Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/VIII.
| Dvojí probuzení Karolina Světlá | ||
| VII. | VIII. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvojí probuzení |
| Autor: | Karolina Světlá |
| Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 143–158. |
| Licence: |  PD old 70 |
Sestro!
Neděle utonuly — dlouhé, trapné neděle v oceanu časův! Snad jsou tomu i měsíce, co se ruka má péra nedotkla, co jsi neobdržela známky života od své Boženy. Pravím snad; nebo jsem jich nepočítala. — Celé věky utrpení leží mezi posledním mým dopisem a těmito řádky. — Neměj to za marnou chloubu, řeknu-li, že mezi tisíci sotva jeden to duševně zakusil, co sestra Tvá. — Věz, že Ti dnes nepíše to blouznivé, marné děcko, které jsi tak vroucně milovala, lahodíc jeho rozmarnému počínání; dnes k Tobě mluví zralá, vážná žena! Dospěla jsem brzo. — Milovala a utrpěla jsem a těžce vydobytý znak lidskosti zdobí mé zkrvácené čelo. — Domnívali jste se, že hlavnice mne drží v krutých vazbách a strachovali jste se a oplakávali svého trpícího miláčka. — Těžší břemeno leželo na jeho mladém srdci, než tělesná bolesť; strašnější jsem vedla boj, než s nemocí těla, hroznější půtku mi bylo podstoupiti, než s neduhem zdraví podkopávajícím. Vaše tak opatrované, tak chlácholené děcko zápasilo mezi citem neodolatelným a povinností svou! — Nebohé děcko! —
Byl večer — nikdy mně ho nepřipomeň, sestro, slyšíš — nikdy! — Byl večer! Nikdy neměla krajina toho lesku, květiny té barvy, slunce zapadající ruměnější záře. Večer byl a já, stojíc na pavlanu, jsem snila. — Snil kdo sladčeji, nežli já? Větřík pohrával v mých kadeřích, pohrával v listech stromů, v kalíšku květin, naplňuje prsa má sladkými vzdechy.
— — Hlasy zazněly — — byl to doktor, vracející se s Alfredem ze společné procházky. — Alfred byl truchlivý, mlčenlivý; doktor naopak byl nevyčerpatelný ve vtipech na mou romantickou osamělosť. Odpovídala jsem vesele. Tu se Alfred náhle ke mně obrátil. „Víš, že doktor hodlá předce do Ameriky?“ pravil bolestně. — Bylo mi, jakoby mně byl někdo meč do srdce vrazil; — neodpovídala jsem. —
„A tak sám a sám chceš podniknouti tuto dlouhou nebezpečnou plavbu, sám a sám bez přítele, bez druha chceš žíti a umřiti v cizí vlasti?“ žaloval Alfred, více a více dojmutý. „Beřeš-li si to tak k srdci, že jedu sám, ožením se,“ žertoval doktor. — Mně se zatočila hlava. — Viděla jsem ji před sebou, tu družku jeho milovanou; její rusé kadeře splývaly svůdně na sněhobílý krk, blankytné její oči se milostně usmívaly, toužebně vztahovala svoji něžnou ruku po něm — —
Ne, ne, ty rusalko zlatovlasá, on není tvým a nikdy tvým nebude. Co ty chceš v srdci jeho? Co ty víš o duši jeho? Jsi ty dítko jeho ducha, napájel tě svými slovy probudiv tě k pravému žití? — Neodpovídáš? Jdi, nebohá, a vzdal se na věky. Ty mu nejsi ničím; ty jsi nežila jeho dechem, ty jsi nemyslila jeho vůlí — ty mu nikdy družkou býti nemůžeš. — Jen já, duch z jeho ducha, myšlénka z jeho myšlénky — — já mám právo, abych sdílela jeho strasti, jeho utrpení, jeho bolesť. — — Mne zasvětil ve vznešené své zámysly. Mně ukázal poklady svého nitra. — Já vím, pro co žije, já spěji s ním k jednomu posvátnému cíli. — Kdo mu porozumí v tomto tupém světě? — kdo ho ocení, pochopí? kdo ho miluje, jako já? —
Ano, já jej miluji a nikoho mimo něho! —
Jako bleskem mne projelo toto poznání — nevěděla, nevěřila jsem to dříve; ale ve chvíli, kde jsem viděla, že ho pro vždy ztratit mohu — v té chvíli jsem se více klamat nemohla, že jedině on je mou spásou, že bez něho žíti nemohu. — — Neslyšela jsem Alfredovu odpověď, ale doktorův hlas mne opět k sobě přivedl. — „Klameš se, Alfrede,“ pravil; „která as dívka by mne dosti milovala, aby mně k vůli opustila vlast, rodinu — všecko, co jí až posud drahé bylo a v cizí zemi jen pro mne živa byla?“ — Kdybych byla viděla ráj před sebou otevřený a bůh sám mně byl pravil: „Nevejdeš, pozdvihneš-li k němu očí svých!“ byla bych věčnou blažeností pohrdla a předc se potopila v jeho planoucí, tázavě na mně spočívající zraky; jen jediný okamžik, jen maličkou, kratičkou chvílečku jsme si okem v oko patřili a předc jsme si všecko, všecko pověděli! — —
Jako plamen projel tento pohled mou celou bytosť; ztrnula jsem v nevýslovné, nikdy netušené blaženosti — on mne miloval! — Podpírali jsme se oba o zábradlí pavlanu, kloníce oba hlavy ve vonné koruny stromů — nemluvili jsme k sobě — k čemu? —
Na ruměné obloze vycházel Hesperus, hvězda lásky. — Slavík počal v houští svůj milostný žal — vlnky vodometu pěly sladkou píseň, jedna druhou celujíce — celá příroda byla velkou milostnou básní — láska byla všude: ve třpytu hvězdy, v jemném vání větrů, v dechu snivých květin — všude. — —
Zapomněla jsem, že žiju; cit osobní se vytratil náhle z mých pojmů — nemyslila jsem více pro sebe; cítila, dýchala jsem jím — jen on byl. — To mé sobecké, malicherné já zmizelo, bytosť má se stala atomem jeho bytosti — odumřela jsem světu! —
Teta obávajíc se pro nás nočního vzduchu volala nás do pokoje — uposlechli jsme mechanicky. —
Vešla jsem jako snící do komnaty lampou ozářené. Sedla jsem k pianu, bloudíc chvějící se rukou po klávesích. On seděl v nejtemnějším koutě; nemohla jsem ho vidět, ale cítila jsem, jak jeho pohled horoucí můj obličej celuje.
Srdce mé počalo tlouci, závrať blaženosti zmocnila se mé hlavy. — — Ostatní vedli jednozvučný hovor — sem tam se prohodilo slovíčko — konečně umlkli. — —
Alfred vstal! „Nač je noc tak krásná?“ pravil. „Použiju jí k procházce; bez toho jsem dnes trochu rozladěn!“ Teta mu svědčila. Rozžehnav se s rodiči, blížil se k mému sedadlu, chtěje mne, jak obyčejně večír, v tvář políbiti. Naklonil se laskavě ke mně — procitla jsem ze svého opojení. Nesmírná ouzkosť mne pojala. Zdálo se mi, že tímto políbením spáchám svatozrádu, nevěrnou se stávajíc nejsvětějším svým citům — uhnula jsem se dotknutí jeho úst, jako uštknutí zmije; v největším rozčilení jsem zvolala: „Nikdy, nikdy!“
Alfred stál jako omráčen. Konečně se vzchopil a se zoufalým vykřiknutím skočil ze dveří. Jeho staří rodičové za ním. — —
Jako socha z mramoru stála jsem, k svému místu jako přimrazena, očekávajíc z jeho úst ortel smrti nebo života! — On stál přede mnou, bledý jako mrtvola; tahy jeho ušlechtilého obličeje byly vnitřním bojem křečovitě staženy — nemohl mluviti. — — Konečně počal, ale hlas jeho nepocházel z prsou živého; zněl jako umírajícího poslední šepot: „Jednou,“ pravil tiše, skoro nesrozumitelně, „jste se mne tázala po pravé cestě. Dnes se já tážu Vás, jakou cestou vyjdeme z tohoto hrozného bludiště? Která je ta pravá?“ — „Která je ta pravá?“ opakovalo sto běsů v mé hlavě. „Která je ta pravá?“ šklebilo se na mne ze strašných, nikdy nevídaných tváří. — — Pokoj se se mnou točil, plamenný proud vystoupil od srdce k mozku, stavě běh myšlének, oudy moje strnuly, zoufalosť pojala mou umučenou duši — — a bez sebe klesla jsem na tvrdou zem. —
Jak dlouho jsem ležela ve mdlobách, kdo mne vzkřísil, čí to obličej se v mém strašném šílení nade mnou klonil, čí to slzy mé líce smáčely — to nevím. Ležela jsem bez vědomí, procitnuvši vždy na okamžik a klesajíc opět v náruč bezpaměti! — — — Dlouho jsem nedovedla myslit; nemohla jsem se upamatovat, co se bylo se mnou dělo. Ale moje srdce mělo lepší paměť; proudy co led studených slzí kanuly bezděky po mé tváři. — Konečně jsem tetu poznala. — Věděla jsem všecko. Podala jsem jí mlčky ruku, její radosť byla nesmírná. Povídala mi, jak dlouho ležím, jak nebezpečně jsem stonala. Viděla jsem, že můj výbuch proti Alfredovi měla za počátek nemoci. Nebyla jsem pravé své city v nemoci vyzradila — — to bylo všecko, co jsem si vědět přála. — Padla jsem v úplnou letargii; nevšímajíc si zevnějšího světa, zanášela jsem se tím horlivěji s vnitřním. Jediná myšlénka, nevyvratná mne vidina pronásledovala, aniž bych se jí ve dne v noci byla sprostit mohla. „Která je ta cesta pravá?“ — Mám se oddat citu svému, anebo mám své povinnosti zůstat věrna, vyplňujíc naděje a přání své rodiny? Co je to cit? Svatý dar přírody, zákon, rukou tvůrce hluboko v nitro naše vrytý! — A co je to povinnosť? — Ustanovení lidské — šablona předsudkem lidským přistřížená, podle které se city naše spravovat mají; a které srdce se jí brání, hájit posvátné své právo, to se zavrhne a opovážlivou nohou rozšlápne. —
Rodině mé se libí, abych se spojila s mužem, jemužto přeji co bratrovi, v němžto ale hlasu není, při kterém by struny srdce mého souzvučně zazněly. Jen jeden se jich dotýká mistrovskou rukou a vyluzuje z nich nápěvy, nad kterými andělé v nebi plesají — — tomu věnovati život, sluje u Tebe, ukrutná rodino, hříchem, přestupkem povinnosti, kterou Ti jsem dlužna. — — Velkou žádáš odměnu za to, že jsem v lůně Tvém vznikla, že jsi mne těch několik let mého života krmila a šatila! — Dokud Vaše plány neruším, dokud nevystoupím proti úmyslům Vašim, jsem Vaší milovanou hříčkou, jejížto pošetilým nápadům lichotíte. Jak bych ale samostatně jednati chtěla dle posvátného práva, odříkáte se mne proklínajíce odpadlici, jejížto památka bude na veky vymazána z Vašich ňader. — Co mi může po Vás býti? po Vás, kteří mi lásku svou prodáváte za celou blaženou budoucnosť mou? — Za kusy mého srdce dáte mi po kapkách své kupné náklonnosti, a prodejné své požehnání mně dříve neudělíte, dokud Vám ho neodkoupím citem, zoufanlivě z úpějící duše vyrvaným. Odříkám se Vás. — A ty mladíku slabý, co ty ode mne chceš? Proč mně lásku svou vnucuješ? Chceš mne za družku svého života? Jak jsi krátkozraký, jinochu, že nenahlížíš toho nemožnosť! Polož ruku na to mé mladé srdce; cítíš tam to jaré vlnění? To jsou mé city! Je ruka Tvá dosti silná, aby burácením jejich vládla, aby se stala pánem jejich? —
Nejsme si sourodí, Alfrede? Nemůžeš býti vůdcem mým, chodě sám ještě po vodítku života? — Jako svéhlavé děcko se držíš mé ruky, chtěje mne tvrdošijně za společnici her svých — — a oni mne chtějí s Tebou nemilosrdně spoutat, zamýšlejíce jmění své spojiti. Vymknu se Tobě, Ty sobecká rodino. — Tobě k vůli se neodřeknu vzkřisitele mé dřímající duše. — —
Přísnou, dobročinnou rukou mne ze spánku smrtícího probudil; bez něho bych byla utonula ve víru všednosti. — Hříšně ležely ve mně ladem nejvznešenější dary božské — rozum a cit. Chtíčům své marnosti jsem žila, malichernostmi směšnými jsem rozdrobila sílu svého ducha! — Jím jsem procitla, jím se uvědomila, jím — jedině jím ve mně povstala snaha se změnit. — S smělým čelem mohu říci: Změnila jsem se! — Jeho pohled mně to řekl stokrát, třeba ústa jeho nemluvila! —
Co by on z té mé duše vyvedl, kdyby mu vládnout jí dopřáno bylo! Pod rukou jeho je pružná a podajná; slovo jeho je s to, ji roznítiti k největším skutkům, a já ráda podstoupím smrť tělesní za ideu, jeho dechem v ní oživenou! —
Nemám více slýchati jeho hlasu blahem nevýslovným mne naplňujícího? Nemám více hleděti v oči, zářící svatým ohněm lidumilství? — Nemám klečeti u jeho nohou, ssajíc v sebe slova věčného života? A proč? — Že se to příčí mé povinnosti! —
Při takových myšlénkách zatemňoval se opět můj duch; bledá, zkrvácená žena stojíc u postele mé, mně kynula, slibujíc mi v objetí svém poklid a zapomenutí. — —
Samovražda se ukázala mému strhanému zraku co jediný prostředek, abych vyvázla z tohoto krutého zápasu. — Stokrát jsem se, jsouc nepozorována, chtěla vrhnouti s okna; stokrát jsem vztahovala ruku po nožíku, nedaleko mne na stolku ležícím — ne — ne, nesmělo to býti — on by mne byl měl za mrzkou. — —
Na Vás, na Vás jsem si nezpomněla. —
Ach jak jsem se sama sobě zdála býti ohavnou v chvíli, kde náklonnosť má k Vám se v srdci mém nepřehlučitelně ozývala. — — Vinila jsem se z nejčernější nevděčnosti, opovrhala jsem sama sebou, cítíc se jeho, ach zas jen jeho nehodna. — Což mne k světu již jiná páska nevázala, než tento nevýslovně drahý muž? — Vaše láska, Vaše trpělivosť a shovívavosť, jižto jsem jen v chvílích šílenství zapírati mohla — — což již z mé paměti zmizely? Což jsem zapomněla, že bez nucení, bez přemlouvání jsem pohnuta Vaší nikdy nezapřenou ke mně dobrotou? Což jsem stokrát sama sobě nepřislíbila, že Vás nikdy nesklamu, nikdy nezarmoutím; že vyplním všecky ve mne složené naděje radostně? Vždyť hodláte jen mé blaho upevnit. Ze se mýlíte v prostředcích, že vidím jinde své štěstí, než tam, kde Vy mi je ukazujete — — můžete Vy, ušlechtilé duše, mohu já nebohá za to!?
A Alfred, ten upřímný druh mého mládí, Alfred, který veškeré naděje svého života ve mně zakotvil, který mne miloval i s chybami a s vadami mými, — ten nezasluhuje trpké mé výčitky. Je dost nešťastný, že promarňuje poklady svého citu pro nevděčné stvoření a nezasluhuje předhůzky, když já sama bujně bořím základy jeho štěstí. — Alfrede! nebohý Alfrede! Jeden z nás se obětovat musí — kdo to bude? Kdo? Kdo jiný, než ten silnější. — —
Což jsi se za mne modlit zapomněla, sestro, že bůh nemá milosrdenství se mnou? — —
Nesmím na Tebe myslit, vznešený obraze; nesmím si představit, že nebezpečí Tě očekávající sdílet nebudu. Ach nesmím pomysliti, že mi dopřáno není, abych stála po Tvém boku v zápasu života, abych chránila svýma prsoma Tvé tělo, krvácela z ran, Tobě určených, žijíc a umírajíc pro Tebe. — — —
Modli se, sestro, modli. — —
Každý den mně přinesla teta vonnou, spanilou kytici — dar Alfredův. — Ach odpusť, Alfrede, že v porosených kalíšcích květů jsem jen jeho viděla. — Vždyť jsem poznala květiny z pavlanu! Hledala jsem v nich stopu jeho pohledů, ohlas jeho slov. Celé dni jsem seděla s tváří v kytce schovanou; zdálo se mi, že jeho ruka spočívajíc na mém čele v něm mírní bolestný tlukot — — odpusťte mi poslední můj hřích! —
Byl opět večer — opět krásný, poetický večer. Měsíc mi do okna svítil, jako starý věrný přítel. — Přistoupila jsem ponejprv po nemoci k oknu, ale jaká to v přírodě změna? — Což se změnila, jako já? Trpěla jako já, že jaro z niv jejích zmizelo, zahlazeno jsouc zádumčivým jesenem? — I ona sestárla, a ne jen mé srdce? I ona pohřbila své květy a z ňader jejích se vyhostili slavíci, proto, že jim růže uvadly?
Táhlo mne to k ní; chtěla jsem s ní si požalovat, s ní si zaplakat. Hledala jsem něco, čím bych hlavu před nočním chladem zachránila; vytáhla jsem ze skříně závoj — první to pásku mezi mým a jeho srdcem. Zahalivši se v něj spěchala jsem tiše po postranných schodech do zahrady. — Ach! jak byla změněna ta jindy tak kvetoucí, ptačím zpěvem rozkošně oživená zahrada! Houští pusto, jako po vymření; na pěšinách si divoce pohrával větřík se svadlým, šustícím listím; sem tam se zatřpytila na holém keři pozdní květina, truchlíc nad osamělým svým životem; potok valil zádumčivě své kalné vlnky — pomněnka mu byla dávno odumřela, a teď nikoho neměl, komu by byl svěřil bol a radosť svou. — Kráčela jsem dál a dále. Bylo mi, jakobych musila jaro najíti a vrátiti mu žezlo kvetoucí, aby jím vládl, usmívaje se z tisícerých květinových očí. — Snad jsem myslila, že se také do mého pustého srdce vrátí? kdo ví? — —
Důvěřovala jsem si více, než mé síly stačily. Sotva jsem as půl hodiny v zahradě bloudila a již mé nohy klesaly. Pod skupením bělokmenných břiz mně kynulo mechové sedátko; prodlela jsem dlouho na něm v bolestném snění. Chladný vítr vanul stromovím, nutě mne mrazivým svým dechem k návratu. Odcházela jsem smutně. Sotva jsem byla sto kroků udělala, tu spozoruju, že jsem závoj svůj ztratila. Vrátím se, hledajíc ouzkostlivě drahý svůj klenot. Ale kdo to vzdychá? Což nejsem sama v zahradě? Jaká to postava se tam pod břizami pohybuje? Kdo, všemohoucí bože, kdo tam ztracený můj závoj k ústům tiskne, sto — a stokrát ho celuje?
Ach — byl to on! —
Omdlévajíc podpírala jsem se o kmen stromu; srdce mé tlouklo tak mocně překvapením radostným, jakoby bylo chtělo z prsou mi vyskočit. On mne ještě miloval! — Tu on pozdvihl hlavu, zraky naše utkvěly v sobě, hleděli jsme si zas okem v oko jako tenkráte, když na ruměné obloze nad námi hvězda lásky zaplanula — zašla! — Urputný vítr podzimní cuchal dnes naše vlasy. — Naše pohledy se v sobě zakotvily jako pro věky; četli jsme jasně v srdcích svých — byli jsme oba spokojeni s tím, co jsme v sobě nalezli. Oba jsme se usmívali. — Ach, kdybychom byli celé moře nejtrpčích slzí prolili, byli bychom méně trpěli, než při tomto hrozném úsměchu. — Již jsme se jeden druhého netázali, která cesta je ta pravá — věděli jsme to oba. —
Jak dlouho jsme se v tomto slastném a strastném pohledu kochali, to nevím. Zvuk volajících hlasů nás probudil. Vztáhla jsem ruku po svém mně teď dvojnásobně drahém závoji. Chvíli, ale jen chvíli váhal; konečně mi ho podal co obraz našeho temného osudu. — Náhlou myšlénkou jata, roztrhla jsem ho rychle ve dvě půle — podávajíc mu třesoucí se rukou jednu polovici.
Vášnivě se jí chopil a za ňadra ji schovávaje, pravil temně: „Dopřejete mi, abych mu zvěstoval, že budete jeho ženou?“ —
„Řekněte mu, že budu jeho, kdy on si přáti bude“ — odpověděla jsem pevně. Odvrátili jsme se od sebe bez žehnajícího slova, bez ruky podání bez posledního pohledu — — a rychle jsme se každý v jinou stranu vzdálili. —
Co Ti dále povím? Probděla jsem na sedadle celou noc — loučila jsem se sama s sebou. Hleděla jsem s hořkým pláčem za tou blouznivou, nadšenou dívčinou, která s puklým srdcem se unášela z oboru žijících do říše stínů. — Nemohla jsem se seznámíti s tou bledou ženou, odříkající se všeho osobního blaha a která nyní její místo zaujímat bude mezi Vámi. —
Tu povstal ruch na dvoře. Tajně se vyvedl kůň ze stájů. Slyšela jsem tiše hovořit. Konečně cválal někdo dušeným krokem ze vrat — na věky za ním se zavírajících. — — — On odcházel. — Dlouho jsem poslouchala dupot koně v dálce se ztrácející, pronásledovala v duchu osamělého, mlčenlivého jezdce, ustavičně se vzdalujícího. — — —
Tato noc neměla konce. —
První paprsky slunce naplnily světlem mou komnatu, a srdce mé klidnějším pocitem. — Bylo dobojováno. — My jsme silnější, než Vy; proto musíme nésti větší tíže života. — Alfred by byl podlehl i rodiče jeho — k čemu bysme byli tak toužebně pravdu hledali, když bysme poznavše ji, ji nebyli též konali? — Jen ta láska je pravá, která se odříci dovede — vše ostatní je slepé sobectví, chtíč! —
Někdo bojácně zaklepal. Byla to má teta s Alfredem — s tím nebohým Alfredem, který ve své štěstí už ani věřit neuměl. — Pohnutá vrhla jsem se na jeho tlukoucí prsa a srdce mně překypělo soucitem! — Při svatém muži, k němužto jsme lnuli oba stejnou láskou, jsem mu slibovala, že můj cit k němu nebude bledým stínem, nýbrž živým, čerstvým pramenem. Nemluvila jsem víc, ale pozorovala jsem v jeho blaženém pohledu, že mi rozumí a že jdu pravou cestou! — Jste spokojeni se svou Boženou? — —