té písni celý osud života spočíval. Teskné zvuky oznamují první pláč nemluvněte, jímž jej život uvítá. Dítě roste, jarými zraky se na svět dívá, srdce mu kypí udatenstvím, horuje všeho světa dobýt. — Tu nad ním vyjde láska jako měsíc nad mrtvým lesem. Tu žalují zvuky tak jemně a líbají se tak toužebně, teď vrch blaženosti, teď zas úplň hoře prohlašujíce. — A co je Jaroši? Sklonil hlavu do rukou a pláče — pláče, jakoby přívalem slzí chtěl své chyby a pochybnosti zaplavit a v srdci čistém opět zbudovat chrám lásky, ale svatější a šlechetnější. Nesklonná vůle tu ustoupila tajemným mocnostem, pokořila se, chtěla se na lásku změnit. Druhého dne měla se Felicie vrátit, pak chtěl k ní jít, za odpuštění ji prosit, všelikých svých požadavků se odříci, vůli jejího otce vyhověti, vše učiniti, co jen lidé na něm žádat budou. S tím předsevzetím usnul a poprvé zas po dlouhém čase okřál spánkem. Ráno přijela Felicie s jakýmsi cizím pánem; Jaroš stál opodál a viděl, kterak všichni v něm vítají — jejího ženicha. Bylo pozdě!

VII.

člověk na soucit svých bratří poukázán, radosť svou by do všeho světa provolal a zvýšil každým svědkem svou blaženosť. A žalosť? Ta by nejraději jako raněný orel v divoké poušti skonala, beze svědků, bez nudných slitovníků, i ve smrti velebná, i bez královny říše. — Kýž by nikdy nezakusil, kdo toho nepoznal, co to znamená, žíti dopola v skutečnosti a dopola v náručí snů, zároveň v ráji a na zemi, v nebi a v pekle být, šťasten bez svého přičinění a nešťasten vlastní vinou býti! A takový byl nynější život Jarošův. Ráj svého štěstí on sám ztroskotal, a z těch smutných zbytků, zmítaných divokou bouří, se darmo a darmo pokoušel vystavěti sobě nového ráje. Všude jej stíhala jedna kletba, neštěstí ovšem — ale vlastní vinou přivolané. Sám hodil plamen do příbytku své lásky, sám zničil dvou srdcí — a proč? — Chodil, jakoby se byl se svými smysly pominul a je hledal; stal se nešetrným a nevlídným. Kdo v sobě vinu nosí, tím urputněji jiného stíhá.

A Felicie, ta blažená schovanka lehkých snů, to zamilované dítko hájů a lučin, ta píseň, že Tvůrce nikdy pěknější lidem nezpíval — ta měla najednou zvykat životu a jeho požadavkům. Nechala jako dítě sebou vládnouti, činila což jen od ní žádali, ke všemu byla hotova, bez vůle, bez štěstí. Tak byla zasnoubena Podstackému, bohatému statkáři — a když se zpamatovala, plakala tak usedavě, jako když první slovo o lásce zaslechla. Otec jí nerozuměl, z její povolnosti se těšil, ostatně si málo starostí připustil. Duševních bojů ani netušil, nevěděl, že kapka vody časem i skálu prodlabe. A proč by neměla být Felicie šťastna? Měla bohatého ženicha, naději, že se stane velkou dámou — a že se jí ty zamilované vrtochy, to blouznění o věrnosti v lásce z hlavy vykouří, o tom pochybovat mu nikdy nenapadlo. Navykl zacházet se stroji — což je srdce lidské něco jiného? —

VIII.

Jaroš seděl na vršku pod lípou. Holými větvemi časem skučel vítr nebo si s opadaným listím zahrával, jako osud s naší nadějí. Pod ním byl ouvoz a tím se táhla cesta k přádelně vedoucí. Přemýšlel.

Za chvíli k němu přistoupila Růženka se svou dcerkou a promluvila naň. „Nehoršte se na mne, že vás ruším; jste ale tak zasmušilý, až mi srdce puká při pohledu na vás. Tak vás nemohu vidět; co vás trápí?“

„Mně není pomoci, Růženko, jsem tebe nešťastnější.“

„Můj dobrodinče, toť zhola nemožná věc.“

„A předce tomu tak je. Šťastní nevěří na neštěstí, ale ty? Tys mu předce již musila uvyknout — proč se tak divíš, že někdo jiný také trpí?“

„Jste tak šlechetný, tak dobrý, kdo by vám ublížil?“

„Ba pravdu díš, nikdo — jen já sám.“

Růženka se zamlčela, nevěděla, co na takový výrok odpovědít. — Zdaleka bylo vidět kočár, v něm seděl muž a jemu po boku děvče v bílém rouše. Více nebylo lze pro dálku rozeznat. Růženka tam bezděky zrakem utkvěla a náhle zbledla, jakoby u srdce hadem uštknuta — a dala se do pláče. Tím zase pozornosť Jarošovu na se obrátila. „Co je ti, Růženko?“ tázal se jí jemně.

„Tam, tam, patřte jen!“ děvče násilně ze sebe vyrazilo.

Jaroš pohleděl v naznačenou stranu, a poznal Felicii s ženichem z výletu se vracející. Posud ale pohnutí a rozčilení u Růženky se jevícímu nerozuměl. Děvče mluvilo tichým, slzami přerušeným hlasem k svému děcku: „Nebohý sirotku! tam jede tvůj otec, blažený, novou láskou opojený — a na nás dávno zapomněl. Zas nová oběť padne jeho vášni a opět anděl bude musit opustit nebe své nevinnosti. O Bože, což nevidíš?“

Tu se Jaroš divoce vzchopil a pádil po stráni k cestě. Kočár se blížil k staré kovárně, v něm Felicie, dost veselá, bez tušení nehody — Jaroš přeběhl cestu a chtěl koně násilně zastavit. Ti se leknutím a pokřikem kočího zplašili, řítili se s povozem dále, kolo se o kořen staré lípy opřelo a rozbilo; převrhli — Felicie vyletěla z vozu, mrštěna na kmen lípy — a zůstala omráčena. Podstacký klel a s kočím odkvapil, aby pomoc zjednal. Felicie si ani hrubě nevšímal; myslil jen na sebe. A Jaroš přikvapil jako blesk bezděčně usmrcující a stanul jako zkameněn. Po prvním leknutí zpamatoval se, klekl, vzal Feliciinu hlavu na svá kolena a začínal ji křísit, zpočátku darmo. Konečně pootevřela oči, a když jej spatřila, zase je zavřela zašeptnouc pouze: „O Bože, je-li to sen, nech mne tak věčně snít; nežádám si více probuzení.“

„Felicie, má rozmilá, jediná Felicie, procitni, jsem zas u tebe, neopustím tě více!“

Děvče se násilně vzchopilo, a vážně, dlouho hledělo mu do očí. „Tedy se předce vracíš? Vidíš, měla jsem pravdu — lásku jen obapolné konání povinnosti zachová. Přesvědčil jsi se, jen že pozdě, příliš pozdě.“

„A proč pozdě? onen neblahý závazek se zruší —“

„Zrušíš sňatek smrtí?“

„Felicie, nehřeš takovou řečí. Zemřít — teď, kde jsme se našli, kde bych si sto životů žádal, abych mohl tvé utrpení nahradit?“

„Ano, uvykni té myšlénce. Cítím smrť v ňadrech svých — tichou, ale neuprositelnou.“

„A já jsem příčinou tvé smrti — vrahem tvým.“

„Ne ty; Bůh mne zbavil bojů, pro něž jsem nedozrála. Aspoň smrť zas bude šťastna, jako moje mladosť.“

„Ale já šílím! Nikoli, ty nezhyneš, nevidím rány, která by ti smrtí hrozila.“

„Předce, předce! V mém srdci ji musíš hledat. Ale teď mi přispěj, já bych se ještě ráda po světě a po sídlech našich krásných snů ohlédla.“

Jaroš ji pozvedl, a ona jasným zrakem měřila luh a les a jasný blankyt, jakoby se chtěla světlem napojit a jím tu dlouhou tmu ozářit. „Mně je tak volno, umírající dítky přírody mne zprovodí, duše květinek a odznělé písně ptáčků mne k nebi ponesou. Neplač pro mne, nekal slzami mou zpomínku. Jen jedno políbení ještě — a pak ta země nemá více nároků na mne.“

Políbili se, rty dlouhý čas na sobě utkvěly, sen kouzelný nad nimi své peruti rozstíral — a když se Jaroš z něho vytrhl, líbal mrtvolu. Posud jí úsměv bloudil kolem rtů, oko hledělo posud tak jemně — ale srdce ustalo bít, a ta jediná božská píseň, duše její, opustila svět, aby ráj teprv rájem učinila.

„A tedy po všem veta!“ zvolal Jaroš, položiv chladnou mrtvolu na trávník. „Láska a štěstí, vše mrtvo. A co žije ještě? Kletba na vraha! Tolikeré vděky volají k nebi o pomstu na zhoubce svého, a nebe je slyší — slyší. Třes se světe, Kain tebou pádí, rudý znak na čele; třes se — uzavírejte se lidé do svých chýší — Kain jde!“

A se strašlivým chechtotem ubíhal do lesa. Zbláznil se!! —

IX.

Smrť Felicie a ještě smutnější osud Jarošův zbudily všeobecného účastenství. Co však mrtvým všechen soucit? Živým jej poskytněte, jen těm prospěje.

Podstacký se chvilku rmoutil; taková rána působila i na jeho zmalátnělou duši — ale brzo zapomněl, a po roce vzal si hrdou Olympii, sestru nešťastné Felicie. Zdali jsou spolu šťastni — o tom chci pomlčet; jeť vyššího soudu! —

Jaroš v skutku šílel; jeho zchvácený rozum nával tolikerého neštěstí nesnesl, poslední hráze se strhaly a z nich jak povodeň se paměť na vždy vyřítila.

Růženka jej věrně ošetřovala, a tím osvědčila vznešenosť a šlechetnosť své duše. Při vlastním neštěstí dost odhodlanosti a vůle měla, ještě nešťastnějšímu přispěti a kde nemohla vyhojiti, aspoň zjednati úlevy. V tom se jeví pravá, nedostihlá vznešenosť ženského srdce. Do prachu je zašlápni, tisícerými ranami je rozrývej, jedem jak sladkým nápojem zahrnuj — vždy v něm zůstane nebeská jiskra, stopa velebného citu, vůle šlechetných činů schopná, vlastní neštěstí nad cizím zapomínající. Nelze si nad světem zoufati, kterýž ještě tak hrdinných srdcí rodí, a pokud neutichnou pláče chudých, nezahyne šlechetnosť na zemi! —

Jaroš často přicházel do přádelny; zedraný šat, bledý obličej, rozcuchané vlasy divně lidi dojímaly, že se ho všude stranili a překážek mu nekladli. Tam hovoříval s chladnými stroji, rozkládal jim své plány o oblažení lidstva, o povznešení národu, a žádal na nich odpověď — ty ovšem mlčely. Pak zas bloudil po lese, trhal květiny a z nich si věnce uplítal, s nimiž pak jako s dívkou tak srdečně a pohnutlivě mluvil, že se nemohl slzám ubránit, kdo jej náhodou uslyšel. — Nejvíce však miloval zimu. Tu byla pláň tak tichá a jednotvárná jako jeho srdce, a z ní se jen zdvihaly pahorky jako pomníky na hrobech. —

Mnoho let tak žil. Přečkal Růženu i její dítě, štěstí i neštěstí lidské; viděl, kterak přádelna plamenem vzešla, kterak všecka místa někdejšího štěstí zhouba proměnila — a usmíval se. Jednou jej našli u staré kovárny pod lípou, na témže místě, kde skonala Felicie, usmívajícího se — ale mrtvého. Vedeni jakýmsi vzácným soucitem pohřbili jej vedle Felicie. Na obou hrobech zasadili růže, na jednom bílou, na druhém červenou, a ty vyrostly a spojily svých větví, tak že jako jeden keř tvořily. Tam si zalíbil slavík stánek a dlouhé noci zpěvem probděl, jakoby chtěl oné věčné noci podávat zprávu o světě, a zprávou tou jí odnímat pusté, němé trapnosti. — —