Má drahá přítelkyně Julča

Údaje o textu
Titulek:	Má drahá přítelkyně Julča
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 32, č. 28. str. 329 (začátek), č. 29 str. 337 (pokračování) a č. 30. str. 354 (dokončení)
Vydáno:	23.04. - 07. 05. 1915
Licence:	PD old 70

I.

Neznám doopravdy roztomilejší bytosti nad psohlavého paviána. Velice se divím levhartům, že se ho bojí, a že ho nebožtík Brehm tak ošklivě pomluvil, nazvav ho obludou. Zprvu, pravda, když se s ním setkáte, připadá vám jako nějaké zvíře z Apokalypsy, nebo z kreseb spiritistů, ale když si na něho zvyknete, vidíte, že pod kůží toho dábla vězí dobrý charakter a že z takového psohlavého paviána udělali netvora jen lidé, kteří mu neporozuměli.

Budiž mně též, jako člověku zabývajícímu se zoologií, dovolena poznámka, že psohlavý pavián jest jediná opice, jejíž srst nezapáchá. Během své prakse, získané obchodem se zvířaty, byl jsem nucen snésti mnoho výčitek svých kupcův o ohavném zápachu různých druhův opic.

Právě proto mohu říci slovy svého sluhy Čížka: „Dovoluji si vašnostem doporučiti psohlavého paviána.“

II.

Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. Byla to neobyčejná krasavice. Měla protáhlý nos, stříbrně hnědou krátkou srst s vůní pižma, hnědé oči a malý, inteligentní ohon, tak krátký, že to opravňovalo k nadějím, že potomstvo jejího rodu během dalších generací ohon ten úplně ztratí. Dostala se k nám podivnou shodou okolností. Nějaký dreseur opic koupil ji ve Stellingách u Hamburku od Hagenbecka. Měl celý pensionát. Julči dostalo s pečlivého vychování. Během dvou let naučila se ta opice oblékat si sama jakousi zamazanou plesovou toiletu s dlouhou vlečkou nebo kroj Tyroláčka s pérem za kloboukem. Pak ji učili jezdit na malém velocipedu do kruhu, jíst vidličkou a nožem, pít z láhve. V tom pensionátě ji též naučili vyplivovat velmi uměle pecky třešní do terče. Slečna Julča prospívala na duchu i na těle a byla naděje, že odnaučí se chytati si blechy ve společnosti, škrábati se vzadu a hledati domnělé vši na hlavě svého učitele a lidí ze svého okolí.

Obětavý učitel konečně si umínil, že svou žačku předvede v pražském Varieté. Napřed ji chtěl k vůli reklamním článkům představiti v redakcích denních listů. Upustil však od toho, když v první redakci Julča sežrala důležitý článek, který měl přijíti do večerníka, a když polila šéfredaktora inkoustem. V té redakci byli pak bohatší o zkušenost, že dreseuři opic dají se snáze vyhodit než psohlaví paviáni. Učitel Julčin byl již dávno na chodbě, ale Julča byla stále ještě v redakci. Seděla nahoře na knihovně a prohlížela zeměpisný atlas, který sebrala na stole, a s patrným zájmem vytrhávala jednu mapu za druhou. Šéfredaktor s dvěma redaktory uzavřeli se v telefonní budce a radili se, co mají dělat s tím daleko přes metr měřícím ďáblem s hrozným chrupem, který zatím strhl domácí telefon a házel oknem na ulici různé rukopisy se stolu šéfredaktorova. Julča otevřela si však důstojně dveře na chodbu a objavši učitele kolem krku, sestoupila s ním do automobilu, kterým přijeli.

Od té doby s ní pan Hardey nechodil po pražských redakcích a s hrůzou očekával, jak dopadne její vystoupení ve Varieté.

Skvěle nedopadlo. Když ji přivedl za ruku na jeviště v kroji Tyroláka a uklonil se, což Julča velmi způsobně opakovala, měl krátkou řeč k obecenstvu, v níž nazval Julču osmým divem světa.

Julča zprvu netečně pozorovala své okolí, pak podívala se dolů do orchestru a zmizela mezi hudebníky. Z orchestru vyskočila však velmi rychle mezi přední stoly v publiku s houslemi v ruce a sedla si na stůl před jakéhosi staršího pána, který se na ni z leknutí počal dívat kukátkem. Obecenstvo jalo se tleskat, poněvadž myslilo, že to patří k programu. Julča spokojená tím úspěchem praštila houslemi milého pána přes hlavu a zmocnila se jeho kukátka. Pak počala skákat se stolu na stůl, roztrhala na jedné dámě bluzu, hodila kukátkem po vrchním číšníkovi, vyšplhala se na galerii, odkud házela dolů do přízemí klobouky. Obecenstva zmocnila se panika.

Marně křičel pan Hardey s jeviště, aby se nebáli, že je to velmi hodná krotká opice, a že to za chvíli obecenstvu vynahradí předvedením vycvičeného krotkého tygra. Sál se vyprazdňoval s neuvěřitelnou rychlostí. Konečně vnikli tam nahoru na galerii sluhové a po velkém zápase Julču svázali. Pokousala při tom svým pěkným chrupem jednoho z nich tak, že ho musila ochranná stanice odvézt do nemocnice. Když tedy bylo vše uvedeno do pořádku a policie vytlačila od pokladen davy, žádající bouřlivě o vrácení vstupného, uznal pan Hardey za vhodné mně telefonovati.

Učinil tak bez rozpaků: „Haló, dověděl jsem se, že kupujete rád sensační zvířata, to velice chválím. Považujte mne za svého dobrého přítele, který vás nechce nijak zklamati. Viděl jste někdy opici, která si utírá nos do kapesníku?“

Odpověděl jsem mu, že ano, neboť mně samému podařilo se jednou vycvičiti tak opičáka druhu resus. Ten nosil dokonce malý kapesník neustále při sobě v lícních torbách své tlamy. Když chtěl si utřít nos, vytáhl jednoduše z úst kapesník, nos si do něho utřel a zas kapesník klidně strčil do úst. Prodal jsem ho jedné baronce, která z toho obdivuhodného opičáka dostala žaludeční katar.

„Haló,“ pokračoval pan Hardey, „začínám právě tím, čím vy jste v dresuře skončil. Viděl jste opici, která jí vidličkou a nožem?“

„Ano, pane impressario, měli jsme dokonce magota bezocasého, který byl tak vyspělý, že ty nože polykal. Dali jsme ho pitvat a tak jsme dostali celý příbor pro šest osob zase domů.“

„Haló,“ bylo slyšet jiný hlas u telefonu. (Byl to tajemník podniku.) „Haló, zkraťme to po obchodnicku. Jedná se o velmi krotkou opici, psohlavého paviána. Víte, je to ta zázračná Julča, co byla na plakátech. Jezdí na kole, pije z láhve, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků. Přenecháme ji vám s celým zařízením za 200 K. Neradi ji dáváme pryč, ale není zvyklá obecenstvu. Ostatně jsme tam u vás za chvíli.“

Odzvonili mně do uší a za čtvrt hodiny přivezli automobilem Julču svázanou provazy jako zlosyna. Dali jsme ji dolů do kuchyně, kde se vařilo pro tucet psů a kde bylo několik štěňat. Ta zalezla strachy do kouta, kde vyčkávala za lítostného kňučení, co se bude dít dále.

Smluvil jsem cenu za Julču s těmi pány na 160 K, její toiletu přidali mně zadarmo a nějak se nápadně rychle se mnou rozloučili, Po jejich odjezdu zavolal jsem sluhu Čížka a poručil jsem mu, aby psohlavého paviána rozvázal. Klekl přede mnou na kolena a zapřísahal se, že musí pečovat o svou matku, což nebyla pravda, poněvadž před delším časem utekl z domova. Když viděl, že i to není nic platno, žádal o zálohu 5 K na mzdu s podotknutím, že se musí na tak vážný a nebezpečný podnik posilnit. Spokojil se však dvěma korunami a odešel dodat si kuráže.

Přišel za tři hodiny. Viděl jsem ho otvírat vrata u plotu a Čížek zmizel v domě. Chvíli bylo slyšet nějaký hluk dole a pak bylo ticho. Podíval jsem se ještě, zdali jsme za Čížka zaplatili Úrazové pojišťovně a přesvědčiv se, že ano, méně znepokojen sešel jsem dolů.

Opatrně otevřel jsem dveře kuchyně. Bylo vidět, že Čížek provedl svůj úkol. Při slabém světle petrolejové lampy na zdi bylo viděti tklivý obrázek. Čížek přemožen tím, jak si za 2 K dodával kuráže, ležel na posteli, když byl před tím rozvázal Julču, která patrně myslila, jak ji svazovali, ze ji zas nečemu novému učili. Upotřebila tedy provazů, jichž byla zbavena, a svázala Čížka do kozelce. Ubohý Čížel při tom spal a ležel na posteli jako balík. Julča snesla kolem něho všechna štěňata, která našla, a hledala nyní něco Čížkovi ve vlasech. Štěňata tiše a moudře očekávala, až na ně přijde řada.

A tak se Julča seznámila se mnou. Rozvázal jsem Čížka, při čemž mně ona pomáhala, a pak vzala mne za ruku a nepustila se mne, takže chtěj nechtěj musil jsem ji vést nahoru. Tam jsem jí dal jablko a chleba. Od té doby byla by mne snad ani na krok neopouštěla, kdybych byl dovedl to, co ona. Neuměl jsem však skákat se stromu na strom, odtud na římsu a po římsách na střechu. Pozoroval jsem také, že ji mrzí neobyčejně, že se neumím houpat na visacím lustru.

Týž večer, kdy k nám přišla, vyskočila na visací lustr a marně mne lákala, abych tam vylezl za ní. Nebyl by nás však jistě udržel, neboť přetrhl se pod tíhou toho samotného paviána psohlavého. Velký petrolejový lustr spadl dolů, lampa explodovala, chytily jednotlivé kusy nábytku, pak záclony, podlaha. Zatím co jsem telefonoval pro hasiče, utekla Julča oknem a naproti na stromě dívala se na neobyčejné plameny, které šlehaly ven.

Když přijeli hasiči, musili Čížka vynést ven, poněvadž spal velmi klidně. Julča trochu stěžovala záchranné práce, poněvadž se přiblížila ke stříkačce a počala se střídavě houpat na obou ramenech. Ti, kteří byli přítomni tvrdili, že Julča pomáhala hasit. Velmi o tom pochybuji. Mohli též tvrdit, když později si jednou v noci udělala výlet na Malvazinky do hřbitovní kaple, a houpala se tam na zvonu, že šla zvonit umíráčkem za onoho zřízence elektrických drah, kterého před chvílí potkala a vzala mu čepici, z čehož dobrého muže ranila mrtvice. Bylo to však velmi milé stvoření. Přinesla mně tenkrát, abych se nezlobil, ze hřbitova plechovou tabulku: „Zde odpočívá můj milovaný manžel. Těš se na shledanou!“

Když byl požár uhašen, odebral jsem se s Čížkem a s Julčou do jediného zachráněného pokoje v přízemí. Julča rozumně usedla na pohovku a pomalu trhala nějakou vestu, které se zmocnila při té panice někde v sousedství. Nepatřila nikomu z nás a tak jsme jí nebránili v jejím počínání.

Čížek seděl též klidně a mlčky u stolu a pozoroval Julču.

Náhle řekl ujišťujícím hlasem: „160 korun není docela nic moc za ni. Řekl bych, že je moc laciná.“

Dal jsem mu pohlavek. A tak jsme všichni seděli tiše, já, Čížek a Julča s cizí vestou, každý přemítaje o svých záležitostech až do 11 hodin v noci.

Po 11. hodině vzali jsme Julču za ruce a odvedli ji do zahrady, do velké klece po pštrosovi nandu, kterého nám sežrali jednou v noci krysy. Když jsme ji chtěli zavřít, sáhla si do úst a vytáhla odtamtud ocelové kapesní hodinky a podávala mně je.

Zavřeli jsme ji přes tento úplatek a já podávaje hodinky Čížkovi, řekl: „Co tomu říkáte?“

„To je zvláštní,“ odpověděl, „já bych tak dlouho nevydržel mít hodinky v hubě.“ O hodinky se nikdo nepřihlásil. Nosil jsem je až do předloni. Šly velmi přesně a byly bicí.

Soudil jsem z toho, že náležely nějakému zámožnějšímu diváku, který se šel podívat, jak to pěkně u nás hoří.

— — — — — — — — — — — —

Julča si pomalu zvykla na nový domov, jenom hospodyni Fany neměla ráda. Patrně proto, že ta měla víc toilet než ona. Ubohá Julča měla jen jednu sukni, s vlečkou sice, ale byla to přece jen hrozná chudoba. Tak se stalo, že jednoho dne, když přišla nahoru, otevřela si dveře do pokojíku slečny Fany a prohlédla si její toiletu. Byly to pěkné, nové šaty, které ležely tam přes židli. Julče se víc zprvu zamlouvala bluza než sukně. Vlezla do bluzy, ale poněvadž to na ní viselo, zkusila to obléci opačně. Vlezla hlavou do rukávu, který musel povolit, aby to na ní řádně padlo. Půl bluzy však vláčela za sebou přes ramena. Zkusila to tedy sundat a natáhla si druhou přetrženou část rukávu přes nohy a zbytek si uměle otočila kolem hlavy jako turban, Ani to se jí nelíbilo, jak tvrdil Čížek, který se na to oknem se zájmem díval a při tom prý byl zvědav, zdali Julča roztrhá při té toiletě také tu novou sukni slečny Fany.

Přišel také do kuchyně a oznámil to hospodyni velmi jasně a stručně: „Slečno Fany, už je to hotovo.“ „Co?“ „Už je v tom.“ „Kdo pak?“ „Julča ve vašich nových šatech. Půl hodiny jí to trvalo, než se do toho dostala. Tamhle jde ke psinci.“

Přišel jsem také k tomu, když Julča pyšně v nové toiletě šla se představit do našeho psince tuctu zvědavých psů. Chodila s nějakým klackem v ruce kolem klecí. Psi dávali na jevo svou radost velmi živým štěkotem. Měli také krásnou a zajímavou podívanou. Ze sukně slečny Fany udělala si Julča jakousi togu velkolepě přehozenou přes jedno rameno. S druhého visel jí předek bluzy s lesklými knoflíky jako část přehozeného husarského dolmanu. Půl bluzy tvořila ladný turban a celek dělal dojem zkrachovaného patriarchy.

Slečna Fany s hrozným proklínánim vyřítila se na krasavici-patriarchu.

Správce chorobince ve výslužbě se zapřísahal, že nikdy neviděl tak rychle se ženské stáhnout sukni jako v tomto případě. Ubohá slečna Fany! Šla zachránit zbytky svých nových šatů a přišla ještě o jednu zástěru a sukni, měla však na štěstí na sobě ještě reformní kalhoty, které si udělala z cyklistických kalhot z mladých let.

Julča klidně se zástěrou a sukní přeskočila plot a šla se podívat přes silnici do Klamovky. Vrátila se zas pozdě v noci domů, neměla však na sobě nic.

Jen na Bělohorské silnici nahoře směrem k Vypichu na telegrafních drátech dlouho visela černá sukně slečny Fany jako rozbitý prapor. Slečna Fany ještě téhož dne odešla od nás. Zanechala stručný dopis, ve kterém, neumějíc se vyjádřit, napsala, že její počestnost jest veřejně zviklána.

III.

Někdy se stávalo, že kromě radostí způsobovala mně má přítelkyně Julča trpké chvíle, poněvadž neporozuměla, co si vlastně přeji. Když jsem sedával na zahradě, často nechápala, jak vypadá ten předmět, který chci, aby mně z domu přinesla na zahradu. Dnes, rozpomínaje se na ty drobné události, nabývám přesvědčení, že jsem si nepočínal systematicky. Třebas byla sebe chytřejší, leckterým pojmům nerozuměla hned. Přiznávám, že to byla chyba výchovy. Byly to někdy věci, které se napraviti nedají. Doufám však, přijde-li mně někdy do ruky jiný exemplář roztomilého psohlavého paviána, že se přičiním, abychom si oba počínali rozumněji.

Stalo se totiž, že jednoho nedělního odpůldne přišlo k nám několik cirkusových artistů, pátrajících po nějakém zvláštním zvířeti.

Mluvili napřed na dvoře s Čížkem, který zcela volně dal průchod své obrazotvornosti a nabízel jim zprvu nějakého velmi hodného velkého hada, kterého máme na vychování u jednoho rolníka nedaleko Prahy, aby nedostal psinku. Podotýkám, že to bylo v neděli odpůldne, kdy Čížek melancholicky před domem pod stromy nádvoří měl popíjet svých šest lahví piva.

Občas zařval směrem k psinci, kde psi všeho druhu štěkali na výletníky, vlekoucí se prachem Bělohorské silnice: „Lehneš!“

Psi ovšem spustili ještě větší štěkot a nadávali tak dlouho, až Čížek přestal je napomínat.

Toho dne bylo toho však víc než šest lahví a Čížek proto stával se romantickým u přítomnosti artistů. Slyšel jsem ho, jak z nešťastného hodného hada s psinkou přešel na jednohrbého velblouda, kterého máme v jedné rodině u Plzně.

Starší z artistů kýval přisvědčivě hlavou, kdežto mladší neustále říkal: „Není možné, tvrdím, že to není možné.“

Čížek však pokračoval dále v líčení našeho bohatství, takže jsem si připadal jako nějaký neznámý druh pevniny, oplývající zvířaty všeho druhu.

„Máme, vašnosti,“ slyšel jsem Čížka, „jednoho klokana menšího, krátkosrstého, druhého huňatého většího. Oba jsou dobrý do vody, ten mladší také výborně staví uši. Máme je uschované v jedné oboře, a kdyby vašnosta si přál, dopíšeme mu korrespondenčním lístek, co by stál ten párek.“

„Není možné, tvrdím, že to není možné, již jako ze zvyku opakoval ten mladší pán. „Nu, a co vlastně máte zde na skladě?“ tázal se konečně ten starší, „psy jsme již viděli, ale to nestálo za mnoho, poněvadž…“

Udělal nyní zdrcující kritiku našeho psince.

Nelíbila se mu předně čerstvě natřená harlekýnská dogga. Říkal jsem sice Čížkovi, ale on zapomněl, když jí udělal krásné skvrny, postříkat ji siccativem. Dopoledne se dogga postavila někde pod okap a barva pustila.

Mladšímu se zas nelíbil velký řeznický pes, o kterém Čížek tvrdil, že je to jediný exemplář mastifa v Evropě, který byl k vůli dojmu uvázán třemi obrovskými řetězy ke kůlu, neboť mastifové jsou nejhroznější psi a do Čech nebyli dosud přivezeni, takže je to jedno, co se vlastně ukáže interesentům. Mladší byl rozhořčen, že představený mu mastif počal z dálky podávat tlapu a radostně vrtěl ohonem.

Kritika byla zlá, do které starší vpadal vždy bručivě: „Nu, a co nám ještě ukážete?“

Bylo vidět, že Čížek si počíná velice rafinovaně, napínaje jejich zvědavost do nejkrajnějších mezí.

„Pak tady máme holuby,“ klidně pokračoval Čížek.

„Cože?“ křičeli oba hrozivě, když v tom Čížek slavnostně řekl: „Dovoluji si vašnostem doporučiti co nejlépe paviána psohlavého. Jsou oba na zahradě, pavián i pan šéf.“

Tak jsem se seznámil k vůli Julče s bratry Schneidrovými, artisty v různých cirkusech. Mladší měl cvičené prase a to ho živilo po tři roky. Pak ztratil angažma, prase snědl a dělal nezranitelného fakira. Jednou se však přece doopravdy zranil, dostal otravu krve, zanechal fakirství a dělal augusta se svým starším bratrem. Rozhovořil se o tom, že by potřebovali nějaké zvíře, které by je doplňovalo.

Mezitím Čížek vrátil se ze dvora od kůlny. Toho dne totiž byla Julča zavřena v kůlně za trest, poněvadž se nějak dostala do piana, které se jí podařilo rozebrat sice jen částečně, ale s mnohem větší rychlostí, nežli by se to podařilo zkoušenému ladi či pian.

Přinesla s sebou ta dobrá duše klávesy černé i bílé, takže piano mělo velmi příjemné mezery. Byl jsem tomu povděčen, poněvadž chodívala k nám vždy dvakrát týdně hrát dceruška našeho účetního. Pan účetní měl však v pianu schovanou láhev kontušovky, kterou Julča při té příležitosti vypila. Bylo tedy nutno slečnu Julču zavřít, aby v ráži nevyvedla nějaké nepříjemnosti.

Návrat Čížkův nebyl nijak radostný. Vyhlížel utrápeně a vzal mne stranou.

„Pane šéf,“ zanaříkal, „ono to asi nepůjde, vona ta vopice má vopici.“

Řekl jsem mu, aby zanechal slovních nechutných hříček, a spěl rychle k jádru věci, „Je to moc těžká řeč s ní,“ pokračoval zoufale, „ona se nechce oblíkat. Napřed jsem ji oblékl do těch šatů s vlečkou a ona chtěla si vzít přes to kroj Tyroláčka. Pak jsem jí řekl, že to může udělat, když chce se před pány objevit jako Tyrolák, aby ale počkala, až jí ty dámské šaty svléknu. Ona tedy si dala říct, ale jak měla Tyroláčka na sobě, chtěla si přes to zas natáhnout dámský úbor. Tak jsem to s ní stáhl všecko, zde to nesu, aspoň ukážeme těm pánům, jak si pěkně chodí.“

„Ale to není všechno,“ řekl ještě smutnějším hlasem Čížek, „tak jsem chtěl aspoň, aby pánům ukázala, jak umí jezdit na kole a přinesl jsem jí kolo. Sedla si na kolo a najednou vyjela ze vrat, nabrala to druhou stranou po silnici a je pryč.“

„Je úplně pryč,“ dodal sklesle, „a oni nám to nebudou věřit, že vůbec něco takového máme doma.“

Také nám to ovšem nevěřili. Marně Čížek ukazoval plesový úbor Julčin, kroj Tyroláčka, a láhev, ze které pije.

Mladší byl strašně drzý. „Na tohle vám nedáme žádnou zálohu,“ křičel, „velblouda máte u jedné rodiny v Plzni, klokany v jedné oboře a teď vám najednou ujede psohlavý pavián na velocipédu, když nám ho máte ukázat. To je zatracená náhoda, pane.“

Starší mluvil něco o podvodech a ironicky zvolal: „Panstvo nám dokonce ukazuje láhev, ze které pije, vždyť je to obyčejná láhev od piva.“ Vyšli s příkrými výrazy o naší nesolidnosti z našeho podniku. Ve vratech se ten mladší obrátil, a zastavuje nějakého úplně cizího pána, řekl ukazuje na mne: „Tomuhle pánovi ujel psohlavý pavián na velocipédu.“

Julču jsem marně dlouho do noci očekával. Ráno slyšel jsem z kůlny hlas Čížkův: „Tak ty jsi se tedy vrátila. Kde máš kolo? Pověz, kde máš kolo?“ Julča se nepřiznala.

IV.

Sedě na lavici před domem, konferoval jsem s Čížkem. Podával mně jakýsi týdenní přehled našeho závodu, bilanci různých nehod, které se místo vavřínového věnce otáčely kolem naší firmy.

„Když nám tedy v pondělí utekl ten zlý buldog,“ vzpomínal Čížek, „pomyslil jsem si, že ten týden pěkně začíná.“

„Měli jsme, Čížku, k vůli němu mnoho nepříjemností.“

„Zajisté, pane šéf, já to věděl hned, jak jsem se vypravil ho chytat, že se něco stane. Já to nevěděl, že přivedu nějakého cizího psa. Vždyť ten buldog měl taky takovou hlavu, jako náš, a byl taky zlý, když jsem ho tahal od toho krámu, kde čekal na svou paní. Však to pak bylo také v novinách odvoláno, že krademe psy, on mně sice říkal pan komisař na strážnici: „Zmejlená neplatí,“ ale rád bych věděl, jestli by on poznal buldoga od buldoga, když nerozeznal vinnýho od nevinnýho.“

Čížek utřel si prakticky rukávem slzu i nos zároveň: „To vždycky říkám, pane šéf, když mně v pondělí uteče nějaký pes, pak se začnou přes týden ztrácet jeden po druhém. Jako hned na to v úterý ten stájový pinč toho inženýra, který nám ho sem dal, abychom ho za 10 K odnaučili kousat. Já mu hned říkal, že se ani za 20 K neodnaučí chňapat po lidech, aby si ho raději nechal doma, ale když vy jste, pane šéf, moc velký dobrák a všechno byste udělal k vůli reklamě pro závod. Tak nám hned v úterý zmizel. Myslel jsem, že pes jde domů a telefonoval jsem panu inženýrovi, že je jeho Bojek už na cestě. Dnes je sobota a ještě není doma. Z toho budeme mít velké oplétání, pane šéf, já s tím nechci nic mít, dopoledne telefonoval pan inženýr, že myslí, že jsme ho prodali, jako ti synové Jakubovi Josefa. Ve středu jsme museli dát zakopat půl té angorské kočky, kterou nám sežraly vretky. Já jim to říkal, pane šéf, abychom dali vretky do železných klícek, že se nám prokoušou z bedny na angorskou kočku, že chtějí maso a nejen samé salátové lupeny. Bylo jim vidět krvežíznivost na očích. Když jsem jim dával do bedny salát, udělaly si z něho pelech a z toho se koukaly na mne tak, až jsem dostával strach a přece by jich sněd’ člověk pět na posezení, jaká jsou to malá zvířátka.“

„Vy jste je snědl?“

„Jen tři, pane šéf, ty, které jsem utloukl na kočce. Ostatní čtyři mně utekly. Udělali jsme si je s kočím na cibulce. Masíčko mají běloučké, ale trochu bylo cítit divočinou, jak se divoce vrhly na angoru. Ve čtvrtek jsme šťastně prodali párek ozdobných bažantů. Sameček měl trochu vytrhaná brka v ocase od toho jezevčíka. Byl bych vytrhl pávovi nějaká z chvostu a přišil je bažantovi, ale vzpomněl jsem si na vás, pane šéf, co byste tomu řekl, až se vrátíte v sobotu a uviděl páva tak zrasovaného. A pak myslím, že by to nebýval žádný reelní obchod. V pátek jsme prodali jednoho ruského chrta a jeden nám utekl. Pan účetní řekl, že se to tedy anuluje.“

Taková byla tedy bilance za týden mé nepřítomnosti. Byl jsem v Drážďanech, hodlaje koupit něco příhodného z tamní zoologické zahrady, která byla v likvidaci. Nabízeli mně tam za 800 marek starého chromého opelichaného lva. Kdybych o i dal potáhnout novou kůží, chromým by zůstal stejně. Měl sice slavnou minulost, když před 10 lety roztrhal v jednom cirkuse svou krotitelku, ale co teď s tím? Kdo si ho dnes koupí? Koupil jsem tam však přece něco. Promyku egyptskou. Je to zvíře o hodně menší lva. Vešla se mně pod kabát, abych nemusel z ní na hranicích platit clo, ale mělo to tu výhodu, že mně s ní dali do samostatného oddělení ve vlaku. Promyka egyptská je totiž velmi nešťastné zvíře. Brehm poslal ji mezi šelmy tchořovité a ty nevoní. Co má tedy chudáček dělat.

„Poslyšte, Čížku,“ řekl jsem věrnému sluhovi, „vysvětlete mně laskavě, jak se stalo, že Julča, když jsem jí ukazoval tu promyku egyptskou, něco zabručela a za chvíli si přinesla na nose zlatý skřipec? Vy jste sice říkal, že ten zlatý skřipec znamená něco smutného.“ — „Neračte se lekat,“ pravil Čížek, „ten skřipec nepatří nikomu z personálu. To zde byla baronka Dobřenská, aby si objednala od nás šest loveckých psů. Byla k nám doporučena kněžnou Coloredo-Mansfeld, ale jakmile přišla, přiběhla Julča, skočila jí na záda a vzala jí skřipec z nosu. Když jsme ji vzkřísili, odjela a odvolala objednávku. Je to divná ženská, štítila si dát skřipec po opici na nos. Myslím, že to není nic zlého.“ — A tak Čížek dostal nový pohlavek.

V.

Bývaly dny, kdy Čížek býval zamyšlen. Takové zahloubání v sama sebe, bývalo vždy předzvěstí velkých událostí. Spojoval-li pak při tom ještě vědychtivost, znamenalo to jistě předzvěst nějakého neštěstí. Jednou se mne na př., jsa hluboce zamyšlen, otázal při mém příchodu u vrat do dvora, jaký vlastně přístroj mají ve vodárnách, aby voda byla vytlačena až do tak vysokých poloh, jako je náš dům. Vysvětlil jsem mu fysikální zákon o spojitých nádobách. — „Dobře,“ řekl Čížek, „tomu já rozumím, on je to velký tlak, ale nešlo by udělat nějaký patent, aby šlo vodu zastavit?“

„Jak to?“ otázal jsem se.

„Totiž tak, pane šéf. Myslím, jestli by nebylo záhodno něco vynajít, co by samočinně uzavřelo proud vody u vodovodu, kdyby se stala nehoda, že by někdo ukroutil kohoutek a vodu nešlo zastavit. Ono je to velmi nepříjemné, když voda vyplaví dům.“

Vyzval jsem ho, aby řekl, proč se táže na tak podivné věci.

„Nemyslete si, pane šéf,“ pokračoval zádumčivě, „že mě to jen tak napadlo. Přišel jsem na tu myšlenku, že by to byl praktický vynález, když jsem viděl, že Julča kroutí kohoutkem u vodovodu na chodbě v prvním patře. Věděl jsem, že má sílu, ale že by ho tak rychle ukroutila, toho jsem se nenadál. Myslel jsem, že jí to dá víc práce a zatím, nežli jsem přivolal kočího, aby se na to šel podívat, ukroutila kohoutek a šla si sednout na střechu na můstek ke komínu. To byste neřek', pane šéf, že to nejde zastavit. Jak to teče dolů po schodech, tak to vypadá jako vodopád; dole v kuchyni plave už stolička pod nohy. Lavice je těžší a stůl také, ty se ještě drží v pořádku, ačkoliv už to trvá přes hodinu. Kočí říkal, že asi spadnou stropy, tak jsme se vystěhovali do bezpečí.“

Ukázal smutně na svůj kufr u mřížoví.

Zjistil jsem, že to Čížek maloval příliš černě. Stropy sice byly promočeny, ale přímé nebezpečí nehrozilo. Strop v kuchyni spadl až po odchodu stavební komise, která nás ujistila, že je všechno v pořádku. V mém pokoji strop vůbec nespadl a bylo ho třeba jen podepřít několika dřevěnými kládami. Zejména za večerního přítmí vypadalo to velmi přívětivě, jako sloupy malého řeckého chrámu.

Jedině nábytek se rozpadl místy, kde byly jeho součástky spojeny klihem, a tak mně to poskytlo za dlouhých večerů zimních krásné ukrácení chvíle. Sestavoval jsem totiž z rozklížených kousků psacího stolu, prádelníku a skříně na šaty nový druh nábytku.

Přiznávám se však, že přece jen s jistými obavami sledoval jsem, zdali Čížek nemá v obličeji výraz melancholie.

Asi měsíc na to, kdy Čížek přestal hovořit o samočinném uzavření vodní roury po ukroucení kohoutku u vodovodu, šel jsem se podívat, zda-li Čížek uvedl do pořádku jednoho královského pudla, kterého bylo nutno celého ostříhat, poněvadž měl strašné množství blech. Čížek to stále odkládal, neboť soudil, že ty blechy všechny naskáčou do něho při té operaci. Marně jsem mu vykládal, že když napřed důkladně pudla vykoupe, že blechy zahynou. Hádal se s každým, že blechy obživnou. Vymýšlel si o nich fantastické podrobnosti. Slyšel jsem ho, jak kuchařce vykládá a při tom se zapřísahá; že znal jednu štiku, která, když ji vytáhli z vody, měla na sobě spoustu blech.

Konečně se odhodlal přece pudla ostříhat venku za hrozné vichřice. Vysvětlil to tím, že jsou blechy velmi lehký hmyz a že je vítr odfoukne.

Když jsem přišel k místu, odkud ozýval se hlas Čížkův: „Nepros, není ti to nic platné,“ zpozoroval jsem opět ten podezřelý zádumčivý výraz na Čížkově tváři. Díval se ještě smutněji, nežli zohavený pudl, který vyhlížel, jako by byl vyskočil právě před chvílí ze své kůže.

„Myslil jsem,“ řekl Čížek, že budu s tím hotov, než se vrátíte. Staly se to zas věci,pane šéf.“

Vzdychl zhluboka. „Právě mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby opice měla jen dvě ruce. Čtyři ruce je na opici příliš mnoho.“

Řekl to velmi těžkomyslně. „Nezačal bych o tom mluvit, ale jestli ty zadní ruce Julči začnou se s předními tahat o ten revolver, tak by se snadno mohlo stát nějaké neštěstí. Je to sice váš revolver, pane šéf, ale ona je s ním už někde za horama. Byl to moc hezký revolver.“

Upokojil jsem ho, že revolver byl nabit jen slepými patronami.

„To je všechno hezké, pane šéf, ale ona vám kromě revolveru vytáhla z nočního stolku také hrst ostrých patron, ty si dala do kapsy.“

„Nemluvte, Čížku.“

„Už je tomu tak, pane šéf, ona se na to oblíkla. Byla celé odpůldne taková hodná a vzala si na sebe kroj Tyroláčka. Asi před hodinou počala šmejdit a rejdit po domě. Zahlédl jsem oknem její zelený klobouk s pérem ve vašem pokoji, jdu tam a vidím ji, jak si otvírá váš noční stolek. Nežli jsem se vzpamatoval, už si cpala do kapsy kalhot patrony a šla ke mně s revolverem. Co jsem měl dělat? Podávala mně ruku, tak jsem jí ruku potřás' a poplácal po zádech, aby mně nic neudělala. Vlezla do zahrady a přes mříž slezla na silnici a skočila na zeď Klamovky. Bude se asi tam někde procházet a střílet. Doposud nevystřelila. Ale myslím, že až vystřílí slepé patrony, že revolver nabije ostrými. A pak se něco stane,“ dodal prorocky.

Mezitím se zešeřilo. Byla to smutná situace, a nic jiného mě nenapadlo, než to, že ten pavián nemá zbrojní pas a uspořádá-li honbu na hlídače v Klamovce, že bude mít s tím teprve opletání, poněvadž nemá také honební lístek, kteréžto dokumenty oba ležely u revolveru.

„To nemějte starost, pane šéf,“ řekl Čížek, když jsem mu vyjádřil tyto své obavy, „zbrojní pas i honební lístek strčila si do huby.“

Celý večer seděl Čížek u mne v pokoji. Oba jsme mlčeli. Pozdě v noci, zdálo se mně, že Čížek o něčem usilovně přemýšlí. Nežli jsem se ho mohl zeptat, o čem myslí, ozval se přesvědčivým hlasem: „Já být na vašem místě, pane šéf, odjel bych radši z Prahy.“ Poslal jsem ho spát a šel jsem též ležet. Zdálo se mně, že slyším nějakou střelbu. Byl to však Čížek, který mne budil klepáním na dveře.

„Co je, Čížku?“

„Julča už je doma. Vlezla si do stáje a sedí tam celá vyděšená. Revolver jsem jí našel v kapse kalhot, když jsem ji svlékl. Tak jí ještě hrůzou stojí chlupy na hlavě a po celém těle. Vypadá jako ježek. V revolveru schází jedna patrona.“

Šel jsem se na ni podívat. Vyhlížela skutečně, jak vykládal Čížek. Krčila se v koutě na slámě, a když jsem přišel k ní, podávala mně ruku, při čemž proneslá nějaký zvuk, jako „hu“.

„To chce asi říci:,bum',“ rozebral to filologicky Čížek.

Druhého dne stálo v novinách: „Záhadný vražedný, loupežný útok v Košířích.“ Dlouhý referát, na kterém si dali lokální zpravodajové velice záležet, stylisujíce název i jinak, jako ku př.: „Pokus loupežné vraždy“ byl zajímavý v podrobnostech. Jednálo se o stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí domu 249 v Košířích pod Cibulkou. Týž nesl si domů denní tržbu za tabákové tovary a když si byl ve své skromné světničce zatopil a rozsvítil, otevřel okno, aby světnici vyvětral, když tu nějaký muž vyhoupl se na okno a střelil po něm, právě když chtěl přiložit do kamen.“

Zde se zprávy rozcházely, neboť dobrých ostatních 50 proc. denních listů psalo, že vražedný útok na vetchého stařečka byl spáchán v okamžiku, kduž chtěl povytáhnout knot lampy. Ať tomu bylo tak neb onak, na tom se všichni novináři shodovali, že útok byl promyšlen a že útočník vyčíhal dobu, kdy domácí lidé odešli do biografu. „Pachatel se však po výstřelu ulekl křiku přepadeného a boje se snad, že by, poněvadž okno bylo otevřeno, hluk, způsobený loupežnou vraždou, mohli slyšet kolemjdoucí, upustil od svého úmyslu a spěšně se vzdálil. Přepadený trafikant odebral se okamžitě v průvodu domovníka na policejní strážnici, kde náležitě popsal útočníka. Jde o muže neholeného, silného vzrůstu, menší postavy, oblečeného v kroj Tyroláka. Pachatel měl na hlavě zelený klobouk s pérem.“ „Tímto popisem,“ psaly noviny, „bude snad možno brzy dopadnouti zvrhlé individuum, pakli totiž útočník nezaopatří si, vida, že jest svým krojem nápadný, jiný oblek. Jest věru na čase, aby na periferiích bylo zavedeno účinnější bezpečnostní opatření.“

Jeden časopis, podotýkám mimochodem, pozastavil se při té příležitosti též nad tím, proč doposud není vydlážděna silnice od košířské remisy k domkům pod Cibulkou a proč jsou seřezány stromy ve škarpě jinonické cesty.

Odpolední vydání denních listů příštího dne přineslo pak zprávu:

Pachatel loupežného útoku v Košířích dopaden.

„Policii podařilo se zadržet na státním nádraží pachatele loupežného útoku v Košířích. Zatčený jmenuje se Romuald Jägerle, pochází z Bolzana v Tyrolsku. Ačkoliv houževnatě zapírá, hodí se úplně na něho popis, který udal přepadený trafikant. Byl nalezen u něho menší obnos peněz a citera. Udává, že přijel do Prahy dnes ráno, aby odjel do Litoměřic, kde jest engažován jako citerista v jedné noční kavárně. Zajímavé jest, že nedovede si vzpomenout, v které noční kavárně v Litoměřicích jest engažován. Poněvadž nebyl u něho nalezen revolver, domnívá se policie, že revolver někde na útěku odhodil. Byl dopraven do vyšetřovací vazby k tresnímu soudu v Praze. Při konfrontaci s přepadeným označil trafikant Jägerleho určitě za pachatele, poznav ho okamžitě.“

Téhož dne ve večernících stálo: „Jägerle, domnělý pachatel loupežného útoku v Košířích, propuštěn na svobodu, poněvadž dokázal své alibi průvodčími vlaku, kterým hrál v době útoku na trafikanta mezi Lincem a Budějovicemi na citeru. Policie vyšetřuje poznovu celý případ.“

Od té doby představovali jsme Julču též pod jménem Jägerle.