Litoměřice

Údaje o textu
Titulek:	Litoměřice
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní politika, roč. 57. č. 127. str. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	07. 05. 1939
Licence:	PD old 70

Na Radobýlu je velký kříž,
daleko vrhá tmavý stín.
Odtud se vrhnout do hlubin —
už lidské hoře neuzříš…

Neb lidské hoře velké je
jak celý svět i lidský rod.
Těžký a hořký je života plod
a cesty marné i naděje.

Úzkou jdeš branou na hřbitov,
jako se těsně k pravdě jde.
Sto roků leží básník zde.
Po sté mu májem kvete rov.

Poutník tu stane zmražen, tich,
i když teď večer zpívá pták
svůj smutek, jenž jde do oblak,
do oblak teskných, bloudivých.

Poutník tu stane, dobře ví,
že tvrdá cesta člověka
je daleká, ach, daleká,
a marné že je volání.

Neboť se chýlí večer již,
přichází noc a s nocí tma.
Je v ní, ó Bože, pravda Tvá?
Či v hvězdách Tvých, jež jsou Ti blíž?

Sto roků poutník tak se ptá.
Dny stárnoucími nad hlavou
mlčky mu oblaka jen jdou.
I jejich cesta je daleká.

Jim jediným však básník děl:
Tam na své pouti drahou zem'
pozdravujte! — Hlas její sem
s májovým vánkem doletěl.

Doletěl jako bílý pták,
na něžný sedl básníka rov…
Žiji z tvé písně, žiji z tvých slov,
mé dítě, můj hochu, teskný tak.

Žiji z nich já, ach matka tvá,
ta, jíž se říká rodná zem'.
Tvá píseň mi byla údělem,
v zlých dobách k ni touží duše má.

Neboť je krásná jako máj,
je silná jak jeho vonný dech…
Je však dost silné srdce Čech?
Je pro ni dost vonný český ráj?

(Ze sbírky „Český ráj“.)