Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/II.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 114–119.
Licence:	PD old 70

Sestřičko roztomilá!

Jarní větřík, ten šibal, odhrnuje záclony u mého okna a vpouští mi potutelně do pokojíka zlatý sluneční paprslek. Kdybys viděla, jak dovádivě si počíná, jak ztřeštile mi běhá při každém pohybu opony po papíru! Honím ho nadarmo perem svým, on je nade mne rychlejší; marně se snažím, ho přikouzliti na tento hebký aršík, abych Ti jej odeslala co obraz života mého, který je jasný a skvělý, jako světlo slunka — — — —

Vidíš, sestřičko, Tvé kázaní pranic nepomohlo; již zas blouzním, místo abych Ti dle přání Tvého cestu svou, i příchod a uvítání v Jarovicích obšírně popsala. — Tvé rozmilé pokárání mého dětinství neučinilo, jak vidíš, žádného jiného na mne dojmu, než že mám tisícerou chuť pokračovat, jak jsem počala. Vždyť Ti povím, co si věděti přeješ — jen že Ti to povím dle svého způsobu! —

Opustila jsi mne na silnici pohříženou v utěšené sny — ano snila jsem tak příjemně a sladce, že Ti to ani popsat nemohu! Viděla jsem se nevěstou v bílém atlasovém rouše, v dlouhém krajkovém závoji a svěží myrtová koruna zdobila mé čelo. Ach, Ty si ani nedovedeš představit, jak mi to dobře slušelo! Svatební věnec uvitý, jako diadem se k mé fysiognomii hodil, že jsem se skoro sama do sebe zamilovala! Co teprv řekne Alfred, až mne uvidí v svatebním tom šperku! Jen si ale zas nemysli, že jsem ustavičně o samém dětinství přemýšlela — chraniž bůh! Vím dobře, že mi je již sedmnáct let a že se změnit musím. Ach jak jsem ještě nedokonalá, nepokročilá, jak málo toho vím! — Musím se snažit vydobyt si, co mi chybí, a doufám, že se mi to nejlépe v Jarovicích podaří. — Hodlám získat od muže, jehožto jmeno zaznělo celou Europou; uhodneš, že mluvím o bývalém vychovateli našeho bratrance, o doktoru Daňkovi, jehožto učenosť a přímá mysl mu tolik nepřátel nadělala, že se z professury na universitě Heidlberské poděkovat musil a teď soukromě na statku mého strýce jen své vědě žije. Je prý povolán do New-Yorku, kdežto ho očekává skvělý obor; ale Alfred ho tak vroucně prosil, aby ho neopustil, že doktor svolil a zůstane, až veliké filosofické dílo svoje ukončí. — Obdivuji se sama sobě, jak jsem si všecka tato dáta pamatovala. Pak mi ještě jednou vyčítej, že Ti všecko do podrobná nevypravuju! Byla jsem nesmírně zvědava na doktora Daňka; nikdy jsem ještě nebyla viděla proslulého muže! Přemýšlela jsem ustavičně, jak asi bude vypadat, a umiňovala jsem si, že na každé jeho slovo dbáti budu. — Jenom o to jsem měla strach, bude-li šňupat, jako všickni doktoři a professoři, které znám! Pak by ale bylo konce bývalo s mou touhou, poslouchati jeho filosofické dissertace. — Šňupák muž mi působí křeče!

Již byl večer, když jsem před sebou spatřila starý Jarovický zámek. Vlídně mi kynul ze zelené houštiny stověkých lip, a šedé věže jeho zaplanuly v nachové záři zapadajícího slunce, jakoby se i ony z mého příjezdu těšily. — Mocně se mne chopila touha po milých příbuzných — již již jsem chtěla se vrhnout kolem krku milované tetince, již již jsem chtěla tisknout ruku strýcovu, již již jsem chtěla slyšet z Alfredových úst, že mám nejkrásnější oči ze všech dívek na světě — bez dlouhého rozmýšlení skočím s vozu, a k velikému úžasu kočího běžím letmo úzkými, mezi polemi se vinoucími pěšinkami rovnou cestou k zámku, zanechávajíc dobrého muže i s povozem osudu. — — —

Bylo tak klidno a posvátno vůkol. Sem tam se ozvalo v mladém obilíčku poplašené ptáče — keře a stromy naplňovaly vzduch sladkou vůní, průhledné mráčky táhly jako hejno labutí vážně a pyšně po modravé obloze, zapýřujíce se zponenáhla, že se přibližovaly k zapadajícímu slunci. Zvláštní cit ovanul prsa má; očekávání něčeho nevýslovného, nepovědomého znepokojovalo mé srdce — bylo mi, jakoby mne známý a přece nikdy neslyšený hlas toužebně z dálky volal — jakoby mne tam pod tou hostinnou střechou, v tom temném ji, obklopujícím loubí cosi tajemného očekávalo — rozepjala jsem náruč svou k zámku, nadšeně volajíc: Již jdu, již jdu! a okřídleným krokem spěchala jsem k jeho starožitným, délkou času sšedlým zděm. —

V stavení všude prázdno a ticho. Na dlouhých, okrouhlými okny osvětlených chodbách nebylo živé duše. Nevěděla jsem, do kterých dveří mám vstoupit; poslouchala jsem tu a tam, až jsem konečně zaslechla hlasy. Jdu za nimi a octnu se v malém předpokojíku, odděleném jen záclonou od komnaty, z nížto hovor ke mně zazníval. — Odhodila jsem rychle pláštík a klobouk, a odhrnula třesoucí-se rukou oponu z červené dykyty. — Ano to byla ona, ta drahá teta, sedící tam u okna, vinným révím zastíněného! To její vlídná tvář, její milý úsměv! A tam u stolku, k šachu nakloněn — tam sedí ten rozkošný strýček! Ba, to je tentýž strakatý župan, v němžto jsem se mu tak rozpustile vysmívala! Vida, jak je tvrdošijný! Ještě ho neodložil! — A ten, co sedí naproti, to bude jistě ten učený doktor! Zvědavě upnula jsem naň svůj zrak. Zatím co můj strýc si hleděl strategických svých študií, přemýšleje jakým tahem by odpůrce svého nejjistěji zničil, četl tento pozorně v náramném foliantu. Směj se mi, sestro, mnoho-li budeš chtít; ale první má myšlénka, když jsem ho spatřila, byla: To je muž! Slyším, jak se chechtáš. Odpustím ti to mileráda, ale zůstanu na svém, že nikdy před tím jsem nebyla viděla člověka, při jehožto spatření by se mne byla tak mocně myšlénka chopila: Ano, ten je muž!

Vypadal na vlas tak, jak jsem si slavného učence byla představovala. Černé, na zad sčesané, sem tam prokvětalé vlasy, podlouhlý, pyšný nos, jemná, vlídná ústa — vůbec v celé tváři znak pevnosti a ušlechtilosti. Hleděla jsem dlouho na něho. Jak se mi zdál starý! Jistě přes třicet roků. A jak trpící! To měl jistě z těch svých náramných foliantů! Musím Alfredovi zapovědít, aby v nich nečítal! Bože jak přece učení lidé jinak vypadají, než my neučení! — Alfreda jsem nadarmo v pokoji hledala; nebyl přítomen! —

Mezi tím co jsem si doktora prohlížela, cítila jsem najednou, že mi moje vlasy poslušnosť vypovídají. Jedna jehlice po druhé vyklouzala — nejspíše následkem mého dřívějšího běhu — z mých vrkočů, a ty se vzdor mému namáhání, abych tomu předešla, rozplítaly a rozvinovaly s nepochopitelnou rychlostí, až konečně celý můj vlas jako temný, dlouhý plášť po ramenou splýval. — Považ si mé leknutí! Darmo jsem se snažila, abych napravila, co se více napravit nedalo, až náhle moje hnutí pozornosť společnosti na mne obrátilo. Všichni hleděli s úžasem na tento neobyčejný výjev. Zahanbená, zardělá stála jsem bez rady mezi dveřmi, očekávajíc, že mne příbuzní moji již poznali. Plna zmatku nad svou neobratností pozdvihla jsem bojácně oči, a ty jako náhodou se potkaly s pohledem doktorovým. Co to bylo v tom temném, žhoucím oku? Byl to hněv? bylo to obdivení-se? — Nevím! — Ale srdce mé počalo tlouci jako v radosti, a zas jako v žalu; plamen horoucí polil mou tvář, oči mé se naplnily slzami a v nepochopitelném zmatku vrhla jsem se svojí radostně překvapené tetě okolo krku. — Přitiskla mne k sobě, jakoby mne nikdy více od sebe pustit nechtěla. Radosť mého strýce, jich obou ke mně laskavosť Ti ani popsat nemohu! Litujou jen, že zde není Alfred.— Pevně jsem si umínila, že jim stejnou měrou splatím; že jim budu milující, oddanou dcerou!

Nadarmo jsem se potom ohlédla po doktorovi; pro tento večer byl již pryč. — Teď víš všecko! Dobře, že jsem u konce; musím jít krmit své ptáčky a zalévat květiny. Nebožátka tak dlouho musely čekat na tvou nedbalou

Boženu.