Máj (almanach 1858)/Kříž pod Petřínem

Máj (almanach 1858)
Všední život	Kříž pod Petřínem	Pták Ohnivák a liška Ryška

Údaje o textu
Titulek:	Kříž pod Petřínem
Autor:	Josef Barák
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 196–204.
Licence:	PD old 70

Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby „s pánem Ježíšem“ křížovou cestu konaje pobožnosť v sobe roznícel. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radosť také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám a říkaly si: „Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.“ V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak, že měla má matička tak krásné modlení ve svých knížkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli po tichu. Po skončené křížové cestě směl jsem na malé, na Petříně uměle vystavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nad míru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolesť se mne zmocnila — byl bych celou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Slouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému bassu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. — A, tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval — — škoda, že matka musela domů, a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! — —

Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vyobrazen pán Ježíš v zahradě Jethsemanské. Zde každé processí první modlitby odbývá. Naproti stojí dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane.

I.

Bylo to ve francouzských válkách. Česká země byla vzdor tomu, že se na jejích polích nesvedlo žádných rozhodných bitev, předce velmi nešťastná. Ti staří lidé div že strachem nemřeli a děti na venkově musely se na několik mil scházet, a při stavění šancí pomáhat a ve městech div si prstíčky na plátnech nerozedřely, aby dost šarpie bylo. Mladý a dospělý lid se tam někde venku v říši rval. Zdravých se posud málo navrátilo, aby nemuseli hned zas odejít; zato ale přiváželi raněných, zmrzačených dost a dost, kteří pro boha prosili, aby je někdo dobil. Tak se to děje, když se lidé nemilujou. —

Bylo to k polednímu za parného červencového dne. Po mostě kráčeli dva mladí mužští. Jeden z nich měl oblek civilní a zdál se být řemeslníkem. Byl silné, veliké postavy, tváří červených a neměl-li nějaké skryté chyby, věru div, že ho také na vojnu nevzali. Druhý byl as tétéž výšky, šel však shrben a proto se zdál být menším. Tváře jeho byly vyschlé a vybledlé; vojenský šat ale a v šátku zavěšená ruka ukazovaly dostatečně, kde červenosti svých tváří pozbyl. Vedli se za ruce a často se zastavili; nevím, zda proto, že raněný ještě sláb byl anebo proto, že se po dlouhé době dnes teprv sešli.

„Tolik jsi se mi už o všech známých napovídal a o Marjánce ještě ničeho,“ pravil raněný a hlas se mu chvěl. — Snad je krátce po nemoci.

Soudruh neodpovídal.

„Antoníne! Pro boha tě prosím, odpověz! Umřela?“ Raněný se při těch slovech zastavil a podepřel se o zábradlí, jakoby šla na něho mdloba. Nejspíš nedá ta rána ještě pokoje.

Antonín se zakoukal po chvíli do protější strany; náhle se pak k raněnému obrátil.

„Víš co, Josefe, je předce líp, když já ti to řeknu, než abys to od jiných slyšet měl. Marjánka je špatná a tobě nevěrná.“ —

„Zadrž, nestydatý chlape! Marjánka, jejíhož bratra jsem od vojny tím zachránil, že jsem se sám za něho dostavil, jíž jsem pomáhal živit matku, Marjánka že je —“ Ta rána v ruce musí být strašlivá; bolestí jako bez sebe sklesnul na zem.

Antonín, v jehož oku zlosť na okamžik byla vyšlehla, rychle padlému pomáhal. —

„Přesvědčení!“

„Přesvědčím tě!“

II.

Na ostrov Kampu vedly dříve s mostu jen úzké zatočené a silně vyšlapané schůdky místo nynějších širokých a pohodlných. Kdo sejde dolů a chce jít do Nové ulice, musí projít pod mostem. V pilíři v pravo stojícím je skoro zároveň se zemí okno, jež světničku, v dutém pilíři upravenou, dost spoře osvětluje.

U okna sedělo časné odpůldne děvče. Šilo pilně a když někdy černovlasou hlavičku pozdvihlo, usmálo se dvé roztomile modrých očí v mlaďounkém, as sedmnáctiletém obličeji.

U kamen stála matka a utírala nádobí. Bylo ticho. Hodiny hrkly a odbila jedna.

„Marjánko!“

„Co poroučíte?“

„Dej si říci, Marjánko, a přijde-li teď zase ten francouzský důstojník, neotvírej okno a nemluv s ním.“

„A proč ne, maminko?“

„Pro to, že se to nesluší. Jsi nevěstou a lidé si už o tobě všelicos povídají. Pomysli si jen, kdyby se o tom Josef dozvěděl! Kdyby dnes nebo zejtra toho Francouze ze zajetí pustili, neuvidíš ho více. Josef je hodný a nezasluhuje toho.“

„Kdo pak mu na jeho hodnosti ubírá! A co je mně po tom, co si baby povídají? Mám už sama dost rozumu. Klepat musejí!“

Matka mlčela.

„Kupcovic by se mně čistě vysmála, že mne Francouz nechal a ona že svého sama nechat může, kdy chce. A Josef? Tomu neubyde!“ myslila Marjánka a pohodila hlavičkou.

III.

Z Nové ulice vycházel mladý, štíhlý člověk. Byl oblečen v Sát francouzských důstojníků, neměl však pobočních zbraní při sobě. Rozhalený kabát a ruce v kapse, kráčel zvolna dřevěným můstkem pod kamenný most.

V pilíři as krok od okna stál, vzdor nesnesitelnému parnu, žebrák, zahalen v široký, rozedraný plášť. Když Francouz k němu docházel, vyňal stříbrňák z kapsy a podával ho žebráku. Žebrák se obrátil ku protější straně.

„To je první český žebrák, který nechce od nepřítele ničeho přijmout! — Také dobře,“ zašeptal důstojník a hodil peníz přes zábradlí do vody.

Přikročil pak k oknu a zlehka zaklepal. Marjánka vyskočila a otevřela spěšně malé okénko.

„Už zde?“

„Už.“

„Marjánko, pojď honem sem a pomoz mi!“ zazněl hlas ze vnitř.

„Maminka bručí! Dnes večír v devět!“

„Devět? Dobře!“ odpovídal Francouz, usmívaje se své výslovnosti. Okno se zavřelo.

Mezi rozmluvou se žebrák ještě hloub v plášť zahalil a nyní o zeď opřen, pomalu se k zemi spouštěl. Sotva dosednul, sklesla mu hlava až na kolena.

Důstojník se po něm ohlídnul, pokrčil ramenama a kráčel pomalu nazpět ke schůdkům.

IV.

Po úzkých schodech sešel právě jiný francouzský důstojník, když onen k nim došel.

„Odkud? Od své podmostecké krásky?“

„Ano. A vy od své kořeněné?“

„Také ano. Jak pak dlouho bude ještě vaše láska stálá?“

„To nevím. Děvčata jsou jako peníz; každý den v jiných rukou. Víte co, vyměňme si své milenky!“

„Budiž, a můžeme je o tom ještě dnes zpravit. Dorozumění nebude těžké. Jazyku sice nerozumějí, rtům ale ano.“

Rozešli se ve smíchu.

V.

Přišel večer. V divém spěchu letěly šedé obláčky po nebi a měsíc jen chvílemi z nich jasně problýskal.

Šum vlnek o pilíř se rozrážejících se stával vždy hlasitějším. A jak ty vlnky tam dole si hrajou, si šeptají a se líbají, tak zde nahoře hra, šepot a líbání zamilovaných.

Marjánka spočívala v náruči mladého zajatce. Ona šeptala, on si hrál a líbal.

„Nezašustilo zde něco? — Klamala jsem se. — A předce? — Co to tam leží? — Ani se to nehýbe; mne klame stín.“

Ba stín! Noc má tak divné stíny!

Z Nové ulice sem zaléhají odměřené kroky měšťanské hlídky. Kroky se blíží a čím blíže přicházejí k můstku, tím rychleji se ten divný stín pozdvihuje a narovnává — náhlý skok, mocné buchnutí jako kyjem na člověčí lebku a Francouz leží na zemi.

„Vražda!“ zaúpí dívčí hlas.

Naproti hlídce, jež své kroky zrychlila, letí silný dřevěný kyj. —

Měsíc vystoupil z oblaků. Ten divný stín se proměnil ve vysokého člověka a skok na skok z oblouku ven a přes ostrov.

Dva muži z hlídky, pokřikujíce, co nejrychleji za ním.

VI.

Ten bledý měsíc věru nevěděl, má-li se dnes na zem dívat, nebo ne. Konečně se probral skrz oblaky, porozhlídl se vůkol a zavěsil své mrtvé světlo na vysoký, pod Petřínem stojící kříž.

U paty klečí člověk. Obličej jeho spočívá na dřevě, hlava je obnažena, vlasy divoce rozcuchány.

Zas letí oblak a zahaluje měsíc; — už přeletěl. Snad nechce ten člověk s tou bledou tváří spáchat zpupný hřích? Pracně leze po dřevě vzhůru, jen jednou rukou si pomáhá a druhá jak bezmocně visí dolů a hrozně se klátí. Už obejmul tělo a zase dále! — teď snad líbá hlavu ukřížovaného —

Měsíc je zase za tmavým oblakem a dlouho, dlouho nemůže se prodrat; konečně zase problesknul.

Na jednom rameni kříže klátí se mrtvola. Měsíc už zůstal jasný, až zcela zašel. Měl teď nač se dívat. — —

Druhý den našli na kříži oběšence. Znesvěcený kříž byl za nedlouho vykopán a odstraněn. —