Lyrika lásky a života/Bolest oklamání

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Meditace v parném dni	Bolest oklamání	Mně vyčítaly hory v sněhu

Údaje o textu
Titulek:	Bolest oklamání
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.71-72.
Licence:	PD old 70

Dům bílý zval kdys v tichu modřínů.
Dnes nemilují už ty oči známé.
My stokrát přešli jednu roklinu,
a ku podivu: dnes jí nepoznáme.
My znali kouzlo smíchu. Na polích
my poslouchali obilí se smáti,
smích pídimužů a žen lesních smích.
My naslouchali… Lesů šum se zdvih'.
Leč v lukách měsíc chtěl už zadřímati.

My nad horami orly zřeli plout,
to byli orli poslední, tu zbylí.
My musili si pozdě vzpomenout:
proč přilétli v svět pídimužů shnilý?
My potápěče z vln jsme čekali.
Proč dosud nevyplul v tmu stále větší?
My bolest oklamání přestáli.
Cos promlouvalo k nám… Však neznali
jsme záhy souvislost těch božských řečí.

My řeku přešli, která hučela,
nám po tom hukotu se stesklo časem.
My krčmu přešli, zpěvem zvučela,
a my se s jedním neshledali hlasem,
my lesem šli a bolest mlčení
se na paty nám znovu zavěsila,
to byla krásná bolest, ticho v ní,
chlad podzimní, jenž zavoní,
a mlha života tak šeře bílá.

Mluvilo něco?… Člověk zachází
za lesy, lada, za stříbrné řeky…
Kdos volal nás? — Ozvěna narazí
do divých skal, jež navršily věky.
Ozvěna volá… ohledném se zpět.
Vteřiny přešly — slovo oněmělo…
Vše vyznělo jak z hrobu naposled,
tak nečekaně, studeně, jak led,
a jak by úžas prodloužiti mělo.