Loutna česká/Duchovní svádební lázeň
| Loutna česká Adam Václav Michna z Otradovic | ||
| Žehnání s světem | Duchovní svádební lázeň | Duši věno |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Duchovní svádební lázeň |
| Autor: | Adam Václav Michna z Otradovic |
| Zdroj: | http://alarmo.nostalghia.cz/index_lc.htm |
| Vydáno: |
|
| Licence: |  PD old 70 |
Díl první editovat
Již jest lázeň zatopená,
ó lidé, pospěšte,
není-li mysl stopená,
jiné vše zavěšte.
Však jste dosti pošpíněni,
čistého oudu v vás není,
pro tak těžké provinění.
Cokoliv jest nečistého,
k svadbě se nehodí,
hosta žádám umytého,
sice se vyhodí,
Hříchem jestli zapácháte,
ke mně se nedomakáte,
hroznou nelibku spácháte.
Sám můj Syn do lázně kráčí,
až všecek jest bílý:
myť se vlastní krvi ráčí
ten Ženich přemilý.
Odtud já nejsem vzdálená,
při mně jest i Majdalena,
nikdý od nás oddělená.
Na jednom prstu zavěsil
Bůh nebe, zem, moře:
že se sám Jidáš oběsil,
nad ním větší hoře:
I vás, hříšné lidí, mývá,
a pracnějí váše smývá
hříchy, a nad ními vzývá.
V posledním tažení ležel,
ukrutně zraněný.
Již duch na onen svět běžel,
bolestmi ztryzněný.
Žížnil po krve pouštění,
nebylo nic k uhašení,
nic nebylo k potěšení.
Protož, ó slzy, padejte
po lících v hojnosti.
Žížnivému nápoj dejte
dlé vaší možnosti.
Srdce hoří, je polejte,
v krví tune, pomáhejte,
pokropte je: ach, je smejte!
Ach, mé srdce, tvrdá skálo,
ach, jednou lámej se!
Dosti jsi již v zlosti stálo:
jednou vylívej se.
Této lázně jsi příčina,
dej tvé slzy místo vína,
na tě tvá naříká vinna.
Díl druhý editovat
Jak jsi se pak zachovala,
pověz, Majdaleno?
Jak jsi tvůj hřích oplakala,
ó kajicí ženo?
Mé srdce chce vystydnouti,
uprostřed ohně vadnouti,
z lásky míní vypadnouti.
Oheň, jak by ses porovnal
s vodou, teď pokusím.
Zdalíž by se se mnou srovnal
milý Ježíš, zkusím.
Voda jsem já, Ježíš plamen:
kyž mně tvrdý láme kámen!
Zazpívala bych já Amen.
Fénix život svůj skonává,
divnou věc poslyšte,
a v skořici nalezává:
k tajemství pospěšte.
Jest plamen, jenž rozněcuje,
sám sebe tak obživuje,
tak mně k lásce podpáluje.
Takový David kajicí
byl v svém lůžku ptáček.
Ve dne i v noci plačicí,
byl jest lásky žáček.
Rozpalený byl litosti,
odkud teklo pláče dosti.
Měl oheň vody v hojnosti.
Ach, jak se tehdáž zachovám,
když Ženich můj přijde?
Zdaliž se tehdáž neschovám,
když protí mně vyjde?
Jsa dokonce pošpíněná,
od hříchu všecka zprzněná
a před Bohem závržená.
Petr zapřel svého Pána,
proto koutu hledal,
K pláči ta jej hnala rána,
Kristus jej vyhledal.
Pod zem se plačicí schovám,
tak se tam dlouho zachovám,
až se milostí dochovám.