Lyrika lásky a života/Orlí jízda

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Nenasytná láska	Orlí jízda	Co mohl najíti poutník

Údaje o textu
Titulek:	Orlí jízda
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.103-106.
Licence:	PD old 70

Sedněme si na oblaka…
Nejdále přec ujedem.
Nemožnosti křísit láká,
nepřehledná vábí zem.
Příkrá kynou horská sedla —
děsí tmavé soutěsky. —
Nad zemí jak noc se zvedla,
v hloubce vod zříš záblesky,
světel mživé dlouhé šňůry
křižují zem celou s hůry.

Oblaka hřmí po vichřici
nad skalami, nad lomy.
Jsou to zvuky, strom jak čnící
ve výškách se rozlomí.
Plujem:… skály, břehy, moře.
Prometheus? — Kvílí kdes.

Jeho věčné slyšet hoře,
sup je vztyčen nad útes,
hlavu zdvihne a zas klová,
zobec zatne, a zas znova.

Plují oblaka a letí,
věky mizí pod nimi,
jeden věk a druhý, třetí
od jar zkvetlých do zimy,
mají lehkost křídel ptáků,
mají tichost duchovou,
tančí oblak po oblaku
ve dne, v noci, světlem, tmou,
prosyceny vůní lesů,
vlhkých luk a horských tesů.

Chatrč dřímá… Rybník… Vrby…
Štěkne pes… Zní dětský kvil,
vesnice se v dálce hrbí,
mraků stín ji přepůlil.
Obilná se mění role,
tančí slunce se stínem;
obrovská hřmí města dole
v zmatku, řevu jediném;
oblaka dál musí plouti,
plachty věčnem rozepnouti.

Pak se mění scenerie.
Ve výškách je všecko sen.
Sisyfos však dole žije
dávno s bohy znesvářen.
Chytrý Sisyfos. Tam válí
s obrovských hor balvany.
Věčná žízeň, ta ho pálí,
nikde léků na rány.
Balvan padá, rve a drtí.
Padá, ale neusmrtí. —

Jezera, jsou dole slaná.
Někde Betlém v ústraní. —
Pomůže ta kopím rána?
Kříž, jenž v zem se uklání?
Nastane-li zkonejšení?
Kristus neví, váhá… sní…
váhá… to je hrozné snění
v Getsemanu poslední.
V slávě umřít. V slávě vstáti.
Může to cos lidstvu dáti?

Orlí touhy k výším plují,
dole potlačen je smích.
Z vlčích jam, hle, světélkují
oči zlé a jejich hřích.
Oblaka jsou lehká snění
do neznáma plující,
oblaka jsou zapomnění
ve výškách let tlumící,
oblaka jsou touhy věčné,
vznícené a nekonečné.

Rozžhaveny sluncem letí,
věky mizí pod nimi.
Jeden věk a druhý, třetí
od jar zkvetlých do zimy.
Tragiku kdos dole hraje. —
Orli blouzní o výši.
Bolest dole v srdcích zraje,
ale jak se utiší?
V slávě umřít. V slávě vstáti.
Může to cos lidstvu dáti?